Pražské figurky/Tonda odvádí!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tonda odvádí!
Podtitulek: Obrázek z maloměstského života vyšehradského, 1882
Autor: Ignát Herrmann
Zdroj: HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 99–126.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Časně z rána po květné neděli, asi tak o půl šesté, potkaly se ve vratech malého, protivnou žlutou barvou natřeného domu na Vyšehradě, skoro již pod samou hradební zdí, dvě starší, dost ušpiněné a ještě hodně rozespalé dámy. Jedna z nich neměla na sobě nic jiného, nežli šedivou, několikátý již týden po prádle prahnoucí košili, hnědou, tu a tam kusy vaty vyplazující vatýrku, a na bosých nohou prastaré krámy, jaké někdy vídáme na smetištích. Druhá panička měla křiklavě červenou sukni švonepajku, tmavězelenou jupičku o pěti dírkách a o dvou knoflíkách, a na rozcuchané hlavě všelijak na zadrhmo žlutý šátek s velikými červenými kruhy nejčistšího jarmarečného vkusu. Její suché, rovněž bosé nohy vězely v obnošených „libereckých“. První panička vycházela z domu a měla v ruce prázdnou plechovou konévku, druhá pak vracela se již domů s punclovým hrnéčkem, v němž bylo asi za čtyrák modravého mléka. Ona jmenovala se paní Mrskočová, tato honosila se jménem po nebožtíku muži Kadeřábkovi.

„Šťastny dobrytro, paní Kadeřábková!“ volala první, když se sousedkou právě ve vratech se srazila.

„Dej pámbu, dej pámbu,“ odpovídala Kadeřábková a chtěla rychle dále, neboť bylo po čertech chladno. Ale paní Mrskočová chytila ji za loket jupky a pronesla dychtivě tišeji:

„Víte-li pak, co nového?“

Paní Kadeřábková stanula: „No?“

„Tonda Kučerůch je doma. Včera večer přišel. Je nejspíš bez práce. To se dalo myslit. Umí on asi jíst a pít, ale s prací to nebude tak zlé. Můžete si myslit, ta radost doma! Byli rádi, že měl místo — a teď…“

„A starej ho nevykopal?“ tázala se paní Kadeřábková zcela vážně.

„Inu, byl nejspíš zase nadrátován[1] jako kanon. To víte, v neděli on není člověk, to je prase.“

„A co Kučerka?“

„E, Kučerka, opičí láska! Já mít takového kluka a on mi přijít domů fremd,[2] chytím pohrabáč od plotny a křápnu ho přes hlavu. Ale Kučerka hned běžela pro flákotu[3] a pro pivo. Já bych mu nandala — ale ne, co by moh’ jíst!“

A rozhorlená paní Mrskočová odplivla si zlostí nad tím, co se u Kučerů děje.

„Ale snad přišel Tonda jenom na návštěvu,“ napadlo paní Kadeřábkovou.

„Ano na návštěvu,“ odpovídala jízlivě paní Mrskočová, „na návštěvu tak dlouho, pokud bude mít co vyžírat. Pak jim něco ukradne a seschne se[4] odtud…!“

Paní Kadeřábková pohlížela chvilinku na paní Mrskočovou, jako by přemýšlela, může-li to všecko být, jak paní sousedka povídá, pak máchla pravicí a pronesla nedbale: „Eh!“ a ubírala se bez dalšího slova úzkým průchodem do přízemního svého kutlochu na dvorečku.

Paní Mrskočová zpomněla si, že jde vlastně pro mléko, i šárala se po křivém vyšlapaném chodníku o několik domků níže, kde stál mlékařský vozík, před nímž leželi na zaprášeném, smetím pokrytém dláždění dva vychrtlí psi.

