Povídky (Herites)/Znamení/I

Znamení František Herites
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Znamení
Podtitulek:	I
Autor:	František Herites
Zdroj:	Povídky od Fr. Heritesa. Praha: Libuše, Matice zábavy a vědění, 1890. s. 3–18. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vcházíme na jeviště naší povídky za úplné tmy.

Po delším prodlení teprve zvyká si náš zrak, že rozeznati dovedeme některé předměty kolem se nalézající — stůl, almaru, pohovku, několik židli. A tam jsou postele. Těsně vedle sebe dvě postele. Z peřin noří se obrysy dvou hlav.

Uhodli jste již, že nalézáme se v ložnici spořádaného manželského párku; jsme a Bouckých. Hlava rodiny po boku věrné své družky spí spánek pokojný a tichý, jaký spějí a spáti dovedou jen lidé spravedliví.

Ticho, klid noci.

A pojednou, jako když hladinu mořskou rozryje netušeně strašidelná ploutev nějaké vodní nestvůry a zdvihne vlny zděšené do výše — — Z lože vztyčují se dvě postavy.

„Co pak je to? Co se děje?“

„Ježíš Marja Josef — —“

„Kdo je tady?“

„Svatá Alžběto — —“

„Jen žádné strachy“ — chlácholí mužský hlas. „Počkej, rozsvítím.“

„Orodovnice naše — stůj při nás…“

S postele na podlahu smekly se nohy. Ruka škrtá o zeď. „Máte vy sirky! Prská to jako rachejtle. A stříká na všechny strany. Deset jich shasne, než jedna chytí… Hoďte je někam do pece ke všem všudy!“

Zase škrtnutí; už asi čtvrté, opravdu. „Puknul by člověk zlostí! — Už toho mám však dost — —“

„Muži — starý — měj přece rozum — —“

„Nu — konečně!“

Lojová svíčka mlčky a trpělivě přijala ohnivé políbení. Chvíli jako by se zdráhala, upejpala, pak ale zaplanula v celé své svítivé síle.

„Co vidíš?“

„A co bych viděl?“

„Podívej se pro všechno pod postel — —“

„Hlouposti!“ — Ale hlava s bavlněnou čepicí, ukončenou na špici drobným třapečkem, přece se sbýbá.

„Bylo to asi venku,“ rozhoduje pan Boucký po malé přehlídce. Byl se přesvědčil, že ani za kamny nic není podezřelého.

„A co chceš dělat? K čemu se chystáš?“

„Vyjdu jen na chodbu.“

„Na chodbu? — — Muži! Emanueli! — — Počkej! Obuj aspoň dříve střevíce.“

Postava, která byla již vykročila ke dveřím, zas se vrátila; svícen postaven na stolek u postele. „Máš pravdu — beztoho jsem se už asi nastudil. Zdá se mně, že dostávám rýmu… Vždyť jsem to věděl! Už kýchám — —“

„Proto že jsi hned se neobul — —“

„Jen kdyby se střevíce nemusily teprve hledat!“

„Což nejsou u postele?“

„Jak by nebyly! To se rozumí, že jsou —“

„Zlob se zase, prosím tě! — Vždyť jsou tady —“ oznamovala paní Boucká prvním pohledem na zemi.

„Tady! Tady!“ durdil se manžel zcela opravdově. „To se jmenuje u nás: tady! Tady — ale kde… Nejspíš se v nich zase chodilo. Budu vám musit sám nějaké střevíce vyšít, abych měl pokoj a nebraly se mně vždycky moje — —“

„Ještě jsi nepřestal bručet? — —“

Pan Boucký snad se zastyděl. Umlknul okamžitě. Sáhnul po světle a pevnými kroky bral se ke dveřím.

„Muži! Emanueli!“ — volala za ním manželka. „Dej pozor! Nezapomeň, že jsi manželem, otcem… Nemáš s sebou ani zbraně!“

Pan Boucký se zastavil. Myšlénka byla důvodná. Ohlédl se po koutě u almary, kde stávala jeho hůl. „Kdyby jenom nemusilo se u nás všecko teprve —“

„Co pak zas?“

„I nic. Chtěl jsem jen — myslil jsem…“

Panu Bouckému napadlo ještě v čas, že zapomněl svou trnovku „U modré oblohy“, kam chodil na plzeňské. Oko jeho padlo na stolek u kamen. Ruka zmocnila se palice od hmoždíře.

Takto ozbrojen chopil se levicí kliky.

„Emanueli! Ach, Bože na nebesích — —“

Klika cvakla; dvéře otevřeny.

