Pražské figurky/Heslo!

Pražské figurky Ignát Herrmann
Horálkův pan Vašek	Heslo!	Po domácku

Údaje o textu
Titulek:	Heslo!
Podtitulek:	1882
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 71–82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„A já ti povídám, Alojze, abys nechal hloupých vymejšlených vymyšleností a chodil pořádně domů jako pořádný člověk a jako domácí pán, rozumíš? Potřebuješ ty nějaká hesla a takové podivné zařízení, ano, na stará kolena, nerozume! Budu já si nosit v hlavě takové hlouposti, to víš, na to mne užiješ! Hesla! Tohle svět neviděl, a já si je mám pamatovat!“

„Tak si je napiš!“ ozval se ostře pan Alojs Měchura, jenž docela pohodlně dokuřoval dýmku a vyhlížel z okna do úzké podskalské ulice a dále přes ohrady až tam na řeku a na druhou stranu na Smíchov.

„Ale Alojze!“ založila si tu paní Měchurová ruce do boků a nabírala k oslovení tomu hlas hodně zhluboka, „Alojze, tohle to je zas nesmysel! Já si budu tvoje hloupá hesla zapisovat a pak celá rozespalá budu vstávat a hledat kalendář s heslem, ne? A dříve abych si vytřela brejle, co ? No, tohle to by byl pořádný nesmysel!“

„Poslouchej Bábi,“ povídal hodně ztenka pan Měchura, „říká se smysl a nesmysl a ne smysel a nesmysel! Víš?“

„To si ty říkej jak chceš, ale u mne je to nesmysel! Budeš mi také namlouvat, že se říká sysl a ne sysel, co?“

Pan Měchura oněměl. S tímhle syslem zas měla jeho stará pravdu, a tak možno, že se přece říká: nesmysel. Čert ví, jednou je to tak, podruhé tak, a na konec ještě má pravdu taková hloupá ženská, myslil si pan Měchura. Však se zeptá, říká-li se nesmysel. Možno, že ano. Zpomněl si právě, že se také říká pytel, ředitel — je to k vzteku, aby měla Bábi pravdu! Nešť, za to on si vymyslil heslo.

Ano, co pak vlastně bylo s tím heslem? Inu, mělo to nějaký chlup rozumu, ale zase to bylo k smíchu. Totiž: Pan Měchura byl hrozně opatrný pán a ukrutně se bál zlodějů. Však měl proč předně i za druhé. Předně každou chvíli stane se nějaká krádež, tu na Dobytčím trhu, tu na Štěpánské ulici, tu dokonce na Příkopech — proč pak by si netroufali pobertové také do úzké, opuštěné podskalské ulice, kde je ohrad na čerchmanty, kde se tedy mohou dobře schovat! A za druhé měl pan Měchura ledacos, co se mohlo i jiným líbit. Ku příkladu: peníze, stříbrné náčiní, pěkné šatstvo, prachové peřiny, několikeré hodiny atd. A poněvadž byl se ženou jen sám — služebnictvo nechtěl mít proto, aby prý ho někdy nevynesl poberta domácí — tedy jí následkem posledních znepokojujících zpráv o zlodějských kouscích nařídil, aby neotvírala nikdy večer nebo v noci nikomu, ať to kdokoli, kdo dříve neodpoví na její otázku heslem. Rozumí se, že nemohl nikdo jiný heslo znáti než on sám, neboť jí každého večera, když odcházel, dával nové, a když pak se vracel, zaklepal a pronesl heslo, načež byl vpuštěn. Pan Měchura byl na tento svůj nápad velmi pyšný, ale jeho ženě se to nelíbilo, a včera, ani se neptajíc na heslo, otevřela mu o půl noci beze všeho. Proto se pan Měchura rozzlobil a proto dnes, než odejde, nové nakazování a přikazování.

