Povídky (Řehák)/Malá Růženka

Povídky Stanislav Řehák
Kanárek	Malá Růženka	Zvědavá Karolinka

Údaje o textu
Titulek:	Malá Růženka
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 47–55.
Licence:	PD old 70
Verze ze souboru Zvonečky (1889): Ztracená a nalezená Růženka

Zahrádečka malá,
květinek v ní mnoho,
uvijem z nich vínek;
rcete však, pro koho?

Pro koho jiného,
nežli pro maminku,
má i ona starost
o naši dušinku.

Pro koho jiného,
nežli pro tatíčka,
starostlivá o nás
jest jeho hlavička.

Učí nás modliť se,
jak mravny byť máme;
nuž pojďte vít věnce,
rodičům je dáme.

Bud. Zahr.

Ze školy kráčela po dvou děvčátka rokujíce živě mezi sebou. Když byla již došla místa, kde se obyčejně rozcházela, a kde je pan učitel opouštěl, oddělila se tři od ostatních a ubírala se k domu pana Plesnivého.

Pan Plesnivý byl bohatým obchodníkem a váženým měšťanem. Mělť četnou rodinu, k níž i naše tři ze školy přicházející dívky náležely.

Když byly malé školačky zdvořile do světnice vstoupily a otci i matce ruce políbily, odešly do vedlejšího pokoje, kdež za stůl, na němž káva, již přichystána byla, zasedly a posvačily.

Šloť u pana Plesnivého všecko jako na drátkách, jakž u řádného obchodníka ani jinak býti nemůže.

Po svačině mohly se dítky pana Plesnivého vždy něčím pobaviti; bylať to vždy doba odpočinku — doba zábavy. Dcerušky obyčejně mezi sebou hrály s loutkami, jichž se jim nenedostávalo; chlapci pak jsouce starší, vyhledávali raději společnost sobě rovnou prohánějíce se v tu dobu za městem.

Tentokráte se však dívkám do hry s loutkami jaksi nechtělo. Neustále na sebe pohlížely a všecky byly tak jako na trní. Matka nemohouc tak nápadné jich chování pochopiti, pravila: „Což si dnes nebudete mezi sebou hráti?“

„Ach, matinko!“ jala se nejstarší Pavlinka sepnouc ručinky prositi, „my jsme se na cestě ze školy mezi sebou umluvily, že tě poprosíme, abysi nám dovolila dnes jíti do lesa na jahody; slyšely jsme od svých spolužaček, že již velmi mnoho jahod v lese narostlo; i jsou prý již tak červené jako panenská jablíčka; že tomu tak, viz tuto kytici, již jsem obdržela od Josefky Tiché; ona sama nás do lesa vybízela.“

Ačkoli matka bojíc se, aby dcerušky nic zlého nepotkalo, chvíli odporovala, přece nemohla prosbě tak naléhavé odolati, zvláště když i Boženka a Růženka, mladší sestry Pavlinčiny, svoje prosby připojily.

„Jdětež tedy,“ pravila matka, „ale tobě, Pavlinko, přikazuji, abysi měla na Boženku a Růženku pozor. Brzy se vraťte a hleďte, aby se žádné z vás nic zlého nestalo.“

Dívky radostí div neskákaly; ihned jaly se na cestu připravovati. S velikým širákem na hlavě a s košíčkem, v němž každá krajíček chleba uschovaný měla, na ruce, vydaly se na cestu k nedalekému lesu.

Blíže lesa stála myslivna, kterou obýval pan Tichý, městský lesník. V myslivně této zastavila se naše trojice malých děvčátek pro Josefku, dcerušku to pana lesního. Odtud všecky v páru hopkujíce zahnuly do lesa.

Les, do něhož se naše dívky ubíraly, byl dosti veliký, tak že kdo v něm nebyl dosti dobře znám, mohl snadno zablouditi. Ale na to dívky ani nevzpomněly; neboť měly neustále na mysli jen ty krásné paseky s místy plnými červených jahod, jak jim to Josefka byla vylíčila; mimo to se svěřily úplně Josefce, která takměř každý kousek lesa velmi dobře znala.

Vesele hopkujíce a radostné písně prozpěvujíce na povel Josefčin, najednou všecky stanuly. Ohlednuvše se, spatřily v pravo ne sice příliš velikou, ale za to jakoby krví politou paseku, plnou jahod. Na nic nečekajíce pustily se do sbírání. I bylo to podívání na hemžící se dívky, kterak o závod své košíčky naplňovaly. Podobaly se věru hromádce mravenčí. Košíčky jejich byly však dosti veliké a tudíž ponenáhlu jen v nich přibývalo; mimo to jim jahody také zachutnaly, a protož nedivte se, že naplňovaly mimo košíček také jiné, mnohem hlubší nádoby, t. j. své žaludky; vy byste tak zajisté také učinily, není-liž pravda?