„Kdo je zde? Kdo je tady?“ zvolal pan Boucký na prahu, pozdvihuje pravici do výše ku smrtící ráně.

Ze tmy chodby nepřišlo naproti ani zvuku.

„Ozvi se anebo střelím!“ — Pan Boucký učinil pohyb jako by železná palice v jeho ruce rázem byla změnila se ve střelnou zbraň nejlepší soustavy.

Zase nic. Ani myš nikde nešustla.

Pan Boucký statečně popošel několik krokův.

„Emanueli! Muži! Nevydávej se tak lehkomyslně v nebezpečí! Což kdyby tam někdo číhal! Přepadl tě, porazil na zem, zavázal ti oči, spoutal ruce, zacpal ústa — — A ty jsi sám! Ty jsi docela sám! — Jako bychom neměli tři syny! Tři zdravé, odrostlé syny — — Chlapci! Co pak neslyšíte? Což jste zabedněni? Jste ze dřeva — chlapci! Vzbuďte se přece! Vstávejte! Pomozte ubohému otci! Pojďte na pomoc tatínkovi! Jene! Františku! Maxmiliáne! — Maxíčku! Maxo! Ty jsi přece voják! Tebe jsme odchovali císaři pánu! — A teď tu ani není k obraně svých rodičův…“

„Co pak se děje vlastně?“

„Hoří?“

„Rozstonal se někdo? — —“

Z pokoje sousedního najednou vynořily se tři hlavy.

„Stalo se vám něco, maminko?“

„A kam šel tatínek?“

„Co dělá venku, na chodbě?“

Oči z rozespalosti se probouzející upíraly se na matku, jež rukama lomila, a svážely se směrem ke dveřím, odkud úzký pramen světla se táhl do světnice.

„Zloději! Vrazi!“ vypravila ze sebe paní Boucká v hrůze.

Dvě svižná mladistvá těla skokem ocitla se za otcem, po boku jeho. Hlava třetí zatáhla se zpět, odkud před chvílí byla se vynořila — ale ve mžiknntí byla tu zase. Přišla posila zvláště vydatná. Maxmilián třímal v pravici šavli.

Pan Boucký stál uprostřed tří svých synů — všichni připraveni k obraně, po případě k útoku. Kmitavé světlo lojové svíčky dosti nezřetelně ozařovalo hrdinský ten sbor, mdlé svoje paprsky rozesýlajíc po celé chodbě.

Nikdo nemluvil. Oči těkaly po všech stranách: pátravě, zpytavě.

Také paní Boucká dodala si odvahy a vyšla ze dveří.

„Vždyť tu nikoho není“ — ozval se konečně hlas.

„Nikde nic“ — přisvědčil soused.

Ruka se šavlí i ona s palicí se sklonily.

„Neodkládejte zbraně,“ napomenula matka. „Což kdyby najednou na vás vypadli, vyřítili se odněkud z úkrytu! — Podívejte se dobře. Dejte pozor!“ A sama nedbajíc nebezpečí prohlížela bedlivě celou chodbu.

„Nekrčí se tam někdo? — Tady v pravo, v koutě…“

„Koště tu stojí. A smeták.“

„A tamhle nahoře — nad schody k půdě… u samých dveří — něco jakoby se hýbalo…“

„Počkejte — půjdu se podívat.“

„Nech raději Maxu, Jene. Anebo jděte spolu. Maxíčku — ty máš šavli…“

„Nechoďte. Maminka vidí růst i trávu. Posvítím napřed v tu stranu trochu.“

Pan Boucký popošel několik krokův, a ruka se svícnem se pozdvihla.

„Vždyť jsem to věděl! Vítr klátí dveřmi sem tam. Dvéře na půdu jsou otevřeny. Toť se rozumí! Jak pak jinak! Dvéře na půdu jsou vždycky otevřeny — — K čemu máme klíč?“

„Jako bych já mohla za každým jít, kdo jde pro prádlo,“ bránila se paní Boucká.

„Naší chodbou jde to celý den jako na pražském mostě. Lidí je plný dům. A domácímu jsem si stěžovala stokrát. Ale to je mu jedno. Jen když bere činži. Však beztoho dávno naléhám, abychom se stěhovali — —“

Pan Boucký uznal za dobré neodpověděti. Otázka o změně bytu měla v domácnosti jeho určitou svou strunu.

„Co se však vlastně stalo?“ — Otázkou pomohl prvorozený otci z rozpakův.

„Rád bych také věděl“ — přispěl ku pomoci František.

