Povídky (Herites)/Znamení/III

Znamení František Herites
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	Znamení
Podtitulek:	III
Autor:	František Herites
Zdroj:	Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 24–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Den uběhl zcela bezvýznamně.

V poledne vrátil se pan Boucký z kanceláře, naříkaje na rýmu, práci, netečnosť podřízených a bezohlednosť představenstva.

Ve kruhu svých synův okřál však okamžitě a zapomněl na všechny nepříjemnosti, které ho snad potkaly.

Bavil se výborně jejich názory o světě, jejich plány, kterými vésti měli v úmyslu život svůj, na jehož prahu dokončujíce právě svá studia, všichni tři stáli a který ovšem malovali sobě ještě v barvách nejrůžovějších.

V jejich duších obrážela se ještě ideálnosť člověka v plné záři a nevrhala sem skutečnosť stínu nejmenšího. Cestami různými, každý po svých, ale k jednomu velikému a krásnému cíli pracovati budou všichni — k dobru všeobecnému, ku prospěchu vlasti, ku spáse lidstva… porážeti budou bezohledně draka zla a smělou rukou ničiti všechny překážky, jež k nohám se nakupí — — myšlénkou, slovem, činem šlapati budou v prach všechnu nízkosť, bíti budou do tváře vší špatnosti a vítěziti slavně na celé čáře zbraněmi svého přesvědčení, svého nadšení, svou pevnou, nezlomnou vůlí — svojí prací… ach, vždyť známe to svaté mladé blouznění!

Také pan Boucký usmíval se přívětivě, nikoli však bez nádechu jakési trpkosti. Což byl on jiným? Nebyl takovým zrovna? Neměl tytéž tužby a záměry, chystaje se k vyplutí do bouří života? —

Pak ovšem — ta plavba… Kterak jinou bývá skutečnosť proti víře a naději mládí!

Pana Bouckého zmocňovala se nálada skorem elegická. Před očima valí se těžký, dusný mrak — málo kde vytryskne drobná jiskérka, kmitne se slabé světélko… život má jasných chvil tak málo!

Ale tu plane oheň; příjemný hřející oheň. Mraky valí se dále s řídkými svými body světlými… My však krčíme se při našem tichém domácím krbu a hřejeme se na teple jeho…

Pan Boucký neoděl ve slova ta svoje myšlénky, ale ona mluvila z jeho pohledu, z jeho úsměvu, ze zdravého šňupečku, kterým nejen kořeníval bedlivě dusný vzduch kancelářských místností, ale i výraz dával často spokojenosti, duševnímu blahu, klidnému štěstí…

Paní Boucká volala k obědu. Na stole trůnila již obrovská mísa kouřící se. Mžikem osaměl pan Boucký ve studentském pokoji.

Vstal a šel pomalu za uprchlíky.

Usedl ke svému talíři a chopil se lžíce, zabručev něco, jen tak ze zvyku jaksi.

„I jen jez,“ odpovídala paní Boucká. „Polévka je půl zdraví.“

A pan Boucký, tváře se mrzutě — mrzutěji zajisté nežli byl ve skutečnosti, díval se nedůvěřivě na tichou hladinu před sebou, z níž vyčnívaly žluté brambory jako ostrůvky a po nich i po hladině rozseta byla zeleň marjánky.

Avšak hbitý šerm cínových lžic kolem, chvat, s kterým pustilo se vše do bramborky, jako by šlo o zápas, kdo dříve vykoná svou úlohu — dodal chuti i panu Bouckému. Pustil se do jídla a pokračoval v tempech vždy hbitějších, zrychlujících se.

„Že ti chutnala?“ tázala se paní Boucká s radostí v očích stopujíc manželovu ničící činnosť ve vlnách polévky.

Skorem se ulekl vyprázdněného až na dno talíře.

„To víš, že jím rád houby,“ poznamenal.

„Polévka byla dnes výborná.“

„Znamenitá.“

„Božská,“ stupňoval Jan společný obdiv do výšin až závratných, namáhavě nabíraje několik zbylých ještě na talíři kapek.

„Za to bude asi maso trochu tvrdé,“ omlouvala již z předu paní Boucká, odcházejíc do kuchyně. „Což je o vás,“ odmítala, vrátivši se, hlučné protesty. „Vy byste rozkousali kamení. Ale otec! — Tady si vezmi, Emanueli,“ obrátila se starostlivě k manželu, předkládajíc mu mísu. „Zde ten pěkný kousek… Tak si ho jen vem. Poslechni přece. Neohlížej se na chlapce. Zbyde jim ještě dost. A nemusejí mít tolik masa… Ty musíš pracovat. Ty potřebuješ sílu. Však oni se najedí.“

„Máme švestkové knedlíky.“

Slova ta způsobila výbuch. „Hurá! Hurá!“ volal Maxmilián, jako by chtěl stéci nepřátelskou baterii.

Příklad působí tak nakažlivě, že i vážná hlava rodiny málem byla by vpadla v jásavou vřavu, v radostný ples.

Pak ovšem, když došlo k činům, shledalo se z této strany méně výsledku, než úmyslu. Pan Boucký zvolna válel sousta po jazyka; chvílemi tvářil se dosti kysele.

„Jak? Ty už skládáš zbraň?“ tázala se manželka.

„Mám dost. Snědl jsem celou haldu.

Jen kdyby nebylo tak bezpečné kontroly.

„Na talíři máš tři pecky,“ řekla paní Boucká. Věc byla zcela jasná. Nebylo ani lze pomyslit na námitku.

„Alespoň ještě dva si vezmi,“ nutila hospodyně. „Považ přece, že jest dlouhý den. Do večera nevezmeš pak sousta.“

Za to mladé pány nebylo třeba pobízeti. Padli na knedlíky s hltavostí divochů. Netrvalo dlouho, a talíře všechny byly ověnčeny trofejemi dobytých vítězství.

Pak nastala hádka o to, kdo více přemohl nepřátel, a zjištěním vítěze skončen oběd za nálady veselé a spokojenosti všeobecné.

Pan Boucký vstal a dal se do procházky po pokoji, s rukama na zad složenýma, mezi palcem a ukazováčkem hraje si šňupečkem.

Zatím sklízelo se se stolu. Úřad náležel Elišce. Bratři v bujném rozmaru nepřestávali ji škádliti. „Maminko! Mami! Ať mně dají pokoj,“ ozývalo se v trojici smíchu. „Že pustím talíře! Kam jsi zase schoval vidličku — — Maxo! Plesknu tě přes ruku! Neštípej do tváře…“ „Kdyby to takhle byl Vilouš…“ „Jen se starej raději o svoji Luisu… Maminko! Mami!…“

Paní Boucká nestačila napomínati.

Pan Boucký usmíval se s onou spokojeností, s kterou usmívají se lidé pohřížení v obrazy jim zcela příjemné. Čas od času přistupoval ke stolu a srknul kávu, načež pokračoval ve své pravidelné odpolední procházce mezi oknem a dveřmi.

Zahrčení hodin jako by jej bylo vyrušilo ze sladkých snů. Dopil zbytek kávy. Několik vteřin po té se ozval se stěny hlas kukačky.

„Dvě hodiny,“ pravila paní Boucká s povzdechem, pohlédnouc jaksi lítostivě na manžela.

„Dvě hodiny,“ opáčil pan Boucký. Pokrčil rameny jako by řekl: Inu, jaká pomoc! — A sáhl po klobouku a hůlce.