Prkoš Bilinský/1.

Prkoš Bilinský Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť druhá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 355–362. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Léta Páně 1051 držel se v Praze na knížecím hradě veliký, neobyčejný soud, za oněch časů cuda nazvaný. Na zlatoskvělém stolci seděl kníže Břetislav, jakožto cudař čili nejvyšší soudce, a vedle něho leskli se do půl kola vladykové a pánové z celé Pražské župy, jakž je sem byla buď povinnost přivedla, anebo zvědavost přihnala.

U prostřed klenuté síně seděli na malých dubových lavičkách dva muži, a ti byli příčinou dnešního shromáždění tolika znamenitých kmetů a samého knížete.

Jeden z mužů těchto byl asi pětačtyřicetiletý, vysoké postavy, hřmotných údů a plného zdraví. Oči se mu v zatemnělé tváři koulely jako blesky po temných, bouří obtěžkaných nebesích, hrdě těkajíce po veškerém množství. Vzezření jeho patrně jevilo, že se mezi znamenité pány české počítá; nádherný šat a draze protkávaný pás byly důkazem velikého bohatství. Byl to Prkoš, pán Bilinský.

Asi pět kroků od něho seděl druhý muž — sedmdesátiletý stařec, vlasů šedivých a čela vráskovitého. Hlavy a těla pro stáří již ani narovnati nemohl. Kdykoliv se však poněkud vzchopil a na četné vůkol sebe shromáždění pohlédl, svítila tichá mírnost z očí jeho. Lišil se i šatstvem od souseda svého; dlouhý kabát s volnýma rukávy, i široké nohavice jeho, byly zhotoveny a střihnuty dle obyčeje šlechty nezámožné.

Kníže Břetislav i veškerý sbor pánů jevil znamenité účastenství s oběma, a jakmile Pražský cudař povstal, chtěje příčinu dnešního soudu zřetelnými slovy pronésti, utichnul všechen až dosavade mezi množstvím trvající šumot. Na to začal Pražský cudař takto mluviti:

„Nejslavnější kníže a pane náš! — i vy českého knížetství slavná podporo, stateční pánové a moudří kmetové! — příčina dnešního soudu jest žaloba starého Samostříla z Černých Borů na Prkoše, pána Bilinského.“

Potom se obrátil k starci, uprostřed síně sedícímu, a ptal se ho:

„Moudrý Samostříle, trváš dosavade při své stížnosti?“

„Trvám,“ odpověděl stařec; „neboť nemohu práva a statku svého na čas jinak proti nepravostem hájiti.“

„A což způsobilo různice mezi muži, kteříž by měli svorností svou lidu za příklad sloužiti?“ otázal se nyní Břetislav. „Což jest — mluv, hlavo moudrá, co tě proti milému nám Prkoši tak popudilo, že jsi věc ve své župě v pořádek uvésti nemohl a žalobu svou až před nás přinesti musel?“

I vzchopil se šedivý Samostříl, a jednak uctivostí před knížetem, jednak aby slova jeho po síni lépe zazněla, stoje počal mluviti:

„Dobře vám známo, Čechové, že neoplývali otcové moji bohatstvím, jakovým se v naší vlasti méně slovutní honosí, než byli moji předkové. Skrovný hrad uprostřed dvou malých vesnic bylo jediné dědictví, ježto jsem po otci nastoupil. I popustil jsem správu a řízení statku svého muži spravedlivému, a vypravil se vedle touhy srdce svého do služby ke dvoru knížecímu i setrval v ní, dokud možno bylo mečem nebo hlavou sloužiti. Jiné rozkoše nepoznal jsem, než laskavosti a přízně otců tvých, slavný Břetislave! Po pokladech netoužil jsem, a střídmost lahodila mi více, než veliké kvasy. Ustavičné meškání při povinnostech bránilo mi zabývati se s přátely; dívky se mi vyhýbaly jako necitnému vojínu — a tak jsem v šedesátém roce věku svého poznal s bolestí, že samoten stojím na daleké zemi, opuštěn v stáří, bez přátel a bez dětí!“

