Povídky a arabesky/Mladé snění

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mladé snění
Podtitulek: Novelka
Autor: Otokar Mokrý
Zdroj: MOKRÝ, Otokar. Povídky a arabesky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1884. s. 101–148.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Stál jsem právě na pomezí šťastných oněch dob, jež skládají se mosaikovými kaménky v arabesku prvního, zlatého mládí. Luzné to chvíle. Krok náš nese se měkce po stezce života, vystlané chmýřím bezstarostného snění jako hebkým mechem; netušíc nebezpečí, míjí noha četná skaliska, jichž ostré hrany zakryty jsou ještě kvítím ohnivých barev a opojné vůně.

Jsou to žhavé květy, které pučí jednou jen v životě v tajemné oné svatojanské noci, kdy odkrývá báječné poklady poesie prvního mládí. Žel, že chvíle ty odměřeny tak úžasně krátce, jediný okamžik, jediné sáhnutí do kouzelné pokladnice a již mění se zářivé skvosty Armidiny v hluchý štěrk; jediné jen vážnější pohlednutí v čarovný kaleidoskop a již splývají luzné arabesky v jedinou křivolakou směsici. Holé květuprázdné boky skalisek všedního života trčí zase z pusté lady; do srdce vkrádá se tesknota, na rtech ševelí tichý, ale hluboký povzdech, hluboký tak, jako křišťálová tůň ztraceného mladistvého snění. Než k čemu ty úvahy — darmo rozrývají nitro ostnem trpké pravdy.

I.[editovat]

Na sklonku let šedesátých navštěvoval jsem B—ské gymnasium. Starobylá piaristská kolej hostila mne den co den ve svých zdech, krok můj rozléhal se každodenně po křižových chodbách klášterních, jichž bludištěm spěchávali jsme do chmurné školní síně.

Ještě dnes připomínám si živě vlhkých těch zimavých stěn, zdobených toliko starým spuchřelým krucifixem, starobylých těch školních lavic, jež pokrývaly nesčetné runy — ovoce to „soukromé“ píle mladých pokolení, která střídala se tu rok co rok snad již po několik století.

Všude čirá prosa, od naduřelé houby, povalující se v zakoutí, až k ohromné kathedře, ovládající hranatými svými tvary přísnou školní světnici. Ku stafáži té dlužno si přimysliti ještě vychrtlou postavu pátera Placida, tehdejšího neobmezeného samovládce školní državy, a obraz dyšící z daleka školským suchopárem je doplněn.

Rozmarná hra náhody připoutala tehdá mimoděk mé osudy k povaze prazvláštní. Byl to spolužák Otovský, vedle něhož zaujal jsem místo podle nezměnitelného rozhodnutí pátera Placida.

Zde ve školních lavicích setkali jsme se poprvé. Hugova zásada: „dva mladí lidé pohlednou na se jednou jen a již se buď milují, aneb nenávidí,“ osvědčila se zde zúplna. Přilnuli jsme k sobě hned v první chvíli vzájemného seznání i přes jistý rozdíl let. Otovský byl totiž asi o čtyři roky starší než já; rozdíl to velmi nepatrný, který nemá v letech pozdějších žádného významu, ač jest velmi závažný v době prvního mládí, kdy stačí mezera jednoho roku k utvoření pevné hráze mezi prvním zeleným odrostem mladého pokolení. — Okolnost ta byla také příčinou, že pohlížel jsem zprvu na staršího svého soudruha s jistým obdivem.

A celý sympatický zjev Otovského musil buditi pocity podobné. Dosud tane mi živě na mysli vysoká, aristokraticky štíhlá jeho postava, ta krásně tvořená hlava, lemovaná hebkou vlnou hnědých kadeří, to snivé tmavomodré oko, zastíněné dlouhou brvou, to vysoké bezvadně klenuté, jako z úbělu tesané čelo — —

Zdržuji se dalšího popisu, zdáloť by se, že líčím ideál dívčí, že křísím k životu dávno zapadlou nějakou vidinu mladistvého snění…

Doba mých prvních styků s Otovským spadá do letních měsíců roku 186… Přibyl do B. teprve před nedávnem ze Štýrského Hradce. Otec jeho, štábní důstojník, musil za příčinou nenadálé vojenské mobilisace opustiti dosavadní své stanovisko a usaditi se s celou rodinou na delší čas v B.

Změna ta nebyla Otovskému nepříjemnou; octnulť se tak zase na svém místě, kde ztrávil, jak mi sdělil, nejpříjemnější chvíle svého děctví.

II.[editovat]

Bylo po přednášce. Z dusné školní síně vyletěly jako z klece švitorivé roje mladých zasvěcenců klassických uměn; poslední kráčel jsem já s Otovským. Sotva opustili jsme školní světnici, zavěsil se mi Otovský pod paží a s tajuplným posuňkem odváděl mne po koridoru do odlehlého výklenku. Bylo to nejpoetičtější zákoutí celé klášterní budovy. Kulatým gotickým oknem, zamříženými kamennými arabeskami starodávných vzorů draly se větve bílého bezu osypané vonnými kostnatými květy. Ze zadní stěny výklenku chrlila mramorová nestvůra středověkých tvarů do široké nádržky spousty ledové vody, jejíž krůpěje svlažovaly čas ob čas horké naše líce.

Když jsme se usadili na kamennou lávku pod arkýřovým oknem, vyňal Otovský ze záňadří malou knížečku. Přebíral se chvílí jejími lístky a pak pravil:

― Přečtu ti něco ze svého denníku.

Slovo „denník“ mělo pro mne tehda ještě zvláštní romantické kouzlo, proto napjal jsem pozornosť, když počal Otovský pološeptem předčítati úryvky ze svých zápisků, protkávané tu i tam několika citáty.

Dne 16. června 18… Byl svátek mé sestry. Navštívili jsme mlýn starého strýce ve vltavském údolí. Zde poznal jsem poprvé krásnou sestřenku Zdeňku. Stála nad šumným splavem opírajíc se o trám stavidla, jehož vetchým, plísní pokrytým brlením řinula se voda v klokotavých prsténcích. Zdeňka pohlížela zamyšleně do vodních proudů, v nichž smáčela střemcha svislé větve, posněžené drobounkým květem. Kráčeli jsme po lávce těsně kolem Zdeňky. Sestra dotkla se jí čtveračivě slunečníkem. Dívka se prudce obrátila a jakoby vyrušena ze sladkého sna, upřela na nás chrpové zraky, v nichž zdálo se mi, že chví se lehká výčitka… Pohled ten zaryl se mi hluboko do duše;

„tak byla krásná ve slunečním jasu,
tak byla plna andělského svitu,
tak plálo oko slunném ve blankytu.“

Čarovábný její zjev zaujal od té chvíle celou mou bytosť. — Myslím stále jen na ni… Dne 19 července 18… Zdeňka nás přišla navštívit. Byl jsem sám doma. Otec zaměstnán mappováním okolí, meškal již po několik týdnů mimo město; také matka odebrala se se sestrou Jeničkou náhodou kamsi na návštěvu.

Zdeňka vešla nesměle. Zastavila se na prahu, rozhlížejíc se plaše po pokoji. Vyšel jsem jí vstříc; tváře mi hořely, tepny bily zimničním chvatem, sotva byl jsem s to zašeptati několik slov pozdravu.