Paní Měchurová již neodpovídala, ale zlostí se v ní všecko vařilo. Pan Měchura také již nemluvil, ale pomalu vyklepával popel z vykouřené dýmky, uložil ji na stolek do kouta, strčil si do kapsy bundy dva doutníky, oblékl zimník, vzal klíč domovní, vmáčkl klobouk do čela a postaviv se před ženu řekl velmi určitě a tvrdě:

„Tak pozor, Bábi; dnes tohle: boj se boha, styď se lidí! Rozumíš? A nikomu otevřít, kdo ti tohle neřekne, sic je rámus.“

Paní Měchurová vzdorně mlčela. Však pan Měchura na odpověď nečekal a šel k „Virlovům“ na šárovský ležák.

„Ty bys se měl stydět, starý blázne,“ hučela paní Měchurová, když osamotněla; „takovéhle hloupé nápady, týravé, ty jeden…“

Ani nedomluvila paní Měchurová, tak ji to dopálilo.

Mohlo být okolo hodiny s půlnoci, když v úzké podskalské ulici před svým dvoupatrovým domem zastavil se pan Měchura a zazvonil. Měl sice domovní klíč v kapse, ale to jen pro nejhorší případ, kdyby ku příkladu nemohl se domovníka dozvonit a dotlouci. Jinak nebyl by šel sám tmavým průjezdem a přes tmavší ještě schody ani za zlaté prasátko! Neboť pan Měchura, ač takto domácí tyran, pedant a před ženou veliký hrdina, byl z gruntu srdce veliký strašpytel, a v noci, když byl o samotě, měl srdce o metr níže. Ale dnes ne. Dnes byl ležák u „Virlů“ jako křen, deset sklenic je deset sklenic a to dodá člověku krve a síly. Mordie! Dnes tak pan Měchura někoho potkati, kdo by se mu nezdál, to by mu jich dal…

I fuj, to bylo leknutí! Pan Měchura až odplivl. Za rohem ozvaly se sněhem dušené kroky — a zatím to byla patrola. Zašla, a zároveň otevřela se vrata.

„—špámbu šťastnej — brej večír milostpane,“ uvítal milostpána domovník Kanička. „Dnes to fouká, fouká, fouká — milostpane.“

„Necháme to foukat a lehneme si do peřin!“ odpovídal pan Měchura a smál se, že tak vtipně mluví.

„A toho sněhu, milostpane,“ hovořil Kanička zavíraje dům; „na dřevníku leží ho, že až střecha píská! To nám začíná ta zima krásně, krásně, krásně!“ A Kanička se otřásl ve studeném vzduchu průjezdu, div s něho podvlekačky nespadly.

„A nám je ňák zima, Kaničko?“ obrátil se pan Měchura žertovně na domovníka. „Co?“

„I jim snad ne, milostpane,“ odpověděl Kanička, „ale mě to roztřásá! Poňžeň prosím: ležím v teple a najednou: dzin-dzin! až mne zvonek do ucha kousne. Musím ven — přes dvoreček, sněhem — ještě se divím, že z toho nemám regma!“

„No tak běžte, běžte do postele, Kaničko; nemusíte mi svítit,“ řekl dobrotivě pan Méchura a klopýtal po schodech do patra.

Kanička zůstal koukat za panem Měchurou skoro s otevřenou hubou, neboť ani nepamatoval, že by si byl milostpán někdy nedal svítit. A pak se ještě jednou otřásl a běžel přes dvoreček, až mu v lucerně shaslo.

Kurážný pan Měchura doklopýtal zatím do druhého patra, jda nejen nohama, ale také rukama, aby do něčeho nevrazil, a nahmatal konečně povědomou kliku ložnice. Do jeho bytu vedly totiž dvoje dvéře, jedny do kuchyně, druhé do ložnice; kuchyňské dvéře však byly v noci asi na pět zámků a pan Měchura vcházel do bytu ložnicí.

Pan Měchura položil ucho na dvéře, uvnitř ticho. Zaklepal. Zase ticho. Zaklepal silněji — tu se v ložnici něco hnulo, těžké nohy rozespalé paní Bábinky přišáraly se v bačkorách a ruka sahala po klíči. Ale náhle se rozpomenula a z ložnice zaznělo polohlasně:

„Heslo!“

Pan Měchura projednával dnes večer při šárovském všecky věci na světě, jenom na svoje heslo nepomyslil. A když teď jeho choť za dveřmi vyhrkla: Heslo! — probíral se pan Měchura jako z mrákot a vzpamatoval se, že skutečně před odchodem se ženou něco umlouval. Otevíral tedy ústa, aby řekl heslo, otevíral je víc a více — a náhle tu stál s ústy dokořán a s hrozným poznáním, že — heslo zapomněl.

