Povídky (Herites)/Znamení/II

Znamení František Herites
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Znamení
Podtitulek:	II
Autor:	František Herites
Zdroj:	Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 19–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sotva bylo se rozbřesklo, stanula na chodbě, pod schody k půdě, kolem trosek vandličky, stará Kačena, přicházejíc k ranní posluze.

„Znamení to bylo!“ zvolala s oživením babské své tváře, když byla paní Boucká několika slovy sdělila jí, co se sběhlo. „Ovšem, že to bylo znamení, jemnostpaní… A jaké znamení!“ — —

„Hostii bych na to chtěla vzít,“ přisvědčovala překupnice, namanuvši se tu náhodou.

Byla zaslechla poslední výkřiky a nevědouc ještě dobře, oč se vlastně jedná, projevila hned největší ochotu, přistoupiti na výklad nadpřirozený. „To se mně samé stalo jednou,“ začala, zapomenouc, proč vlastně přišla. „Vidím to, jako by to bylo dnes. Tak živě všecko vidím. To jsme tenkráte — já a můj nebožtík — dej mu Pánbůh věčnou slávu! Byl dobrý člověk — trocha se rád napil… Tak tedy jsme jednou seděli oba dva ve světnici — tma byla jako v pytli… nožem ji mohl krájet… V komíně Meluzína kvílí…“

Avšak nebudeme sledovati strašidelnou historii, vypravovanou s dovedností zkušeného povídkáře. Babka vlastním výkladem byla tak unesena, že necítila ani na zádech tíhu nůše, již zapomněla odložiti, ve které třepala se a pískala kuřata svázaná k sobě po páru za nohy, a z obou rohů vyčuhovaly ze slámy dvě hlavy husí, klepající souhlasně zobákem, jako by za úkol byly sobě vzaly přehlušiti hlas své mučitelky. Posluchačstvo uváděno ve stupňované napjetí, než konečně dovědělo se, že venku najednou z ničeho nic — prásk na okno! — a to bylo znamení; tři dny po té pantáta byl na prkně — spadl do vody, jak se vracel z města, a utopil se — — nepochybně ovšem… jak pověděno, rád se napil, nebožtík pantáta… a z města přicházel pravidelně málo střízliv.

Beseda byla mezi vypravováním rozmnožila se o několik hostů. Paní Kořínková, která bydlela ve stejném poschodí, zaslechla až do kuchyně neobyčejný šum u sousedův a přišla přesvědčit se, co se děje. Služka Marjánka, odcházejíc pro rohlíky, viděla paní svou jíti k Bouckým a neopomenula říci to v přízemí paní domácí, která neprodleně odebrala se na místo. Marjánka vrátivši se, ovšem zašla si také za oběma, s košíkem na nahých loktech, a vzala s sebou též Kordulu domácích, která vycházela právě z chléva, krajáč plný čerstvě nadojeného mléka oběma držíc rukama a opírajíc jej o kyprá svá ňadra.

Skončením překupnice nebyla nikterak skončena zábava. Věděla, jak samo sebou se rozumí, také paní domácí něco z bohatých svých zkušeností životních, a Kačena ani nemohla se nechat zahanbit. Sama paní Kořínková upamatovala se, kterak jednou — ještě za svobody, měla tenkráte známosť s jedním myslivcem — se stěny sám od sebe spadl obraz — ale neví již, jestli se potom něco stalo. Leda že se s myslivcem nechali, což však nebylo neštěstí. Kořínek požádal brzo na to o její ruku, i vzala si ho, a myslivec kdo ví, kdy přišel až k ženění; nepochybně dostal od knížete chleba, když neměl už žádné zuby.

Kordula nevěděla pranic. Jenom že jednou když ještě sloužila na vsi, o štědrém večeru třásla bez a štěkot psa se opravdu ozval, zcela na blízku, přes dvůr, od sousedův. Ale měli tam jen jednoho čeledína a ten chodil za jinou.

Neúspěch, s kterým potkala se řečnice, nepochybně přiměl Marjánku, že zamlčela, co svrbělo již švitorný její jazyk.

Ostatně právě otevřely se dvéře pokoje, a objevila se hlava pana Bouckého. Co že dnes dělají ke všem všudy se snídaní!

