Povídky (Řehák)/Zvědavá Karolinka

Povídky Stanislav Řehák
Malá Růženka	Zvědavá Karolinka	Štědrá Rozárka

Údaje o textu
Titulek:	Zvědavá Karolinka
Autor:	Stanislav Řehák dle Ch. Schmidta
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 57–64.
Licence:	PD old 70

Nebuďte zvědavy, vy, dívky české,
milujte ctnosti, jež jsouce hezké,
národu jsou ku ozdobě,
čest mu činí v každé době.

V příjemném venkovském městečku vypínal se na náměstí krásný, jednopatrový dům, v němž bydlel bohatý obchodník, jménem Květenský. O zámožnosti pana Květenského nasvědčoval již i zevnějšek domu. Vysoká okna zakryta bývala vždy skvostnými záclonami, dvéře domovní byly dubové a hnědě natřené, k nimž dva veliké kamenné schody vedly. Před domem bývalo obyčejně čistě vymeteno; i scházívali se tam nejen mladí, ale i starší k rozličným zábavám. Za domem nalézala se dosti prostranná zahrada, která v letním počasí téměř svůdná byla; květinové záhony podobny byly rozprostřeným kobercům, na nichž bzučivé včelky, jež v zadní části zahrady své příbytky měly, a pestří motýlové neustále poletovali. Uprostřed zahrady byl malý rybník s umělým vodotryskem, z něhož voda vysoko vystřikovala. Opodál tohoto rybníku byla překrásná, k odpočinku zvoucí, besídka, rozličnými řezbami ozdobena a svlačcem obrostlá. Krásnějšího stavení skutečně v celém městečku nebylo.

Všecko svědčilo o tom, že majitel této budovy má vytříbený vkus.

Pan Květenský také byl vzor nejen pečlivého hospodáře, ale i příkladem řádného otce a muže vůbec. Žil již několik roků spokojeně se svou paní a jedinou roztomilou dceruškou.

Dceruška pana Květenského — kterážto slula Karolinka — byla největší radostí svých hodných rodičův. Bylo to děvčátko vskutku milování hodné. Kaštanové kadeře, jako chrpa modrá očka, z nichž zírala jen upřímnost a dobrosrdečnost, spanilý vzrůst těla, slušné chování ve společnosti; to vše činilo na každého dojem nad míru příznivý.

Ale sám milý Pán Bůh ví, jak se to jen stalo, že naše Karolinka později zvykla jedné nectnosti, kteráž její rodile velmi rmoutila a štěstí jejich kalila. Již i cizí lidé o té nectnosti se dověděli, a to tím více rodiče trápilo, ano i Karolince na její dobré povésti škodilo. Kárání matčino, napomínání otcovo, domlouvání pana učitele, zkrátka nic neprospívalo. A tak Karolinka dělala čím dál tím větší pokroky ve své nectnosti. A jaká to byla nectnost, tážete se, milé dítky, jež tak dcerušku pana Květenského hyzdila? I byla to nešťastná zvědavost. Ona zvědavost, kteráž zvláště u dívek se nalézá a pro niž mnohé mrzutosti bývají. Také naše Karolinka byla příčinou mnohých nesvárů v rodině pana Květenského. Ačkoli pan Květenský často i tělesně — což se dříve nikdy nestávalo — byl nucen dcerušku svou potrestati, přece i to marné bylo; a tu zdálo se, že Karolinku z nectnosti té již ani vyléčiti nelze. Avšak netrvalo to dlouho a přihodilo se něco, co vše změnilo a Karolinku na pravou cestu uvedlo.

Jednoho krásného letního dne, kdy pan Květenský po práci trochu odpočinouti sobe mohl, řekl ku Karolince: „Pojď, projdeme se spolu po zahradě.“

„S radostí, tatínku!“ zajásala Karolinka, a vezmouc na hlavu svůj široký, modrými stužkami opletený klobouk a na ruku košíček pro květiny, hopkovala po boku otcově přes dvoreček ku zahradě.