Sestřenka pozorujíc mé rozpaky, učinila pohyb, jakoby chystala se k odchodu, pravíc při tom: ― Snad tě ruším ze studování, milý Hynku. ― Lítostivý můj pohled, jenž spočinul při tom na její tváři, byl jí bezpochyby dosti výmluvnou odpovědí a přiměl ji snad k setrvání. Odložila široký slaměný klobouk, jehož stín rýsoval se v krásném obličeji jako hedvábná polomaska. Pak usedla na pohovku. Pohlížel jsem s nevýslovnou něhou na spanilou sestřenku; jemná vlna bílého letního šatu, přiléhajícího těsně k lepým ňadrům, zvyšovala tlukot mého srdce, když pak vynořila se vílí její nožka, kladouc se měkce na podnožku pohovky, tu pozbyl jsem již úplně klidné rozvahy. Zmocnila se mne démonická touha, zulíbati kyprý ten třešňový ret, jenž usmíval se mi vstříc, přivinouti na bouřlivá prsa spanilou tu bytosť. — Jediný pohyb a již držel jsem v pevném objetí nejluznější vidinu; již zaplál horoucí můj polibek na jejích lících.

Zdeňka se nebránila, naopak opětovala mé polibky, tiskla mne k sobě, hladila po tváři a nazývala mne nejsladšími jmeny.

― Drahý bratránku, švitořila, ― jak je mi u tebe blaze. Jsem doma tak opuštěna; starý, mrzutý otec jest jediným mým společníkem a to víš, v té lesní naší samotě není to společnosť právě nejlákavější. Navštěvuj nás častěji; vždyť máš tolik prázdného času; pomohu ti studovati, budu čmárati s tebou obtížná tvá pensa; po práci zatouláme si pak po hlubokých našich lesích — zahrajem si na schovávačku, jako o sv. Janě. Pamatuješ se ještě, jak překvapila jsem tě tehda ve skrýši kvetoucích ostružin? Byl jsi tak zamyšlen, tak smuten. Co ti bylo? O čem jsi přemýšlel?

Slova ta účinkovala na mne jako náhlé ochlazení. Nepochopila mne tedy, neporozuměla mi — a já bloud, já domníval jsem se, že jiskra, která vzplála jí před chvilkou ve zraku, byla mnou zanícena, že vzplála pro mne, jen pro mne…

Odvětil jsem Zdeňce na spoustu otázek tak nesrozumitelně, tak nejasně, že konec mých slov splynul ve zvonivém smíchu sestřenky, již bavily bezpochyby mé rozpaky. Zasmušil jsem se proto a nemluvil jsem více. Nálada má účinkovala snad i na sestřenku, neboť se po chvilce také zarazila. Hovor náš počal váznouti, až umlkl zcela. Zdeňka chystala se k odchodu; slaměný její klobouček spočinul zase koketně na zlatých jejích kadeřích. Plaše dotknul se třešňový její ret mého žhoucího čela, zaslechl jsem jen jemný šelest slov: ― Přijď brzy, hodně brzy…

Pak zmizela.

Dne 19. srpna. — Co unikla mi jak vidina lesklá, umdlévám smutkem — —

Celé dni přemýšlím o poslední návštěvě Zdeňčině. Sen kouzlí mi na víčka jen lepý její zjev, celá má bytosť rozplývá se v jediné jen myšlence — ve vzpomínce na ni. Vzpomínka ta vábí mne k sobě silou neodolatelnou, roztáčí přede mnou pestrou síť nejluznějších duhových barev. Kdykoliv chci zachytiti z křivolakého roje půvabnou vidinu svých snů, vždy prchá šíleným chvatem, až ztrácí se v mlžinách zcela.

A stojím bledý, kreslím její rysy
neb jméno její v písku vlhkém píši;
mně všude smutno — všecko je mi jedno
a všude hruď mám žalem rozervánu.

Vzpomínka na ni jest jako antická socha čarovných tvarů, pohřbená v ssutinách, hluboko v klínu země. Vykopávám ji na světlo, chci oživiti kamenná její ňádra kouzlem přivinouti ji na svou bouřnou hruď — běda, s hrůzou zřím, že je kusá, skomolená, necelá… A dojem ten budí ve mně jen ta neblahá poslední slova Zdeňčina: „Byl jsi tak smuten — co ti bylo? O čem jsi přemýšlel?“

Nepochopila’s mne, plaché děcko. Než dobře tak. Nechci tě lákati tak záhy v čarokruh teskných svých myšlenek. Proč stísnil bych černým mrakem slunný obzor, který klene se v tvé mysli neskaleným blankytným jasem. — Buď jenom stále děckem. Lépe ti tak bude…

Otovský převrátil několik listů denníku, pokrytých spoustou veršů rozmanitých rozměrů, pak zavřel prudce knížečku a hlava jeho svezla se do dlaní. Příval kadeří zaclonil vysoké jeho čelo.

Dlouho jsem se neodvážil přerušiti teskné jeho mlčení. Teprve po chvíli jsem se ozval. Tázal jsem se nesměle, skoro bojácně: ― A co se stalo se Zdeňkou?

― Nevím, od té doby jsem jí nespatřil, odtušil Otovský, ― brzy na to byl můj otec povolán do Št. Hradce; odchod náš byl tak náhlý, že jsme se ani nerozloučili.

― A není naděje spatřiti ji opět? podotkl jsem ještě nesměleji než zprvu.

Otovský neodpověděl.

Zatím nastal úplný soumrak. Dlouhé stíny večerní kladly se po osamělé chodbě klášterní, rozvěšujíce po pustých jejích stěnách smuteční draperie. K dovršení teskného dojmu přispívaly bledé, asketické tváře mnichů, jež hleděly nám vstříc ze starodávných obrazů, rozvěšených po chodbě. Z klášterní zahrady dýmala opojná vůně jasmínových květů; fontán šplýchal tajůplným šumem; v odlehlých ambitech zapíplo tu i onde ze sna vzbuzené ptáče; pak nastalo hluché ticho.

Vyšli jsme. Doprovodil jsem Otovského až k bytu, který nalézal se za městem v rozkošném letohrádku na břehu Vltavy. Teprve pozdě v noci vrátil jsem se domů.

III.[editovat]

Nastal zase jednotvárný život školní, tím mrzutější, že schyloval se letní běh ku konci a na obzoru bezstarostného snění vystupovaly hrozivé chmury semestrálních zkoušek. Páter Placidus rozvíjel den ode dne zimničnější činnosť; hrozná, černě lakovaná zápisní knížka neopouštěla téměř ani na okamžik hubené jeho prsty, bílé blánky její pokrývaly se o překot osudnými hieroglify. Nadešly dny soudu „dies irae“, jak páter Placidus stále opětoval.

Než ani proto nebrali jsme si s Otovským neblahou situaci příliš k srdci. Spřádali jsme dále zlatou niť mladistvého snění, nedbajíce „všedního života“ — jak navykli jsme nazývati pohrdavě malosvět školní světnice.

Jednou v sobotu za krásného letního odpoledne navštívil mne v bytu Otovský. Ležel jsem na pohovce oddávaje se s rozkoší zapovězenému tehdá ještě požitku kouření. Kolébal jsem se jako osmahlý syn Východu, opojený hašišem, v nejluznějších snech, jichž pestré obrázky chvěly se v modravých kotoučích dýmu. — Myšlenky mé těkaly semo tamo, vždy vracely se však k oblíbenému od nedávna předmětu — k rozkošné idylle mladé lásky, do níž zasvětil mne Otovský několika úryvky ze svého denníku. Proto na slova Otovského: „Chci navštíviti strýce ve vltavském údolí,“ zdvihl jsem se jako střela z pohovky a odhodiv dýmku měl jsem se k odchodu. Při tom neopomenul jsem však — pro upokojení hlodavého svědomí vložiti do náprsní kapsy několik listů Curtiovy řecké gramatiky, jejíž nepravidelná slovesa skličovala tehdá červencový náš spánek těžkou, dusivou můrou. Otovský to na štěstí nezahlédl a proto nestihla mne s jeho strany výčitka, vztahující se ku shora vzpomenutému „všednímu životu“.

