Povídky a arabesky/Indický princ

Povídky a arabesky Otokar Mokrý
Mladé snění	Indický princ	Ipavským údolím

Údaje o textu
Titulek:	Indický princ
Podtitulek:	Upomínka z Florencie
Autor:	Otokar Mokrý
Zdroj:	MOKRÝ, Otokar. Povídky a arabesky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1884. s. 149–176. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jsem již několik dnů hostem krásné Florencie; těkal jsem vzdušnými loggiemi Signorií a sněhobílými chodníky nekonečného korsa, bloudil jsem zamyšlen od paláce k paláci, od chrámu ku chrámu, od musea k museu, až uvázl jsem jednou odpoledne v Giardino di Boboli.

Před lávkou, na níž jsem usedl, blýskalo se travou lesklé zrcadlo vodojemu, nad hlavou šuměl mi širokolistý platán a u nohou batolilo se v písku hejno tlustých vodních kachen. Rozhlížeje se kolem upřel jsem náhodou zrak do vrcholků štíhlých pinií, lemujících vodní nádržku. Hned při prvním plachém pohledu upoutal mou pozornosť zářivý jakýsi předmět, rýsující se v modrém vzduchu. Puzen zvědavostí kráčel jsem blíže, až octl jsem se na malé, odevšud hustým stromovím obklíčené prostoře. Drobounký písek parku ustoupil zde hebkému trávníku, z jehož koberce týčily čtyři palmy vysoko do blankytu vděkůplné koruny. Uprostřed vypínal se žulový jehlanec a na nejvyšším jeho štítu osmahlé poprsí z lesklého bronzu. Výraz tváře kovovou tou maskou o sobě již bizarní připadal mi v slunečním přísvitu ještě podivnějším a bělmo očí, jež pokryla ušlechtilá rez zářivou zelení, dodávalo souměrným, ba možno říci i krásným tahům obličeje zvláštního démonického rázu. A koho znázorňovala ta podivná socha?

Z nenadálého ustrnutí vytrhl mne lehýnký šelest listí a jemné chroumání písku. Nežli jsem se nadál, zakmitl se pod vějířem šťavnatých listů palmových černý šat z těžké hedbávné látky — brzo na to zablyskla na úbělovém hrdle šňůra tmavých indických perlí a pojednou vynořila se celá ztepilá postava dívčí. Ustoupil jsem do pozadí, akaciový keř zakryl mne svými větvicemi, nikoli však tak, by mi nepopřál vyhlídky; skulinou zahledl jsem, jak náhle klesla dívka na kolena a nořila hlavu do vlhké trávy, do níž zároveň svezla se z rukou čerstvá kameliová kytice. Dívčí zjev setrval takto půl hodiny a zrak můj nebyl s to, ani okamžik s ním se rozloučiti. Vše přerušil náhlý prudký pohyb, při němž se uchytil mušelínový závoj za osten vysokého kaktusu, a zpod něho vyšlehlo dvé zraků tak náhle jako zablesknutí. Pohled ten byl rázu pronikavého, ba divoce krásného; obrátil jsem mimoděk zrak vzhůru k tajemnému poprsí, jako bych tam hledal spásy proti čarovné jeho moci. Tím stalo se, že ušly mi ostatní rysy dívčího obličeje.

Zmizela jako plachá srna v houští.

Přijda do podkrovní jizby svého příbytku, přemítal jsem ještě dlouhou chvíli o podivné příhodě a marně skládal jsem v paměti z jednotlivých tam utkvělých tahů obrys lící andělského dívčího zjevu.

II.

Na druhý den podnikl jsem malý výlet za město. Zvláštní náhodou lákal mne tehdá k sobě hřbitov, jenž rozkládá se na temeni zeleného miniatského pahorku na zápraží samé Florencie. Nevelká prostora, posetá naskrze úbělovými náhrobky, jimiž se šeřila tu i tam tenkovrchá pinie, zastíněná časem rozlehlou korunou cypřiše nebo vysmahlé olivy. Při každém téměř hrobě visutá kolébka truchlovrby, ověnčená dokola kvítím ohnivých barev. Dalekou perspektivu ukončovala jehlancovitá řada chvojek.

