Povětroň/XXVIII.

Povětroň Karel Čapek
XXVII.	XXVIII.	XXIX.

Údaje o textu
Titulek:	XXVIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Rozumí se, byl jsem se podívat ve skleníku botanického ústavu, abych si udělal představu o tropické vegetaci. Mohl bych nyní dost podrobně popsat krotony s listy červeně a žlutě žíhanými, tak nádhernými, že by je člověk považoval za jedovaté; akalyfy s listy míniovými, sametové lupeny anthurií skloněné nad temnými tůněmi, jež nasládle páchnou hnilobou, porosty černého pepře a tvrdé poháry bromelií, z nichž tryskají nepochopitelně růžové nebo neskutečně modré květní klasy; pandany stojící na špičkách kořenů a ostře ozubené jako pilky, nemluvíc o palmách; v těch se normální člověk, který nechodí s hlavou zvrácenou nazad jako Gulliver, když se vrátil ze země obrů, vyznat nemůže. Ale kdybych měl přesně říci, jak si představuju tropickou krajinu, musel bych toto vše nechat stranou a propuknout, jako Rimbaud, v údaje zeměpisně poněkud neurčité. ‚Narazil jsem, vězte, na neuvěřitelné Floridy mísící s květy oči pardálí a s lidskými kůžemi duhy napjaté jako uzdy; viděl jsem kvasit močály, kde obrovští hadi žraní štěnicemi klouzají z křivých stromů s černým zápachem; chtěl bych ukázat dětem ty zlaté kraje…‘ Ano, tak nějak; ale tuto mokvající džungli by bylo nutno prosekat do běla rozžhavenou sluneční hachettou, vypálit buřeň a zašlapat jiskry bosou tlapou; nasázet bataty nebo kávovníky a postavit slaměné chýše, a teprve pak ukázat dětem ty zlaté kraje, kde se mísí květy a vůně, lidské pleti a obchodní agenti, ohromní hadi, vývoz a pracovní síly, modrý lesk motýlů a mezinárodní konvence o produkci plodin. Jaké nesmírné a kypící bastardství, jaká divoká džungle! vězte, že neputuju do žádného ráje, kde bych spočinul ve stínu palem, a přírodo, obejmi mne, zasypej mne nachovým květem a vůní jasmínovou; bohužel, bohužel, věci pro mne nejsou tak prosté. Chtěl bych nahlédnout, jaká se to tam vaří pekelná a ostrá omáčka ze slunce, konjunktury, lidských plemen a obchodu, z divočiny a úvěru, ze základních pudů a civilizace; člověče, ani čert by v tom kotli nechtěl míchat vařečkou. Rád bych se podíval, co je divočejší, zda Zelený Had, kterému se klanějí černoši, nebo Hospodářské Zákony, kterým se klaníme my; vím jen, že to dvoje dohromady je prales fantastičtější než přesličkové háje, ve kterých praještěři seděli na vejcích. Je otázka, bude-li černé kuře, drbající se ve stínu sladkých bramborů, prodáno na trhu či bude-li mu ukousnuta hlava pro usmíření pohněvaného a nejvyššího Hada. Chtěl bych vidět Zeleného Hada, kterak, stočen v křesle, se usmívá do telefonu a vyřizuje své obchodní záležitosti. Cože, burza v Amsterodamu je slabá? Well, zrušíme plantáže na ostrovech Závětrných. Zelený Had se hněvá, škubaje ocasem ve světových mořích.

A šel jsem se podívat do statistik, abych začichal, z čeho se ta tropická omáčka vaří. Máte tu, pokud mluvíme o Antilách, všechny myslitelné variace: počínajíc Kubou, kde je jen třetina colorados a dvě třetiny bílých (což porušuje klasickou tradici otrokářských zemí; správný poměr je dva barevní na jednoho bílého), a končíc republikou Haiti, kde v tropickém zoufalství agonizuje hrstka bělochů mezi řvoucími a řehtajícími negry. Přidejte do toho pro zvýšení chuti syrské lichváře, Číňany a dělníky importované z Indie, Jávy nebo tichomořských ostrovů. Jaká skvělá myšlenka! importovaný kuli se dá lépe ovládat než domácí pracovní síla; počkejte, až Zelený Had zkolonizuje Evropu, budou se dělníci převážet ze země do země; budou líp poslouchat a nebudou se starat o nic než o práci a soulož.

A tato horká omáčka je důkladně posolena solí země. Každá koloniální moc sem posílá své vybrané vzorky, aby tu důstojně reprezentovaly poslání bílé rasy. Jdouce do celého světa učte všechny národy, co je to Stát a Obchod; kamkoli vstoupí vaše noha, založte úřady a obchodní agentury. Ukažte těm ubohým divochům požehnání civilizace v podobě vzteklých, podrážděných, churavých lidí, kteří se tu cítí ve vyhnanství a počítají dny a peníze, kdy se budou moci vrátit k svým tetičkám a bratrancům. Musí se jim namluvit, že na jejich bedrech spočívá Důstojnost Státu nebo Prosperita, aby se neuchlastali steskem a leností a vydrželi ještě nějaký čas utloukat své dny prestižními otázkami, klepy a převlékáním zpocených košilí. Takový Camagueyno si aspoň nenalhával, že zastupuje vyšší zájmy; byl to poctivý pirát, a proto jsme u něho prodleli s jistou zálibou.

Máme to tedy ve svém horkém kotýlku pořádně namícháno: britské, americké, francouzské, holandské guvernéry, lajtnanty, obchodní zástupce a skladníky; krásné kreolky a starousedlíky, cosi jako koloniální aristokracii; odtud můžeme vesele seskakovat po stupních člověčenstva od pletí tříslových, čajových, světle kávových až k bělosti malomocenství. Budeme mít ve své garderobě sombrera Kubánců a oranžové střevíce mulatů, lesklou nahotu Yorubů a pestré madrasové turbany děvčat z Guadelupu. A to všechno odevšad dovezeno, smeteno, nastěhováno z celého světa; báječné haraburdí, ve kterém se lze přehrabovat; španělské, africké, britské, francouzské tradice ve stavu anachronické výlučnosti nebo groteskní bastardizace. Jen kolibříci, ropuchy, prales a tabák, nepočítáme-li plevel a nemoce, jsou tady původní. Ostatní vybujelo na smetišti lidského obchodu.

To tedy jsou ostrovy mé touhy, tak si je představuju; jak vidíte, nejsem lovec duhových motýlů ani se nevydávám za snílka, který prchá do panenské přírody, aby nah a ověnčen vzýval slunce. Nic takového. Říkám-li tomu únik, tedy je to útěk do samého středu věcí, kde se všechno utkává, kde se páří věky ve zvrhlém míšení kultur. Tady je to ještě orgie a násilnění, tady se páše zisk křečovitě a nadivoko jako smilstvo. Nechte to být, takto se nám zjevuje lidstvo v pozoruhodném rozkyvu svých lidských… i nelidských možností.”