V žalostném pohnutí zamlčel se stařec, a teprva po chvíli hluboko si oddechnuv začal horlivěji zase mluviti:

„I zastesklo se mi v síních knížecích. Touha po hradě otcovském a po místech mého jinošství hlasitě se ve mně ozvala. Ustanovil jsem tedy při sobě, že se na hrádek svůj navrátím a mezi lidem svým život dokonám. Lid poddaný mě radostně přivítal, já pak byl mu od té chvíle až podnes otcem pečlivým, se sousedy drže stálý mír. — Okršlek můj vztahuje se ku krajině pána Bilinského. Také o jeho přátelství jsem tedy se ucházel doufaje, že u mocného souseda záštity proti všelikým cizím úhonům naleznu. I byl v skutku také dlouhé časy pilen našeho závazku, dle něhož mezi námi nikdy různice vypuknouti neměla. Nyní ale, kdežto by mu uzralé, zkušené stáří tím živěji na mysl uváděti mělo, že utiskování chudých mužů mocného hanobí, kdežto by dle moci své měl býti nás všech ochráncem: nyní pouští neskrocené vášně svoje z uzdy a vlastní rukou počíná tiché blaho okolních dědin rušiti. Zaslepen honbou náruživou pošlapal role moje i lidu mého. Nadarmo jsem žádal náhradu — nadarmo prosili poddaní moji: fenami je dal z hradu svého vyštvati. Mne samého, jenžto jsem přijel, abych mu nepráví představil, s úsměchem odbyl, a celou dědinu zevrub obrátiti vyhrožoval, jestliže ho budu ještě déle obtěžovati.

Mnozí z vás mne znáte, statní Čechové, a vy mladší větve stromů šlechetných, a slýchali jste snad o Samostřílovi. Jaromír a Oldřich, slovutní otcové tvoji, mne slyší, slavný Břetislave, že jsem býval prvním, kde meče břinčívaly, a prvním, kde se vítězství zablesklo. Tehdáž byla bujará síla v žilách mých, a pěsti se mi netřásly, an jsem zbraně se uchopil! Ale starý, sesláblý sokol nemůže uchránit mláďata proti dravému krkavci, a hledá tedy pomoc pod perutí orlovou. Byl bych vznesl věc na Bilinskou čudu; ale nepřítel můj je župan Bilinský! — i vidělo se mi tedy nejmoudřeji utéci se k muži a soudci, kterýž na žádné důstojenství nehledí a jejž při soudu žádná hodnost nemate. K tobě tedy utekl jsem se, Břetislave, a nyní věc k rozhodnutí podávám. Učiň spravedlivost mně i lidu mému.“

Takto dokončil starý Samostříl, a překonán citem a dlouhou řečí opět na sedadlo sklesnul.

„Učiním spravedlivost tobě i lidu tvému, hlavo moudrá,“ potěšil jej kníže. „Velebena buďtež nebesa, že jste mi dala moc potrestati každé násilí. — Prkoši, znáš se k tomu, co ti starý Samostříl za vinu přikládá?“

„Jakého tu třeba vyznání?“ odpověděl Bilinský s hrdým čelem. „Nezapírám, čeho se i knížata dopouštívají, jsouce zachváceni panskou rozkoší. Což na tom záleží, jestli se rolníku jednou žně pokazí? Takové maličkosti nepatří na veřejný soud.“

„Maličkosti?“ rozhorlil se Samostříl. „Maličkosti pravíš, necitelný člověče? Plameny, jimiž celá vesnice popelem lehla, nazýváš maličkostí? Nářek a bídu dvaceti rodin jmenuješ maličkostí? Zničený život lidský slove tobě maličkostí?“

„Cože jsi řekl, Samostříle?“ přetrhl Břetislav rázně řeč starcovu. „Celá vesnice že lehla popelem, a život lidský že byl při tom zničen? Nedej Bůh, aby se takové prostopášnosti po naší zemi bez pokuty páchaly.“

„Ať mi to vražedný palič zapře, nebojí-li se, že ho budou tisícerá ústa ze lži viniti,“ odpověděl stařec na Prkoše ukázav.