Pojednou ocitl jsem se u polozbořené zdi hradební, po níž broskev, právě plna nejvábnějšího ovoce, vypínala haluze. Po osmahlých žerdích sbíhala dolů révová úponka a třásně hroznů zářily v paprscích slunečních temnou bronzovinou. Nejluznější guirlanda opínala malé okénko s hranatými, olovem lemovanými tabulkami, za nimiž chvěly se matné obrysy několika krásných růží, vsazených v květníky. Nemohl jsem odolati, abych nepřistoupil blíže k okénku; maně odchýlila má ruka haluz broskvovou — pohledl jsem do vnitř a překvapení vynutilo mi lehký výkřik. V pološeru jizby objevila se mi dívčí postava, na níž jsem se marně v mysli rozpomínal; seděla schýlena nad spoustou sežloutlých papírů, vysypaných z ebenové, skvostně vyřezávané skřínky, na jejíž dně odpočívala šňůra snědých perlí.

Jedna ruka byla pohřížena ve skříň, druhá opírala drobounký obličej, jejž zpola zakrýval háv vlasů černějších nad eben skřínky. — Náhle se plachý zjev pozdvihl, clona vlasů teskně zašelestila a zrak můj bodlo dvé pohledů, pod jichž tajemným dojmem jsem se až do duše zachvěl. Výraz očí byl prazvláštní; bylť při všem teplém přátelském žáru zároveň tak nevýslovně cizím, že jistě, kdekoli zrak ten spočinul, musilo se srdce zachvěti. Vzpomněl jsem si na včerejší zjevení v sadech Boboli. Ze tkaniva snů upřádala se zase hebká postava dívčí a podivno, srovnávala se v nejmenším s dívkou uvnitř jizby.

Dívčí obličej marně včera z planých obrysů v paměti skládaný stál přede mnou v plné skutečnosti. Jak octl se však včerejší elegantní zjev v této prachudičké světničce? Kam poděl se těžký hedváb šatů? Pohlížel jsem chvilku do jizby a připadalo mi, jakoby postava tam se míhající přece byla jen přízrakem — dívka zmizela zas. Na stole ležela otevřená krabice a po podlaze rozházeno několik listů. Nebyl to však pouhý přelud fantasie; za chvilku zjevila se zase u dvířek hřbitovních, právě když jsme odcházeli. Ohledl jsem se naposledy po hřbitově, po němž zapadající slunce již kladlo dlouhé stíny; a když krok můj mramorovou dlažbou naposled zaduněl, zdálo se mi, že za pozdní doby noční kráčím pustou sněhovou plání. — Bílí andělově smrti, opřeni o vyhaslé pochodně, sestoupali s vysokých sarkofágů jako duchové v hodině půlnoční, mrtvé ticho rozkládalo se kolem, jen v dáli zmíral ještě lomoz města jako utajené šplounání vln, a opožděný ptačí zpěv zazníval v sluch sladkou melodií.

IV.

Každodenně k večeru táhlo mne cosi na hřbitov k polozbořené zdi pod broskvemi. Brzo spřátelil jsem se s jejími obyvateli. Byl to starý hrobník Gasparo a vnučka jeho Felicina.

Gasparo byl sdílný a hovorný, za to halila se Felicina stále v hluboké mlčení — vážnosť, jež dodávala rysům jejího obličeje zvláštního melancholického výrazu. Tajemná gloriola nezmizela proto s hlavy její po celou dobu našeho setkání ani na okamžik.

Jednou seděl jsem z večera se starým Gasparem na stupních rodinné hrobky …ských knížat a hovořil o rozmanitých, více méně romantických osudech jednotlivých členů aristokratických rodin, jež zde ulehly k věčnému spánku. Gasparo byl živý sklad rodinných kronik a dovedl vyprávěti právě tak podrobně o markýzce, jejíž podobizna z pyšného sarkofágu dolů shlížela, jako o zapomenutém umělci z krajů severních, jehož rov kryje prostý dřevěný kříž.

― Když jsme se tak již v hovoru octli, sdělím vám ještě cosi, co dosud přes mé rty nepřešlo; tajemství, jež odnesete daleko do chladné své otčiny, je smutné, per dio santo, smutné! pokračoval Gasparo. — Povím vám cosi o své drahé Juliettě.

Zvědavosť má rostla každým slovem Gasparovým a při vyslovení jména Julietty namanulo se mi mimoděk v mysli okénko se svěží postavou Feliciny — jako by jméno to musilo s ní souviseti.

