Povětroň/XXVII.

Povětroň Karel Čapek
XXVI.	XXVII.	XXVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XXVII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Ale jinak si lze představit, že s Mr. Kettelringem nebylo mnoho řeči; zdálo se, že se vyhýbá lidem, jako by se bál, aby ho někdo nepoznal a neplácl ho po rameně, jak se máte, pane Ten a ten? Pil-li, pil zajisté sám a těžce; zapadal do dupáren, kam chodili i colorados, shlížel na poplivanou podlahu plnou pecek a nedopalků a mluvil sám k sobě jazykem, ve kterém se mu právě zalíbilo. Myslím, že občas zabreptal větu, kterou pak dlouho zamyšleně luštil jako trosku vyvrženou vodami Léthé; ale protože musel být strašně opilý, aby se z hlubin jeho podvědomí odpoutala taková slovní vzpomínka, nedošel nikdy k žádnému rozluštění a jen klátil hlavou, polo usínaje a mumlaje něco, čemu sám nerozuměl. A do toho bublání černošských bubínků a tamtamů, rolničky a guitarry, hudba šílená a uřícená, splašený katarakt, z něhož se vynořuje vřeštící a nahatá holka plácající se po lesklých bocích, řičení trubky a pleťový zvuk houslí, ach, jako bys hladil hladká záda a ramena, záda prohnutá a hebká, jen do nich nehty zatnout. Mr. Kettelring zatíná nehty do zpocených dlaní a klátí hlavou, ale nestačí do taktu těm černým muzikantům, kdepak, to by mu upadla hlava a kutálela by se po zemi. A cože ti muzikanti tolik poskakují, počkat, počkat, ještě jsem tolik nepil, aby mně přecházely oči; počkat, zamhouřím oči, a až je otevru, ať tiše sedíte, to vám povídám, ale ne abyste přestali hrát. Pan Kettelring otvírá oči; černí muzikanti hopkují a ukazují bělma, ten s vřeštící trubkou vstává, jako by se vynořoval ze tmy, a na kousku podlahy se vrtí hnědá chabine v květovanych šatech, olivový Kubánec jí přehodil červený šátek kolem boků a tiskne ji k sobě, břichem k břichu, trou se o sebe v zuřivém a křečovitém rytmu, Kubánec s otevřenými ústy a mulatka s očima v sloup, přešlapují a supí, ukazují zuby, jako by se chtěli pokousat; a druhý, třetí pár, je jich tu plno, vrtí se mezi stoly, vrávorají a řvou smíchem, dorážejí na sebe, lesklí potem a pomádou; a nad tím vším vřeští a tryská trubka svým pohlavním triumfem.

Vizte Mr. Kettelringa, kterak bubnuje na stůl a klátí hlavou. Bože, co mi to připomíná, co mi to připomíná? Jistěže jsem byl někdy právě tak opilý, ano, právě tak, ano, ale jak se to skončilo? Marně se namáhá zachytit jakýsi obraz, který mu uniká. Mulatka blýská zuby a očima, má v zubech květ hybišku a kolébá se v bocích; ano, vím, mohl bych s tebou jít, ale představ si, děvče, že si nemohu vzpomenout – Nějaký mladík se naklání nad panem Kettelringem a něco mu domlouvá. Pan Kettelring vytřeštil oči. Qué vuole? Mladík s tenkým krkem se šklebí a důvěrně šeptá. Mohu vás, pane, dovést ke krásnému děvčeti. Krásná, barevná, zachroptěl a mlaskl jazykem. S panem Kettelringem se najednou něco stalo; vyskočil a uhodil mládence do tváře, až odletěl a svalil se naznak mezi tanečníky. Mr. Kettelring řval a bil se pěstí do čela: teď, teď už si vzpomenu – Nevzpomněl si; byla z toho hrozná řež a potom ještě hroznější pitka s nějakými Američany, kteří vyházeli celý lokál i s holkami a muzikanty, načež obsadili dobyté území; prohlásili, že Kubánci jsou banda míšenců a nigrů, a ověnčili se papírovými růžemi, které v této zemi květin zvyšovaly nádheru kubánské dupárny.