Vyšli jsme starodávnou branou městskou do polí. Letní slunce pražilo do nás žeravými paprsky. Nekonečná pláň, nazvaná „dlouhá luka“, rozkládala se před námi jako prérie; nikde stínu, nikde ochrany před slunečními úpaly. I ta řeka, po jejíchž březích jsme kráčeli, nehnula se skorem ani v hlubokém řečišti. Černé její výmoly opředeny byly sítí podkovek a stulíků, pod nimiž rýsovaly se tmavě silhouetty zemdlených ryb, jež tkvěly téměř nepohnutě pod samou vodní hladinou. Šťavnaté květy leknínů šířily kolem omamující vůni. Vedro dostoupilo vrcholu. Bylo téměř pozorovati, jak chví se v paprscích slunečních těžké, elektřinou prosycené vlny dusného letního vzduchu.

Z beduinské pouti vysvobodil nás konečně nízký, borový lesík, který uzavíral nejzazší obzor „dlouhých luk“. Byl to počátek hlubokých hvozdů, jimiž lemováno odtud celé vltavské údolí až ku mlýnu strýce Otovského. V klínu tmavé doubravy oddechli jsme si teprve z hloubi stísněných ňader, ssajíce plnými doušky vzduch lesní, parfumovaný pryskyřicovou silicí. Kročeje naše bořily se do kyprého mechu, v němž blyskotali krovkami brouci třpytivých, oslňujících barev. Modré lesní zvonce skláněly šťavnaté lodyhy do lesní trávy, v jejíž stínu bujely v celých karavanách peřesté, do krvava červené muchomůrky. A když octli jsme se zase na výsluní paseky, tu opájela nás vůně mateří doušky a růžového vřesu. Motýlové pestrých barev a červené, tmavými pruhy žíhané cikády snášeli se s květů na květ; všude ruch, všude mohutná, neobmezená touha po životě.

Asi ke čtvrté hodině s poledne dorazili jsme do mlýna. První, kdož nám vyšel vstříc, byla Zdeňka. Zřel jsem před sebou dívku v plném, bujarém rozkvětu mladistvé vnady. Vnadou dýchala celá její postava; půvab dřímal v každičkém záhybu jejího roucha — od něžné nožky, vyčuhující čtveračivě zpod sněhobílé sukénky, až ku krásným lícím, na nichž spočíval lehký nádech ruměnce, jako na svěží broskvi. Celý její zjev měl v sobě cosi tak nadpozemsky vábného, že zdálo se mi, jako bych zahlédl kmitati se kolem zlatých jejích vrkočí gloriolu světice. Mimoděk napadly mi veršíky, jež zahlédl jsem v denníku Otovského:

„K ní jsem se modlil — vzýval Pannu Svoji
Ave Maria!…“

Zabrán v toto pozorování pustil jsem Otovského zcela se zřetele. Proto mi ušly naprosto jeho rozpaky, s nimiž přiblížil se ku krásné sestřence, která sama nejevila rozpačitosť nižádnou, na nejvýš jen překvapení. Ani to nezdálo se býti nepříjemným, zářilyť oči Zdeňčiny nelíčenou radostí, když přivíjela Otovského upřímně na prsa a pokrývala rozpálený jeho obličej vroucími polibky.

Jak bylo asi ubohému hochovi? Tušil jsem, že hárá přátelský polibek sestřenky na lících jeho žeravým uhlem, že nítí v ňádrech jeho pekelnou výheň.

Soudil jsem dobře? Spatřoval Otovský skutečně záchvěv vášnivé lásky v tom, co skytalo mu jen něžné přátelství krásné sestřenky? — Klamal-li se, pak byl klam ten tak luzný, že jsem jej Otovskému tehdá z hloubi duše záviděl.

Strávili jsme ve společnosti Zdeňčině zbytek odpoledne. Těkali jsme s ní po lesích, sbírajíce jahody, jež pokrývaly místy tmavozelený mech jako v pohádce jedním červeným ubrouskem. Pak jezdili jsme zase po loďce opuštěným vltavským ramenem, které zbloudilo až sem do lesní tišiny mezi staleté černé duby. Loďka naše smýkala se jen zvolna rákosím a často ustala v běhu, zavadivši o některý z vydoupnalých dubových pahýlů, jež vyčnívaly z hladiny jako groteskní hlavy předpotopních netvorů.

Zábava naše byla živá, srdečná. Zdeňka smála se s námi, zpívala s námi, a když vysmekla se nám kromě nadání niť rozhovoru, tu počala sama vyprávěti vždy zajímavou nějakou pověsť, jichž pojí se množství k osamělému místu naší projíždky.

Rozmar zdál se býti všeobecným; jen na čele přítelově pozoroval jsem lehký mráček, jemné, sotva znatelné skabonění. Tušil jsem jeho příčinu; byla to touha po samotě, po samotě se Zdeňkou. Věděl jsem dobře, že jsem zbytečnou „třetí osobou“, nicméně kouzlo, které šířila kolem sebe půvabná sestřenka Otovského, činilo mne k mukám jeho lhostejným, ba přímo necitelným. Hřál jsem se na výsluní čarovné dívčí krásy, poután k ní touhou, jež vábí motýla do žhavorudé záře světel; chvilku jen a již byl bych se byl třepetal ve zlaté síti její, jako muška zbloudivší do zrádných přízí pavučiny.

Náhodou svezl se ke mně zrak Otovského. Spočinul na mne s tak smutným výrazem, s takou prosebnou výčitkou, že nemohl jsem mu déle odolati. Zabočili jsme právě do chobotu porostlého rákosem, jehož vrcholky, rozehrané jemným odpoledním vánkem, vlnily se nad hladinou jako klasy kvetoucího obilí. Nad sítinami kolíbaly se vážky neobyčejných rozměrů a peřestých barev.

Všiml jsem si náhodou, že učinila Zdeňka během dnešní projíždky již několikráte pokus, zmocniti se těkavého tohoto tvora.

Kynula mi tudíž příležitosť, vyhověti roztomilému vrtochu krásné Zdeňky a položiti jí k nohám trofej své rytířské dvornosti, i uspokojiti zoufalého již téměř přítele.

Zapřísahaje se tudíž Zdeňce, že přinesu jí nejkrásnější z vážek, co jich poletuje kolem, vyskočil jsem z loďky a odraziv ji Tellovým pohybem od břehu, zmizel jsem v houští.

Přiznávám se, že mi bylo divně kolem srdce, když opouštěl jsem lodici, noře se do houští ostružin, pokrývajících bahnitý lem chobotu. Účel, k vůli němuž jsem na oko loďku opustil, netížil mne ovšem nikterak; vážky poletovaly kolem mne v bezprostřední blízkosti, mnohá z nich snesla se mi výsměšně na samý okraj klobouku; nenapadlo mi, vztáhnout po ní ruku.

Myšlenky mé bloudily jinde. Uháněly za loďkou, jež vedena paží Otovského plula právě střelhbitě prostředkem řečiště. Nespustil jsem s ní zraku, až zmizela mi docela.

Nezapírám, že pocit uspokojení nad „hrdinným“ skutkem, jejž jsem právě vykonal, nebyl úplně neskalen, vkrádalť se do něho ještě pocit jinší, méně šlechetný; zdálo se mi, že nepřeji Otovskému tak zcela nezištně, jak jsem se domníval, sladkou samotu se Zdeňkou. — Snad jsem tenkráte trochu žárlil, ač neměl jsem k tomu příčiny nižádné.

