Povídky a arabesky/Albergo

Povídky a arabesky Otokar Mokrý
Pouť do Kevlaaru	Albergo	Mladé snění

Údaje o textu
Titulek:	Albergo
Podtitulek:	Arabeska
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a arabesky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1884. s. 85–99. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po bludné potulce malebným údolím Žilice vracel jsem se kdysi k večeru do pochmurných zdí Běláku.

Z rozplakané oblohy, ověšené již od samého rána šedými mraky, počal se zvolna snouti závoj drobounké mlhy po lomenicích a štítech starožitného městečka; zelená Dráva přecházela do siva a posléz počaly stále hustší krůpěje pokrývati chodníky hrbolatých ulic pestrou mosaikou.

Na drávském mostě stihl mne liják již tak prudce, že nebylo pomyšlení na další cestu do vzdáleného hotelu. V trapné této situaci rozhlížel jsem se rozpačitě po smutném, liduprázdném okolí, když tu utkvěl můj zrak na nízkém domku, v jehož čistě obíleném průčelí skvěl se nad zelenými okenicemi přízemku nápis „Albergo al buon pastore“.

Vešel jsem do průjezdu, střásaje se sebe chladné dešťové krůpěje. Z pootevřených dveří hostinské jizby zavzníval odměřený tikot hodin, přerývaný polohlasitým nápěvem smutné jakési korutanské písničky. V rohu veliké klenuté světnice, u stolku, potaženého leskle zeleným voskovaným plátnem, seděla dívka, zabrána v sešívání nastříhaných kusů bílého plátna, rozloženého v malebném neladu po stole.

Jak zaslechla šelest mých kroků na prahu, ustala v práci i v popěvcích a naklonivši se volně přes bělostnou obrubu střihů, zaševelila měkkým hlasem obvyklý pozdrav „Giorno“.

Popošel jsem dále a odkládaje promoklý svrchní šat, pohlížel jsem s příjemným překvapením na dívčí zjev, rýsující se přede mnou v přítmí šeré světnice.

Postavy byla nevysoké, tvarů jemně okrouhlých. Nápadná byla mi toliko křídová téměř bledosť pleti na drobounkých ručkách, na hrdle přepjatém černou sametkou a na lících, jež lemovaly v bohatých kučerách vlasy jako eben tmavé. Vlídným rysům ušlechtilého obličeje dodával zvláštního výrazu vlhký, snivý třpyt velikých černých očí, jež se chvíli zvědavě na mne upíraly.

Dívka odkvapila a brzy na to zjevila se opět, předkládajíc mi s lehkým úsměvem láhev jihotyrolského vína. Pak zaujala zase předešlé své místo u stolku, v jehož těsném sousedství jsem se uhostil. Venku zmítala se zatím dešťová vichřice stále divěji, vlahé krůpěje bubnovaly vždy rychlejším tempem po tabulkách oken a rosily jemnou sprchou kadeře dívčiny, jejíž bledé čelo skorem zářilo ve stále matnějším pološeru jizby.

Klidné naše zátiší vyzývalo téměř ku sdílnému hovoru. Přerušil jsem tedy po chvilce sám obapolné mlčení:

― Co pracujete tak pilně, slečno? Ustaňte přece již, vždyť pokazíte si oči na dobro.

― Ó nikoliv, odtušila dívka, jsem zvyklá pracovati v přítmí již od dětství; my horalé, jichž obzor zahražen je dokola nebetyčnými vrchy a skaboněn věčnými mraky, musíme navyknouti zrak stálému zachmuření, usměvavé výsluní a zářivý blankyt oblohy působí nám bolení očí.

Slova ta pronesla s lehkým povzdechem.

― Jinak zajisté u vás, odtušila po krátké pomlčce; přicházíte asi z krajů veselejších, než je to naše zasmušilé horské zákoutí?

― Z daleka, má švarná hostitelko, odpověděl jsem, pohrávaje si roztržitě cípem bílého roucha, které svanulo se mi mezi hovorem dívčiným do klína. ― Přicházím až ze vzdálených českých krajů. Neděsíte se? Pouhé vyslovení jména Čech působilo aspoň až dosud na veškerých mých cestách německými zeměmi všude opravdové, vážné zděšení.

