Povětroň/XIX.

Povětroň Karel Čapek
XVIII.	XIX.	XX.

Údaje o textu
Titulek:	XIX.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Co dělat, co dělat, když to srdce slábne; tepe rychle, pořád rychleji, ale krevní tlak klesá; brzo-li pak se slabým škytnutím se to utahané srdce nezastaví, a konec. Konec Případu X. Kdo mu dal k posteli tu kytičku?

“Prý teď mají na žlutou zimnici nové sérum,“ ozval se slavný internista. “Ale kde bychom to tady vzali, ne? Ostatně zemře slabostí srdce, v tom mu ani pánbůh nepomůže.”

Milosrdná sestra se pokřižovala.

“Ten váš jasnovidec,“ pokračoval starý koryfej, sedící na kraji lůžka, “to je pěkný psychopat. Ale to, jak líčil střídání těch samotářských a podrážděných stavů, bylo docela zajímavé. Svědčilo by to o cyklickém střídání depresí a excitací člověka špatně vyváženého. To nám dostatečně vysvětluje historii Případu X.”

“Mnoho-li o ní víme,“ krčil chirurg rameny.

“Přece něco, kamaráde,“ děl internista. “To tělo povídá mnoho. Například, že byl tam dole dlouho, ale že se tam nenarodil; chytl kdejakou tropickou nemoc, ergo nebyl aklimatizován. Prosím vás, proč utekl do takových zatracených končin?”

“Nevím,“ bručel chirurg. “Já nejsem jasnovidec.”

“Já také ne, ale jsem doktor,“ řekl starý pán s jakýmsi ostnem. “Koukejte se, byl to cyklický neurotik, rozpolcený člověk snadno podléhající depresím –”

“To vám vyložil ten věštec,“ ušklíbl se chirurg.

“Zajisté, ale patelární reflexy taky něco říkají. Hm, co jsem chtěl – Ano, takový cyklothymik má snadno konflikt se svým prostředím nebo povoláním; přemůže ho omrzelost, praští vším a uteče. Kdyby byl fyzicky útlejší, snad by se pasívně podrobil; ale ten chlap byl animálně tak vyvinut, – všiml jste si, ne?”

“Ovšem.”

“Jeho reakce musely být abnormálně prudké, přímo vyšinující. Neměl bych to jako doktor říkat, ale tělesná slabost je u mnoha lidí něco jako moudrá a jemná pouta; pudově brzdí své reakce, protože mají strach, aby se nerozbili. Tenhleten nemusel být na sebe tak opatrný; proto se odvážil takového skoku… až do Zadní Indie, co?”

“Via námořní služba,“ připomněl chirurg.

“I to ukazuje na toulavou obsesi, ne? Jak jste si ráčil všimnout, je to tělo vzdělaného člověka; ten Případ se nenarodil jako šupák, a stal-li se plavcem nebo dobrodruhem, svědčí to o zatrápeném přelomu života. Jaký to byl konflikt? To je lhostejno; ať byl takový, nebo onaký, byl podmíněn prostě jeho konstitucí.”

Internista se naklonil nad krevní manometr, upevněný na paži bezvědomého. “Je to špatné,“ vzdychl, “jde dolů; už to nebude dlouho trvat.“ Škrabal se na nose a lítostivě si prohlížel to nepohnuté, slabě a trhaně dýchající tělo. “Se divím,“ řekl, “tam dole jsou přece dost dobří doktoři, ti koloniální; že ho nechali tak rozežrat tou framboezií. To on asi žil někde, kde bylo k doktorům příliš daleko; možná že mu to mastil nějaký černošský kouzelník na Haiti nebo kde. Holenku, to nebyl civilizovaný život. Jaja.“ Zatroubil do kapesníku a pečlivě to rozemnul. “Historie života. Ledacos se dá přečíst.“ Starý pán kýval povážlivě hlavou. “A pil, musel pívat do němoty. Představte si, v tom klimatu, v tom horečném dusnu – To ani nebyl život, to bylo polovědomí, obluzení, bloudění mimo skutečnost – –”

“Mne nejvíc zajímá,“ řekl chirurg v náhlé a u něho neobvyklé sdílnosti, “proč vlastně se vracel – proč se vracel s takovým hrozným spěchem. Už to, že letěl za takové vichřice, jako by nemohl počkat – A pak to, že s sebou přivezl žlutou zimnici. Čtyři nebo pět dní před tou havárií musel být někde v tropech, že? To znamená, že musel… já nevím: patrně z letadla do letadla – Je to divné. Myslím pořád na to, jakou to měl strašně silnou příčinu, aby se vracel s takovým chvatem. A bum, v tom úprku se zabil.”