Tehdy z toho, řekněme, povstaly demonstrace kubánských nacionalistů proti Američanům. Vložili se do toho domácí studenti, a mávajíce modře a bíle pruhovanými praporky, řečnili ohnivě proti Státům. Nic platno, bylo nutno celou věc úředně vyšetřovat. Starý Camagueyno podrážděně burácel v oblacích kouře; jednak uznával, že mladí lidé v tomto klimatu potřebují svého vyražení, čímž mínil Mr. Kettelringa i horké hlavy kubánské mládeže; jednak nenáviděl Amerikány a byl celým srdcem oddán víře, že Kuba patří Kubáncům; jako obchodník byl pro pořádek a jako Camagueyno pro zúčtování s cizinci. Nerad by ztratil este hombre Kettelringa, a hlavně se bál toho, že by při úředním zjišťování mohla být zkoumána jeho identita; kdožví zda by se policie nezačala znovu zajímat o toho nebožtíka s třemi kulkami v lebce, který byl připsán na účet neznámých rowdies ze Severu (neboť domácí lidé, jak známo, vyřizují své věci nožem; což neplatí o peónech, kteří mají za sebou zkušenosti z Nového Mexika). Ay, hijos de vacas, cobardes, cojones! dály-li se dřív na Kubě takové věci? Každý se sám a bez úřadů staral o svou čest, nebylo hádek a rvaček, neboť nikdo nechce být zapíchnut. A jaká bývala na Kubě spravedlnost! starala se, jak se sluší, o majetek, o práva, o smlouvy nájemní a dědické, a ne o pračky opilců. Starý pán chmuřil chlupaté obočí, hluboce roztrpčen, a odplivoval hnědé sliny, zatímco Mr. Kettelring, opuchlý a zježený, klepal na stroji. Ten Holanďan na Haiti žádá znovu o zvýšení úvěru na stavbu cukrovaru –

Mr. Kettelring zvedl krví podlité oči. ‚Minule psal, že montéři dokončují lisy; teď píše, že nemá dosud lisovnu pod střechou.‘

Kubánec se zakousl do cigára; nemá-li teď jiné starosti?

‚Někdo by se měl na tu stavbu podívat,‘ mručel Mr. Kettelring, a jal se znovu rachotit na stroji.

Starý Kubánec se počal tiše chechtat. ‚To je nápad, Kettelringu! Nechtěl byste si tam zajet?‘

Este hombre pokrčil rameny, bylo mu to patrně jedno; ale Kubánec se zahalil kouřem a přemítal, otřásaje se smíchem. ‚Znamenitě, pane, pojedete na Haiti. Zatím to tady vychladne, a naše záležitosti tam dole potřebují, aby se na ně někdo podíval. To máme agenturu v Port au Prince, ty věci v Gonaivě a v Samaná – však víte.‘ Starý Camagueyno se nesmírně bavil. To bych rád věděl, co si este hombre počne na Haiti; to není Kuba, sabe? Nejspíš se tam uchlastá v rumu, pokud ho černošky nevytřepou z kalhot; tam lidé zpitomějí tak, že už ani nekradou. Pravda, bylo by tam třeba šikovného člověka; daly by se tam dělat peníze – – Kubánec zvážněl. Haiti, to není Kuba; tam to ještě nerozkradli Americanos, tam nikdo nevydrží, ne, ten život nevydrží nikdo, leda negr. Nicméně mohlo by se tam kupovat a prodávat – A tenhle člověk nemá zbytečně mnoho svědomí. Třeba tam vydrží; člověk vydrží mnoho, když nemá svědomí.

‚Šel bych,‘ vycedil roztržitě Mr. Kettelring.

Camagueyno ožil; máčeje si jakousi hrušku v soli, počal plnými ústy vykládat, jaké informace odtamtud potřebuje. Pijte, Kettelringu, na vaše zdraví; a dejte si, člověče, pozor na ženské, jsou celé divé po plavých chlupech. Hledám pozemky, které se hodí pro třtinu. Sázím na cukr, Kettelringu, ještě deset let sázím na třtinový cukr, a la salud de usted! A varujte se kouzelníků, ten dobytek nejsou ani křesťané. Ano, budeme potřebovat skladiště v Gonaivě. Posílám vás jako vlastního syna, Kettelringu, a zapřísahám vás, střezte se těch obeahos, těch čarodějů. To a podplácet úřady, to máte to nejdůležitější. Starý Kubánec sál ze svého cigára jakousi temnou moudrost. Raději černošky než mulatky, člověče; černoška je alespoň zvíře, ale mulatka je ďábel. Ďábel, povídám. Dejte pozor na tu agenturu v Port au Prince. Nezapomeňte vzít s sebou mast na parazity, Kettelringu, a pište mi, co a jak a jaké to tam je se ženskými.”