Pražské figurky/Po domácku

Pražské figurky Ignát Herrmann
Heslo!	Po domácku	Tonda odvádí!

Údaje o textu
Titulek:	Po domácku
Podtitulek:	Z tajností „domácího krbu“, 1882
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 83–97. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„I Vojto!!“

„A Karlíííkú!!!“

A než dozněl ten třetí vykřičník, leželi si dva staří kamarádi v náručí.

Totiž já a Karel.

Podivno; oba žili jsme sice stále v Praze, ale neviděli jsme se již asi rok. Já totiž po celý den psal účty a opisoval žaloby a rubriky u advokáta na Václavském náměstí, večer proseděl jsem v úzkém pokojíku do dvora u otevřeného okna a bavil kočky ze sousedství a netopýry z věže kostela Františkánského krásnou hrou na kytaru, následkem čehož mi chtěla domácí paní dlužný nájem za poslední měsíc darovat, jen když se po dobrém vystěhuji — můj přítel Karel pak činil po celý den milosrdenství na Malé Straně. Půjčoval totiž lidem na rozličné preciosy, cihličky a jiné klenoty v malostranské filiálce císařské zastavárny. A poněvadž bydlil až kdesi v Hluboké cestě, zabloudil málo kdy do Prahy, ke mně však už docela ne. Chodil raději na ryby, v létě, a v zimě hledal zábavu a zotavení v Malostranské besedě.

Ale teď jsme se drželi a zdálo se, že se tak hned nepustíme. Měl jsem dětinskou radost ze shledání se starým přítelem.

Vrazili jsme do sebe právě na rohu Spálené ulice, tam na blízku Donátovy pivnice.

„Kam pak, Karlíku?“ ptám se horlivě.

„Kam?“ a přítel Karel zdál se býti v malých rozpacích. „Jdu tento — víš — mám něco vyřídit — tchánovi…“

„Tchch—chánovi?“

On se oženil!

Karel pozoroval, jakým ohromujícím dojmem působí na mne ono krátké, ale závažné slovíčko, a pospíchal s vysvětlením:

„No víš, Vojtíšku, nehněvej se; jsou to někdy těžké věcnosti (musím podotknouti, že tyhle „věcnosti“ byly starým pořekadlem Karlíkovým) — a při nejlepší vůli nedostal jsem se k tomu, abych tě uvědomil a —“

„— a na svatbu pozval, viď, ludráku! — A proč?“

„Inu, víš, Vojtíšku, tak jsem ti do toho zapadl, že už jsem nemohl ven, a — oženil jsem se.“

„Aha!“

„Co, aha?!“ podíval se na mne ostře Karel.

„Nu rozumím, proč jsi se oženil,“ odpovídal jsem příteli, ač jsem vlastně sám nevěděl, čemu rozumím.

Nyní však rozuměl Karel, neboť se rozčepejřil:

„Dovol, což mne neznáš? Něco takového si o mně —! ale zabouchl jsem se a bylo po všem. Všecko se vyplnilo, jak jsem si přál, jsem jako v nebi!“

„A tos o tom nanebevzetí nemohl zpravit svého přítele, co, mne?“

„Inu víš, Vojtíšku, ty hledíš na některé věcnosti ukrutně podivně a byl bys mi chtěl ženění rozmlouvat. Proto jsem se oženil a nikomu nic neřekl.“

Ďasa! Co v tom vězí? A vyhrkl jsem s otázkou:

„A co bych ti rozmlouval, mluv!“

„Nu počkej, Vojtíšku, až někdy jindy si všechno povíme.“

„A co jindy,“ hartusil jsem a chytl Karlíka pod paží, až mu švy na rameně povolovaly, „tuhle je Donát, pojď, vypijeme nějakou sklenici a povíš mi —“

„Pánbůh chraň,“ vzpouzel se Karel, „musím k tchánovi a hned domů; žena mne čeká s večeří. Vždyť víš, jak jsem toužíval po takové domácké stravě, po večeři doma, u sebe doma, a teď to mám. Obléknu župan, trepky, žena něco uvaří, nebo ohřeje od oběda, a to je gusto! Ožeň se také, Vojtíšku, budeš vidět, že je to rozkoš. Pořád si myslím, že snad ani není všecko pravda, jak mi je blaze!“

Myslil jsem, že by bylo hříchem, oloupiti přítele o jedno večerní blaho, i pustil jsem ho:

„Tedy až podruhé, dobře; ale vzkaž mi, až ti dá žena dovolenou, a vezmi si klíč domovní, abys před desátou neutíkal.“

„No, no, no,“ durdil se Karlík, „však není tak zle; sejdeme se co nevidět a poplácáme si.“

Ale najednou sebou trhl:

„Víš co? Přijď jednou ke mně, to bude věcnost! Řeknu ženě, ona něco ukmochtí a uděláme si tak večeři po domácku, víš, doma, to je gusto!“

„Přijdu tedy,“ slíbil jsem bez dlouhého rozmýšlení.

