Povětroň/XVIII.

Povětroň Karel Čapek
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

“Zvláštní,“ hloubal jasnovidec, “jak se jeho život uzavíral a téměř vyrovnal v tom pocitu osamělosti. Patrně v jeho dětství ho obklopovaly stěny polepené stejnými nebo podobnými obrazci, a už tehdy v něm byla ta samota. Kdyby byl nahlas zaplakal, přišla by chůva zeptat se, co mu je; jenže nyní to je stará černoška s prsy dlouhými a pleskajícími jako leklí kapři. Ten celý život by docela dobře mohl být jenom snění obstoupené těmi pravidelnými obrazci; kdožpak ví, jak dlouho trvá sen, snad vteřinu, snad hodinu. Všechno ostatní přicházelo vlastně jen rušit tu ustrnulou samotu osamělého dítěte: tatínek se svým napomínáním, škola, mládí, cukrovar, a toho pobíhání, bože, toho zbytečného pobíhání! Jakási ohromná, oranžová a zelená, tečkovaná ploštice pobíhá po vzorkované tapetě, ale ne rovnou cestou, jako by někam chtěla dorazit, ale sem tam, sem tam, vždycky se chvilku zastaví a zas někam jinam; dívá se na ni po celé hodiny, příliš líný, aby vstal a shodil ji. A pak, ano, pak ještě to zuřivé, podrážděné bzučení mouchy, která doráží hlavou na okenní síť. Toto je vše; ale to, co sem zaléhá zvenčí, tlachy negrů, klapot mlýna, suchý šelest palem, chřestění třtinových snopů, praskot slunečního požáru, tisícerý hlas a šum, to nic není, jen takové zdání; lze přivřít oči a naslouchat, jak to uplývá do ničeho.”

“V tom letargickém stavu mu padl do rukou kus papíru nebo sešit, sešit nějaké odborné publikace nebo co; listuje v něm bez zájmu a zastaví se nad šestiúhlým obrazcem, z jehož rohů vybíhají paprsky označené atomovými písmeny. Co s tím, co s tím, to už je příliš dávno, co ho takové věci zajímaly. Ale obrazce na stěně se přeměňují v chemické formule, vypadá to, jako by se šklebily; bere znovu do ruky ten kus papíru a studuje se staženým obočím ten obrazec, slabikuje písmena a prodírá se učeným textem. Náhle se posadí, vyskočí, běhá po pokoji a tluče se do hlavy. Ano, ano, vždyť je to právě ten obrazec, ta zatracená chemická formule, se kterou tehdy, je tomu víc než dvacet let, ano, jaká doba, kristepane, jaká doba!, se kterou tehdy jel za veleknězem chemie, a pane profesore, kdybyste dovolil podniknout laboratorní práce – ve větším měřítku – s touto předpokládanou sloučeninou. Zvedl ježaté obočí, jaké dlouhé chlupy: nesmysl, nemožno. Neznáte patrně tu a tu autoritu, nečetl jste to a to dílo: dokázal jsem vědecky už dávno, že benzolová skupina, a tak dále. Případ X běhá po světnici a rozčileně se pochechtává. A tady je to černé na bílém, podepsáno nějakým Amerikánem, to se rozumí; a prý netušené průmyslové možnosti – Případ X se zastavuje, jako by ho přibil do země. A to byl jen jeden článek v řetězu možností, jeden úhelník v klenbě; obrazec se váže k obrazci jako buňky ve včelí plástvi podle geometrických zákonů. A tohle oni nevědí, chechtal se Případ X, na to nepřišli; ale je to napsáno, všechno je nakresleno a napsáno v těch sešitech, uložených v jakési bedničce, v jakési komoře s harampátím. Byly tam také rozbité hračky a šaty po mamince. Snad to už všechno sežrali termiti. Ne, tam nahoře bílí mravenci nejsou; tam zůstalo všechno, jak bylo…”

Jasnovidec, sedě na posteli, počal komíhat trupem. “Sedí na posteli a komíhá se, usilovně vzpomíná, jak byly ty druhé vzorce a jak to souviselo dál. Ale je zpitomělý chlastem a netečností, lety a samotou; tluče pěstí do toho učeného papíru, jako by jej chtěl přinutit k poddajnosti, ale co dělat, co dělat s tou tupou a strnulou hlavou. Místo chemických obrazců se mu plete Jižní kříž, Eridanus, Centaur a Hydra. Ještě se pokouší mávnout nad tím vším rukou, ale sedí to v něm jako hrozné a trnoucí napětí; a najednou je to tady – jako blesk: Pojedu domů a najdu ty sešity. Jako by z něho všechno spadlo, takové zvláštní a nesmírné uvolnění. Tehdy vstal, otevřel okno mouše, která zuřivě a zoufale dorážela na síť, a vysvobodil i ploštici bezradně těkající po stěně.”