Ty a podobné pocity nabyly znenáhla tak značné převahy, že zmocnila se mne touha, pustiti se po břehu za loďkou a pozorovati z úkrytu Otovského.

Při tom vstoupil mi živě na mysl onen úryvek z denníku přítelova, kde vylíčil tak svůdně návštěvu Zdeňčinu. Předsevzetí mé nebylo právě tak snadné k provedení. Loďka zmizela již před drahnou chvílí a teprve když jsem byl dlouho a marně bloudil rákosím a ostružinami, podařilo se mi nalézti její stopu. Smýkala se jako hádě kopinatými listy leknínu, až stanula konečně u vchodu do špičatého zálivu, jímž končilo bludné lesní rameno. Bylo to nejpoetičtější zákoutí doubravy, místo stvořené zrovna k projevům nejněžnějších citů a k tichému dumání. Rozložité koruny dubů shlížely se tu v zrcadle hluboké vodní tůně: vysoké břízy, opředené až k vrcholům tmavozelenou brečťanovou sítí, stápěly husté kadeře do chladivých vln, jež věsily na ně navzájem guirlandy bílých vodních květů. A kolem vládlo hluboké ticho, přerývané jen čas ob čas smutným voláním kukaček a jednotvárným bzukotem komárů, již vznášeli se v myriadách, kdekoliv jen pronikl klenbu stromů paprslek sluneční.

Přítel odložil veslo a posadil se na protější sedátko vedle Zdeňky, která nachýlena přes okraj loďky trhala vodní růže, jichž dlouhé tmavozelené lodyhy skrápěly jí klín vlahou rosou.

Pojednou objal Zdeňku kolem pasu a šeptal jí cosi do ouška. Ač nebyl můj úkryt příliš vzdálen, nepostihl jsem přece ihned významu tajemného šepotu přítelova. Teprve odpověď Zdeňčina mi jej prozradila.

― Ovšem že vzpomínám si velmi často a ráda na onu návštěvu. Byl jsi tehda tak roztomilý, hovořila Zdeňka, čechrajíc roztržitě sevřené kalichy podkovkových poupat. Několik těchto slov sechvělo se měkkým, zvonivým tónem se rtů Zdeňčiných; zdálo se mi, že provází je jemný ševel, podobný utajenému vzdechu.

Otovský sklesl na kolena; jediným prudkým pohybem strhl k sobě Zdeňku, sevřel ji v náruč a jal se ji líbati vášnivě na čelo, v ústa a kamkoli zasáhl jen rozechvěný, láskou spitý jeho ret. Zdeňka nevýslovně překvapena náhlým, smělým počínáním Otovského, rozhlížela se zprvu rozpačitě a bojácně kolem po pusté hladině vodní. V okamžení změnila se však vážná její nálada, krásné rysy nabyly obvyklého smavého výrazu a rtík sešpulil se k něžnému úsměvu. Vyprostivši se z objetí přítelova, usedla zase klidně na sedátko a hrozíc Otovskému prstíkem, pravila se smíchem:

― Jste přílišným romantikem, milý bratránku. Vyděsil jste mne do opravdy. Hu! Dosud chvím se po celém těle. Jak jste ukrutný! Za trest ověnčím vaše skráně leknínem, jejž trhala jsem jen k vůli vám. Vím, kde těkají vaše myšlenky; čtu již z vašich rtů hrůznou Shakespearovu kletbu: ― Jdi do kláštera… —

Při tom jala se Zdeňka splítati vodní růže do věnce a se slovy: „Ofelie vás věnčí“, položila jej na skráně Otovského.

Domníval jsem se, že dostoupilo trapné intermezzo pro mého nebohého přítele vrcholu. Proto vystoupil jsem z rákosí a vskočiv do loďky, připíchl jsem Zdeňce na slaměný klobouček nejkrásnější exemplář duhové vodní vážky, jež padla přece za oběť dvorní službě.

Zdeňka odměnila mne něžným pohledem, který byl mi náhradou za strádání v nudné lesní samotě. Otovský zdvihl se prudce ze dna loďky, jakoby byl procitl z těžkého sna, a sňav rychle leknínový věnec, jejž vložila mu do kadeří ruka krásné sestřenky, usadil se zase k veslu — Cesta uplynula nám neobyčejně rychle. Byl již plný soumrak, když dorazili jsme zase do mlýna.

IV.[editovat]

Na prahu přivítal nás strýc s netajenou výčitkou, že rušíme pozdním návratem přísný domácí rád. Bylo totiž již dávno po večeři, která odbývala se zde v pravidelnou hodinu po patriarchalním způsobu společně ve velké dvoraně. Zde soustřeďoval se celodenní ruch mlýnské samoty; ve chvíli tu byla však dvorana prázdna. Vše vytratilo se do útulné šalandy, kam přibyl právě krajánek, přicházející z daleka — jak sdělil nám stárek, až odkudsi z jižních Tyrol.

Zůstali jsme tudíž ve velké jizbě úplně samotni, což neprospívalo valně vzniku nové rozmarnější nálady, než v jaké vrátili jsme se do mlýna. Bylo zde ticho a smutno jako v zakletém zámku; teskný dojem zvyšovala matná záře lojové svíčky, která blikala v mosazném svícnu na stole. Po krátké večeři, již vykouzlila nám neviditelná ruka domácích skřítků, připomenul jsem Otovskému, že dlužno pomalu uchystati se k odchodu. Zdeňka se tomu rozhodně opírala: ― Neodejdete odtud, pravila, ― dokud nenavštívili jste nejzajímavější zákoutí našeho mlýna, šalandu. Dnes naskýtá se nám právě příležitosť, seznati ji ve stránce zvláště půvabné. Slyšeli jste, že přibyl krajánek. Dovíme se něčeho. Pojďme!

Vůči tak kategorickému vyzvání nebylo ovšem možno činiti dalších námitek. Zdvihli jsme se tedy. Zdeňka kráčela napřed. Otovský jí v patách jako náměsíčník.

Nevelká, ale přívětivá jizba. Stěny polepeny pestrými obrázky svatých a rytinami ze starých obrázkových časopisů; kolem do kola široké dřevěné lavice, u obrovských kachlových kamen postel pokrytá zelenými houněmi. Mlýnská chasa obsadila těsně lavice a naslouchala tak napjatě vypravování krajánkovu, že nepozorovala hrubě našeho příchodu. Také mne upoutala zajímavá osoba vyprávěče, typická to postava, nesoucí na sobě všecky příznaky bludné té družiny, která jako roj opelichaných tažných ptáků táhne krajem od mlýna k mlýnu, nalézajíc všude vlídného a pohostinného přijetí.

Vypravoval právě o svých příhodách v jižním Tyrolsku. Z plynného, až do nejjednodušších podrobností zabíhajícího vypravování utkvěl mi v paměti následující příběh:

— Před třiceti lety zabloudil jsem jako mlynářský chasník na trudné pouti za prací až daleko do Tyrolska. Teprve na březích Gardy podařilo se mi nalézti zaměstnání ve mlýně otce Giacoma. Mlýn, či spíše mlýnec ležel při samém vtoku horské bystřiny do jezera na konci rozkošného alpského údolí. Mírné, nízkým lesem pokryté svahy obmykaly z obou stran filigránskou mlýnskou budovu, podobající se zdaleka něžné dřevěné hračce. Mlynář, starý vdovec, žil zde s jedinou dcerou Mínou, nevšímaje si hrubě obchodu, jehož břímě svezlo se celou tíhou na má bedra.