„Drž lépe jazyk za zuby, mluvíš-li o Prkoši, vetchá nádobo!“ rozpálil se pán Bilinský, hněvu ani u přítomnosti knížete déle zdržeti se nemoha. „Cokoliv jsem učinil, učinil jsem, abych potrestal nestydatost, s jakovou se lůza rolnická o náhradu pokoušela.“

Jiskrnýma očima pohlížel Břetislav na hrdého pána, kterýž velikou drzostí skutek zlolající omlouvati se osměloval. Krví se mu zalily knížecí tváře, a na čele mu naběhla silná žíla. U velikém očekávání stáli kmetové okolo pána, až zvolal takto hlasem vysokým:

„Nezapíráš tedy, Prkoši Bilinský, křivdu, na cizí dědině spáchanou?“

„Čin svůj nezapírám, o křivdě ale nevím,“ řekl obžalovaný.

„Pošlapal jsi tedy role? Zapálil jsi dědinu? Zahubil jsi lidské životy?“

„Ptej se mne raději na skutky, jimiž jsem tvému otci posloužil.“

„Neviň se mi z cesty, hade!“ zahřměl Břetislav, a skočil se stupně, na němžto zlatoskvělý stolec stál. „Věrně v srdci chovám, cokoliv kdo otci mému nebo zemi učinil. Bůh mne ale opustiž v poslední hodině života, kdybych pro takové služby jiné hříchy prominul. Vás všechněch, kmetové shromáždění, ptám se, co zasluhuje, kdož rukou svévolnou na střechu bližního svého oheň nametal a život jeho zmařil? Odpovězte, pánové! Jaký soud vyřkli byste nad zlosynem takovým, byť i z nejšlechetnější krve pocházel?“

Tichost panovala po síni, když přestal kníže mluviti. Mnozí přítomní byli Prkošovi přátelé, mnozí opět z jiných důvodů nechtěli proti tak mocnému pánu se prohlásiti. I rozvažovali na mysli, jaký nález by pronesli, aby oběma stranám i samému knížeti dle žádosti učinili.

„Bojíte se ze rtů vypraviti slovo, jímžto se máte za upřímné vyznavače spravedlnosti prohlásiti?“ jal se opět kníže mluviti, vida, že byl svým vyzváním celé shromáždění do nesnází uvedl. „Slyštež tedy ono slovo z úst knížete svého, kterýž se ničeho nehrozí, má-li spravedlivě učiniti byť i nejmenšímu svého národu. Slovo to je: Smrt!“

Leknutí rozhostilo se po tváři šlechticů při vyřknutí knížecím, ačkoli při známé přísnosti Břetislavově nic jiného očekávati nemohli. Prkošem to trhlo, jakoby se ho byla smrt již dotknula. Levou rukou sáhl po rukověti meče svého a pevně ji zaťal v studený kov; pravicí ale popadl se za prsa, tiskl si žebra, z nichžto mu hřmotným klokotem srdce vyraziti hrozilo. Oči se mu vypoulily jako skleněné koule, stáltě krátkou dobu jako kamenný.

Jediný Samostříl se kvapně vzchopil a k Břetislavu se přiblížil.

„Pane, vezmi své slovo nazpět!“ zvolal hlasem úzkostným kostnaté ruce před knížetem spínaje. „Nepřišel jsem, abys škůdcovu krev proléval. Jenom o náhradu jsem tě prosil — o náhradu za zkažený statek můj a lidu mého.“

Desaterá přímluva ozvala se na to ze rtů shromážděných pánů, a celý sbor hrnul se k rozhněvanému knížeti. Zatím se však i Prkoš zpamatoval, a jakoby byl s duše těžká pouta setřásl, počal se novou silou proti hrozící záhubě opírati.