Zatím co moudré a šlechetné ty dvě sousedky projednávaly záležitost Tondy Kučerů, dovařovala v patře téhož domku stará Kučerka již snídaní a šukala po nuzném příbytku sem tam, jakoby rovnala, ale vlastně se tam nedalo nic urovnati. Byloť po zemi a ve všech koutech tolik rozličného haraburdí a harampátí, že by se to bylo nejlépe srovnalo do kamen. Staré židle o dvou i o třech nohách, postranice k postelím, pelesti, části stolů, rozbité řebříčky k dětským postélkám, plvátka bez dýnek, poličky na hrnce, porouchané věšáky na šaty a mezi tím kousky prken a latí, špalíky, naklížené kusy dřeva a tu a tam zbytky tenkých dýh, nu krátce: starý Kučera byl truhlářem a bydlil ve své dílně. Ze spousty těchto věcí, nanesených ze sousedstva do správy, vyčuhoval místy vlastní nábytek Kučerův. Ale jako je pravdivé přísloví, že kovářova kobyla chodí bez podkovy a švec na boso, tak i nábytek Kučerův velmi žalostně volal po truhláři, jenž by jej opravil, nebo po milosrdné sekeře, která by jej nadobro rozštípala a takto ku věčnému odpočinku mu dopomohla.

Inu ovšem: chudák starý Kučera neměl dost síly a času, aby pospravil věci zákazníků, kterak se mohl věnovati parádě vlastního kvartýru! Šlo to s jeho truhlařením již po čertech s kopce; v prsou mu nechtěly měchy sloužit a údy mu také očihledě slábly; chudák stará více času proodpočíval než na práci vynaložil. Bylo to vlastně příštipkářství a ne truhlařina. Proto Kučerka, když viděla, jak špatně muži hoblík a dláto v rukou se kmitají, došla k Toníkovi, jenž pracoval — také u truhláře — někde až u svaté Markyty za Strahovskou branou, a řekla mu, že by bylo nejlépe, kdyby šel na čas domů, cizí věci spravil a odvedl, aby si tatík mohl odpočinout. A Tonda poslechl a šel, a včera tedy objevil se na Vyšehradě.

Při příchodu Toníkově ležel sice starý Kučera na posteli, avšak ne opilý, jak se dobromyslná paní Mrskočová domnívala; hověl si, poněvadž celé dopoledne byl pracoval. Myslil, že přichází Tonda na návštěvu, a nikdo se také o pravém účelu návštěvy synovy nezmínil. Až dnes ráno, když Tonda probudiv se vstal a do nejhorších šatů se oblékl a zástěrou opásal, pozvedl se Kučera na chatrném lůžku a otázal se:

„Co pak nejdeš do práce, Tondo?“

„I jdu do práce, tatínku, ale doma,“ odpověděl Toník stručně.

Starý se v posteli posadil.

„Což pak ti u Markyty dali boty?“[5]

„Nedali, tatínku; chci vám jen trochu pomoci, abych to za vás odbyl; až se tu trochu vyprázdní, půjdu zase.“

„A kdo pak tě na to zavolal?“ ptal se starý trochu popuzen.

„Nikdo, tatínku,“ lhal Tonda, „ale když jsem včera přišel a viděl, že tu máte tolik práce a že vám není dobře, myslil jsem, že bude lépe, když se trochu doma zdržím a pomohu vám.“

Kučera koukl ostře na syna, otočil hlavu po ženě, která se tvářila, jako by hovor ani neposlouchala, opět koukl na syna a prohodil vzdorovitě:

„Jen si jdi po svých, já se tě o pomoc neprosím. Tyhle fušky pro dva nestačí.“

Tonda neodpověděl. Vyhrnoval jen zvolna rukávy košile, prskl si do rukou, chopil se hoblíku a vyrážel pomalu ocelový jazyk, potom otočil nedbale hlavu a řekl úsečně:

„Mohl byste si ještě trochu pospat, tatínku, ano?“

Starý Kučera mlčel chvíli, jako by přemýšlel, co má říci, zatřásl nad sebou peřinou, položil se zase do podušek a pronesl rozhodně:

„No, až vstanu!“

A Tonda se pustil do práce.

Zatím dovařila Kučerka kávu, Tonda učinil malou přestávku, aby se nasnídal — vypil hrnek té šedé, modře žilkované tekutiny, cikorií páchnoucí, a snědl k tomu skývu komisárku od hokyně — a pracoval dále. Starý Kučera přichrupoval a svištění hoblíku a skřipot pily pranic ho nerušily. Konečně asi k osmé hodině probudil se nadobro a zvolna vstával. Vida Tondu v plné práci vyvalil na něj oči, a zdálo se, že dřívější rozmluvu docela zaspal, neboť se tázal udiveně:

„A co to děláš, Toníku?“

A Tonda prohodil nedbale:

„I vždyť jsem vám už řekl, že vám ty hadry trochu seštepuju…“

A starý Kučera neříkal dále nic.

