Pražské figurky/Milostpane!

Pražské figurky Ignát Herrmann
Tonda odvádí!	Milostpane!	Dvojí knihy

Údaje o textu
Titulek:	Milostpane!
Podtitulek:	Z kulturní historie pražských děveček, 1882
Autor:	Ignát Herrmann
Zdroj:	HERRMANN, Ignát. Pražské figurky. Druhé, rozšířené vydání. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1895. s. 127–143. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hloupé, otrocké slovo: milostpane!

Jaký milostpán, jaké milostpanství! Dává-li kdo služce čtyry nebo pět zlatek měsíčně, začež musí ona třeba dvakrát denně cídit boty, utírat prach, týdně drhnout podlahu, týdně prát, desetkrát za den letět s třetího patra na ulici až bůh ví kam, omývati nádobí, prášit šaty a ke všemu tomu chovati třeba ještě nějakého křiklouna, ptám se: jaká to pro ni milost, že vše to smí za několik zlatek dělat? Jaké milostpanství, jaký milostpán? Protivilo se mi odjakživa, kdykoli mi o sluch zavadilo toto oslovení z časů bývalého robotnictví, zbytek z minulých dob nuceného i dobrovolného otroctví, a nenáviděl jsem každého, kdo trpěl, aby se mu tak říkalo.

„Ruku líbám, milostpane!“ říkala služka ševci Proškovi, a byl to usmoleny, ušňupaný patron ve špinavých podvlekačkách. který chodil celý týden po domě bos a v neděli v pantoflích.

„Poňžeň’ rukulíbám, milostpane!“ slýchal jsem říkati ptáčníku Kláskovi, který neměl ani jediného knoflíku u kalhot a připínal kšandy na hřebíčky, někdy na dřevěné kolíčky. Jeho lepší polovice ovšem chodila v neděli v hedvábí, hovořila německy a také do německého divadla chodila, jí tedy snad právem náležel titul milostpaní.

„Milostpane!“ volala služka na fiakristu Vopálku, a to juž jsem míval největší zlost, poněvadž on sám zas říkal každému špinavému židu, jejž vezl: milostpane! Tedy jakým byl milostpánem?

Horlil jsem proti tomuto ošklivému zvyku ve spolcích, v hospodách, v rodinách. Ve spolcích mě nechali mluvit, v hospodách se mně milostpáni sousedé vysmáli a v rodinách se na mne mračili a rádi mne neviděli, ježto prý chci zaváděti nový pořádek, vlastně nepořádek; neboť jak prý by dopadalo, aby služka neříkala svému pánu a paní: milostpane a milostpaní? Má snad říkati úřadníku od soudu nebo od města jen tak zhola: pane Ouběhle, pane Sykyto, pane Morávku? Má říkati bohatému obchodníku jenom tak ledabyle: pane Klímo, pane Boučku? A jejich paním má říkati snad jenom: paničko? A to by bylo pěkné! Holka musí mít respekt, musí mít vážnost, musí cítit, že nad ní někdo panuje, že ji má v moci, zkrátka, že je někdo v domě milostpánem. A vy mudrci, odpovídal jsem vždy, anebo jen potichu myslíval, domníváte se, že toto slovíčko vzbudí v ní nějaký respekt před vámi? Nahoře vám řekne milostpane, milostpaní, a již dole ve průjezdě vás s domovnicí pomluví. Řekne vám milostpane a u kupce se ušklíbne, že chodí kupovat brabancový olej po krejcarech, u hokyně že bere brambory po náprstcích, u mydláře dokonce že kupuje na dluh až do prvního. Ale ovšem, ona říká svědomitě: dobrýtro, milostpane, dobré poledne, milostpane, rukulíbám, dobrou noc, milostpane — a vy krátkozrací, domýšliví, marniví lidé se radujete, že přece někomu platíte za panstvo, že někomu prokazujete milosti. Ó, vy chudáci červené krve, vy, vy — milostpáni!

Ano, tohle všecko jsem říkal a myslíval, s několika podobnými „milostpány“ se pohádal, ale nyní už neříkám nic, ba ani nemyslím na to. Neboť nic naplat, narodí-li se člověk, aby byl milostpánem, tedy těžko proti tomu se vzpírati, těžko bojovati. Musí se to uznat, člověk musí svého panství se uchopit, byť i nechtěl.