„A kdy?“

„Den ti nepovím, ale do soboty jistě!“

„Ne, ne, ne, řekni, kdy!“ velel Karel, „je to lepší.“

„Neřeknu, chci přijít jen na pradomáckou večeři, bez chystání.“

„Ale blázínku, což kdybychom náhodou nebyli doma!“ šel na mne Karel.

„Tak tedy ve čtvrtek,“ rozhodl jsem.

„Tedy ve čtvrtek,“ plácl Karel rukou a vysvětliv mi, kde nyní bydlí, spěchal k milému tchánovi a potom domů, na domáckou večeři.

Rozumí se, že jsem nezapomněl na slib a ve čtvrtek jsem kráčel ke Karlovu bytu, již ze zvědavosti, jak jeho vyvolená vypadá.

Obýval ve starém domě v Ostruhové ulici, plném chodeb, schodů a labyrintů, že by z něho dobře mohla býti dvě divadla, a došel jsem konečně všecek otlučen a ošťouchán ke dveřím, nad nimiž visela malá lampička petrolejová, osvětlující černobílou tabulku s nápisem: Karel Snopek.

Zaklepám.

„Herajn!“

Ajajajajajaj! Tedy tohle bych byl Karlovi rozmlouval?!

Vstoupím.

Mhm, pěkná ženština, trochu povytáhlá, ale plná, v bílém čepečku, v šedých, hedvábně se lesknoucích šatech, s bělostnou zástěrkou před sebou, stála u nenatřeného kuchyňského stolu a vařila něco na líhu — nebo snad ohřívala.

„Moje úcta, milostpaní!“

„Kudnámt — ach — dobrý večer, prosím, račte dále — Kádi, komm…“

Nemusila dopověděti; „Kádl“ stál již ve dveřích pokoje, a vida mne tak trochu jako přimrazena, přiskočil rychle, popadl mě za ruku a táhl mě blíže k ženě:

„Nu tak, ženuško, to je můj milý přítel Vojtíšek, o kterém jsem tak často mluvíval, a zde moje ženuška, příteli. Viď, hezká maminka, co?“

„Ábr ich pittych, švajk!“ pýřila se mladá paní; „to je rozpusta, on vždycky tak dovádí.“

„Nu pojď dále, příteli!“ pobízel Karel. „Ona má ženuška ještě co dělat. Hnedle přijde za námi.“

Ta propadená němčina mne ochlazovala.

Panička skutečně pak přišla, ale hnedle zase odešla a vrátila se a opět vyšla z pokoje. Opakovalo se to několikráte, mezitím vrzly také dvakráte neb třikráte dvéře kuchyně, bylo slyšeti tutlavý hovor a konečně přihrnulo se do pokoje děvče ramenaté jak rekruta, nesoucí skleněný džbán piva. Karel se chopil džbánku, nalil do připravených sklenic a pobízel, abych usedl ke stolu.

Za chvilku přinášela mladá paní porcelánovou mísu, z níž rozdělila na připravené talíře husté, libě páchnoucí nudlové polévky, a sice mně a Karlovi. Sama si dala na talíř asi lžíci, aby se neřeklo.

„Nu, neupejpej se a jez, Vojtíšku,“ pobízel Karel sedaje a chápaje se lžíce. „Vím, že jíš rád večer polévku a já také; snad ti zachutná.“

Okusil jsem — opravdu výtečná, jako pro šestinedělku! Pravá hovězí tresť! Hm, nedivím se již, že si Karel zakládá na domácí kuchyni. Dosrknuv poslední lžíci nešetřil jsem komplimenty, až se mladá paní červenala.

„Věru, milostivá paní je znamenitou kuchařkou; Karlíčku, počínám ti záviděti.“

„No, no, není tak zle; totiž, musím ti vlastně říci. tuhle polévku ženuška nevařila. (Aj, aj!) Byli jsme dnes u oběda u tchyně, já řekl, že k nám přijdeš, a tchyně vědouc, jak rád jím polévku a domnívajíc se, že ani host nepohrdne, poslala nám hrnek polévky hned po obědě po Katy. Ženuška ji ohřála.“

Aha!

Panička vyšla z pokoje a já se dal do tenounké skyvečky chleba, abych zajedl. Kuchyňská víla Karlova odklidila zatím talíře po polévce a postavila před nás jiné.

Brzy objevila se mladá hospodyňka opět, přinášejíc mísu kouřících se — špekových knedlíků se zelím a s uzeným masem!

Ježíšmarjá, špekové knedlíky! Jen je-li jich dost! Je vidět, že jsou čerstvy; na těch si dala paní Snopková asi záležet!

„Jez, jez, příteli,“ pobízel Karel, ale zbytečně si lámal hubu. Do špekových knedlíků mne jakživ nikdo nemusil nutit.

Jedl jsem, až jsem se za sebe sama styděl. Ale nemohu si pomoci. Proč mají špekové knedlíky! Konečně jsem si utřel ústa, a bylo na čase, abych něco řekl. A mluvil jsem s opravdovým nadšením:

„Milostpaní, takových knedlíků jsem posud nejedl. Ožením-li se kdy, vyprosím si od vás pro ženu recept na tyto výtečné špekovce.“

Milostpaní se pýřila, ale viděl jsem, že ji pochvala těší.