Dcerka mlynářova byla bez odporu nejkrásnějším zjevem dívčím, s jakým setkal jsem se kdy v životě. Vidím dosud živě před sebou nádhernou tu, královsky ztepilou postavu, ty božsky spanilé rysy obličeje, ten dlouhý černý vlas, jímž zahrával modravý kovový přísvit jako nádech ranní mlhy. A když připomenu si žhavých pohledů jejího oka, tu zdá se mi, že jíhne sníh, jenž pokrývá mé kadeře, že jsem dosud mlád, šťasten…

Zarazil jsem se při tom neočekávaném poetickém obratu, jenž vyplynul z úst krajánkových s takou snadností; vzpomněl jsem si však, že tato třída lidí nadána bývá obrazotvorností a básnickým duchem vyprávěčů východních.

— Pochopíte snadno, že jsem Ninu hned od počátku potají zbožňoval. Stíhal jsem ji krok za krokem, sledoval jsem každé její hnutí, brzy vsak nabyl jsem přesvědčení, že bylo by veškeré mé úsilí marné a že myšlenky krásné dívky obráceny jsou zcela jinam než k uprášené postavě nepatrného stárka.

V sousedství mlýna, v rozlehlém hájemství knížete Montenuovo, stála myslivna, obydlí to mlynářova bratra lesníka, který bydlel zde však spíše již jenom na zaslouženém odpočinku, zastáván mladistvým příručím z příbuzenstva, Luigim. Luigi byl švarný hoch, tak zněl aspoň jednomyslný výrok celého dívčího okolí; není divu, že také vzdálená sestřenka mladého myslivce sdílela úplně toto mínění dívek z alpského údolí. Luigi stýkal se s Ninou téměř každodenně; bavili se spolu jako hravá děcka; častokráte zmizela Nina již časně z rána a vracela se teprve pozdě na večer do mlýna, zavěšena na rámě Luigiho Zvonivým smíchem odbývala výčitky starého mlynáře a rychle jej vždy smířila přívalem polibků, jimiž pokrývala mu ústa a čelo.

Mluvilo se obecně, že jest Nina šťastnou nevěstou Luigiho. Také já, odřeknuv se naprosto marného snění, soudil jsem tak a to tím spíše, že vkročiv jedenkráte z nenadání do její komůrky s jistým vzkazem od otce, přistihl jsem ji, jak sedí zamyšlena jako princezna z pohádky nad skříní, obsahující skvělou její výbavu.

Náhoda zasvětila mne však do zvláštních poměrů. Vracel jsem se jednou v noci z nedaleké Rivy, kde obstarával jsem různé obchodní záležitosti. Cesta vedla mne vískou, rozkládající se malebně po horské stráni nad jezerem. Bílé chatrče shlížely se v jezerní hladině, přepásané zlatými stuhami měsíčních paprsků. Víska byla již pohřížena v tuhý spánek, jen tu a tam plálo ještě některé okénko jako bludná světluška. Kráčel jsem po břehu ověšeném rybářskými sítěmi, mrtvé ticho, vládnoucí kolem, přerýval jen ohlas mých kročejů a čas ob čas i jemný šplun vesla opozděného rybáře, prozpěvujícího si po tichu oblíbenou svou barcarolu. —

Na konci vísky zahýbala se cesta kolem nízkého domku, zakrytého úplně kvetoucími magnoliemi, jež dýchaly do vlažné letní noci dusnou, opojnou vůni. Kolem do kola tvořily guirlandy révy, vinoucí se po jilmech, hustý přirozený plot. Přiblíživ se na několik kroků, zaslechl jsem jemný ševel, vycházející z haluzí magnolií. Nejasné zprvu zvuky stávaly se srozumitelnějšími, až vyslechl jsem na konec tento krátký rozhovor:

― Vždyť miluješ přece tak ohnivě krásnou Ninu! zvonilo to ze skrytých rtů dívčiných.

― Neklam se, drahoušku, odtušil známý mi hlas Luigiův ― má láska k sestřence nevykročila nikdy z mezí pouhého něžného přátelství. Máme se rádi, laškujeme spolu, nikdo z nás však na lásku nepomýšlí. Ta platí jen tobě, věčně tobě…

Při slovech těch zdálo se mi, že pohnulo se cosi vedle mne v guirlandách révových a zároveň připadalo mi, jakobych byl zaslechl hluboké a teskné zavzdechnutí. Mysle, že se klamu šelestem bludného nějakého ptáčete, vracejícího se do hnízda, nepátral jsem blíže po příčinách tajemného zvuku a poněvadž také v magnoliích hovor úplně umlknul, dal jsem se opětně na cestu.

Před samým mlýnem kmitla se kolem mne, předhánějíc mne, plachá postava jako noční přelud; přihlédnuv blíže, uzřel jsem jen lem bílého šatu Niny, mizící kvapně v tmavém průjezdě.

Nyní bylo mi vše jasno.

Druhého dne dostavil se Luigi jako obyčejně do mlýna. Byl jsem přítomen jeho setkání s Ninou. Dívka nejevila ničeho neobyčejného; tvář její byla obvykle klidna, jasna a usměvava — myslil jsem již, že celá příhoda včerejší noci byla jen stvůrou živé mé fantasie, avšak při pátravějším pohledu odkryl jsem na tváři dívčí jemné, sotva znatelné známky nasvědčující, že klid její jest klidem po bouři — utišením, které nastává po mnohém prudkém boji duševním.

Luigi vyzval Ninu, aby ho doprovodila po lese, a sliboval jí při tom mnoho zábavy cestou. Nina přijala s úsměvem návrh švarného myslivce. Vyšli ze mlýna. Na prahu obrátila se Nina ještě jednou, rozhledla se teskně po dvoře a zahlednuvši starého otce, který stál zamyšlen u vchodu do mlýnice, přiběhla k němu a jala se jej vášnivě líbati. Otec vyprostil se něžně z jejího objetí a pohladiv dívku po tváři, pravil s lehkou výčitkou: ― Jdi jen, beztoho touláš se mi celé dni s tím divokým Luigim. Věčná škoda nebožky, mé ruce jsou ovšem slaby pro otěže na tak bujnou krev. Jdi jen s pokojem! Při těchto slovích skabonilo se čelo dívky, po lících jejích rozhostil se tak nevýslovný výraz bolu, že zachvěl jsem se až do duše. Stál jsem totiž opodál, nespustiv zraku s dívky, až zmizela mi s Luigim na pokraji lesíka.

Hned po odchodu Niny zmocnil se mne nepokoj, neurčitá jakási teskná předtucha skličovala mi srdce; konečně, nemoha déle snésti trapného duševního rozechvění, vyběhl jsem ze mlýna a zaměřil přímo k lesíku.

Po chvilce vynořila se Nina. Kráčela s Luigim stinným lesním hvozdem; oba byli pohříženi v živý, jak se zdálo, rozhovor. Octnuvše se na temeni horského svahu, usedli do mechu, jímž bylo kypře vystláno celé lesní prostranství. Nechtěje prozraditi svou přítomnosť, ukryl jsem se do mlází, odkudž bylo lze vše dobře pozorovati. Luigi vypravoval Nině veselé lovecké příhody; dívka naslouchala jen roztržitě a pohlížela zamyšleně před sebe; kdyby byl kdo pohled ten blíže skoumal, byl by se setkal s tak hlubokým, nevyvážitelným bolem, že musil by sám rozteskněn odvrátiti zrak.