Shledáno, že ani oheň není ještě rozdělán a káva ani semleta.

Na chodbě bylo ticho. Společnosť se rozptýlila. Údy osudné vandličky pak zabaleny Kačenou do modré zástěry, aby putovaly k bednáři, který by vytvořil z nich nový celek mocí svého umění a řemeslnou rukou svou napravil kouzlo noci.

Hlava rodiny několikráte ještě vykoukla ze dveří, aby napomenula ke spěchu. Byla i Eliška již v kuchyni a pomáhala matce.

Konečně paní Boucká vstoupila do pokoje s velikým tácem v rukou.

„Horká je!“ poznamenal pan Boucký, když byla mu podána a nalita káva. „Fi! Člověk si spálí celý jazyk…“

„Inu s plotny nemůže přijít nic studeného,“ bránila se paní Boucká svým způsobem.

„A pálí to v celém těle,“ pokračoval nedbaje nespokojenec. „To je tak pro snadnější zastuzení — jít potom ven… v domě táhne vždycky jako na věži…“

„A co se naříkám a naprosím, aby se zavíralo! Ale našich domácích — —“

„Kdybych neměl alespoň rýmu,“ učinil pan Boucký skok nazpět; lekl se úskalí, do něhož neopatrně byl vjel.

„Není ti dobře, Emanueli?“ otázala se manželka, pojednou plna úzkosti.

„Není zvláště.“

„Ta noc! Ta noc!“ zabědovala paní Boucká. „Ta se nám může stát osudnou — —“

„Ještě jsi se nevyspala z té hlouposti?“ pokáral ji manžel.

„Jen se rouhej! — — Jsi opravdu dnes v obličeji nějak červený. Naposled to není jen obyčejná rýma… Můj Bože. Můj Bože! Já umru strachem… Snad abys nešel do kanceláře? — —“

„To je nápad! Musím tam být. A brzo. Pospíchám právě proto… To je nějakého dření v těch úřadech,“ ulevoval sám sobě pan Boucký. „A za všechno přicházejí shora jen samé nosy — —“

Pan Boucký bral již klobouk.

„Počkej, Emanueli,“ zdržovala pečlivá manželka. „Počkej, až alespoň trochu vychladneš — počkej, staroušku… A chlapce jsme ani ještě dnes neviděli! Maxo, Frantíku, Jene… Což pak chcete jednou zaspat soudný den?“

„Maminko —vždyť jsou prázdniny!“ přiskočila na pomoc bratřím svým Eliška.

„Ty mlč. Ty se jich vždycky zastáváš,“ hněvala se matka; ale jen na oko — těšilo ji, že se děti mají rády. „Na žádného nikdy nic nepřipustíš — zejména v poslední době. Nepochybně zas máte nějaké spády a myje ruka ruku…“

„Eliška se odvrátila, aby nebylo znáti červeň, která polila její líce. „Vždyť již vstali, maminko. Slyším je vedle.“

„Tak! Aby nebyli vstali ani ještě! A otec již jde do práce… Tedy se nedáš zdržet, Emanueli? Jdeš již opravdu, staroušku? — —“

Následovala pusa. Také Eliška přiskočila a dotknuvši se jimi dříve otcovy ruky, vtiskla rty své na rty jeho.

„Servus, hoši!“ zvolal pan Boucký; zacházel se syny svými kolegiálně, kamarádsky.

Dvéře pokoje vedlejšího právě propouštěly trojlist tu obývající.

„Nu, tak honem — honem!“ pobízela příchozí matka. „U nás aby se každému zvlášť sloužilo — —“

Ruce vztáhly se po bílých porcelánových hrnkách.

„A otec opravdu již odešel?“ otázal se Jan, jaksi žalostně.

„Jak by ne,“ s povzdechem přisvědčila matka. „Máte vy otce! — —“

„A což maminku!“ zvolal Maxmilián. „Jakou my máme zlatou maminku! — —“

„No, no,“ bránila se paní Boucká synovu objetí, rozplývajíc se však blahem. „Jen se tak nemazli… Nezapomeň, že jsi voják. To se přece ani nesluší…“