Zde procházeli se mezi záhony květin, kteréž Karolinka do košíčku, aby z nich věneček uvila, trhala. Byli veseli žertujíce a všelijak se bavíce.

Již chtěli opět zahradu opustiti, ana tu oznamovala služka panu Květenskému, že jistý pán přeje si s ním mluviti, ano že již za ní do zahrady se ubírá.

„Uveď jej tedy do besídky,“ odpověděl pan Květenský. Na to za chvíli vstoupil do besídky muž prostřední postavy a příjemného zevnějšku.

Pan Květenský spatřiv známého továrníka z Prahy, od něhož zboží odebíral, rychle vstal a jemu ruky podávaje, zdvořile jej uvítal. Když byl i továrník pana Květenského vzájemně pozdravil, prosil o rozmluvu mezi čtyřma očima.

I pokynul otec Karolince, aby se z besídky vzdálila. Tato zkoumavě pohlédnouc na otce a cizího, jí neznámého pána, vyšla z besídky. Sotva však byl otec dvéře besídky uzavřel, již Karolinka několika lehounkými skoky byla u nich, a jak to již ve zvyku měla, ucho na klíční dírku přiložila.

Však špatně tenkráte pochodila.

Ačkoli jí rozmluva čistě obchodní a k tomu ještě v cizím jazyku, jemuž ona nerozuměla, nebavila, přece náruživé zvědavosti své odolati nebyla s to.

Již hezkou chvíli naslouchala, něčeho z rozmluvy dověděti se snažíc — leč nadarmo.

I přiložila ucho ještě těsněji ku klíční dírce, avšak to právě bylo pro ni tím horší. Takto pilně naslouchajíc ucítí pojednou, kterak jí v uchu něco lehtá; než nedbala toho myslíc, že to lístek neb některá z větviček svlačcových. Ale lehtání neustalo; i sáhla si prstem do ucha, aby předmět, jenž ji znepokojoval, odstranila, ale všecko bylo marné, ba ještě nebezpečnější; neboť ucítila mnohem větší ještě šimrání v uchu než dříve. A tak čím více předmět z ucha odstraniti se namáhala, tím větší bolest sobě působila. Konečně jí to počalo v celé hlavě bučeti; i zdálo se jí, jakoby rozbouřené moře až k ní své vlny vysýlalo. Hlava se jí počala točiti, půda pod ní klesala a ona — vykřiknouc — klesla — k zemi…

Otec a továrník nevědouce co se děje, vyběhli z besídky; i spatřili Karolinku bez sebe na zemi ležeti. Celí se strachy chvějíce, jali se jí křísiti. Když ji konečně zase k sobě přivedli, přiznala se Karolinka, že cítí veliké bolesti v uchu a v hlavě; že zdá se jí, jakoby v uchu jejím něco vězelo, ano že úplně ničeho neslyší.

I posláno rychle pro lékaře, který, když byl přišel a nemoc Karolinčinu seznal, ihned ucho vystřikovati se jal. Sotva pak několikráte byl stříknul, již objevil se vodou vystříknutý, veliký škvor, jenž Karolince, když byla rozmluvě otce s továrníkem naslouchala, z dírky klíčové do ucha vlezl a tuto bolest jí způsobil.

Otec ovšem hned poznal příčinu této nešťastné události, ale aby Karolinku před cizím pánem příliš nezahanbil, ničeho neříkal.

Po několika teprve dnech — když se totiž Karolinka úplně již pozdravila — pravil k ní: „Bůh sám, milé dítě, potrestal tě za tvou zvědavost; i doufám že případ tento té zcela z nectnosti té vyléčí.“

Karolinka skutečně majíc neustále na paměti, že svou zvědavostí nejenom rodiče zarmucovala, ale i sluchu svého pozbyti mohla, vícekráte zvědavou nebyla.