Povětroň/XXIX.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XXIX.
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Drama o umírání a smrti.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

“Ten cukrovar na Haiti si představuju blízko černošské vesnice, zvané na mapách, dejme tomu, Les deux Maries; pozůstával z několika nedostavěných zdí, žádných strojů a tří set akrů žluté, rozpukané půdy, zarostlé pralesní buření a třtinou čtvrtého ratoonu, tedy pětiletou, bez šťávy a cukru. Holanďan už před časem moudře zmizel, a Mr. Kettelring se nastěhoval do jeho chýše, když nechal vychytat stonožky. Byl celkem spokojen; za zády měl prales, houštinu kaštanovníků, kaklínů a čertových stromů, zpíval mu ptáček keskidý a večer, večer se vyrojili z houští svítící brouci a netopýři kličkovali křivolakým letem nad suše šelestící třtinou; z vesnice bylo slyšet, jak bubnují a tančí černoši oslavující příchod nového pána. Mr. Kettelring si oddychl; tady, namouvěru, není třeba mít jméno, a co se týče paměti, co s ní, co s ní? člověk mžourá žárem nebo ospalostí a nechce se mu putovat v čase po pěšinách vzpomínek. Jsi tady, a dost: je to taková trvalá, bzučící přítomnost.

Měl by napsat psaní Camagueynovi, jak to tu vypadá, ale je na to líný. Kolem chaty bují svlačec a hybišky, kasava a banán mafafo; chlupatá housenka leze po stonku a mravenec pobíhá nahoru a dolů po ohromném listě, jako by tam měl nějaké poslání. Po nějakou dobu baví člověka dívat se, jak se honí ještěrky po rozestavěné tovární zdi; ale pak ta ještěrka ustrne a sedí, sedí jako přibitá; mít po ruce kámen – ta by se mihla jako blesk! Ale počkej, já ti to pokazím. Mr. Kettelring přivolává prstem černocha, který se před ním schovává za zdí. Je to místní starosta, dodavatel pracovních sil, dozorce a vůbec hodnostář. Co tohle je za pořádek, praví pan Kettelring; vy bando zlodějů, vy ropuchy, marš stavět továrnu; přivedeš sem třicet lidí, rozumíš, compris? já vám proženu kulky, vy lenoši! Tak, a teď se nějaké dva tucty černochů hemží na staveništi a dělají, jako by stavěli; ještěrky to mají zatrženo a Mr. Kettelring mhouří oči do třesoucího se žáru. Aspoň se něco děje; aspoň se mu zdá, že něco dělá; aspoň se nemusí dívat na nedostavěnou, ohavnou zeď, na které ustrnula ještěrka, jako by nemohla z místa. Něco se děje, i uteče den, týden, měsíc; a noc, nu, v noci je palmové víno a spánek, v noci jsou hvězdy, noc se už nějak přečká.

Už kladou krovy, bylo by načase uvážit, k čemu se vlastně staví taková hromská budova. Mrví se u té stavby pomalu celá vesnice, báby, selata, nahaté děti, slepice, všechno; aspoň se něco děje. Ale cukrovar to nebude, nejsou stroje. Rychle, lenoši, rychle, nevidíte, že tamhle na rohu zase ustrnula na zdi ještěrka, jako by nevěděla, co chce? Mohla by to být, řekněme, sušírna; sušírna se vždycky k něčemu hodí.

Občas za ním přijel na mule soused, mladý plantážník, Pierre se jmenoval; selský syn z Normandie, který chtěl tady nadělat peníze, aby se mohl doma oženit. Byl vychrtlý a těžkopádný, zmořený boulemi a zimnicí, smrt mu koukala z očí. Vy Angličané, naříkal: (neboť považoval Mr. Kettelringa za Brita), vy umíte poroučet; ale člověk, který je zvyklý šetřit, se tomu nikdy nenaučí. Ne, člověk, který šetří, nedovede dělat pána. Považte si, když ti negři viděli, že sám pracuju těmahle prackama, – pak to už s nimi nebylo k vydržení. Myslíte, že jim mohu něco poručit? Smějí se mi do očí a všechno mi dělají naschvál. – A líní, můj bože! – Otřásal se nenávistí a odporem. Letos mně nechali zajít sedm akrů mladých kávovníků – Přece nemohu to vyplet sám, že? – Byl roztrpčen, div neplakal. – A když jedu do Port au Prince k těm pánům v bílých střevících, co se jim říká obchodní zástupci, a řeknu jim, mám kávu, mám zázvor, mohu vám dodat muškátové ořechy – Nic prý nepotřebujeme. Řekněte, Kettelringu, tak nač tam sedí, když nic nepotřebují? Přece ne proto, aby chytali mouchy? Dělají, jako bych tam ani nebyl. A pak řeknou: co vlastně chcete? Můžeme vám dát tolik a tolik – Směšná cena. A to jsou i Francouzové, Kettelringu. Kdyby věděli, co to je, být tady nahoře –