Takovým způsobem zahájil Tonda svoji činnost doma.

Pracoval pilně od rána do večera, a když bylo před večeří a starý Kučera vyšel, aby si koupil v trafice čerstvý šňupec na noc, obrátil se Toník k matce a pronesl tiše:

„Mně se zdá, maminko, že to dopadá s tatínkem hůře, než jste mi řekla; ňák mu to v žebrách podivně hraje.“

A vyklepav posledně hoblík dodal:

„Já tu zůstanu, aby nemusil sám dělat; snad to půjde.“

A za chvíli ještě řekl:

„Ale z těchhle střepů nic nekouká. To nestačí na klíh. Vezmem to jinak.“

Než přišla sobota, odbyl Tonda skoro všecky nahromaděné správky a časně z rána počal již odváděti sousedům opravené židle, postele, plvátka, šuplíky do almárek a podobné drobotiny, a k poledni vysypal matce na stůl skoro pětku v desetníkách a krejcarech. A sotva dojedl poslední sousto oběda, oblékl se, zastrčil do kapsy skládací metr a bral se z domu.

V tu chvíli vyšla z přízemního bytu svého paní Kadeřábková na dvoreček se škopkem, aby vylila špínu, a náhodou sestupovala také paní Mrskočová s vetchých schodů, umetajíc je na zítřejší Boží hod.

Obě viděly, kterak oblečený Toník vyšel z dílny do síně a kterak z domu odchází.

Vážená paní Mrskočová nechala ihned zametání a třemi kroky octla se u paní Kadeřábkové, která stála už s prázdným škopkem nad mříží stoky a za Toníkem hleděla.

„Nacpal se a teď jde!“ šušňala paní Mrskočová s jízlivým pohledem sousedce do ucha. „Začíná s modrým pondělkem už v sobotu — pořádný řemesníček!“

Paní Kadeřábková hleděla chvilku na paní Mrskočovou a zvolna povídala:

„Ale dělal, celý týden dělal — pořádně!“

„Dělal!“ hodila paní Mrskočová ramenoma, „dělal! Ale proč dělal? Potřeboval na nedělní flám, tedy si musil vydělat, protože máma nemá, odkud by brala a do krku cpala. Však uvidíte, že se k ponku[6] nepostaví, pokud krejcar v kapse ucítí.“

„No s Pánembohem,“ pohodila rukou paní Kadeřábková, „každý má své, a co si kdo udělá, to má. Však on Pánbůh ví, s kým kterak.“

A třepajíc rukou na rozloučenou brala se domů. Paní Mrskočová chopila se opět smetáku a metla dále vyšlapané schody.

Mělo svoji příčinu přátelské účastenství vzorné paní Mrskočové, s nímž sledovala události v rodině Kučerovic. Někdy před rokem — tehda bylo Tondovi celých dvacet let a vypadal dost mužně na ten věk — upozornila paní Mrskočová přátelsky starou Kučerku, že by se výborně hodilo, kdyby si Toník namluvil Terezku, osmnáctiletou, vytáhlou a kostnatou její dceru, bledou až do zelena.

Pozvala si k tomu tenkráte Kučerku na kávu a přinesla jí svůj návrh hned s prvním hrnečkem vzácné tekutiny.

„Koukají,“ povídala, „je to jako v knize osudu. Jsme pod jednou střechou a syn jim nebude běhat za holkama po celé Praze, bude to mít v domě. Co říkají?“

Kučerka neříkala tehda sama nic, ale za to určitě se pronesl Tonda, „že má na oběšení dost času a že se nepověsí na žádnou takovou rohatinu.“

Paní Mrskočové donesl se tento neuctivý výrok Toníkův a od té chvíle byl u ní Tonda největším darebákem, který by nanejméně měl býti dán do káznice.