„Stůjte!“ zvolal na šlechtice silným hlasem, jakýmž by se jiný člověk na soudní síni nebyl opovážil mluviti. — „Břetislave, pamatuj se, co počínáš! Český pán jsem, a vím, že bude v zemi české ještě moci, kteráž by práva mého zastala.“

„Odbůjníče!“ zahřímal Břetislav po smělých slovech jeho, až se hrůza na celé shromáždění sypala. „Nestydatý, hříšný odbůjníče, jakého chceš práva zastávati? Můžeš vinu svou upříti? Bůh nedej knížetství mému postáti, jestli bych tě na výstrahu všem podobným škůdcům v katovské ruce nevydal, kdyby nebylo přímluvy šlechetného Samostříla. Tentoť jest ale můj pevný, nezrušitelný úsudek — a doufáš-li práva svého jinak hájiti, veškerému národu tebe souditi poručím. Pošlapané rolí trojnásobně nahradíš, a popálené chatrče nejen otcům, ale i synům vedle nich znova vystavíš. K milosti mé pak se nehlas dříve, dokud nerozumnou hrdost neskrotíš, jížto jsi zpurně se opřel proti svému knížeti!“

Po těchto slovech hnal se jako bouřlivý vichr ze soudnice. Na prahu se však ještě zastavil, a obrátiv se volným krokem opět se navracel. Hněv byl z jeho zraků zmizel, zarděná tvář nebyla více obrazem přísného soudce, slova jeho zněla z jemně pohnutého srdce.

„Čechové!“ řekl kníže ruce v pravo i v levo jako na smířenou podávaje. „Jaký to zlý duch počíná mezi vámi koukol nesvornosti roztrušovati? Máme se vespolek nenáviděti a hubiti? Pomyslete, jaká příležitost pro sousední národy k válce a utiskování! Dlouho-li bude trvati, a německá říše nás válkou obtíží. Žádostiva našich pokladů, ráda by i naše práva zlehčila. A není to nepřítel matný, malomohoucí. Krajiny jeho a země poplatné obklopují vlast naši skoro ze tří stran, a pevně jako nerozbitnou zeď museli bychom své sbory spojiti, majíce mu statně odolati. A předce hle, kdyžto lid již k zbrani sahá a pod korouhev se staví, trýzní ho vlastní vůdcové, sami sobě zúmyslně odporují, a kníže své k hněvu popouzejí. Srdce mi puká bolestí, že musím trestati muže jako jsi ty, Prkoši slovutný! Nemějte mi ale za zlé, Čechové, jestli jste se nadali, že kníže nepravostem poshoví. Bez přísné spravedlnosti neobstojí chrám obecného blaha. Tak smýšlím — a takž i v čas potřeby pro vás vlastní život nasadím! Nechť je tedy schůzka dnešní obnoveným závazkem naší vespolné věrnosti, a tudíž beze vší zášti k domovu se navraťme. — Budiž přátelství mezi námi, Prkoši Bilinský!“ doložil na to s milostí vladařskou. „Učiň, co k zapravení způsobené škody potřeba; vlasti budiž věrným synem a na žalobníka se nehněvej. — Podej mu ruku, moudrý Samostříle!“

„Zde je má obě!“ zvolal radostně starý zástupce chudého lidu, a celým tělem se k Bilinskému přitlačil. „Toto upřímné stisknutí budiž mu důkazem mého udobření a opětného přátelství.“

Hrdý pán nezbraňoval sice, aby ho šedivý kmet za ruce uchopil, dobrovolně mu je ale nepodal. Škaredým okem hleděl pod sebe. Lidumilý Samostříl se však na to neohlížel, a srdečně potěšen jsa, že se mrzutý nesvár tak šťastně ukončil, Břetislavu žehnaje, zkřikl hlasem vysokým:

„Milost boží budiž s tebou, spravedlivý Břetislave!“

A veškerý sbor zvolal jedním hrdlem:

„Sláva s tebou na věky!“

Prkoš vypravil se toho dne ještě z lidnaté Prahy k domovu. Zasmušilý jel na svém tmavém komoni; obočí škaredě stahoval, a chvílemi zuby skřípaje ani slova nemluvil. Jenom jednou anebo dvakrát zdálo se služebníkům, že sám s sebou rozmlouval; bylyť to však pouze jednotlivé, nesrozumitelné zvuky, a jelikož se mu při nich ústa k divokému smíchu šklebila, soudili vesměs, že něco hrozného na mysli přemítá.