Napadla mne jednou dobrodružná myšlénka, abych si pořídil vlastní domácnost. A už mi jí nikdo nevymluvil, nikdo z hlavy nevytloukl. Stonal jsem na tak zvaný domácí, rodinný krb a musil jsem ho míti. Mám ho teď, ale málokdy se u krbu toho ohřeju, poněvadž se v něm zhusta netopí. Drahá moje polovice bere třikrát v témdni z hospody, při prádle vůbec nesmím domů k obědu a v neděli a o svátcích obědvám u tchyně nebo u matky. Můj domácí krb je tedy vlastně jen okrasou bytu a nemusil by tam ani býti; mohl by se na jeho místo postavit klavír nebo věšák na šaty. Ale když už jsem si pořídil domácí krb, musil jsem k němu míti také nějakou služebnou, a moje drahá polovice vyhledala si ji brzy. Na prvního přišla tedy naše nová vymoženost, metla všech bývalých starých mládenců, postrach každého tichamilovného člověka, a první její slovo na uvítání, když jsem se vracel z úřadu domů, bylo:

„Ponžeň’ ruku líbám, milostpane!“

Jako by mi dala pohlavek, věřte, tak mi bylo. Až posud všecky děvečky, služky, kuchařky a kuchty, panské a jak jinak se rozličné ty hodnostky nazývají, říkaly mi prostě: mladý pane, poněvadž věděly, že jsem svoboden; ale sotva jsem se vrátil s nejsladším a nejtěžším břemenem z kostela, kde k nám byl pan farář moudře promluvil: milujte se a množte se, počaly mi všecky svrchu jmenované dámy nadávati milostpánů, kdykoli jsem se s nimi střetl. Jak jinak tedy mohla mne oslovovati naše služebná, kteréž jsem ode dneška, kdy vstoupila do naší služby, měl prokazovati neslýchané milosti?

Nu, nebudeš mi tak dlouho říkat, myslil jsem. Máš zásadu, v oblasti svých dvou pokojů a kuchyně jsi neobmezeným pánem, zde tedy, kam tvoje působnost dosahuje, započneš prováděti svoji zásadu a reformu prakticky. A tak tedy zahájil jsem jednání s naší služkou.

„Jak se jmenujete?“ otázal jsem se vlídně.

„Pepi, milostpane!“

„Nuže, slyšte pozorně, co vám řeknu, Pepi!“

„Prosím, milostpane!“

„Především neříkejte: prosím. Pepi, jelikož za nic nežádáte a já vám teď nic nedám, rozumíte?“

„Prosím, milostpane,“ a začervenila se.

„Poslyšte,“ pokračoval jsem netrpělivě, „přeji si, abyste mne nenazývala milostpánem, rozumíte, nýbrž prostě panem Kosinou. Nečinímť vám nijakých milostí; platím vám sice umluvenou mzdu, ale za tu vykonáváte práci a práce ta vyrovná se oné mzdě úplně, ba ona ji snad převýší. Poznáváte, že se strany mé neprokazuje se vám žádná milost, ale že oba vykonáváme vzájemnou svou povinnost, je-li pravda?“

Hleděla na mne tupě a neodpovídala. Nerozuměla mi.

„Nuže, pamatujte si, že nechci, abyste mne oslovovala názvem: milostpane, rozumíte?“

Pepi hned neodpověděla, sklopila oči, ale pak pronesla tiše:

„Ano, milostpane.“

Teď po letech nechápu, kterak mne to mohlo tak příliš rozčilovati. Arci však chápu, že se mnohdy mnohá zásada obnosí, obnošená se zahodí, a je dobře. Tehda jsem se skutečně rozzlobil.

„Slyšte, Pepi,“ skoro jsem se rozkřikl, „rozumíte nebo nerozumíte! Netýrejte mne tím slovem, nebo se rozejdeme. Pamatujte si to!“

Snad jsem byl trochu náhlý, ač jsem se co nejvíce opanovával. Pepi vyjevena zůstala v kuchyni jako solný sloup a mně nechutnalo jako jindy.

Večer při návratu z kanceláře nalezl jsem ženu samotnu a nějak rozmrzenu.

„Šla už Pepi pro pivo?“ otázal jsem se, nevida nikde děvčete.

„Ano, šla,“ odpovídala mi žena hlasem, který nevěstil nic dobrého. „Ale už se nevrátí!“

„Nu, co se stalo?“

„Však víš dobře, co se stalo,“ mluvila žena popuzena dále. „Po obědě, když’s odešel, přišla ke mně a prosila o knížku. Sloužila prý již u mnoha pánů, ale neviděla prý takového podivína, jakým jsi ty. Nezůstane prý u nás ani hodinu, a proto jsem jí dala knížku a ona šla.“

„Dobře’s učinila,“ řekl jsem k ženě, ale potom jsem se zamyslil. Takový je tedy první úspěch mé zajisté dobré, lidumilé a řekněme demokratické snahy! Ale co, byla-li Pepi hloupá husa, však přijde jiná, chytřejší, která zajisté mne pochopí.