„No, víš, Vojtíšku,“ spustil Karel, „moje ženuška umí dělat výtečné knedlíky, ale tyhle ona nevařila. (Čerta!) To jsou od „Glaubiců“, mají tam každý čtvrtek čerstvé právě v tuhle hodinu. Ženuška neměla všechno pohromadě a nebylo času, aby se to sehnalo.“

Dobře, že nic jiného nebylo. Byl bych se spálil snad po třetí. A hloupý Karel všecko vyžvaní! Mohl mne nechat v domněnce, že jím pravou domácí večeři.

Po večeři přinesl Karel doutníky, jadrná víla doběhla ještě dvakráte pro pivo a počali jsme provozovati mluvnický tělocvik. Milostpaní totiž trousila libozvučnými německými slůvky, já s velikou tvrdohlavostí nedal se svésti ani k jedinému „javól“ nebo „natýrlich“, a Karel nešťastnými a nešikovnými obraty hleděl odvrátiti moji pozornost od této temné stránky vlastenecké své domácnosti. Učinil jsem mu k vůli, že jsem si toho jako nevšímal.

Když jsme se octli na dně třetího džbánku, pozoroval jsem, že táhne silně na dvanáctou a že bych mohl jíti domů. Milostpaní se zvedla a vyšla.

„No, no, Vojtíšku neutíkej,“ zdržoval Karel vida, že vstávám. „Dostaneme ještě sklenici dobrého punče, s vejcem, znamenitý!“

Konečně tedy něco. co nemůže poslat ani paní tchyně, ani hostinský od „Glaubiců“. Jsem žádostiv!

Za chvíli byl punč na stole. Žluťoučký, vonný, pravá domácí voňavka! Já punč rád. Až to jazykem trhá.

Paní Snopková zajisté měla radost, jak nám chutnalo. Přinášela nám již druhou sklenici, co zatím její první notně vychládala.

Karlíkovy tváře jen hořely, ale i mne punč znamenitě rozjařil. Ano, to si dám líbit. Něco takového nedostaneš v žádné kavárně, ani u Wagnera ne. Jak pak jen honem mladé paní zalichotit… I hrome! Přípitek, ano přípitek, to se hodí! A již jsem pozvedal sklenici s punčem a pronášel přípitek — jak, do slova nepamatuji. Ale mluvil jsem o sladkém punči a o sladké lásce, o vřelém punči a o vroucím přátelství, o jemném, vonně páchnoucím, rozehřívajícím punči a o libém, útulném teple mladé domácnosti — bůh ví, co jsem ještě dále povídal. Sám vím jen, že jsem po dlouhém řečnickém motání dospěl k závěrku:

„Milostpaní, pochopuji, proč Karel tráví večery nejraději doma! Co mu poskytuje domácí jeho krb, totiž vy, nenajde nikde jinde — ano, milostpaní, v celé Praze to neshledá! Nemluvím-li ani o výborné večeři, jakou jste nás dnes vyčastovala, tedy již jen douškem takovéhoto výtečného punče udržíte jej doma, zvláště však za dlouhých, zimních večerů, kdy venku mrzne, sníh padá, Meluzina skučí…“

Mladá paní se skromně zardívala a Karel náhle mne přerušil, jakoby ze sna mluvil:

„Škoda, že jde Terina prvního od Kalousů…“

„No mlč, mužíčku,“ tulila se ke Karlovi žena, až se mi hlava točila, „však se to od ní do té doby ještě naučím!“

A co pak je s Terinou?

„Jo heleď,“ obrátil se ke mně Karel, „to je vidět holku, která sloužila v kavárně. Ty to umějí. Vždycky, když máme návštěvu, poprosí ženuška paní Kalousovou, aby k nám Terinu dovolila, a ona vaří takovýto punč s vejcem. Ale škoda, na prvního jde ze služby — a ženušce samotné se to posud nechce dařit.“

I můj bože, Karel se měl jmenovat Snop, ne Snopek. On i tohle rodinné tajemství vyžvaní!

Nebylo ku podivu, že nadšeni moje znenáhla vychládalo. Vypočítával jsem v duchu dnešní „domácí“ program: polévka od tchyně, špekové knedlíky od „Glaubiců“, maso k nim nejspíše od uzenáře Kříže z věže a punč vaří Terina od Kalousů. Kdo pak asi strojí domácí večeře Karlovy jindy?

Odcházel jsem od manželů Snopkových horlivě děkuje za přátelské, štědré a znamenité pohoštění, ale pokoušela mě při tom myšlénka, až mne bude přítel zváti podruhé na domácí večeři, že by mne mohl pozvati hned někam do hospody…

*

Nebyl jsem u Karla od té doby a také jsem ho několik měsíců neviděl. Ale když jsem předevčírem mluvil s jeho bratrem, povídal mi, že dostal Karlík — chci říci jeho ženuška — maličkého kluka.

Tedy přece něco docela domácího…