― Kdo byla ta Julietta? tázal jsem se zvědavě.

― Ah! neptejte se prozatím, odvětil Gasparo s hlubokým povzdechem.

― Prosím, počněte, pravil jsem roztržit ku Gasparovi, neboť jsem zahledl Felicinu, jak kmitá se v záhoncích květin před okénkem a mizí zase v stinné komůrce. Zvědavosť má ochabla a byl bych raději nechal Gaspara švitořiti hluchým náhrobkům a uběhnul za Felicinou do jizby.

Gasparo počal vyprávěti:

― Je tomu asi dvacet roků, když přibyl do krásné Florencie host prazvláštní — celé město bylo tehdá na nohou, když sestoupal na nádraží bolongském průvod zvláštního druhu. Syn jistého indického knížete, jejž nazveme jen Felice — prapodivné jméno jeho vymizelo mi už úplně z paměti — pozván byl markýzem …ským na návštěvu a nabídnuta mu k zotavení po dlouhých cestách Evropou rozkošná villa markýzů …ských u Giardino Boboli. Byla to podívaná na četu snědých otroků družiny princovy v malebném kroji Východu, jak kupili se s dlouhými, pestrým peřím vykládanými vějíři kolem mladistvého prince, jenž sestoupil s vozu přímo do nádherných nosítek. Průvod ubíral se zvolna středem města na Piazzu de la Signoria do paláců markýze z X. Stáli jsme tehdá já a Julietta, mladistvá a svěžoučká jako broskvový květ, mezi hustým davem diváků; čas od času zavzněl z hrdélka jejího zvučný smích při pohledu na otrocké harlekýny a podivná, nikdy dosud nevídaná nosítka. Průvod ubíral se při záři pochodní těsně kolem nás — náhodou odchýlila snědá ruka uvnitř nosítek těžkou brokátovou clonu a dvé temných zraků princových spočinulo náhodou na Juliettě. Ubohá! zachvěla se tehdá strachem jako mladá pinie při zavanuti scirocca, schoulila se celá do ras mého pláště a sotva že vynořila zase ubledlá líčka, zazvonily rty její: ‚Gasparo! odejděme, já se bojím těch ošklivých olivových lidí.‘ ― Upokoj se drahoušku, pravil jsem, ― to jsou jen masky, které přišly na karneval. Ty ti neublíží. Zatím sotva že jsem ji doma uložil, pospíchal jsem ještě kvapem do Baptisteria, nabral tam plnou lahvičku svěcené vody a pokropil sladce dřímající víčka Julietty. Nezbylo mi nic jiného. Byla uhranuta.