Dívka vpadla mi živě do řeči:

― Jste na omylu, pane; — ku jménu tomu pojí se u mne naopak mnoho, přemnoho upomínek. Především na mé dětství. Pocházím z protestantské rodiny; ze skromné středokorutanské vísky Kirchheimu poblíž Millstadtu, známého vám dojista dle čarovného jezera téhož jména. Vzpomínám sobě, jak za dlouhých zimních večerů, kdy sněhová vánice obsypala lavinovou spoustou chudičký náš dvorec, že nebylo odtud po mnoho dnů východu, sedávali jsme vždy shromážděni kolem rodinného krbu. Při snivém přísvitu prskající louče předčítával nám tu dědoušek ze starodávné knihy dojemné příběhy, překládaje hbitě podivný, háčkovaným písmem tištěný text na jazyk německý. Byly to dějiny utrpení církve české, které přivezl sobě z pouti po Čechách, konané za mladých let. Rej chmurných obrazů, vylíčených ve knize té, míhá se mi dosud živě před očima; krvavé výjevy exekuce na staroměstském náměstí, sbor vážných českých pánů, mezi nimiž jako ecce homo umučená hlava starého Budovce, lemovaná dlouhým stříbroskvělým vousem, nepřehledná rada exulantů: vše to jímalo tehdá útlou mou mysl tou měrou, že snila jsem jen o té vaší vzdálené vlasti a neznala dlouhý čas žhavější touhy nad seznání té podivné, tajuplné země, jejíž svatá půda skropena byla krví tolika mučeníků naší víry.

A touha má byla jednou již blízka splnění…

Tu přetrhla dívka náhle proud svého vypravování a jako by litovala slov posléz pronesených, sevřela dolejší ret bílou řadou drobných zoubků a počala tak horlivě pokračovati v šití, že lesklá jehla šerem jen se kmitala. Líce dívčiny zdály se mi ve chvíli té ještě bledšími a jako by omženy nádechem nevýslovné tesknoty.

Nesa těžce náhlé, nepochopitelné to přerušení sotva počatého hovoru, neustal jsem vybízeti dívku — v níž tušil jsem zjev nevšední — k pokračování. Teprve po dlouhém váhání ujala se dívka zase slova.

― Očekáváte jak se zdá romantický, dobrodružný příběh. Tím nemohu, pohříchu, posloužiti — sdělení, jež na mně vynucujete, bude naopak zcela prostičké, chudé jako veškerý můj dosavadní život.

K večerním táčkám do našeho dvorce chodíval také schovanec protějšího souseda, mladík neobyčejně bystrého ducha, pro nějž zván byl obecně kirchheimským filosofem. Žel že, čím štědřeji obmyslila jej příroda z duševní své klenotnice, tím skoupěji zanevřela naň při rozdávání zdob zevnějších. Bylť postavy drobounké, téměř trpasličí, na slabých plecích spočívala nepoměrně vyvinutá hlava, pokrytá rozcuchaným ryšavým vlasem, který zarůstal téměř do polovice čela předčasně vrásčitého. Svadlé líce, beztvárný nos, řídký hrubý vous, vše svědčilo o zlém rozmaru tvůrčí ruky. Jen veliké tmavomodré oko bylo vyňato z kletby, jíž propadl celý zubožený zjev jinochův.

Kdykoliv spočinul na mně snivý zrak kirchhemnského filosofa, bylo mi vždy tak divno kolem srdce, jakobych stála nad zasmušilou jezerní hladinou, kryjící ve svých hlubinách nezbádané taje. A zrak ten spočinul na mně velmi často.

Jakmile ustal děd ve svém vypravování, přiblížil se mladík vždy tiše ke mně a rozpřádal dále zajímavou osnovu dějů načrtaných ve starodávné kronice.

Jinoch pocházel z německé rodiny, usazené druhdy v českém středohoří, odkudž zanesla jej co sirotka vlna neblahých osudů až do naší vísky.