Avšak Tonda nešel na flám. Rovnou cestou bral se Vyšehradem dolů, minul hospodu „u pěti králů“ a stupal do Slovanského vrchu. Přešed Karlovo náměstí zamířil dolů Širokou a Perlovou ulicí a zahnuv přes Vaječný trh do ulice Rytířské, ztratil se v průchodních domech za Kamzičím pláckem. Za minutku objevil se již v ulici Celetné, ale kráčel nyní volněji, až konečně stanul před výkladními skříněmi „u města Paříže“. Zahleděl se na tisíceré vyložené trety, ale nebylo toto okukování hlavním účelem jeho cesty. Byl roztržit, popocházel od okna k oknu a stále pošilhával po třpytivé klice vysokých, skleněných dveří. Konečně se odhodlal, stiskl kliku a vešel do skladu. Sotva si kdo všiml, že se před tím letmo pokřižoval. Na otázku nejbližšího příručího, co si „mladý pán“ přeje, odvětil Tonda, že by rád mluvil s pánem. Ukázali mu do zadu, na vysokého, suchého muže s vážným, skoro zamračeným pohledem, se skřipcem na nose, s šedým vousem, majícího vzezření alchymisty nebo učence. Pravicí držel tužku a psal na bílé tabulce, poseté nesčíslnými ciframi. Váhavým krokem, nerozhodně přistoupil Tonda k muži a oslovil jej. Po krátkém hovoru kynul majitel závodu jednomu z pomocníků a dal si podat dřevěnou krabici, leštěnou, se zámečkem, a otevřev ji ukázal Tondovi vnitřek, rozdělený tenkými příčkami na četné přihrádky, a řekl jediné slovo:

„Takové!“

„Ano, takové, milostpane,“ posvědčil Tonda a sáhl do kapsy pro metr, aby rozměry krabice změřil.

„To si ji vemte s sebou, ne takhle od oka,“ řekl majetník závodu.

„Vašnosti mně ji svěříte?“ zeptal se v rozpacích Tonda.

Chef se podíval na ruce Tondovy a vida, že jsou upracovány, řekl stručně:

„Kde pak bydlíte?“

Tonda pověděl místo a číslo domovní, což si chef poznamenal tužkou na čtvrtku papíru, pronesl potom ještě několik slov a pokynul Tondovi, že ho propouští.

S obličejem radostí zářícím vycházel Tonda ze závodu a rychlým krokem bral se výše ku Prašné bráně, načež zatočiv na Příkopy stanul před skladem galanterního zboží J. Neffa. Nyní neváhal již tak dlouho a vstoupil směleji dovnitř. Také odtud vycházel po chvíli s pohledem spokojeným a bral se směrem k Václavskému náměstí. Blíže Můstku zastavil se po třetí, tentokráte před krámem Bratří Tučků. I zde vstoupil do skladu, naplněného tisícerými drobnostmi galanterními, a oslovil muže s dlouhým, hnědým, prokvetalým vousem, vypadajícím jako baťuška z moskevského výročního trhu. Za nedlouho opouštěl Tonda i tento obchod a nastoupil cestu k domovu. Ale nešel přímo na Vyšehrad, nýbrž zahnul s Karlova náměstí do ulice Hurtovy, odtud do Václavské a pak přímo dolů Kočičí, až se dostal v ona místa, kde se rozkládají veliké ohrady dřevné, v nichž tolik drva nahromaděno, že by se jím celé Praze důkladně zatopilo. Skoro před každou ohradou se zastavil a pohlížel do vnitř, jako by rozvažoval, má-li vejít. Ale vždy zase pokročil dále a dospěl konečně k ohradě, nad níž se vypínala vysoko na dvou stožárech tabule s nápisem: František Dolejš. Tu konečně vešel a obrátil se přímo na muže prostřední postavy, s přiryšavělým vousem, a řekl prostě:

„Nákou olšovou topinku, pane Dolejši, ale suchou.“

A po chvilce vycházel Tonda z ohrady s několika topinkami na rameně a vykročil bystře k Vyšehradu. Chůze jeho pozbyla dřívější váhavosti a nerozhodnosti; vykračoval zcela pádně a proplétal se úzkými ulicemi podskalskými, až se dostal do hlavní třídy Vyšehradské a zpocen a udýchán octl se před povědomým žlutým domkem, opatrně všoupl se s prkny do úzkého průchodu a na dvoreček. Potom vešel do dílny, ale po pěti minutách objevil se opět na dvoře v pracovním svém obleku, s pilou a s kozičkou na podepření prken.

Sáhnuv za náprsník zástěry vyňal metr a rozměřiv a načrtav hrubou tesařskou tužkou prkna, jal se rozřezávati je na malé, kratší i delší kousky, a za půl hodiny leželo na dlažbě prkének jako na hraní.