Časně z rána odešla Julietta, sotva mi dobrého jitra popřála, s košíčkem květin na Piazzu, nabízet v arkádách Signorií kolemjdoucím kytice svěžích kamelií. Karneval byl tehdá v nejbujnějším víru. Pestré zástupy lidstva procházely se již časně z rána nádhernými arkádami, všude ruch, ples a tanec. Před kavárnami soustředil se nejpestřejší život. Kastanětta zvučela, cymbál s tamburinou cinkaly, zvonce zachvívaly se v osmahlých rukou tanečnic, jichž křepké nohy po rozestřených kobercích v divokém taktu se jen jen mihaly. Juliettě dařilo se znamenitě; během dne vyprodala téměř všecky kytice. Když se k večeru domů ubírala, uchýlila se mimo obyčej oklikou do sadu Boboli. Kráčela samotna jako opuštěný sirotek v pohádce hlubokým lesem, bludištěm spustlého parku, když tu z nenadání dolehla jí k sluchu divoká vřava zmatených hlasů. Než se nadála, vynořila se z temného pozadí sadu celá tlupa divných, osmahlých postav v neobyčejném rozčilení a někteří počali Juliettě trhati košíček z ruky. Byl to hlouček oněch snědých ďáblů, kteří včera s princem do Florencie přijeli. Ubohá zastenala jako holubice ve spárech ostříže, zalomila rukama — ale marno, němý sad se neozval a Gasparo byl tuze daleko, i křoví kolem bylo hlucho. Žalné stenání zanikalo v surovém hlaholu řeči pracizí, Juliettě naskrze nesrozumitelné, jíž hovořil zvláště vysoký a štíhlý jeden člen pusté roty, s širokou jizvou v bronzově téměř zbarveném obličeji. Pojednou uchopil Juliettu v pasu, vyzdvihl ji vysoko nad ostatní družinu a vlekl ji jako dravec ukořistěnou, strachem zmírající laň hluboko do křoví, ucpav ústečka její dříve surovou pěstí. Oba octli se na planině, kolem do kola akaciovým rokytím ovroubené, když tu se objevila, či spíše ze země vyrostla postava princova. Stál vzpřímen jako socha a oči jeho zářily démonickým leskem. Pohledem tím více než bleskem omráčen, upustil otrok Juliettu z křečovitého objetí a vrhl se jako šelma, jedním hledem krotitelovým skrocená, čelem k zemi. Princ podzvihl ruku, jež zahrávala si dosud s jezdeckým bičíkem, a švihl několikráte otroka přes zjizvenou tvář, až krev vytryskla. Po té pokynul rukou a šelma odplazila se po kolenou zase do stinného houští. Na to zdvihl Juliettu ze země. Procitala právě z mdloby a byla by se stala málem obětí nového jejího záchvatu, jakmile svého ochrance uzřela. Zrak její setkal se s dvěma žhavými uhly, jež na ni tak palčivě spočinuly, jako včera, když náhodou zazářily zpod brokátových záclon nosítek. Tentokráte nebyl zde starý Gasparo, do jehož pláště by byla hlavičku schýlila — zachvěla se pod čarovným vlivem zraku princova jako ptáče, když vzhlíží v smaragdový zrak pestrého hada — sotva pronesla se zajíkáním několik prostičkých slov díků. Princ zdvihl ještě jednu z roztroušených po zemi kameliových kytic, přivoněl k ní a hodiv do košíčku několik dukátů, zmizel zase jako duch. Julietta stála ještě dlouho, dlouho na místě podivné příhody a zmámené její oko pohlíželo upřeně v pusté křoví, za nímž postava princova zmizela, jako by je cosi neodolatelnou mocí k sobě vábilo. Večerní mlha ovíjela již kotouče kolem vrcholků stromových, tu i tam zazářila rudou jiskrou svítilna v opuštěném parkovém loubí, když tudy smutná Julietta nazpět k Miniatu kráčela. Jako ve snách zaklepala na dvířka naší chaty a beze slova sklesla mi do náruče. Hynul jsem tehdá úzkostí po celý den a při pohledu na dukáty, na dně košíčku ležící, div jsem bolem nezšílel. Strašné myšlenky křížily mou ubohou starou hlavou. Než jediný pohled na Juliettu, která zatím unavením usnula, jediný polibek nevinného jejího čela, na němž dosud jako na bílé blánce psali prstem jen andělé — zaplašil všecky chmury. Druhý den mi Julietta časně z rána zase odešla.

V.

S dcerou mojí stala se divná změna. Dříve hovorná a švitořivá jako laštovička, věsila náhle křidélka a zapřádala se do dum stále hlubších. Plaché ptáče krotlo, jiskra oka tonula často v slzách a jemný bol obemhlil lepé brvy, jako blánka, jež v ranním rozesnění spíná nevinná víčka ptačí. Vše bylo mi divnou hádankou, nemohl jsem si tento náhlý obrat nijak vysvětliti a přičítal jsem vše na vrub rozčilení tajemnou událostí v Giardino Boboli; jak velice jsem se však mýlil, dokázala nedaleká budoucnosť.

O výjevu nočním v sadech bobolských dověděl jsem se jen sporých zpráv; několik nesouvislých episod, jmenovitě zakročení princovo zůstalo mi tehdá ještě utajeno a těch několik zlaťáků, které mi přinesla, nalezla prý ráno na Piazze. Při tom zapýřila se jako tmavá růže. Nebyla to již moje Julietta — nepoznával jsem jí více a když jsem se jí do očí podíval, buď je rázem sklopila neb mne hned zarazil výraz nevýslovné tesknoty.