Kouzlo přítulných večerních dychánků sblížilo nás tak, že stali jsme se v brzce druhy nerozlučnými, ač byla jsem u porovnání k němu ještě pouhým, sotva prvním střevíčkům odrostlým děckem. Když pak přiblížilo se jaro, pokrývajíc horské naše stráně brčálovou zelení, tu plížil se vždy kirchheimský filosof za zvonícím bravem, jejž pásávala jsem za vesnicí na březích modrého jezírka, jichž roztroušeno beze jména po celém našem kraji jako přehršlí drahokamů.

Uvykla jsem znetvořené postavě svého druha tak, že bývalo mi vždy smutno, když pohřešovala jsem ve své němé družině huňatou jeho hlavu, kterou choulil vždy jako strážný pes k mým nohám. — Co pověstí a báchorek věděla švitořivá ústa! Sladká jeho slova měnila mi celé okolí ve zlatou pohádkovou říš, v níž on sám připadal mi jako dobrý onen čaroděj, měnící každým okamžikem tajemnou svou postavu, jako báječná, vzdušná ta bytosť, jíž povede se vše, kterou poslouchají všecky živly.

Jednou pravil mi mladík:

― Až budeš starší, vezmu tě sebou do Čech. Mám tam převzíti statek po nedávno zemřelém strýci — budeš tam se mnou hospodařit. Ale musíš mne míti ráda, mnoho, velice mnoho ráda.

― Asi tak jako otrněná Růženka prince, který políbil ji v ústa a zbavil tak věčného spánku? otázala jsem se naivně.

― Tak! mé dítě, tak! dodal s povzdechem a pohlížel při tom na mne tak žhavým, spolu ale tak prosebným zrakem, že zachvěla jsem se v duši neznámou jakousi bázní.

V této idyle plynul mi život klidně a blaženě; pohádkové besedy na palouku jezerním střídaly se se zimními hovory, pak dostavovala se zase vesna a s ní přibývalo usměvavého jara mého života.

Jednoho nedělního odpoledne zavládl ve dvorci našem neobyčejně čilý ruch. Tichá světnice naplnila se svátečně oděnými hosty a než se schýlilo k večeru, bylo již beze mne rozhodnuto o mých osudech.

Zasnoubili mne se synem zámožného souseda, který mně již delší dobu věnoval nezvyklou pozornosť.

Byla jsem příliš ještě děckem, než aby byla nenadálá tato příhoda vyrušila hladinu mého duševního klidu. Tím nepokojnějším stal se za to můj přítel. Z nenadání počal míjeti mou společnosť a těkal sám a sám celé dny po okolí. V celém jeho zjevu nadešla náhlá, truchlivá změna. Hlava padala níže na prsa, líce bledé a vrásčité žloutly jako listí na podzim a celá postava jeho vůčihledě sesýchala. Hovorná ústa umlkla na dobro a i to zářivé oko haslo, jako by pokrývala se slunná druhdy, tmavomodrá jeho hladina sivým, mlžným povlakem.

Nemohla jsem si vysvětliti náhlou tu změnu a při vší lítosti, kterou ve mně budil chorý zjev nebohého přítele, nedovedla jsem potlačiti nelibé jakési hnutí, které valně se podobalo pocitu uražené samolibosti. Nevšímavosť jeho bolela mne do duše.

Jednou kráčela jsem po úzké lávce, vedoucí přes naši bystřinu při samém jejím ústí do jezírka. V hustém rákosí, jehož klasy plály v poledním slunci krvavým nachem, zhříval se můj malý mužík jako vodník ve své smaragdové síti. Zaslechnuv šelest mých kroků, zdvihl se, přesmekl se hbitě přes pažbu můstku a zastoupil mi cestu, volaje výsměšným hlasem: ― Nuže, švarná nevěsto, jest výbava již hotova?

Při těchto slovech, pronesených s hrobovým přízvukem, cítila jsem, jak žene se mi krev bouřným návalem ku stísněnému srdci, jak hoří mi líce a nohy se třesou. Současně zmocnila se mne tak nevýslovná bázeň, že dala jsem se mimoděk na útěk. Když jsem se poněkud utišila, ohledla jsem se k lávce, kde stál můj přítel zaražen, vyděšen, pohlížeje u němém vytržení do tajemné hlubiny.