Ovšem, o novou poddanou nebylo zle. Drahá žena hned druhý den vydala se na poradu k matce, vážené mojí tchyni, obě pak společně vybraly se bez odkladu na cestu do poptaváren, kterých je v Praze skoro víc než služek, chvála pánubohu či bohužel, nevím. Výsledkem této výpravy byl příchod nového služebného ducha ženského pohlaví, jenž se jmenoval Bábi a byl narozen r. 1858, jak čelední knížka rychtářským pravopisem oznamovala.

„1858—1882, tedy dvacet a čtyři roky, ta bude již rozumnější,“ počítal jsem, a vyšel jsem do kuchyně, kam mne žena vyvolala, právě když jsem sedal k polévce.

„Poníženě ruku líbám, milostpane,“ oslovila mne Bábi skroušeně, a zároveň střelhbitě se hnala po mé pravici, aby ji políbila. Měl jsem co dělat, abych jí ruku vytrhl a nad hlavu vyzvedl, načež jsem vážně promluvil:

„Pamatujte si, Bábi, mužům se ruce nelíbají. Také bych si přál, abyste mne nejmenovala milostpánem, nýbrž prostě jménem. Rozuměla jste mi? Chcete se tak zachovati?“

Hleděla na mne chvilku vyvalenýma očima, změřila mne od hlavy do paty a spustila, jako by se na to již týden byla připravovala:

„Ráčejí odpustit, milostpane, nevím, půjde-li mi to. Já už jsem uvyklá na „milostpána“ a každý žádá své. Já jsem chudá služebná, ale to je moje čest, že jsem sloužila posavad u samých milostpánů. Ještě nikdo na mně nežádal, abych mu neříkala milostpane, protože si každý cení svůj karakter…“

Tak, trefil jsem na pravou se svou reformou. Ta si mne podala a dobře mi pověděla, proč chce mít milostpána: protože je to její ctí a protože každý zná svůj karakter. Avšak zkušenost s Pepi poučila mě, že nesmím děvče poplašit, a tak řekl jsem Bábince co nejvlídněji, ano přímo srdečně:

„Rozmyslete si to, Bábi; mzdy dostanete, jako jinde; prací se snad při nás dvou nepotrháte, ale žádám rozhodně a nezvratně, abyste se mnou mluvila, jak si přeji. Nebudete mi tedy říkati milostpane a nebudete mi líbat ruce! Za to však neuslyšíte nikdy nadávky a budete skoro jako člen rodiny. Jste srozuměna?“

Bábi neodpovídala chvíli, podívala se na ženu, se ženy na mne a po krátkém rozmýšlení řekla:

„Milostpane, já si nezadám; nehněvají se, že prosím o knížku…“

Pohlédl jsem maně na ženu — stály jí slze v očích, znova bude musit putovati za služkou. Ale nepovolím, zásada je zásada, a není bláznovstvím, chci-li, aby zavládl mezi čeledí a pánem poměr srdečnější. Vrátil jsem se do pokoje, abych vydal služce knížku, kterou ženě byla dopoledne přinesla.

„Zde je knížka: lituji, že nechcete zůstati.“

Bábi podívala se na mne skoro jako s vysoka, pronesla krátce: „poroučím se,“ načež přistoupila k ženě, políbila jí okázale ruku a řekla s důrazem: „Ruku líbám, milostpaní! Škoda, je to tu hezké.“

Vyšla ze dveří a já se vracel k polévce.

Dal jsem se do jídla a zničil jsem šťastně oběd valně již vychládající, žena však nejedla nic. Seděla proti mně s očima uslzenýma, utírajíc je chvílemi pokradmu, a potom vyhlížela oknem, jakoby hledala někde na obloze rady. Konečně pronesla potichu:

„Taková pořádná holka to byla…“

„Ale hloupá a prostořeká,“ odvětil jsem, očí nepozvednuv. — Pomlčka; po chvíli opět žena:

„Ale takhle nedostaneme nikoho; ty zalekneš každou. Je to beztoho hloupost s tím tvým ‚milostpánem‘…“

„Ženuško!“

Žena utichla, než za chviličku počala znova:

„Aspoň bys mohl mít strpení týden, až by si děvče zvyklo; pak bys jí mohl nakázat, co bys chtěl.“

„Aby řekla, že jsem blázen, ne? Že si dám týden nadávat a potom teprv že mne napadne, kterak se jmenuji!“

Ale když jsem dojedl poslední sousto, jal jsem se o její radě uvažovati. Což, abych to zkusil, snad by se povedlo? Obíral jsem se věcí až do odchodu a políbiv ženu řekl jsem:

„Tedy opatř nějaké děvče; zkusíme to do třetice.“

Ženuška mi rozuměla a postarala se velmi rychle; když jsem se večer navracel z úřadu, vítalo mne ostýchavým posuňkem, ale hlasitě proneseným „rukulíbám, milostpane“ nové, takto slušně a obratně vypadající děvče jménem Rózi Botákova.