Záhonek hyacintů a kamelií v našem chatrném skleníku těšil se za to od onoho večera zvláštní píli a péči. Každodenně vypučelo tam několik překrásných poupat — právě však, kdy chystala se k nejbujnějšímu rozkvětu, utrhla je Julietta. Odcházela časně ráno vždy ještě za šera, políbila mne v ústa, vzala košíček s kameliemi a vracela se teprve pozdě u večer. Brzy přilítla jako vlaštovice, zabloudivší do nádherně osvícené síně a úzkostlivě hledající východu, jejž nenalézá dřív, dokud ji lidská ruka neuchvátí, těkala semo tamo, zpívala úryvky veselých nápěvů toskánských, až mi unavena v náruč klesla a mé šediny tisícerými polibky posela; brzy vešla zase v jizbu se svěšenou hlavou, již mi na prsa schýlila, až znavena přemítáním při mně usnula a já ji sám v postýlku uložiti musil. Jak litoval jsem tehdá, že má nebožka žena dříme již tam pod nizounkou zídkou na konci hřbitova! Co mohly mé cituprázdné a mrazivé rty ubohé k útěše pronésti? Společnosť má musila jí býti spíše obtíží a dýchati v mladistvou její duši jen chlad.

Jedenkráte odešel jsem brzo na to, když Julietta s košíčkem zmizela, z domu a kráčel pohřížen v myšlenkách přes úbočí miniatské do sadů bobolských. Přišel jsem z nenadání k ville markýze X—ského.

Jaké bylo mé překvapení, když uzřel jsem, jak mihnul se nízkými dvířkami postranními bílý šat, pak kulatý klobouček a pod ním zakmitly se bledé líce Juliettiny.

Nezpozorovala mne a kráčela s košíčkem přímo k Signoriím. Volal jsem ji nejdražšími jmény — ona neohledla se. Maně pohledl jsem vzhůru k façadě paláců a zrak můj upoutala svěží, snad ještě dnes svitá kytice kamelií v skvostné etrurské váse, jež postavena zúmyslně do paprsků slunečních ve vysokém gothickém okně. Květiny ty byly mi velmi povědomy a když jsem zahlédl za skulinou jalousie dvé pronikavých zraků, pohlížejících směrem, kudy Julietta zmizela, byla hádanka rozřešena.

Ubohá Julietta!

Zašel jsem opětně rajskými dveřmi do šeré klenby Babtisteria, klekl zde skroušeně na kolena a vzýval Madonnu za ochranu Julietty. Pak jsem vzal opět lahvičku svěcené vody v pevném úmyslu, že večer zrosím havraní její vlas a jediným skropením vybavím ji z kouzelného kola, v němž se tak náhle octla. Učinil jsem tak a nesdělil Juliettě ani slova o tom, co jsem ráno sám zpozoroval.

VI.

Uplynulo několik neděl. Karneval dostoupil nejvyššího vrchole. Byl dnes poslední právě jeho den a zítra mělo nastati pokání po bujném veselí. Vyzván několika soudruhy odebral jsem se z večera do osterie Torcolo, kde se chystalo cosi neobyčejného. Julietta nechtěla se mnou, stěžovala si na bolest hlavy a náhlou závrať, i slíbila mi, že hned po mém odchodu uloží se ku spánku. Popíjeli jsme statně z pohárů ohnivé paradiso, prohlíželi pestré reje mask, které na pouti ulicemi nás v krčmě časem navštěvovaly. Bylo po dvanácté, hosté se pomalu vytráceli, olejová lampa kmitala již matně se stropu; tu i tam klonil ospalý noční host bradu na okraj stolu a hlasitý tikot hodin na stěně přerušen byl časem mohutným zažíváním. Pojednou otevřely se dvéře a nekonečný dav mask naplnil pustou jizbu. Neapolitánští rybáři s červenými čapkami, marokánští plavci, Dalmatinky se skvostnými vřeteny, středověcí rytíři, štíhlá domina, pestří harlekýnové — celý pohádkový rej v té luzné směsici, že se mi zdá, kdykoliv si naň teď ještě vzpomenu, jakoby byl tehdá upraven býval z jemné páry vinné, jež zvolna na můj mozek sprchala. Ve staré síni nastala vřava tak divoká, že jsem se chvílemi až v koutku zbožně křižoval, mysle, že tu sám, pán Bůh rač nás chránit, ďas se svou pekelnou družinou. Tu nabízela švarná květinářka benátská kytice kamelií, tam dělal kostkovaný harlekýn nejsmělejší kotrmelce — tu zpíval barcarolu spanilý gondoliere signoře v hebké mantille, již vozil na své bárce. Teprva za ranního šera pomyslil jsem konečně na návrat. Cesta mne vedla sadem bobolským. Asi u prostřed parku, na planině kolem do kola akaciemi vroubené, zavadila má noha o jakýsi předmět; klopýtl jsem oň a zaklnuv nevolí chtěl jsem se ubírati dále, když tu dolehlo k mým sluchům jakési bolestné stenání. Naklonil jsem se k zemi, odkud vycházelo, a s ustrnutím hleděl v bledé líce Julietty. Opodál tratoliště krve a na pokraji jeho zářila v slunečních paprscích skvostně perlami vykládaná dýka. I chtěl jsem volati ze všech svých sil, než slova selhala mi na rtech, klesl jsem bez sebe podél dcery…

