Povídky (Řehák)/Štědrá Rozárka

Povídky Stanislav Řehák
Zvědavá Karolinka	Štědrá Rozárka	Ozvěna

Údaje o textu
Titulek:	Štědrá Rozárka
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 65–73.
Licence:	PD old 70

Tam, kde má kvésti dobrodiní,
tam často bují lakota;
neb mnohý zlato více cení
než spásu svého života.

Kde láska sídliti by měla,
tam mnohdy závisť šeredná,
kde ctnosti měly by se skvíti,
tam vášní tůně bezedná!

Ó střežte srdce vaše dítky,
před takým jedem nákazy:
vždyť jenom v lásce, dobrodiní
se štěstí, blaho nachází!

J. Soukal

Malá Rozárka byla jedinou dceruškou bohatého kupce. Rodiče chovali ji jako ten nejdražší klenot. Avšak v lásce, jakouž jak otec tak i matka ku své dcerušce měli, jevil se veliký rozdíl. Kdežto ji matka milovala láskou upřímnou, vroucí: choval se k ní otec jen jako nějaký cizinec neb jakoby Rozárka byla dítkem jeho nevlastním. Ačkoli jí ničeho neodepřel, aniž ji snad přísně trestal, přece nebyla láska jeho k ní tak něžná, jako u mnohých otců ku svým dětem bývá. Nežnou tuto lásku nahradila ovšem Rozárce měrou svrchovatou drahá její matka.

A tak byla Rozárka přece jen tím nejdražším klenotem v rodině pana Spurného.

Pan Spurný, otec Rozárčin, měl dva veliké domy, množství luk, polí a rozsáhlý les. Z toho patrno, že bohatství jeho bylo nesmírné. On však přál si míti ještě více. A to bezpochyby právě bylo tou příčinou, že nelnul k Rozárce tak jako paní Spurná. Touha po stálém hromadění bohatství byla u něho větší než láska k lidem, ano větší ještě, než láska ku své jediné dcerušce. Že touha ta během času vždy víc a více rostla, netřeba se diviti. A tak stal se z pana Spurného člověk velmi ziskuchtivý a lakomý.

I nebude nám s podivením, slyšíme-li služebný lid neustále naříkati, že jej nejenom utiskuje, pracemi ho přetěžuje, ale že mu i ze mzdy, již si zajisté krvavě zaslouží, utrhaje. Toť ovšem hřích do nebe volající.

Počínání takové rmoutilo velmi spanilomyslnou paní Spurnou, kteráž jak v ohledu tomto, tak i v mnohém jiném od manžela svého valně se lišila.

Často stalo se, že, přišel-li do domu jejich žebrák, a pánem, jak se obyčejně stávalo, hrubě odbyt neb i holí vyhnán byl, paní Spurná tajně dárek pod zástěrkou nesouc, jemu jej do ruky vtiskla.

Že to mnohdy k nemilým výstupům mezi manžely došlo, netřeba podotýkati. Tu pak obyčejně paní Spurná do svého pokoje odešla a slzy přelévajíc na Bohu odpuštění pro svého muže žádala.

Nejsouc ve svém žití úplně spokojena, přála si, aby alespoň svůj nejdražší klenot, svou milou Rozárku, v pravdách a ctnostech křesťanských vychovala. Dlouho do noci u postýlky své dcerušky sedávala a jí povídky o hodných dívenkách vypravovala neb jí mravná naučení dávala.

Tak uplynulo několik roků.

Zatím Rozárka dospěla v spanilou jak na těle tak i na duchu dívku. Naučila se mnohému užitečnému, poznala lid a zvláště utrpení chudých, ale poznala i rozličné vady lidské a zejména vadu svého otce: a tu často s matinkou sedíce hořké slzy prolévaly.

---

Opět uplynula doba a ta veliký zármutek Rozárce přinesla.

Jednoho totiž dne jsouc celá utrápená, ulehla paní Spurná na lůžko. Z počátku zdálo se, že nemoc, kteráž ji překvapila, není tak zlá; později však se ukázalo, že je nanejvýše povážlivá. Ač bylo užito všech možných prostředků k uzdravení se dobré té paní, přece nic nepomohlo, a paní Spurná za několik dní dokonala vezdejší svou pouť.

Bol a žal, jež po smrti své matky Rozárku opanovaly, nelze ani vypsati.