Umínil jsem si, že to týden vydržím, ale byl to týden hořký. Čivy moje nenáviděným, stále opakovaným „milostpánem“ až onemocněly, a já nemohl jsem se dočkati sedmého dne, kdy jsem hodlal s Rozí zatočiti. Konečně nastal! Po snídani přinesla mi Rozi vycíděná perka a dávala mi „dobrýtro, milostpane“. Požádal jsem, aby botky postavila ke dveřím, načež jsem se otázal, líbí-li se jí u nás? Prý ano. Chce-li u nás zůstati? Jsme-li prý s ní spokojeni, tedy ano. A nyní jsem jí přátelsky a vážně vysvětlil, že nepřístojné pojmenování „milostpane“ pochází ze starých dob nejsurovější poroby, kdy byl ubohému poddanému „milostpánem“ i nejbídnější písařík panský, udavač, tryznitel, pronásledovatel lidu. Ale nyní že není ani „robotníků“, ani „milostpánů“. Proto žádám, aby mne příště jmenovala panem Kosinou, jako říká domovníkovi pane Sýkoro a jako nazývá obuvníka panem Kapičkou.

Rozi poslouchala mne z počátku klidně, ale ke konci hleděla na mne vyjeveně a ohlížela se po ženě. Když jsem domluvil, vyhrkla:

„Ale mzdy budu dostávati stále stejně, mil— pane Kos—“

Byla zmatena, nemohla dokončiti ani jedno, ani druhé.

„Ovšem že,“ přisvědčil jsem, „a budete-li hodna i pořádna, přidáme vám; jen zachovávejte, co žádám, a ušetřte mne tím, co nerad slyším.“

Rozi stichla a odcházela jaksi těžkomyslna do kuchyně. Tedy vyhráno! Nečiní odpor, poddává se. Je jí to sice nezvyklé, ale za dva, za tři dny zapomene na „milostpána“, a já provedl svou zásadu.

Ano, provedl; pěkně provedl!

Když jsem v poledne se vracel domů, řinčel právě ulicí těžký vůz nákladní, že nebylo kroků mých průjezdem a po schodech slyšeti, i nevyrušil jsem asi tři neb čtyry ženské, jež v prvním patře za dřevěným přepažením horlivě o něčem rokovaly. Byl bych došel klidně až do bytu, ale náhle zaslechl jsem svoje jméno. Poznal jsem hlas Rozin. Mimoděk jsem stanul a naslouchal. Vyprávěla bez dechu třem jiným služkám z domu o mně a o mém ranním příkaze.

„Povídám vám, celá jsem se třásla; šel z něho strach, jak na mne koukal. Nevěděla jsem hned, co mu je, ale pak jsem to poznala. Chudák! Byl vždycky tak hodný.“

„A co jste mu řekla?“ tázala se druhá z rokujících, jak se zdálo, Baruška domácích.

„Co bych říkala?“ mluvila horlivě Rozi. „Kejvala jsem hlavou, abych ho nepodráždila. Mluvte s bláznem, když nemá rozum…“

Bylo mi, jakoby mě poléval vařící vodou.

„Víte co?“ ozvala se jiná, dle ječivého hlasu Veruna od Mazánků, „dala bych na vašem místě hned výpověď a šla bych. Darujte jim službu za těch čtrnáct dní — kdo ví, co by se nestalo…“

Slyšel jsem právě dost a šoural jsem se dále po schodech nahoru.

Dnes měl celý oběd hrozně hořkou příchuť. Pozoroval jsem, že Rozi co nejméně do pokoje přichází, a musila-li s něčím přijíti, obcházela mne kruhem co největším a úkradmo na mne úzkostně pohlížela.

Napjetí dlouho netrvalo. Druhý den v poledne mi oznámila ženuška, že se Rozi náhle roznemohla a že prosila, aby směla jít stonat k tetě na Vyšehrad; že ji tedy pustila. Neřekl jsem jí pravou příčinu náhlé „nemoci“ Roziny, ale poradil jsem tak mimochodem, že by nám snad stačila posluhovačka. —

Máme ji už. Je to starší osoba, vdova po pekaři Hejlovi. Slyším od ní za den nejméně padesátkrát „milostpane“, ale mlčím a žena má radost. — Za to mne služky z celého domu pozdravují posměšně: „Pane Kosino!“