Nevím, jak dlouho trval záchvat mdloby, když jsem však konečně procital, uhlídal jsem, že sedí Julietta vedle mne a hladí mé šediny. Paprsek sluneční právě rozbřeskujícího jitra oplétal hebké její kadeře a stápěl se v polootevřených víčkách velikých jejích očí.

„Nešťastnice!“ bylo jediné slovo, jež vyproudilo mi z hrdla; pak sevřel jsem jí rámě a odvedl, či spíše odnesl kvapným krokem domů.

VII.

Týž den kolovaly Florencií děsné pověsti. Host markýze X—ského, princ Felice, nalezen zavražděn uprostřed sadů Bobolských, nedaleko villy markýze z X. Na místě hrůzné události zbyla pouze skvostná dýka, dle výroku znaleckého vzácná indická práce, a krví zbrocená, pošlapaná kytice kamelií. Vyšetřování u věci té ihned zavedené nevedlo k žádnému cíli; poslední zpráva o princovi sdělovala, že navštívil s veškerým služebnictvem, jež co nejpestřeji v rozmanité masky přetvořil, osterii Torcolo v pozdní hodině půlnoční. Byl jsem taktéž vyslýchán; rozumí se, že ušetřil jsem Julietty a vyprávěl to pouze, co uzřel jsem v krčmě Torcolo. Vzpomněl jsem si, že jsem spatřil v davu mask štíhlé, vysoké domino, kteréž, jak se mi zdálo, u všech ostatních zvláštní úctu vzbuzovalo — všecko ustupovalo před ním do uctivé vzdálenosti několika kroků. Po jedné zmizelo náhle z pustého víru; vyšed náhodou za krčmářem do předsíně, zřel jsem, jak ubírá se domino spěšným chodem po mostě arnském směrem k sadům. Myslím také, že se plížil za ním jakýsi stín podél chodníku ulic, až mi za mostem vše z obzoru zmizelo.

Neblahé tajemství rozbřesklo se mi náhle v hlavě. Co znamenalo to podivné chování Juliettino, kam směrovaly každodenně její kroky, jakou souvislosť dlužno hledati mezi bílým jejím šatem u dvířek zahradních se zamihnuvším a kyticí kamelií v etrurské váse? Proč lhala mi v předvečer děsné události mdlobu a bolesť hlavy? Odpověď na tyto otázky byla příliš truchlivá, abych vám ji zde opakoval.

Skončím své vypravování rychle. Julietta upadla do mnohé choroby, horečka sevřela ji v šílený rej snění a přízraků a poutala ji dlouho, dlouho na lože, držíc život její nad samou propastí zničení. Zatím odvezli mrtvolu princovu do daleké zámořské vlasti, aby ji po způsobu východním upálili; povídá se, že obřad ten vykonán již zde a že popel jeho odpočívá ve zlaté urně pod bronzovým jeho poprsím, jež uzřel jste nedávno v parku Bobolském. V paláci X—ském bylo zase ticho, gothická okna zabedněna okenicemi, za nimiž usýchaly kamelie — z našeho záhůnku. Probděl jsem mnoho nocí u lůžka nešťastné Julietty.

Jednou za bouřlivého jarního podvečera zmítala vichřice naší chyží, jejíž okénka žalostivě řinčela v hlubokém nočním tichu. Na střeše ozývala se teskně větrná korouhvička a časem zaznělo opožděné vrkání holubice v dřevěné přihrádce pod střechou. Pojednou zdvihla se nemocná s lože, vyboulila veliké, horečkou ozářené oči a ubledlé rty počaly nesouvislý prudký hovor. Naklonil jsem k ní ucho, nezaslechl jsem však ničeho více, než několikráte zašeptané slovo „Felice“. Pozornosť má rostla každým okamžikem i napjal jsem sluch a vyzvídal dále. Z valícího se proudu slov zbyl na konec jen divoký výkřik: ‚Již blýská dýka, ha, černý onen ďábel míří právě po tvém srdci!‘ Nemocná vzepjala se s posledním napjetím síly s lože a byla by málem klesnula ku podlaze, kdybych ji byl v náruč nezachytil. Časně z rána přinesl k nám sluha markýze X—ského ebenovou jakousi skřínku s nápisem: „Juliettě“.