Najednou přerušil Luigi své vypravování a zadíval se upřeně do lazurové oblohy, pod jejíž klenbou rýsovaly se vrcholky tmavozelených pinií, jako obrovské řasy pod slunným zrcadlem mořské hladiny. Okamžik na to zdvihl se Luigi, sňal hbitě ručnici a jal se ji nabíjeti ostrým nábojem.

― Vidíš, sestřenko, tmavý ten bod na obloze? tázal se, přikládaje ručnici k líci. ― Pohledni, jak snáší se níže, jak nabývá určitějších rysů, chvilku jen a seznáš sama, že to skalní orel. Ty se chvíš? Neboj se, položím ti ho k nohoum!

Při těchto slovech zavzněl výstřel, černý bod snášel se bleskorychle níže ve vířivých, krouživých pohybech a v zapětí kleslo podál do mlází tělo obrovského ptáka. Luigi odhodil ručnici a torbu a spěchal za vzácnou kořistí.

Sotva zavřely se za ním větve, vstala Nina jako střela, zdvihla pušku ze země a vyňavši z odhozené myslivecké torby náboj, nabila jím s nevídanou zručností ručnici. Pak položila ji na totéž místo a ulehla zase klidně do mechu. Po chvilce vrátil se Luigi, nesa zastřeleného skalního orla, jejž položil, jak byl přislíbil, vítězoslavně Nině k nohoum.

― Tisíceré díky, milý Luigi, pravila Nina, zdvihajíc s nemalou obtíží těžkého ptáka. ― Dovol mi však jedinou jen otázku. Zda dovedl bysi s takou jistotou vystřeliti, kdyby mohutné tyto perutě chránily má prsa?

Při tom rozestřela široká křídla zabitého orla na svých prsou a postavila se před Luigiho, volajíc s úsměvem: ― Zkus to, Luigi!

Mladý lovec, netuše nic zlého a nemaje ani zdání o tom, co událo se s puškou, vyhověl podivnému rozmaru krásné sestřenky, popadl pušku a namířil žertem na prsa Niny.

Dříve než mohl jsem ještě vykřiknouti, zahřměl prudký výstřel a Nina skácela se k zemi. Celý náboj vnikl jí přímo do srdce. Tak dobře mířil nešťastný střelec.

Luigi zakolísal se jako podťatý doubec, vyrazil ze sebe divý, nesrozumitelný řev a sklesl bez sebe podál Niny. Vyskočil jsem ze mlází a pospíchal na místo neštěstí. Přikleknuv k Nině, marně snažil jsem se rukou a prstenci dlouhých jejích vrkočů zastaviti vlahý proud krve, rozlévající se po zeleném mechu, jenž zrudnul po chvilce, jako by pokryt býval kvetoucí azalejí. — Zaslechl jsem ještě jen poslední slova Niny, pronesená sotva znatelným šelestem: ― Dobře tak, Luigi! Tvá láska platí jen jí, jen jí!…

Po dlouhém namáhání podařilo se mi vzkřísiti Luigiho. Bolesť jeho neznala mezí. Vrhl se na mrtvolu Niny, líbal ji šíleně do zimných lící, kladl něžně ruku na ňádra, jichž vlny v bouřném ruchu tak náhle ustaly, a volal ji k životu nejsladšími jmény… Setrval tak, až vrátil jsem se s lidmi ze mlýna, kteří s pláčem a naříkáním položili mrtvolu ubohé růže z alpského údolí do nosítek a odnesli do mlýna.

Nikdo neměl tušení o vlastní příčině nešťastné této události, jíž ani nejbedlivější vyšetřování nevedlo na stopu. Jediný, kdo mohl vše rázem objasniti, byl jsem já — mlčel jsem však a nesvěřil nikomu děsné tajemství, které zůstalo pochováno v mé hrudi. Ponechal jsem zoufalé obyvatele mlýna v domněnce, že neštěstí bylo dílem neblahé náhody. Pobyt ve mlýně stal se mi však naprosto nesnesitelným a to tím více, že i starý Giacomo, který dávno již klonil se k duševní chorobě, upadl následkem náhlé ztráty milované Niny v šílenou zádumčivosť, čímž vybočilo vše z pravidelných kolejí.

Vypověděl jsem službu a odcestoval daleko odtud. Od těch dob nevím ničeho více, co stalo se s obyvateli rozkošného alpského údolí.

Dokončiv vypravování, setřel krajánek bohatou slzu, která vyhrkla mu z očí při vzpomínce na nešťastnou Ninu. Povídka jeho neuspokojila, jak se zdálo, valnou čásť ženského posluchačstva, které zasypávalo krajánka celou spoustou dodatečných otázek o dalších osudech Luigiho a milenky jeho z rybářské vísky. Hovorný před chvilkou vyprávěč však nyní zatvrzele mlčel.

Ohlížel jsem se po Zdeňce, žádostiv seznati dojem, jaký zůstavil v ní teskný příběh, leč dívky zde již nebylo. Za to zahlédl jsem Otovského, který pohlížel na krajánka zmateným, vytřeštěným téměř zrakem. Líce jeho byly tak bledy, že nelišily se valně od bílé stěny, o níž se opíral. Tušil ve vypravovateli smutného příběhu neblahého věštce svých vlastních osudů? Nepovím. Shoda jistých okolností byla však tak podivuhodná, že ani já neubránil jsem se pocitu sklíčení. Přistoupiv k Otovskému, zaklepal jsem mu zlehka na rameno a vybídl jej k odchodu. Rozhlížel se plaše kolem sebe; nebylo nesnadno uhodnouti, koho jeho oči hledaly; bližší vysvětlování ušetřila mi mladá služka Zdeňčina, která nám vyřizovala, „že slečinka odebrala se již na lože, vzkazujíc bratránkovi i jeho příteli srdečné pozdravy“. Při slovech těch zahrával kolem rtů dívky podivný, jak se mi zdálo, škodolibý úsměv, jehož příčina a význam zůstaly mi pro chvíli tu stajeny. Na dvoře setkali jsme se ještě se strýcem. Hleděl skoumavě na oblohu zachmuřenou těžkými mraky, jichž clonou prodírala se jen tu i onde některá hvězda.

Strýc nechtěl nás živou mocí pustiti, obávaje se, že stihne nás na cestě dojista prudká bouře. Teprve po mnohém rozkládání octli jsme se konečně před mlýnem. Otovský byl nemluvným a odpovídal na mé otázky mrzutě a jednoslabičně, proto odhodlal jsem se ponechati jej úplně trudným jeho myšlenkám, jsa úplně přesvědčen, že jen tak se břitký jich osten nejsnáze uhlodá.

Zatím zaujala mou pozornosť stále více se kabonící obloha, jejíž daleký obzor protínala obrovská ohnivá lana blýskavic, provázených hrozivým duněním vzdálené bouře. Když dorazili jsme na pokraj doubravy, počaly padati již veliké krůpěje dešťové, roztřišťujíce se v temném šelestu o skalní balvany.

Litoval jsem v duchu, že neposlechli jsme vyzvání strýcova, bylo však již pozdě, na návrat do mlýna nebylo lze pomýšleti. Sotva sklenuly se nad námi zasmušilé větve lesních stromů, rozzuřila se již bouře plnou silou. Blesk stíhal blesk a děsný rachot hromu rozrážel se o klenbu doubravy, jako velebný tón obrovských varhan o klenutí gothického dómu.