„Jsme všichni jako vyjeveni“ — doložil Maxmilián.

„Což jste neslyšeli?“ — tázali se ve shodě rodiče.

„Přece to byla rána!“ — vysvětlovala matka svým způsobem. „Bouchnutí! Celý dům se otřásl. Myslila jsem, že strop se na nás řítí — že je zemětřesení…“

„Inu, tak zlé to snad nebylo,“ mírnil pan Boucký sílu výrazu manželčina.

„Tak! Nebylo tak zlé!“ stavěla se paní Boucká na odpor. „Ty máš dost tvrdé spaní po plzeňském — — A přece jsi se vzbudil i ty! Vyskočil jsi z postele oběma nohama, jak jsi se ulekl! — Byla to však také rána — —“ vrátila se po vítězné obraně k líčení nedávných dojmů. „Mráz po mně přechází, když na vše pomyslím — —“

„Snad něco padlo,“ prohodil hlas ze společnosti dosti střízlivě.

„Jak by ne!“ oznámil radostně otec: ruka se svíčkou nahnula se až k zemi. „Tady leží vandlička… Opravdu,“ potvrdil. „A to je to všecko. Pod schody leží vandlička. Skutálila se a rozsypala — — patrně způsobila tím naše zemětřesení…

Následoval výbuch smíchu.

„I jen se smějte,“ káravě řekla paní Boucká. „Ale co způsobilo pád vandličky?“ pronesla vážně.

„Bez příčiny skutečně nic se neděje,“ podotknul moudře Jan.

„A každá událosť jest výslednicí předcházejících pohnutek,“ přisvědčil bratr František.

„Každé proč má svoje proto,“ vmísila se paní Boucká. „Zkrátka a dobře.“

Myšlénka vyjádřená tak různým způsobem, byla vlastně jedna.

„Snad lupič, něčeho se leknuv, běžel na půdu a způsobil bouchnutí, jež nás probudilo,“ podotknul pan Boucký, nepřímo projevuje svůj souhlas.

„Anděl strážce stál při nás — —“

„Ku předu tedy!“ zvolal Maxmilián, rychle hotov k rozhodnutí. „Pronásledujme uprchlíka!“ A učinil vzhůru po schodech několik skokův.

„Stůj! Zadrž!“ zastavil jej hlas na půl cestě k půdě. „Přece nepůjdeš potmě?“

„A se světlem nemožno — nezapálíme střechu nad hlavami!“

„Ostatně“ — ozval se Jan — „vandličku mohla shodit kočka; slyším beztoho každou noc pronikavé noční jejich rejdy.“

„Ovšem,“ dostalo se i tomuto mínění ochotného souhlasu. „Také to je možno.“

„Více než možno. Jest to pravděpodobné. Ano, uvážíme-li vše“ — pokusil se František o místnější odůvodnění, „v životě bývají nejmalichernější věci příčinou a strůjcem následků nejpodivnějších, nejnepochopitelnějších… A na konec dá se vše, všecko na světě uvésti na jednoduchou matematickou — —“

„Přestaň — prosím tě — — ano? —“

„Jenom jestli nenadálá hrozná rána nebyla —“ ozvala se paní Boucká. „Jestli nebyla — —“

„Co pak ještě?“

Paní Boucká spráskla ruce. „Můj Bože! A to nám napadne až naposled — —“

„Co tedy jenom? Co? — —“

„Ale já jsem hned tušila něco podobného. Já jsem hned věděla… Rána byla znamení.“

„Znamení?“

„Ano. Arci, že ano. Jiného to nebylo. Ach, děti, drahé děti — to je znamení…“

„Toť se rozumí! Jak by ne? — Znamení, že Kačena vandličku špatně postavila na schody a ona se skutálila dolů.“

„Těleso, jehož těžiště, anebo lépe řečeno, když jeho těžiště padne mimo ně, mimo kontury jeho —“

„A dej nám svatý pokoj!“ přerušil vědecké vysvětlení věci, sám netrpělivý otec. „Vy teď každou smeť obalujete hned do zlata vědy… My jsme také něčemu rozuměli! Měli jsme přece Janderu — —“

„Navrhuju, abychom šli spat,“ vpadl František proti otci vzdávaje se vší obrany.

„Máš pravdu,“ přisvědčil Jan. „Také bych si chrapnul aspoň ještě verš…“

„Výborně!“ souhlasil Maxmilián. „Nuže — pochodem, po — chod!“ zvolal hlasem povýšeným a šavli zastrčiv do pochvy, vykročil po vojensku.