VIII.

Nemocná zotavovala se velmi zvolna, jako strůmek v prvním květu mrazem sžehnutý. Uplynulo již šest neděl od záhadné události v Giardinu Boboli a jaro ohlašovalo se již dokola v pyšné zeleni a svěžích poupatech. Za krásného dubnového jitra vyšla Julietta se mnou poprvé na procházku do sadů bobolských, kde se akaciové kře dávno již zelenaly brčálovým leskem a tu i tam vykvetlá magnolie šířila opojnou vůní. Ptáci pěli na větvích širokých jasanů a slunné paprsky opřádaly jemným tkanivem věčně zasmušilé vrcholky pinií. Kráčeli jsme již celé dvě hodiny, až jsme přišli k častokráte již jmenovanému místečku v akaciích. Julietty zmocnilo se mrazivé chvění, sklesla do trávy a přivinula se těsně jako druhdy do řas mého pláště.

― Drahá Julietto, pravil jsem k ní, ― sděl mi přec, co zavedlo tě v osudnou onu noc do Boboli?

Místo odpovědi vyňala ze záňadří malou knížečku, přehrnula několik lístků v ní a ukázala na jedno místo s nápisem: „Moje zpověď.“ Četl jsem:

‚Od okamžiku, kdy mne Felice z drápů vilného otroka vysvobodil, stala jsem se sama jeho otrokyní. Pronikavé, překrásné oko, jež na mně hned při jeho příjezdu spočinulo, táhlo mne k sobě touhou neodolatelnou. Byla jsem nočním motýlem, jehož křídla letí do žeřavé výhně. Od okamžiku, kdy na mne poprvé pohledl, byla jsem ztracena. Cítila jsem to, proto ta úzkosť, proto to chvění.

Modlitbička tvá, ty dobrý, starý Gasparo, spíše snad rozdmýchala divoký pal v prsou a svěcená voda nebyla s to, aby uhasila náhle vyšlehlý plápol lásky. Kytice, jimž se všichni obdivovali v oknech paláce X—ského, pocházely vždy ze záhonků na Miniatu; dodávala jsem je tam každého dne z rána. Co se se mnou dálo, nevím; vím jen, že nebyla jsem více děckem a že veškeré zlaté sny o ráji ovívaly tehdá moji hlavu… Nescházelo ale také stínů. Musilo tak snad býti. Princ byl povolán na zpáteční cestu do dalekých vlastí, náhlá zpráva o úmrtí otce a vzpouře vyrušila jej z ladného pobytu zdejšího. Chtěl prchnouti se mnou kamsi do zátiší, zapřísahal mne, bych jej uposlechla a starého Gaspara opustila. Byla jsem na vahách. V noci v sadech bobolských den před odjezdem měla jsem se rozhodnouti a odjeti s ním ihned na zapřenou. Maškaráda uspořádána k vůli utajení. Bála jsem se, temná předtucha neštěstí svírala mi hruď; rozhodla jsem se záporně. Naposledy vinul mne v objetí a líbal horoucně v třesoucí se rty, když tu náhle cosi v houští zašelestilo, v zápětí pak vyrazila maska černým dominem oděná a vrhla se zrovna na mne, míříc po mém srdci lesklou dýkou. Princ sebou trhnul v prudkém pohybu a již kácel se k zemi s lehkým výkřikem. Současně se zasténáním jeho zavzněl v houští divoký zkřek, jehož zvuk mi nikdy z paměti nevyjde. Zaslechlať jsem jej jedenkráte již na témž místě v podvečer, kdy upadla jsem do spárů dravcových — a jako ve snách zamihnul se mi v duši příšerný onen a jedovatý pohled, jejž šelma tehdáž bičíkem ztrestána na prince vrhla. Dřímalo v něm celé peklo pomsty. Co dále se dělo, nevím, vzpomínám si toliko, že se nade mnou vznášela silhouetta škaredého, zjizveného obličeje, že mne ruka jakási násilím ze země zdvihla a odnášeti chtěla, — pak zaslechla jsem zmatený hlahol hlasů opodál a cítila jsem jen, že padám k zemi. Dravec vyplašen pustil bezpochyby svou kořisť…‘