Jsouc nyní téměř samojediná neustále kochala se zpomínkami na doby, kdy s matinkou důvěrně rozmlouvaly, kterak z domu tajně vycházely, aby chudým v městě a okolí pomoci skýtaly; vzpomínala dále na ty krásné večery, ve kterých ji dobrá matinka povídky vyprávěla a ji krásným božským to ctnostem učila; avšak i na to vzpomínala — a to jí nejvíce dojalo — když se matinka o otcově chybě zmiňovala, prosíc ji, aby dle možnosti tuto vadu svého otce činěním dobrých skutkův napravovala a často za něho se modlila. Při vzpomínce na tato slova dobré své matky div se jí to čistě bílé srdéčko žalostí nerozskočilo. Stále opakovala si ta krásná její naučení a příkazy, jež jí zejmena v době poslední udílela. I umínila si příkazů těch po celý svůj život věrně dbalou býti.

A což pan Spurný?

Zda-li se změnil on po smrti své choti?

Nikoli.

Ač mu hodná paní jeho na smrtelné posteli své ještě ošklivou jeho nectnost vytýkala k napravení chyby té ho vybízejíc, ač to byla jeho povinnost umírající své drahé manželky poslední prosbu a vůli vyplniti: přece toho pan Spurný neučinil.

Ve shromažďování statku svého neustal, nýbrž více ještě chudé utiskoval, ano i nedovoleným spůsobem často jmění své rozmnožoval.

To těžce nesla Rozárka. Ale pamětliva jsouc slov a dobrých skutkův matčiných, činila podobně.

A tak, kde otec chudině zasadil ránu bolestnou, ona hojnými obkladky hleděla ji zaceliti. Říkávalať: „K čemu nám třeba tolik peněz, ladem-li leží, a tamo ubozí chudí hladem se trápí!“

Po slovech těch pak obyčejně odešla do komory neb na půdu, naplnila košík svrchem, neb nabrala do své zástěrky a ubírala se k nuzným, kteříž ji jakožto známého dobrodince již očekávali.

I nebylo jediné chudé chýše, kde by neznali jména „Štědré Rozárky“; ano i dále ještě roznesla se pověst o dobrých skutcích, jež koná Rozárka Spurných.

Avšak chvála o Rozárce donesla se až k uším skoupého otce, pana Spurného.

Hněval-li se pan Spurný za živobytí své manželky pro podobné dobrých skutkův činění, tím více zlobil se nyní. Domlouval své dceři, neopatrné jednání její jí vyčítaje, ba vyhrožoval jí, že ji z domu vyžene, pak-li jej o jmění připravovati — tak to totiž nazýval — nepřestane.

Leč Rozárka, ačkoli jednala proti vůli otce svého, přece štědrou býti nepřestala vědouc, že dobře činí, a že před Bohem dobře obstojí.

Zatím otec ve své lakotě pokročil tak daleko, že široko daleko jakožto skoupý muž rozhlášen byl; ba mnozí předpovídali mu, že jej trest Boží minouti nemůže.

Od té chvíle, v níž se dověděl pan Spurný o skutcích Rozárky, stopoval každý krok její.

Tu se jednou přihodilo, že opět Rozárka jistému chudobnému starci chléb, ovoce a jiné potraviny v zástěrce nesla. Ale tentokráte neušlo to zrakům lakomého pana Spurného. Nadešel si svou dceru, a — jakoby odněkud přicházeje ji potkal — takto k ní promluvil: „Co pak to máš dobrého v zástěrce, milá Rozárko?“

Rozárka leknutím téměř oněměla; líce zbarvily se jí do červena, načež nejistě pravila: „Květiny jsou to, drahý otče, květiny, o jichž květy se rozdělíme se svou přítelkyní Mařenkou, abychom je o Božím Těle před velebnou svátost na cestu sypaly.“

„Tak!“ odpověděl otec, „ukaž mi přece ty květiny!“

Rozárka strachy se třesouc rozevřela zástěrku.

Leč jaký to div! V zástěrce na místě potravin nalézaly se skutečně pestré květiny.

Udivený otec, jsa patrně sklamán, upokojil se, načež k domovu pospíchal.

Ale sotva že na krok od Rozárky ustoupil, již zase místo květin v klíně hrách, čočka, chléb, ovoce a jiné potraviny se nacházely.

Rozárka celá polekaná chvíli hleděla do svého klína, až vzpamatovavši se, rychlým krokem ubírala se domů. Nemeškajíc vstoupila do pokoje svého otce, aby s ním podivnou tuto událost sdělila.

Otec vida, že Rozárka skutečně potraviny a nikoli květiny, jež byl dříve viděl, v zástěrce své chová, stanul jako omráčený před svou dcerou. Teprve když se dokonale byl vzpamatoval, a že se zde div stal, shledal, pozdvihl očí svých k nebi, a sepna ruce, takto zvolal: „O Bože, dobrý Bože, odpustiž mně hříšnému!“ Na to pochváliv hodnou Rozárku, ještě v tu hodinu všecky chudé v městě štědře obdaroval.

„Štědrá Rozárka“ pak již nikdy více tajně, ale vždy veřejně almužny chudým skýtala.