Stoupali jsme neohroženě vzhůru lesním úvozem a teprve když spustil se silný liják, uchýlili jsme se s cesty, hledajíce záštitu před deštěm pod košatými korunami buků. Najednou jsem spozoroval, že kráčím samoten. Otovský, který byl vždy o několik kroků napřed, zabloudil v myšlenkách patrně příliš daleko do vnitř lesa. Doufaje, že ho v brzce dostihnu, zrychlil jsem krok a po chvíli octnul jsem se na vrcholi doubravy. Z čiré temnoty, která svírala hluchou lesní pustinu, doléhalo mi k sluchu jen temné dunění řeky, valící rozkypěné vlny hluboko dole v údolí.

Nebylo viděti téměř ani na krok před sebe. Najednou osvítilo celé okolí tak intensivní zablesknutí, že se mi zdálo, jakoby stálo vše kolem v rudém plameni.

Spozoroval jsem, že nalézám se na samém okraji strmé lesní stráně, která skláněla se příkrým svahem k Vltavě. V zápětí vyšlehl druhý ještě silnější blesk a v jeho modravé záři zahledl jsem opodál obrysy dřevěného pavillonu. Pavillon ten byl mi dobré znám, rozhlížel jsem se odtud na svých vycházkách velmi často po půvabném vltavském údolí.

Zajásal jsem v duchu, doufaje, že naleznu zde aspoň pro okamžik ochrany před rozkacenými živly. Zrychleným krokem ubíral jsem se k pavillonu. Blýskalo se stále. Doraziv na místo, zůstal jsem jako přimrazen státi na prahu. Pavillon nebyl prázden. V modravé záři blesku rýsovala se v pozadí tmavá silhouetta dívčí postavy, tulící se úzkostlivě jako ptáče v bouři k neznámému mi mladému muži, který opíral jednou rukou čelo o zábradlí, druhou pak hladil dívčin dlouhý vlas, splývající v bohatých prstencích po šíji. Neviděl jsem dívce do tváře, ale zdálo se mi, že poznávám po zlaté barvě báječně krásného vlasu — Zdeňku.

Nechtěje býti indiskretním, ustoupil jsem o několik kroků na zad. V tom, dříve ještě než minulo první překvapení, dolehlo mi k sluchu z daleka volání zbloudilého přítele. Bych neztratil jeho stopu, opustil jsem pavillon a brzy na to dostihl mne Otovský. Zatím bouře úplně ustala a v krátce na to dorazili jsme do města. O mém dobrodružství nezvěděl ovšem Otovský ničeho.

V.[editovat]

Školní rok schýlil se ku konci. Přese všecky nepříznivé věštby přestáli jsme šťastně „hrozivé dny soudu“. Páter Placidus strpčoval nám sice zbytečnými lekcemi ještě nejposlednější okamžiky, strávené ve školní jizbě, ale rozkošná vyhlídka na nastávající far niente zaplašovala každou chmuru.

Než měli jsme se ještě rozptýliti po všech končinách rodného kraje, ustanoveno „v radě bohů“ uspořádati společný výlet do rozvaleného kláštera Z…

Za veselého hlaholu hudby vyrazili jsme z městských bran a po namáhavém pochodu rozbity tábory na šťavnaté louce pod omšenými zříceninami starého kláštera z dob Otakarových. Celá zlatá mládež b…ská vytáhla s námi a s ní nejluznější výkvět dívčího malosvěta města i dalekého okolí. Mezi dívkami, které seřadily se pod praporem mladé intelligence, spozoroval jsem také Zdeňku. Sotva nás zahlédla, pospíchala k nám a objavši Otovského, vyptávala se s upřímným účastenstvím, jak vyvázli jsme v bouřlivé oné noci ze mlýna. Otovský vylíčil Zdeňce živými slovy útrapy namáhavé cesty; ku konci dodal nesměle: ― Proč opustila jsi nás tehdá tak náhle? Snad nebavilo tě vypravování krajánkovo? Bylo přece tak poutavé a významné…

Zdeňka se zapýřila jako tmavá růže a pohrávajíc roztržitě slunečníkem v trávě odvětila v patrných rozpacích: ― Nemějte mi za zlé. Byla jsem unavena, mimoděk zatoužila jsem po odpočinku. Při tom pohodila koketně hlavou. Náhodou setkaly se naše zraky, pronikavý můj pohled ji patrně překvapil; zarazila se aspoň jako žačka, přistižená při nevinné lži. Nemaje v úmyslu přiváděti ji dále do rozpaků, zapředl jsem lhostejný rozhovor o krásném počasí, půvabech výletu a pod. Když byl jsem již úplně vyčerpal zásobu všedního pozorování, napadla mi šťastná myšlenka, požádati Zdeňku o čtverylku. Svolila ochotně a podotkla s rozmarným úsměvem: ― Na první jsem již zadána. Hned na to odtrhla se od nás a zmizela beze stopy v roji dívek, který rozvíjel se jako peřesté klubko po kypré lučině.

Otovský se zamyslil, tížilo jej patrně připomenutí Zdeňčino o první čtverylce. Doznávám, že byl jsem také sám poněkud zvědav seznati tajemného onoho neznámého, jemuž podařilo se zažehnati pěkně sice pletený, při tom však vždy jen mrzutý košíček, jejž něžná ručka Zdeňčina tak ráda rozdávala.

Konečně nadešla tajůplná ona chvíle poznání. Seděli jsme s Otovským pod zřícenou fortnou klášterní, když zavzněly tu veselé svolavací zvuky čtverylky. V okamžiku na to objevila se Zdeňka, zavěšena na rámě mladého muže, jejž představila nám jako správce blízkého knížecího panství L…ic, Adolfa Lvovského. Hned při prvním pohledu na švarného průvodčího Zdeňčina, vkrádala se mi na mysl domněnka, že jsem jej kdesi již viděl, ovšem jen plaše, v přeletu. Ta vysoká štíhlá postava, ten bledý, poněkud přisnědlý, ale velice sympatický obličej, lemovaný hustým černým vousem, vše to připadalo mi velice známým. Než přemýšlení mé bylo marné, dálo se mi, jako bych procítal z ranního snění a marně snažil se zachytiti vybledlé již obrysy prchlého přeludu. —

Zdeňka odvedla si bratránka k tanci. Odcházejíc podala Lvovskému ruku se slovy: ― Na brzkou shledanou! Zdálo se mi, že zapomínala příliš dlouho svou ručku v jeho dlani; také políbení, jež vtiskl na ni Lvovský, udalo se tak hbitě a s takou něžnou ochotou, že otvíralo se pozorovateli volné pole k nejrůznějším romantickým domyslům. Na štěstí byl jsem pozorovatelem tím toliko já sám, Otovský obrátil se v tu chvíli stranou.

Ač netýkalo se mne pozorování to ani zdaleka, rozladila mne přece netušená důvěrnosť Zdeňky měrou nemalou a vzbudila zase trudný spleen, jímž bývám chronicky navštěvován při každé hlučné zábavě. Pozoruje, že plíží se mi zase na srdce neblahý ten host, vytrhl jsem se rázem ze společnosti a zaměřil k blízkému lesíku, kde vnořil jsem rozpálené čelo do kvetoucího vřesu. Trapné více méně dojmy poslední doby doléhaly na mne jako nelítostné mouchy jednotvárným bzukotem; zbytečné myšlenky táhly mi zachmuřenou hlavou jako roje přeletavého ptactva v mlhavé jeseni. Divná věc, vše tíhlo k jedinému předmětu, vše kroužilo kolem jediného středu, jejž tvořila švarná sestřenka přítelova…

Nechal jsem kráčet před sebou celou pestrou řadu dojmů prožitých v dnech právě minulých, žádný z nich nepůsobil tak bezprostředně, jako dojem okamžiku, kdy spadla clona, zakrývající saidský obraz, jímž byl mi až dosud idealní zjev krásné dívky z vltavského údolí. — Stálým, horečně téměř jednotvárným přemítáním dospěl jsem konečně k nezvratnému přesvědčení, že neznámý ochrance Zdeňčin z pavillonu a dnešní její průvodčí jsou osobami totožnými. A myšlenka ta pálila mne na duši jako žeravá jiskra. Nevím, byla-li to přátelská účasť s osudy Otovského, které vložila ruka náhody do nelítostných ruček čarodějky, zakleté v postavu svůdné sestřenky, či pocit jiný, od právě vylíčeného valně rozdílný, jejž netroufám si naznačiti slovem pravým a jediné případným: „žárlivosť“.