Před očima tancovalo mu jako ohnivým písmem tisíc průpovědí, přísloví a pořekadel, ale pro Pánaboha, které pak z nich si měl pamatovat?

Pan Měchura se tiskl ke dveřím, zašramotil klikou a zvolal netrpělivě:

„Otevři, stará!“

„No, heslo?“ zaznělo zase z ložnice.

„Čerti vzali heslo!“ rozkřikl se pan Měchura, „já je zapomněl!“

„Tedy neotevru!“ znělo z ložnice, a panu Měchurovi se zdálo, že vyznívá toto zvolání trochu škodolibě.

„Žádné hlouposti, stará, a otevři! To bych se podíval — v takovémhle čase —“

„Máš si heslo napsat, když máš tak slabou paměť,“ huhlala z ložnice paní Měchurová, „a teď mi dej pokoj, chci spát! Kdož ví, jsi-li to ty!“

„Mordie, ženo,“ sípal pan Měchura, „otevři mi, nebo udělám štumf!“

Každý Pražák ví, že „udělat štumf“ znamená: strhnouti důkladný povyk.

„To by ti tak slušelo, Alojze,“ odpovídala z ložnice paní Měchurová. „Mně se zdá, že’s včera také zapomněl heslo, a pak jsi dělal štumf, když jsem ti otevřela bez něho. Zpomínej si!“

„Poslouchej, Bábi,“ počal pan Měchura prosit, „otevři, mně je zima…“

Žádná odpověď, paní Bábi patrně už ulehla.

Pan Měchura stál tu ve tmě, v zimě, a strachy zavíral oči. Zdálo se mu, že se po něm natahuje ze zadu tisíc rukou, že kolem něho hopkuje množství pitvorných postav — a nemohl utéci, byl jako přimrazen.

„Tak ty neotevřeš, Bábi?“

Až se sám ulekl svých slov v tom nočním tichu. Ale z pokoje nic, ani špytu.

Teď pana Měchuru něco napadlo. Pomalu se otočil ke schodům a šáral se zvolňoučka dolů, potichu, opatrně, aby cestou nějakého ducha neprobudil. Přišed do síně nahmatal opatrně drát u zvonce a trhl jím náhle, div ho nestrhal. Za chvilinku klaply na dvorečku dvéře a domovník Kanička přiklepal se s lucernou do průjezdu.

„A tentoc, milostpane,“ divil se, „já myslil, že už si líbili lehnout…“

„Kaničko,“ jektal pan Měchura, „paní nějak tvrdě usnula a já ji nemohu probudit; pojďte se mnou nahoru, snad se vám to podaří.“

„I proč pak ne, milostpane,“ třásl se v podvlekačkách Kanička, „ale to je divné, divné, divné!“

A kroutě hlavou stupal na schody před panem domácím hezky z rychla, aby jen byl zas co nejdříve v posteli.

Když došli nahoru, naváděl pan Měchura Kaničku:

„Zaklepejte hezky z ostra, aby slyšela, a řekněte, že jste vy to, Kanička!“

Kanička zaťukal hubenými klouby jako kladívkem.

„Kdo pak to?“ vyletěla z peřin paní Měchurová, kteráž byla předešlý výstup s manželem zaspala.

„Já, Kanička, jednostpaní, tentononc…“

V zámku zarachotil klíč a dvéře ložnice se otevřely. Pan Měchura všoupl se do pokoje, jako když ho vystřelí, a Kanička poslav za ním: „— špámbu šťastnou — brou noc!“ sypal se se schodů.

„Ty, stará,“ zaujal pan Měchura po tmě hrozivé postavení, „tohle to, cos mi vyvedla…“

„Alojze, nebudeš-li tiše, ví zítra celý dům o tvém hesle a máš ostudu!“ Paní Bábi dovřela dvéře a bacila sebou do podušek.

Pan Měchura se pěkně svlékl, ani nerozsvítiv, a od tohoto večera chodil z hospody a do hospody bez hesla.