Jasnovidec, s hlavou na stranu, se zdál vychutnávat tento obraz. “Zvláštní je,“ poznamenal, “že tutéž událost lze vyložit dvojím naprosto různým a přitom správným způsobem. Rozhodl-li se Případ X tak překotně k návratu, řekli byste a řekl by i on: to bylo proto, aby mu nebyl ukraden jeho duševní majetek. Počal se strašně bát o své sešity, když viděl, že by mohly mít jakousi cenu. Zajisté lze z toho vytěžit značné peníze – ani ta stránka věci nebyla lhostejna Případu X, který už nebyl mladíkem. Ale hlavně tu byl ten motiv, že šlo o jeho věc, ten prudký přízvuk na já, jemuž neuniká nikdo z nás lidí. Hájíme svou věc, své právo, své dílo tak instinktivně a zuřivě, jako bychom hájili svůj vlastní život.”

“Ale na druhé straně,“ děl jasnovidec a naklonil hlavu k druhému rameni, jako by tím získal vhodný zorný úhel, “toto jsou pohnutky okamžité čili aktuální, řekl bych, pouhé záminky, aby mohl být vykonán akt rozhodnutí. Nazíráme-li na Případ X v úhrnu jeho života, má se věc jinak. Nešlo jen o jeho duševní vlastnictví, nýbrž o něco většího a těžšího: o jeho povinnost, které kdysi unikl tím, že se nechal porazit. Porušil svůj úkol, se který nebyl, a pustil jej z ruky; od té doby žil životem lichým a nesvým, životem bludným; mohlo by se říci, sešel z cesty. Ano, tomu se říká tragická vina, a je to opravdu vina, i když nemohl jednat jinak. A nyní se vrací – nebo je svým vnitřním řízením vracen k cestě, kterou ztratil, protože mu nebyla dána trpělivost a odhodlání, aby šel po ní dál. Vrací se, člověk organicky zničený, zamořený opojením únavy, ale zralý. Teď už zná strašnou a neodmluvnou závaznost života, neboť cítí povinnost umřít. Kruh se uzavírá a veškerá nutnost se naplňuje.”

“Tedy se chtěl vrátit,“ připomněl chirurg po chvíli.

“Ano, ale předem bylo nutno vykonat to ono: prodat majetek a podobně. Čím víc se zadrhují tyto vnější překážky, tím prudčeji se zhušťuje jeho netrpělivost; prodlením dnů se jeho chvat stává skoro křečí. Je bez sebe zběsilostí návratu, každá minuta je mu sžíravou trýzní; konečně zašmodrchá a přerve vše a řítí se zpátky, zpátky, tam, odkud vyšel.”

“Lodí?“ zeptal se chirurg.

“…Nevím. Ale kdyby byl unášen světelným paprskem, bylo by mu i to nesnesitelně dlouhé a zatínal by nehty do dlaní v nepříčetné netrpělivosti. Jistě byl jeho návrat prudký a nekonečný jako střemhlavý pád.”

“Díval jsem se na mapu,“ podotkl chirurg. “Mohl letět via Florida, Kanada, Evropa nebo via Port Natal, Dakar, Evropa. Ale jaká náhoda, že by byl našel pohotové letadlo!”

“Náhoda,“ mumlal jasnovidec. “Není žádných náhod. Bylo nutno, aby se ubíral tak prudce. Nechává za sebou ohnivou čáru jako meteor.”

“A… proč se zřítil?”

“To už byl doma.“ Jasnovidec zvedl oči. “Rozumíte, musel se zřítit. Nebyl by už mohl nic udělat. Stačí, že se vrátil.”