Starší dívky nejsouce spokojeny s místem jedním — ač jim toto hojnosť jahod poskytovalo — těkaly neustále dál a dále, až vzdálily se malé Růženky, kteráž jim stačiti nemohla a na jednom místě za vděk brala, tak daleko, že jí nejenom neviděly, ale ani se jí dovolati nemohly. Tu teprve poznaly svou chybu a jaké nebezpečí malé Růžence hrozí. Zvláště Pavlinka, kteráž za Růženku zodpovědná byla, velmi naříkala a sobe výčitku činila, že se pro jahody tak zapomněla ani Růženky si nevšímajíc.

Měly sice již košíčky plné jahod, leč ty již netěšily jich více; neboť strach, jenž jim jejich srdéčka svíral, nedovoloval jim ani na nic jiného mysliti, než na ztracenou Růženku. I hledaly, volaly, plakaly — ale Růženku jakoby země pohltila.

Slunce již ponenáhlu chýlilo se k západu a zejména v lese počalo se velmi stmívati.

Dívky vědouce, že jiné pomoci nezbývá, s pláčem utíkaly k domovu, aby nešťastnou zprávu rodičům svým oznámily.

Nemůžete sobě, drahé dítky, ani představiti, jak bolestně dojalo to dobré rodiče, když tak neslýchanou událosť uslyšeli. Nebyli by se snad ani tak lekli, kdyby jim nebylo povědomo, že se v lese plno hlubokých jam nalézá. Jámy ty, jímž se říká hliníky, byly právě v tu dobu vodou naplněny; a tudíž se snadno státi mohlo, že Růženka do některé z jam těch upadnouti a se utopiti mohla. Proto jsouce nanejvýš zarmouceni, rychle se služkou na, cestu do lesa se vydali.

Pavlince a Božence bylo s druhou služkou doma zůstati.

Na cestě k lesu stavili se starostliví rodiče u pana lesního, který se již všeho od Josefky dověděl, aby ho za pomoc požádali. Pan lesní s největší radostí prosbě jejich vyhověl. I zavolal rychle Štěka, svého honícího psa, načež všickni k lesu pospíchali. Pan Tichý jsa lesníkem velmi zkušeným, rozdělil všecky osoby tak, aby na každou jistá čásť lesa ku hledání připadla. Sám pak se svým Štěkem — na nějž vlastně nejvíce spoléháno — šel středem lesa. Již přešli téměř celý les, ale po Růžence nebylo dosud nikde ani stopy. Rodiče hořce plakali, domnívajíce se, že již ani svého milého dítka více nespatří. I chtěli se již k jamám odebrati, aby v nich hledáno bylo, než tu najednou ozve se — štěkot psa. Pan polesný znamenaje hlas Štěka, rychle obrátil své kroky tam, odkud štěkot zazníval; rodiče téměř zoufalí následovali jej. Nedlouho na to objevil se Štěk, jenž neustále ocasem kroutě, pánu svému velmi se lichotil — hned na to však zase odběhl. Všickni majíce to za dobré znamení, šli za ním až k místu, kde najednou stanouti jej spatřili. Tušení je věru nesklamalo. U malého stromku spatřili totiž klidně, jako andílka, spící Růženku a vedle ní plný košíček s jahodami. Radost, jakáž je překvapila, nelze ani vypsati. Vidouce všichni Růženku volně oddychovati, dlouhou chvíli patřili na ni, milostným obličejem jejím se kochajíce. Konečně nemohla již déle zdržeti se paní Plesnivá, aby dítko své do náručí nevzala a tisícerými polibky je neobsypala. Sotva tak byla učinila, otevřelo děvčátko krásná svá očka, a spatříc milenou svou matinku a tatínka objímalo a líbalo je horoucně. Na to jala se vypravovati, jak své sestřičky hledala, ale najíti jich nemohla, nýbrž vždy víc a více bloudila, až najednou — nevědouc ani jak — usedla k tomuto stromečku a šťastně u něho také usnula. —

Rodiče jsouce nálezem zdravé Růženky nevýslovně potěšeni, hlasitě děkovali Bohu a jejich příteli, panu lesnímu, za tak laskavou pomoc; načež dali se na zpáteční cestu.

Byl již také nejvyšší čas; neboť co došli domů, byla čirá tma.

Nemůžete si ani pomysliti, jaká radost nastala teprve doma nad nálezem milované dcerušky.

Pavlinka sice byla tatínkem pokárána, že jsouc nejstarší měla především příkazu matčina dbalá býti a o mladší sestry pečovati, leč trestu jiného nedostala, jelikož byla vždy hodným děvčetem, a rodiče ji — jakož i ostatní své dítky — vřele milovali.

Na jahody však dcerušky pana Plesnivého nikdy více samy jíti nesměly.