Pierre to těžce polykal, až mu ohryzek přebíhal nahoru a dolů; škrabal se po celém těle, jak ho svědil červený roztoč. Vždyť je to peklo, sténal. Tihle mulati – myslí si, že jsou jako my. Můj otec byl americký agent, já nejsem žádný negr, nafukuje se takový povaleč. A člověk se dře – Mám v Havru nevěstu, hodné děvče, je písařka v obchodě; kdybych to, pane, aspoň mohl všechno tady prodat, aby mně zbylo pár tisíc franků – S hlavou v pěstích vzpomínal Pierre, jak to bývalo u nich doma; ani si nevšiml, že Mr. Kettelring mu na oplátku nevypravuje žádnou svou vzpomínku; vzpomínání je sobecké. Naříkal si na pot a únavu; poradili mu, aby jedl sloní vši, ořechy stromu kašú, ty prý zahánějí únavu a zbystřují rozum. Chudák Pierre jich nosil od té doby plné kapsy a žvýkal je ustavičně; nevěděl, že mimo jiné je to i pohlavní dráždidlo, a vysychal touhou po své nevěstě. Mimoto se bál černošek, že jsou nemocné, a ošklivil si je, protože nenáviděl negry; což mu nezničili sedm akrů kávových kultur? Řekněte, Kettelringu, mumlal horečně, řekněte, vy s nimi spíte? Já bych nemohl –

Když se jednou deset dní neukázal, jel ho Mr. Kettelring navštívit. Pierre ležel se zápalem plic a nepoznal ho. Mon. amant, chlubila se černoška, která byla v jeho chýši, strašná ženština posetá strupy, moi, sa femme, hé? od minulé noci. A řehtala se, až se jí bimbaly vykojené prsy, a plácala se do boků.

Několik dní nato Pierre zemřel.

Zvláštní, jak se začnou lidé o člověka zajímat, když zemře. Za dva dny přijeli dva páni zdola, z Port au Prince, a co prý bude s plantážemi po panu Pierrovi. Přišli navštívit i Mr. Kettelringa. Seděli u něho, natírali si opruzeniny palmovým olejem a balzámem simarubovým a nadávali na tu celou sviňskou končinu; tady by se dalo vydělat, kdyby ta černošská chamraď nebyla líná jako štěnice; jakpak to je tady s pracovními poměry? a co to, Mr. Kettelring, stavíte – cukrovar či co? Mr. Kettelring mávl pohrdavě rukou. Cukrovar, tady? Příliš suchý kraj, pane. Takhle bavlnu tady pěstovat, to ano. Abyste věděli, toto bude sušírna na bavlnu.

Oba páni se přestali chvilku natírat a zabíjet komáry na upocených stehnech. Tak vida, sušírna na bavlnu; a my bychom zrovna měli zájemce o bavlnu. Plantážník z Nového Orleansu, ale tam už jsou příliš drahé pracovní síly. Ti všiví negři tam nahoře už mají odborové organizace, věřil byste tomu? A kolik je tu orné půdy?

Mr. Kettelring jim líčil tři sta akrů obdělaných pozemků; on to je sice z největší části prales, ale to je jedno, beztoho se na to nikdo nepůjde podívat. Ostatně nevěřil v žádného amerického plantážníka; kdo by se zajímal o bavlnu, a co vůbec s bavlnou? Založí se Haitian Cotton Plantation Society a budou se prodávat akcie; čert vem bavlnu, obchod nepotřebuje žádnou bavlnu; stačí sušírna s pozemky, aby se mohly vrhnout na trh pěkně tištěné akcie, čímž bude vykonáno záslužné dílo obchodního a politického pronikání. Na hlavičce akcií bude obrázek šťastných negrů s perspektivním pohledem na novou sušírnu v pozadí. Chudák pan Pierre; jeho kávovníky teď zarostou plevelí nadobro.

Bůh ví, rád bych popsal něco jiného, květ frangipánů, květ marhaníků nebo skvělost křídel motýlích; proč vlastně se obestavuju tou strašnou zdí ze žlutých a blátivých cihel? Kam jsem se to dostal, tohle je mi pěkná tropická krajina! Mohl bych sestoupit do své zahrady a potěšit se kvetoucími zvonky a jitřním chladem křovin; místo toho mhouřím v poledním žáru oči na žlutou zeď sušírny, vroubenou banánovými slupkami, výkaly a hnijícími košťály, a nemohu zapřít své hluboké uspokojení: tak, konečně jsme tady, dost daleko, abychom se opřeli lokty o kolena a lelkovali. Tedy takhle to vypadá, a toto je skutečnost: tato sluncem vypečená, dlouhá, špinavě žlutá zeď. A to jsme, chválabohu, unikli až na druhý konec světa.

Tam tedy jsme nechali Mr. Kettelringa; sedí před svou chýší, žvýká prasečí švestky a pohlíží zachmuřeně na ještěrky bez hnutí utkvělé na zdi sušírny. Přišel ohromný negr z Port au Prince a nesl na hlavě dopis. To píše starý Camagueyno, muy amigo mio a tak dále; zkrátka si mnul ruce, že právě prodal tři sta šedesát akrů bavlníkových plantáží u Deux Maries včetně se zařízenou čistírnou a sušírnou bavlny. Ta jistá záležitost, psal Kubánec, není ještě vyřízena; politické kruhy útočí na úřady, že tu aféru dosud nevyšetřily. Nechtěl by se seňor Kettelring podívat na nějaký čas do Gonaivy?

Kettelringovi to bylo jedno; nechal stát nedostavěné krovy a podíval se na nějaký čas do Gonaivy, z Gonaivy pro mne za mne do San Dominga, potom třeba na Puerto Rico, a pak už to šlo rychleji, od ostrova k ostrovu, na tolik míst, že už se nepodobaly skutečnosti.”