Z myšlenek těch vytrhl mne šelest blížících se kroků. Byla to Zdeňka s Otovským. Hovor jich připadal mi neobyčejně živý a pohnutý. Zvláště vášnivě zněla slova Otovského: ― Viděl jsem dobře, jak silně tiskla jsi ruku panu Lvovskému. Také neušel mi ohnivý ten pohled, jejž vyměnili jste spolu při závěreční tuře. Ovšem, pan Lvovský je švarný muž a — „knížecí správce“…

― Zdá se mi, milý bratránku, odtušila rozmarně Zdeňka, ― že upadáte zase v obvyklé své vidiny. Vzpomeňte si, jak vyléčila jsem vás tehdá v lodičce z náhlého záchvatu romantické horečky. Polepšete se, sic — — Při tom pohrozila Otovskému jako druhdy růžovým prstíkem a zadívala se mu s takou něhou do očí, že bylo mně samému, jenž pozoroval jsem výjev ten přece jen z povzdálí, divno, velmi divno kolem srdce…

Vynořil jsem se z nenadání jako Mefisto a zastoupil Zdeňce cestu, připomínaje jí slib, daný mi při dnešním setkání. V krátce na to odtančili jsme umluvenou druhou čtverylku. Po té se s námi Zdeňka rozloučila.

Po jejím odchodu pozbyla pro nás ovšem zábava veškerého půvabu, proto nevyčkali jsme jejího konce a vrátili se velmi záhy do B…

VI.[editovat]

Od výletu do kláštera Z… neviděl jsem Otovského po delší dobu. Setkav se s ním náhodou, zhrozil jsem se změny, jaká se s ním udála. Líce jeho byly vpadlé, zevnějšek, jindy tak pečlivý, úplně zanedbán, vše nasvědčovalo tomu, že lomcuje jím prudká duševní krise. Několikráte již odhodlal jsem se pevně, že sdělím mu vše, co spozoroval jsem v bouřné oné noci, když mělo však dojíti k vyznání, tu selhal vždy můj ret, zděsil jsem se sám před sráznou propastí, kterou bych byl jediným neprozřetelným slovem před ubohým přítelem rozevřel.

Proto jsem raději zachoval o výsledcích svého pozorování hluboké mlčení. Doufal jsem, že oprchá zase přelud, jenž zasypal mu víčka opojným mákem klamného snění. Mýlil jsem se. Otovský byl jednou z řídkých oněch povah, které zůstávají si důslednými za všech okolností. V bouřné nepohodě uzamykají se samy v sebe a myšlenka krystalisuje se v nich jako perla v raněné škebli; na výsluní šťastného okamžiku otevírají do kořán poetické své nitro, netušíce nebezpečí, jež hrozí jim z bezcitného, surového okolí.

Chystal jsem se právě k odjezdu do svého rodiště V…, když navštívil mne z nenadání Otovský. Byl neobyčejně rozjařen, téměř vesel; příkré od jisté doby rysy jeho obličeje byly úplně jasny, kabonivé jindy čelo prosto chmury. Jen oči zdály se mi zářiti nezvyklým ohněm a kolem rtů pohrával úsměv bizarní tak, že podobal se spíše úšklebku tragické masky.

Jako předešle vybídl mne také dnes ku procházce. Vyšli jsme bez určitého směru. Divnou náhodou svedla nás cesta zase do vltavského údolí. Octli jsme se na úpatí strmé stráně pod osudným pavillonem, který visel na skále jako šedé laštovčí hnízdo. Kolem příkrého skaliska zahýbala se řeka do lesnatého úvalu, tvoříc zde hluboké zátočiny, zastíněné olšemi. Jen tu i tam problyskovala smutnými, černými větvemi říční hladina.

Schváceni vedrem ulehli jsme do trávy. Po chvilce projevil Otovský přání, vykoupat se v chladivých vlnách. Zrazoval jsem přítele, upozorňuje jej na četné výmoly, opředené v hlubině zrádným pletivem vydoupnalých kořenů, a na neznámou povahu řečiště vůbec. Otovský mne neposlouchal. Podotkl jen jako ze sna: ― Znám místa ta zcela dobře. Byl jsem zde nedávno. Dnes ostatně poznám je dokonale… Slova ta pronesl s tak podivným přízvukem a hleděl při tom na mne tak upřeně, že jsem se zarazil, nepochopuje význam tajemných jeho slov.

Otovský, odloživ šat, vystoupil na pahýl olší, vyčnívající nad břehem, a vrhl se střemhlav do vodní hlubiny. Počínání to nebylo mi nápadné, byltě to obvyklý způsob našich zábav v parných dnech červencových. Čekal jsem tedy klidně, kdy vynoří se zase hlava Otovského na povrch hladiny.

Uplynulo několik minut, Otovský se nevynořil.

Uplynula ještě chvilka a výsledek byl týž. Poněkud znepokojen zdvihl jsem se v domněnce, že vyplul přítel pod vodou kdesi na vzdáleném místě.

Sběhal jsem celý břeh — po Otovském ani stopy.

Nepokoj můj stupňoval se v úzkosť. Dal jsem se do volání. Ticho. Úzkostlivý můj hlas opáčily jen hluché skaliny táhlým, smutným echem. Zoufalý hořem a nevěda si rady, spěšil jsem do blízké vesničky, odkud vrátil jsem se s lidmi.

Konec tragického příběhu zevrubně popisovati nebudu.

Mrtvola Otovského nalezena sevřena těsně ve shnilém kořání starých olšin, tak těsně, že sotva bylo lze ji vyprostiti, neboť ruce její svíraly samy křečovitě zrádnou mříži — — — — — — — — — — — — — — — —

Pospíchal jsem do bytu nešťastného přítele sdělit hroznou událosť. Nezastihl jsem nikoho doma. Kráčeje studovnou přítelovou, zahlédl jsem na psacím stolku něžný růžový lístek, okrášlený v rozích zlatými arabeskami. Skloniv se níže, vyčetl jsem tato slova:

Zdeňka P…á   Adolf Lvovský,
snoubenci.

Okraj něžného lístku byl poněkud vybledlý, jakoby byl před nedávném zvlhnul.

Skanula to slza nešťastného přítele na růžovou blánku, či byla to krůpěj rosy z vltavského údolí? —

Lísteček obsahující oznámení sňatku Zdeňčina vysvětlil mi mnohou záhadu, která pojila se k tajemné povaze přítelově. Veškeré temné až dosud okamžiky posledních mých styků s Otovským, od vyděšeného naslouchání pověsti krajánkově až k podivným slovům, které pronesl naposledy nad vodní tůní, vše to bylo mi nyní jasno. — Doufaje, že jednám v intencích šlechetného soudruha, nesvěřil jsem nikomu, jaká to vlastně ruka náhody strhla nadějný, květuplný život do nelítostné hlubiny, v níž pochoval jsem s ním také já jednu z nejluznějších vidin mladého snění.