Oba bratří za ním, stejným krokem.

Zastavil je veselý smích. Naproti přicházela sestra Eliška.

Spala nazad, v malé komůrce, která nalézala se až za prostrannou alkovnou, do níž vcházelo se z ložnice rodičů, naproti dveřím do pokoje studentského; druhý východ z alkovny byl přímo na chodbu.

Ve svém zabedněném ústraní neslyšela Eliška ani osudné rány, ani poplach, který následoval, vyburcovav celou ostatní rodinu. Teprve shromáždění této na chodbě doneslo se k ní, v podobě neurčitého, zmateného šumotu, a probudilo ji. Následek byl bojácné ukrytí se pod peřinu.

Avšak tato slabosť neměla dlouhého trvání, a slečna Eliška, trochu snad i puzena zvědavostí, vyhoupla se z objetí peřin a naslouchala…

Zajisté roztomilý obrázek — hezká, hezounká dívčina, v pouhé košilce, zakrývající jen málo ztepilé formy souměrného těla…

Co to za hluk? — —

Zařinčelo něco podivně… Jako šavle…

Kvapem přidržela si Eliška těsně ke krku bílé kraječky košile, jež byly sesmekly se přes kulaté hebké raménko…

Snad by to nebyl on? Její Vilém? — Neplížil se zrádné k ní? — — V tuto hodinu! —

Myšlénka byla příliš pošetilá. Před očima dívky zjevil se obraz švarného poručíka, červenajícího se rozpačitě, stydlivě, za každou jiskrou jejích očí.

Avšak přec úzkostlivě obrátila se k oknu, jestli snad nespatří tam zaháknutý žebřík provazový — —

Stálo tam pokojně několik květníků s planou pelargonií, rezedou a bazalkou. Také zvuk z té strany žádný nepřichází…

Přichází odjinud…

Na zemi svezly se nožky, bosé, malounké, že by zajisté dobře jim přilehnul známý zlatý střevíček z pohádky.

S chvatem hodila Eliška na sebe župan a tiše, po špičkách vstoupila do alkovny. Zde byl hluk zřetelnější a byl určitě poznatelný jeho směr.

Na chodbě se něco děje.

Mohla vstoupiti tam přímo. Ale k takovému rozhodnému kroku nebyla statečnosť slečny Elišky dosti veliká.

Přiblížila se sice ke dveřím, sáhla i po klice, ale ruka její v pochopitelném strachu zas se odtrhla. Měla tisíc chutí vrátiti se do své komůrky a — hupky! do postele, pod peřinu…

Avšak zvuk přicházející z venku čím dále stával se určitějším… Teď někdo mluví… někdo odpovídá… hovoří najednou několik hlasů… známých hlasů — dobře známých…

Znepokojena, ustrašena, v úzkostech opravdových pádila Eliška do pokoje rodičův — —

Výprava vracela se již z chodby.

Mžikem s duše veselé dívky spadl všechen strach, vytratila se všechna hrůza. Diblík rozmaru polehtal ji svým šelmovským bičíkem.

Také bratří dali se do hlučného smíchu. Maxa propukl v jásot, pohlédnuv na svou dvoučlennou armádu, bosou, v bílých spodkách, jíž velel on, sám v téže uniformě. A nyní přicházel zadní voj — otec s matkou, oba taktéž v obleku nočním…

„A teď už toho dost! Každý po svých!“ napomenul pan Boucký, když se byl také sám dostatečně nasmál a zpozoroval, že veselí dětí hrozí přespříliš se rozpoutati.

Maxa, šavli pod paží, dal se do tance s Eliškou, a Jan k tomu hvízdal. František opodál skákal si sám pro sebe, náladě své uvolňuje v jakýchsi divokých zvucích.

„Přestaňte přec jednou!“ zlobila se matka, když bylo otcovo povzbuzení zůstalo bez výsledku. „Lehkomyslná mládež!“ hněvala se. „Jako by ani nejednalo se o věc vlastně truchlivou — —“

„Ale ženo — prosím tebe — — co ti vlezlo do hlavy?“

„Jakou truchlivou věc, maminko?“

„Vždyť je to všecko jen komické.“

„Neskonale komické — —“

„K slzám komické — jak říkal náš starý hejtman v ústavu,“ podotknul Maxmilián.