Leto toho roku bylo neobyčejně bouřlivé; prudké lijavce a krupobití střídaly se s houževnatou pravidelností; neustálými vydatnými dešti vzedmula se hladina jezírka živená spoustami vod a hrozila častokráte vážným nebezpečím záplavy.

Velká voda dostavuje se v horách našich tak náhle, tak zrádně, že nelze učiniti proti ní dosti včasných, ochranných opatření. Tak stalo se i tenkráte. Jedné noci nadešel ten okamžik. Divoké spousty vod hnaly se s ohlušujícím jekotem od jezera, za temného, zlobného dunění bouře a ostrého svistu vichřice.

Byla jsem tehda právě samojediná ve dvorci — otec odjel za obchodními záležitostmi a meškal již třetí den mimo dům.

Příšerný šplýchot vln, deroucích se okny do jizby, probudil mne ze sna. Hrůzou téměř bez sebe, zdvihla jsem se z lože a stěží dovlekla se, brodíc se vodní spoustou, po schodech na půdu.

Otevřenou okenicí znělo mé zoufalé volání o pomoc.

Marno vše — kolem jen čirá noc — jen hluchý sten a šum rozkacených vln.

Tu zachvělo se v dáli nad vodami modravé světélko, plulo blíž a blíže, brzy rozlilo se třepetavým svitem po nejbližším okolí. Zahledla jsem černé obrysy pramice zápasící s vířícími proudy, které jí zmítaly jako chabým stéblem.

Zdvojnásobila jsem své volání.

Pramice přiblížila se téměř pod samý vikýř, z něhož jsem se klonila jako haluz osyky zmítané vichřicí.

Náhle strhlo mne dvé jemných paží dolů a okamžik na to cítila jsem pod nohami vratké, kolísavé dno loďky. Co dále se dělo, nevím, obestřelať olověná mdloba veškeré mé smysly — připadá mi toliko jako ve snu, jako bych byla zahledla, než sevřela jsem naposledy víčka, tmavou silhuettu kirchheimského filosofa, sklánějícího smutně kosmatou svou hlavu k mým ňadrům.

Druhého dne nalezli mne polomrtvou na dně pramice, uvázané pevně silným lanem ku staré moruši.

Ochrance můj zmizel beze stopy.

Po hrůzné noci upadla jsem v dlouhou, těžkou chorobu. Ve chmurných horečných vidinách zjevovala se mi stále jen postava nebohého přítele — v divém reji fantastických přízraků zřela jsem nejčastěji, jak vyděšen, zaražen kloní se s můstku k jezerní hladině, šeptaje tajuplná slova, jakoby zaklínal divokou vodní spoustu…

Nemoc má minula sice, ale podkopala mé zdraví na dobro. Se sňatku mého sešlo; odstěhovali jsme se s otcem sem do Běláku; sen můj o vzdálené vaší vlasti zůstal a zůstane snad navždy nesplněn. Cítím, že smrtonosné símě choroby klíčí dosud v mém srdci, jehož bouřný tlukot loupí mi noční klid a plaší veškerý ruměn s mých lící. Možná že ten šat, který právě došívám, bude mým —

― Svatebním, dodal jsem, chtě vyvésti dívku z bludiště zasmušilého snění, v němž uvázla ku konci svého dojemného vypravování…

Náhodou octla se při tom ruka má v měkké ručce její; mimovolně svezly se mé žhavé rty na bílou plochu její a zašeptaly v přítmí:

― Chtěl bych se pokusiti o vyléčení bouřného tlukotu vašeho srdéčka; bojím se však, že vzbouřilo by se mi vlastní.

Dívka se teskně usmála a vytrhnuvši se mi, plaše odkvapila. Nevrátila se více.

Časně z rána odjížděl jsem k Celovci.

Na cestě k nádraží pohledl jsem ještě kradmo k nízkému domečku se zelenými okenicemi.