Dočetl jsem a odevzdal knížečku Juliettě bez výčitek, bez otázek, toliko s několika hlubokými povzdechy. Byl to jediný okamžik, kdy Julietta byla poněkud sdílnou; od té chvíle upadala zase do stále hlubšího snění a zmizela mi častokráte na několik dnů. Jednou zmizela na vždy. Čekal jsem týden za týdnem, ale Julietta se více nevracela.

Uplynulo deset roků. Jaro počalo se opětně ohlašovati kolem do kola v svěží brčálové zeleni a šťavnatých pupencích; broskve kolem naší chaloupky spustla v divokou souš a po záhoncích kameliových rozpřádal pavouk pod skleněnou pokrývkou široké sítě. Okopával jsem právě trávník, na němž nyní sedíme, když mne tu zatáhlo jakési děvčátko v chudobných šatičkách za kabát. Ohlédl jsem se a pohlížel se zalíbením do bledých lící děcka, z nichž zářilo dvé velikých černých očí. Ubohá třásla se zimou po celém těle a třesoucí rtíky sotva vyžvatlaly otázku — ‚jsem-li já starý Gasparo?‘ Pohladil jsem děvčátko v tvářičky a ptal se, odkud přichází, neboť neslo na rukou uzlíček. ‚Od maminky,‘ byla jediná odpověď, již mohla pronésti přes rty. Ubohá třásla se chladem; i odvedl jsem ji do chaloupky a nasytil několika fíky a napojil mlékem. Usnula. Uložil jsem ji jako druhdy Juliettu na postýlku a otevřel uzlíček, jejž s sebou přinesla. Překvapení své vám nepopíši. Byla tam skvostná ebenová skřínka Juliettina a pod ní sbalený lístek. Hltavě četl jsem nesrozumitelná, slzami bezpochyby promáčená slova: ‚Drahý Gasparo! Ujmi se mé Feliciny. Ve skřínce najdeš vše. Tvá ubohá Julietta.‘ —

Gasparo skončil své vypravování Po osmahlých tvářích řinula se bohatá slza a svezla se po hrubé haleně a zanikla v husté trávě.

― Co se stalo s Juliettou? byla má poslední otázka.

― Nevím. Děcko mi sdělilo pouze několik malých úryvků. Posléz bylo s matkou v pustých roklích apeninských nedaleko Pistoje, kde se skryly v bouřlivé noci v jakési jeskyni. Tam se spolu rozloučily. Matka dala děcku do rukou uzlíček, ukázala mu na cestu do Florencie a pověděla o starém Gasparovi, k němuž se ubohé děvčátko po dlouhé pouti dostalo. Když Felicina dospěla, otevřel jsem ebenovou skřínku. Nalézal se v ní skvostný šat z těžkého indického hedvábu, šňůra černých indických perlí, závoj a shawl z nejjemnějšího přediva. Mimo to knížečka, z níž jsem vám nejdůležitější sdělil.

Ostatní na mne nežádejte, to je příliš, příliš smutné. Ubohá Julietta!…

Přiblížil se soumrak. Rovy miniatské zářily v měsíčním svitu démonickým světlem — v dáli dřímala krásná Florencie při snivé hudbě Arna, vysoké báně chrámů týčily temena do blankytu a nad nimi nade všemi jako obrovská ruka Hospodinova il Campanile velebného dómu. Vyšel jsem nízkými dvířkami ze hřbitova. Gasparo mne provázel. Na cestu zasvitly ještě dvě hvězdy — dvě oči z nízkého okénka za broskvovou mříží. Pak shrnula bělostná ruka jalousie a v chýži bylo temno.

Znám jen dvé pohledů podobných. Jeden upoutal mne v galeriích Palazza Pitti, druhý na hřbitově Miniatském.

Byly to jiskřivé zraky Murillovy Madonny, jež na mne shlédly s vysoké stěny, a dvé žhavých očí Felicininých. Oba stíhaly mne při každém kroku na pouti čarovnou Italií. Odejel jsem z Florencie.

Addio la bella Firenze!