Povětroň/XVII.

Povětroň Karel Čapek
XVI.	XVII.	XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	XVII.
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Drama o umírání a smrti.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 22. vyd. Povětroně. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Jasnovidec vztáhl ruku po cigaretě; chirurg cvakl zapalovačem a podal mu oheň. “Muchissimas gracias,“ mumlal jasnovidec, hluboko se ukláněje; ani si nevšiml, že chirurg se přitom dívá na reakci jeho zorniček. “Zvláštní,“ děl odprskávaje drobty tabáku. “Zvláštní, jak na člověku ulpívá jeho prostředí, tedy to, čemu se říká zevní svět. Prostředí se vztahuje k jeho vnitřnímu já daleko silněji než jako souhrn činitelů, které podmiňují jeho konání. Spíš,“ řekl váhavě, “jako by toto prostředí vyplývalo z jeho nitra nebo bylo podmíněno jeho životem; jako by bylo prostě… rozvíjením osudu, který je v něm. Ano, správně, je to tak, pociťujeme-li život člověka jako celek, a ne jako sled náhod.”

“Dejme tomu… Případ X. Neobyčejně prostorový dojem; je na něm mnoho moře a mnoho míst – rozumíte, čistě rozsahově a početně množství samot, odchodů a toho neklidu, který se zračí v těkání z místa na místo. Člověk, jehož duše je složitá, žije v prostředí složitém a divném. Ta horká, sluncem rozpálená tovární laboratoř, ve které bloudil mezi vzorci a vidinami, je tušení palčivých zemí, ve kterých bude bloudit, provázen vůní praženého cukru. Kde byl? Mám dokonale určitý dojem prostorový a čichový. Žár, který se třese nad hnědým polem. Hluboký, věčný bzukot a praskající šum, hrdelní bublání a skřeky podobné smíchu a dávení. Země udělané z letargie a horečného vzrušení. A pořád moře, moře neklidné a světélkující. Lodě, které páchnou rozpáleným dřívím, dehtem a čokoládou. Guadelup, Haiti a Trinidad.”

“Cože?“ vyhrkl chirurg.

“Co?“ ptal se jasnovidec roztržitě.

“Řekl jste Guadelup, Haiti a Trinidad.”

“Já?“ podivil se jasnovidec. “Ani nevím, nemyslil jsem vůbec na žádná jména.“ Svraštil čelo. “Divné, že jsem to řekl. Nestalo se vám nikdy, že jste si něco uvědomili teprve tím, že jste to vyslovili? Bude to asi tak. Kuba, Jamajka, Haiti, Portorico,“ vypočítával jako školák. “Martinique, Barbados, Antily, a B – Bahamské ostrovy,“ vyklopil s úlevou. “Bože, kolik let jsem si už na ta jména nevzpomněl,“ radoval se. “Míval jsem tak rád ta exotická slova: Antily, antilopy, mantily –“ Náhle se zarazil. “Mantily, mantily, počkejte: španělské dámy, Kuba – Musel někdy být na Kubě,“ vydechl. “Mám takový… španělský pocit, nevím, jak bych to řekl; je to jako nějaká romance.”

“Před chvílí jste řekl muchissimas gracias,“ připomněl chirurg.

“Tak? Ani nevím.“ Zamyšleně šilhal stranou. “Vidíte, to také dává… takovou zvláštní rozlohu. Na jedné straně ty staré španělské rodiny, aristokracie, pane, svět pro sebe, tradice a důstojnost, mantily a krinolíny; nebo američtí lodní důstojníci – jak se ty světy srážejí. Co tu je ras a pronárodů… až po ty černochy na mýtině, kteří trhají v zubech živé kuře, vůdů, vůdů – Bučení a čvachtání žab, které se páří; dřevěný klapot mlýna drtícího třtinu; skřek a řehot mulatek tlukoucích nohama v křeči rozkoše; zuby a lesklá těla – Jaké horko, jaké horko,“ mumlal zalit potem, až se mu plihé pyžama lepilo na záda. “Vrčení můry, která zapraská, když vletí do ohně. A nad hlavou Jižní kříž, podobný chemickému vzorci, a tisíce hvězdných skupenství, jež rýsují na nebi obrazce neznámých a těžce vonících sloučenin.”

“A zase,“ zamával vztyčeným prstem, “je to mimo něj a v něm zároveň: lenost a bujení – slepá tvořivá síla i ta ospalá otupělost, dvě horečky, oheň umrtvující i plodivý. V něm, v něm, všecko je v něm. Zase ty žáby, které se pojímají z nekonečné nudy, dřevěný mlýn rutiny, zvířecí řičení, bosé tlapy pleskající potmě za upoceným a marným ukojením – a strašlivě planoucí hvězdy, a člověk ve vesmíru připíchnutý k zemi jako roztažený brouk; a zase loď, jež sebou trhá na kotevním řetězu a tupě se kolébá ve slizké vodě přístavu: netrpělivá touha utéci těm žabám a tomu mlýnu; pocit, že by všechno mělo být jinak, ale že to snad nestojí za to. Kusy světa nebo kusy duše: máte to jedno. Všechno je jedno.”

“Byl alkoholik, že?“ ptal se internista. “Těžký piják, ne?”

“Což víme,“ řekl jasnovidec neurčitě, “pije-li člověk ze samoty nebo ze vzdoru? Copak on to v sobě uvolňuje a rozpouští: led opuštěnosti, či vzteklý a poskakující plamínek? Máte pravdu, zchátral velice; mohl být mocným pánem s tlustými pysky, místo aby se válel napuchlý rumem nebo vysušen horečkou jako došek. Proč si nepořídil zlatou kouli, která by ho připoutala na jedno místo? Majetek činí člověka usedlým a rozšafným. Mohl být bohat a bát se smrti.”

“Nic víc?“ ptal se chirurg po chvíli mlčení.

Jasnovidec se rozšklebil. “Chcete, abych si něco vymyslil, ne? Krásnou kreolku, kterou by miloval. Nějakou exotickou revoluci, ve které by mu šlo o život. Dravou zvěř a cyklóny. Zajímavé události pohnutého života. Lituju,“ děl výsměšně, “ale události nejsou můj obor; dívám se na život v celosti a nemohu vám posloužit pestrými příběhy.“ Zdál se rozmrzelý jako ten, kdo ztratil nit. “Já vím,“ brumlal, “vás zajímá ta jizva na noze. To nic nebylo, jen náhoda; neměl náruživost lovu a nehledal vzrušení v nebezpečích.“ Vraštil čelo a komíhal se v námaze vzpomínání. “To ho přepadla šelma, kterou honili jiní,“ vyhrkl konečně, rád, že je to odbyto. “Pravda, mnoho prodělal; ale to bylo tím, že zprvu byl netrpělivý a prchlý; to je dispozice k příhodám, jaké nepotkávají lidi ducha pokojného. Později zlenivěl a otupěl a počal obrůstat penězi, aniž o ně dbal; jeho zevní bloudění ustávalo, nahrazeno ospalou a obluzenou těkavostí jeho mysli. Většinu dní ležel ve své světnici, ústa pootevřena horkem, a naslouchal, jak dorážejí mouchy na okenní síť; po celé hodiny, po celé dny civěl na strop a stěny polepené vzorkovanou tapetou. Byly to samé obrazce šestiúhlé, podobné včelí plástvi, a vydržel je sledovat bez myšlenky a bez hnutí.”