Internista zvedl hlavu. “Poslyšte… on musel stejně umřít. I kdyby se nezřítil… Už s ním byl pomalu konec.”

“Proč?”

“Cukr, játra – a hlavně to srdce. Už se nedalo nic dělat. Ech, kamaráde, to není jen tak, vracet se. Příliš daleká cesta.“ Starý pán se zvedl. “Sundejte mu, sestřičko, ten sfygmometr. Inu, vrátil se a už je skoro doma. Teď už nebloudí, jde docela najisto, – viď, člověče?”

“Milý doktore,

až budete mít volnou chvíli, přečtěte si těch pár čtvrtek papíru, které přikládám. Abyste to věděl předem, jednají o člověku, který, spadl z nebe a jehož jste ve špitále nazvali Případ X. Radil jste mi, abych na něho už nemyslil; neposlechl jsem vás, a následek toho jsou tyto stránky. Kdyby byl měl na tabulce nad hlavou napsáno jméno nebo kdyby se o něm vědělo něco byť sebemenšího, nebylo by mne asi napadlo hloubat o něm; ale jeho fatální inkognito mi nedalo dobře dělat. Z čehož vidíte, jak zevní a nahodilé jsou příčiny, které podněcují naši mysl.

Myslil jsem od té chvíle na něho, což znamená v řeči spisovné, že jsem o něm skládal povídku, jednu z tisíců povídek, které jsem nenapsal a nenapíšu. Je to těžký zlozvyk, dívat se na lidi a na věci jako na možné příběhy. Jakmile připustíte do svého myšlení možnost, jste ztracen; otvíráte, jak se říká, dokořán dveře své fantazii; nic vám nebrání vymýšlet si cokoliv, neboť oblast možností je nevyčerpatelná a otvírá se za každou tváří i událostí do nedohledna, s příjemnou a znepokojivou volností. Ale pozor, zastav! sotva se pustíš tím směrem, shledáváš, že i tou cestou fikcí se musíš ubírat s jistotou, zkoumaje správnost každého kroku. Tu to máme! teď abychom si lámali hlavu, která možnost je možná a pravděpodobná; abychom ji opírali znalostmi a důvody; abychom se potýkali se svou vlastní fantazií, střežíce ji, aby neztratila tu tajemnou a správnou cestu, která se jmenuje pravda. Jaké bláznovství vycucávat si pravdu z prstu! jaký nesmysl vymýšlet si lidi a příběhy a pak s nimi zacházet jako se skutečností! Řeknu vám větu metafyzického šílenství: možnost, která by mezi všemi byla jediná možná, byla by skutečností. Hle, fixní idea fantastů: honit skutečnost oklikami přeludů. Myslíte-li, že nám stačí vyrábět iluze, jste na omylu; naše mánie je obludnější: pokoušíme se o samu skutečnost.

Zkrátka: tři dny (počítaje v to i spánek a sny) jsem usiloval o skutečnost jednoho života, který jsem si bez ostychu vymyslil od a až do zet. Nenapíšu ten příběh, jako jsem nenapsal většinu jiných; ale abych se ho zbavil – Mimoto vy jste mého hrdinu víceméně vyrobil z kalika a vaty, a proto vám ho vracím. Nehledíc k tomu, že jste mi poradil, abych pouštěl duhové bubliny. Tato mohla být velmi duhová; ale doba prý je příliš vážná, abychom se dívali fascinováni do planoucích a měnivých barev života.”

Chirurg s nedůvěrou počítal listy básníkova rukopisu, když se pootevřely dveře; stála v nich milosrdná sestra a mlčky ukázala hlavou ve směru, který patrně znamená šestku. Chirurg pohodil rukopis a běžel. Tak už je to tady.

Trochu se zamračil, když shledal, že na pelesti Případu X sedí nakloněn mladý vlasatý asistent (ti internisté se mi tu nějak roztahují!) a svírá v prstech zápěstí bezvědomého. Mladičká, pěkná ošetřovatelka (jež také nepatří do tohoto oddělení) – asi nováček; má oči jen pro tu střapatou asistentskou palici –

Chirurg chtěl říci něco málo přívětivého, ale asistent, který ho neviděl, zvedl hlavu. “Tep nehmatný. Dejte sem, sestřičko, plentu.”