Starý Kučera i Kučerka pohlíželi na počínání synovo udiveně, a když konečně vnesl Tonda všecka prkénka do dílny, přišoural se starý k hoblovce a otázal se:

„Cos to přinesl, Tondo?“

„No, topinky, tatínku.“

„To vidím, troubo, ale co to děláš?“

„No mám práci, ale lepší, nežli křísit takový tandlmark, jako vám tu ležel. Uvidíte.“

A nevšímaje si dále zvědavých a ještě více nedůvěřivých pohledů otcových, počal Tonda hoblovati kus po kuse, a bylo již hezky šero, když odložil hoblík a shodiv zástěru přistoupil ke starému Kučerovi a řekl:

„Koukejte, tatínku, dnes je Bílá sobota; nechtěl byste jít na sklenici piva k Lumíru?“

Otec šťáral se chvilku v tabatěrce a pak hodil hlavou:

„No tak dělej!“

A Tonda a starý tatík šli svorně na litr k „pěvci Lumíru“.

* * *

Hned po svátcích vybral se Tonda poznovu do Prahy, a sice tentokráte na Malé Staroměstské náměstí k železníku Rottovi. Koupil tam několik tuctů malých, železných i mosazných pantíků, zámečků, šroubků, a uloživ pečlivě všechno do šosů nedělního kabátu vracel se k Vyšehradu.

Po obědě dal se znova do práce.

Starý Kučera posedával stále brzy na posteli, brzy na staré truhle v koutě, a ač dobře pokukoval po Tondovi, kterak čárkuje na ohoblovaných prkénkách drážky, neotázal se ani slovem, co Tonda robí, a tvářil se, jakoby si toho vůbec nevšímal. Jen matka Toníkova byla zvědavější a zavadila několikráte o záhadnou tu práci. Ale Tonda dělal, jakoby ani neslyšel, a pohvizduje si potichu robil pilně dále. Teprv pozdě k večeru složil náčiní, urovnal rozdělanou práci a vybídl rodiče na malou procházku.

A tak minul den po dni a než vypršela druhá neděle, dostaly věci v rukou Tondových určitý tvar. Na zemi i na oknech stálo na tři tucty sdělaných, na rozích zakulacených, skelným papírem čistě ohlazených krabic a rovněž tolik víček. Zbývalo jen vyleštiti povrch krabic, zasaditi víčka do pantů a zapustiti malé zámečky s drobounkými klíčky. Každá krabice měla uvnitř různý počet přihrádek, větších, menších, a některé z přihrádek těch měly opět vlastní víčka s pramalinkými knoflíčky uprostřed ke zvedání. Nyní juž rozuměl starý Kučera, co Tonda vyvádí. Byly to krabice pro ženské, na šicí potřeby, na hedvábí, nitě, bavlnu, jehly, špendlíky, knoflíčky a všecko ostatní, co ženské při svých páravých pracích potřebují. Jiné krabice zas byly na karty a známky k hraní. Zkrátka, byla to tak zvaná truhlářská práce galanterní. Starý Kučera, který po celé neděle nepracoval a Tondu v dílně jakoby neviděl, přišoural se v sobotu odpoledne k hoblovce a pohlížeje na synovu práci řekl určitě:

„To je galanterie!“

„Je,“ odvětil Tonda stručně a hladil dále skelným papírem víčko.

„A kde pak jsi se tomu naučil?“ pokračoval starý Kučera, „vždyť jsme doma nikdy nic takového nedělali.“

Tonda odložil víčko a prohodil pyšně:

„Hm, u Markyty jsme to pracovali. Hlavně pro Dittricha a pro Brandejsa, na hračky. Ale tohleto“ — a Tonda odstupoval pomalu od hoblovky, aby se na svou práci z daleka podíval, a výraz jeho tváře byl teď sebevědomý, hrdý — „tohleto je jiná práce, tam jsme se s tím tolik nerachotili, jen když to šlo do falce. Tohle je jako pro vejklad!“[7]

Starý Kučera pošlapoval chvilku kolem hoblovky a zdlouhavě propovídal:

Dobře, všecko dobře; ale jen jestli to všechno odbydeš!“

„To je už odbyto!“ odpovídal Tonda s důrazem. „To je práce objednaná.“

No, teď neříkal starý Kučera už docela nic. Stafraporte, ten kluk se vyklubal, co je z domu! Kdo by byl řekl, že si troufá někam do krámu pro „lifrunk“. Ale to je to: Líná huba holé neštěstí. A Kučera byl náhle pln pýchy nad synem, který je jeho vyučencem! Ano, když je věc takováhle, tedy ať zůstane doma. Proč by se dřel pro jiného, může-li být jako svým pánem? Panečku, konec konců dojde k tomu, že bude tatík pomáhat při práci synovi a ne syn tátovi. Až srdce okřívalo Kučerovi, když na vše to myslil, a najednou ho ovládl tak radostný pocit, že mu bylo v úzké dílně těsno. I hodil na sebe kabát a vyšoural se z dílny a z domku. Šel rovnou cestou do trafiky pro čerstvý půllot. Jen teď jak honem tento — tomu trafikantovi. Ehé, bodejť by se trafikant nezeptal, co nového.

„No nic, tento,“ chrchlal Kučera; „trochu mi nebylo dobře, ale odpočal jsem si už. Je to dobrota, když člověk může mít čtrnáct dní lenoru.[8] Mám doma syna, Tondu.“

Jindy říkal starý Kučera prostě: kluka! Dnes již: syna.

„Aj aj,“ divil se trafikant, „Anton je doma?“ A podíval se tak útrpně na invalidu truhláře, jakoby chtěl říci: Chudáku, zas už ho máš na krku? Aby však starce potěšil, doložil rychle: „A to nezapomeňte, pane sousede, až bude mít po chvíli, ať sem přijde s klihem a se svěrákem; tuhle na regále mi něco prasklo.“

„No přijde, přijde,“ sliboval ochotně Kučera; „ale musíte mít ňáký den strpení. On má odvádění, Antonín.“

„Tak má co dělat?“ divil se trafikant; „a pracuje?“

Teď nabral Kučera šňupec a teď to musí ven. Pomaličku vynášel k nosu, pošňupoval, pak zátah’ jako když pilou uřízne, a řekl na pohled nedbale:

„I má co dělat; dostal práci do krámů, tuctovou, galanterii! Pěkných pár kousků!“

To koukáš, slívo trafikantská, co? Bodejť, on bude Tonda chodit po Vyšehradě jen s kotlíkem klihu a se svěrákem po lidech, jako kominík s koštětem!

A Kučera pásl se na udivení trafikantově a mrkal rychle očima.

„Pravda, pravda,“ mluvil trafikant, „vždyť jsem ho ani nespatřil — a povídáte, že je čtrnáct dní doma. A pro koho pak dělá pan Antonín?“

Tohle Kučera sám nevěděl, ale co, ať otvírá tabáčník hubu! I řekl na zdařbůh:

„I, hned pro několik; on už má známosti.“

No, nyní se Kučerovi odlehčilo. Už ví aspoň někdo, že Tonda bude odvádět práci, a také ostatní se dovědí, na nichž záleží.

S ledabylým pozdravem vyšáral se Kučera z trafiky a koukal po ulici, kde by koho chytil, aby se pochlubil, že „Tonda odvádí“. Ale malér! Nespatřil nikoho, i uchýlil se k hokynáři hned vedle žlutého domku. Začal právě tak politicky, jako v trafice, a zanechal pak i hokynáře v udivení nad pokrokem Tondovým a žejbroval se pomalu domů.

Rozumí se, že od hokynáře odnesla zprávu za tepla paní Mrskočová, která neopomenula zastavit se u paní Kadeřábkové. Ale ovšem vyložila věc ihned po svém způsobu.

„Bude prý odvádět ňákou práci ten ježatec Kučerůch,“ začala se svým referátem u sousedky, „ale bude to tak něco do Židů, mně se zdá; kdo pak by mu co kloudného svěřil? Leda dřeváky!“

Ale paní Kadeřábková dnes nebyla právě v rozmaru, aby posvědčila paní Mrskočové, i odpovídala trochu mrzutě:

„No dělá, co truhlář může dělat; hodiny si u něho nikdo neobjednal, to se rozumí.“

„To moh’ říc’ ten včerejší a dnešní moh’ mlčet,“ bručela paní Mrskočová již zase za dveřmi, jimiž paní Kadeřábkové na zlost hodně křápla. A pomaličku ploužila se přes dvoreček, na schody, a jak se ploužila po pavláčce, stále se obracela. Věru dala by za to něco, kdyby očima mohla proniknout stěnu Kučerovic bytu, aby viděla, co tam Tonda vlastně kutí.