„A já dosud nic nevím,“ ozvala se Eliška. „Povězte mně, maminko…“

„Však se dovíš,“ odpovídala matka potřásajíc významné hlavou. „Dovíš se v čas — — Ach, stůj při nás, rodičko boží — nyní i v hodinu smrti naší…“

Mladí páni Boučtí byli zatáhli se do svého studentského pokoje. Netrvalo dlouho a všichni tři leželi v postelích. Ani nerozsvítili. Dali si vespolek dobrou noc.

Avšak oči žádného z nich nechtěly zavříti se ke spánku. Ani Jan nijak nebyl s to nalézti rým pro nový spací verš, po němž tolik toužil a jehož potřeba hlasitým zíváním uváděla se na vědomí. „Kdo ví, jestli na matčině znepokojení přece něco není — —“

„Blázníš, Jeníku?“ odmítnul František, filosof, bratra básníka.

„Kdo ví?“ přidal se na stranu tohoto Maxmilián. „Jsou věci na světě — —“

„A tak dále a tak dále…“

„O kterých všecka naše moudrosť nic —“

„Nic neví — výborně. Maxa chce ukázat, že nezapomněl ještě svých šest citátů, kterými se při každé příležitosti blýskal, dodávaje si vzezření hluboké vyčtenosti — —“

„Jen se zas nepohádejte —“ napomenul Jan. „Jsou už tři hodiny — —“

„Pravda a budeme spát raději.“

„Ale když o té celé věci déle přemítám,“ přerušil František po malé chvíli ticho, jež bylo nastalo — „když hlouběji vše uvažuji — srovnám případy známé… Nechci ti nikterak odporovat, Jene — — Člověku opravdu někdy vrtá mozkem — —“

„Nech vrtat. My známe jediné vrtání v mozku — kus olova když se tam zavrtá. O všechno ostatní se nestaráme a hledíme žít, života užívat — —“

„To víš, že mně jakživo nenapadne s tebou mluvit o něčem rozumném, Maxo — —“

„Chceš mě zas urážet, Frantíku? — Nezapomeň — —“

„Dej pokoj! Pořád se chvástej s tou šavlí! Snad mě nechceš do opravdy rozsekat… to se podívejme na našeho malého Maxíčka… Ty raději spi! Ale my s Jeníkem si pohovoříme ještě. Vyměníme některé náhledy — — slyšíš, Jene? — Jeníku — nespíš? — —“

„Tak trochu dřímám — anebo snad spím; ani nevím.“

„A nechceš si pobesedovat? Víš — — jako vždycky… tak páté přes deváté… pokřápat si trochu… Nu tak Jene — Jeníku — — Jeníčku…“

„Pro mne za mne tedy! To víš — — tobě k vůli… ale jsem dosti ospalý. Podej mně sem aspoň dýmku. Stojí tam někde v kontě u tvé postele. Natáhni se…“

„Tak — tady je… tu ji máš — — Zapálíme si oba. Hoří ti?“

„Hoří… Děkuju. Tedy začni. Tak co jsi chtěl prve — —“

Nebudeme slovo za slovem stopovati podivnou noční besedu. V těchto místech týmž způsobem a často za týchž okolností rozřešovány nejzamotanější záhady lidstva, vysvětlovány divy země i nebe zrovna hravě. Proneseno i dnes množství obsažných, hlubokých myšlének…

Ale jasnosť jejich, čím dále tím více zahalovala se v mlhu a konečně změnily se v neproniknutelný mrak jakéhosi zmateného blábolení.

Maxa už dávno spal. Chrapot jeho sesílen v dnetto a konečně přibyl hlas třetí.

Také na druhé straně, na zad za alkovnou, nepřivítal bůžek spánku hezkou obyvatelku hned po návratu.

Matčiny narážky, ačkoli nechápala zcela, rozčilily Elišku.

Znamení — znamení — —

V její duši všechny představy shlukly se na předmět určitý — viděla svého Viléma, svého hezkého poručíka s prostřeleným srdcem, v poli šírém, uprostřed trosek děl a vozů, pohozených zbraní, dokonávajících koní — —

Ale brzy odvrátila se mysl její od těchto smutných obrazův…

Znamení! Znamení!

Dosud nevěděla o jiném nežli tom, které jí její poručík z ulice dával do okna. Červený karafiát v ruce znamená: myslím na tě stále… týž pozdvižený ke rtům: líbám tě tisíckrát… úsměv k tomu: vždyť víš, že miluji tě nevýslovně!

V těchto sladších a lahodnějších obrazech usnula i Eliška.

Spal i pan Boucký dávno a tvrdě, jako když ho do vody hodí.

Jediné paní Boucká bděla, v úzkostech, na modlitbách, do rána.