A trvalo dlouhých šest dní, než se toho dověděla: až do nejbližší soboty.

Toho dne vyhrnul se Tonda do síně, čistě oblečen sice, ale zástěru kolem pasu, a rovnou cestou ubíral se ke kupci níže, u něhož si již dopoledne zamluvil vozík na výpravu do Prahy. Hokynář zas mu půjčil velikou bednu, ve které míval drtiny uloženy, a Tonda vymetl ji čistě, vyložil papírem a hadry, aby se zboží nedřelo, a počal nakládati. Rodiče pomáhali mu, vynášejíce mu krabice naproti. Matka činila tak s radostí a viděla již, jak se blahobyt rodiny zvedá z pilné ruky synovy. Starý Kučera však podával Tondovi krabice s tváří důležitou, ofukuje každý prášek a provázeje každou skřínku nějakým propověděním.

Tonda obkládal krabice hadříky a šátky, aby se čistá, zářící politura nikde nepoškrábala, a když byla bedna skoro až po vrch naplněna, ucpal volnou prostoru nahoře dvěma poduškami, přikryl plachtou, utáhl bednu na voze provazem a zvedl vozík na zkoušku, má-li náklad rovnováhu. Měl ji.

Mezitím však změnila tichá jindy ulice svou tvářnost. Hokynář stál vedle se založenýma rukama a počítal jednu skřínku po druhé hlasitě, jako by je Tonda odváděl jemu. Naproti stál trafikant ve dveřích krámku a četl horlivě Pražský Denník. Ale nepřečetl ani řádky, nýbrž pokukoval přes papír a přes ulici ke žlutému domku, před nímž stál vozík s drahocenným nákladem Tondovým. Kupa děti ze sousedstva čuměla kolem vozíku a skoro pojídala každou lesklou skřínku očima. To by bylo něco ke hraní! Jen smělejší z uličníků přiblížili se poněkud a pletli se Tondovi do cesty. A tu a tam vedle žlutého domku i na druhé straně ulice otvírala se malá okénka a lecjaké hlavy vykukovaly zvědavě dolů.

Paní Kadeřábková stála u patníku vrat domovních a sledovala s účastenstvím pochod Toníkův z dílny k vozíku a nazpět, a doprovázela zrakem každou krabici, až zmizela ve hlubinách bedny.

A paní Mrskočová měla najednou hrozně mnoho běhání. Přes tu chvíli hopsala dolů se schodů a řítila se k hokynářce, anebo šukala kdesi na dvorečku ve dřevníku. Mihla se několikrát kolem Tondy, když kráčel se zbožím k vozu, a rozumí se, že neviděla nic, ale pranic, co se u Kučerů děje. Neboť hleděla vždy tak upřeně do země, jako by se chtěla dorozuměti s pány protinožci tam na druhé straně. — —

Konečně chopil se Tonda řemene napřed u vozíku a vykročil. Pomalu sjížděl dolů s Vyšehradu a starý Kučera koukal za ním, až zmizel v zátočce. Kupa dětí a uličníků doprovázela však Tondu dále, než zraky otcovy. Děti vydržely až k radnici, uličníci běželi za mladým dodavatelem až ke Slovanskému vrchu a pomohli mu tam vytlačit vozík do kopce. — — —

Když Tonda asi za tři hodiny z Prahy se navrátil, vařila matka kávu k svačině a čekala jenom na syna, aby ji na stůl donesla. Když otevřel Tonda dvéře, vyrazila z nich do síně vůně kávová, ale pravé kávy, ne jen cikorie.

Náhodou šla té chvíle zase paní Mrskočová kolem, a jak jí vůně od Kučerů o nozdry zavadila, spěchala honem k paní Kadeřábkové.

„Už jsou zase v debužírce,“ šušňala, sotva že klika za ní dopadla; „inu bodejť, mladý pán přinesl pytel peněz, to se bude chlastat…“


  1. Po pražsku: opilý.
  2. Fremd, slůvko v ústech pražské „Flámy“, původem nejspíše s Františku, znamená: býti bez práce, facír.
  3. Znamená maso, zvláště však uzeninu.
  4. Zmizí.
  5. Dali boty = vypověděli z práce.
  6. Ponk (Hobel-Bank) truhlářský stůl, hoblovka.
  7. Pro výkladní skříň, na podívanou.
  8. Lenora = zahálka.