Povídka o bažantovi/VI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka o bažantovi, kap. VI.
Autor: E. Seton Thompson
Zdroj: Soubor:SETON, Ernest Thompson - Povídka o bažantovi.pdf
Vydáno: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1912
Licence: PD old 70
Překlad: J. Červený
Licence překlad: PD old 100
Index stran

Dobří, pečliví tatíci jsou tuze vzácni v bažantím světě. Matka staví hnízdo a vysedí mladé bez pomoci, ba skrývá dokonce hnízdo před otcem a setkává se s ním pouze na kmeni, kde on bubnuje a při hledání potravy. Nebo také v popelišti, neboť kde se kury popelí, tam bývá jejich shromaždiště.

Když maličtí z vajec se vyklubali, nebylo u matky ani pomyšlení na něco jiného a také na mužně krásného tatíka pro ně zapomněla. Třetího dne však, když mladí byli dost silní, by se udrželi na tenkých nožičkách, přivedla děti tatíkovi.

Mnoho bažantích tatíků nejeví pražádného zájmu o své děti, ale »Rudý Obojek« byl čestná výjimka a pomáhal hned mladé vychovávati. Maličtí učili se zrovna jako před časem jejich tatík jíst a pít a capali tudíž s maminkou jako vůdkyní v čele, zatím co »Rudý Obojek« poletoval v blízkosti nebo kryl záda.

Jednoho dne, když bažantí rodina v dlouhé čáře, seřaděná jako perličky na šňůrce s jednou velkou na každém konci, putovala po kopci dolů k řece, pozorovala zvědavá veverka se smrku tento slavnostní průvod s maličkým Rudíčkem, nejmladším a nejslabším bažantíkem, který capal v zadu.

»Rudý Obojek«, který na vysokém stromě cídil si a hladil lesklé peří, ušel pozornosti veverčině, v jejíž srdce vplížila se podivná žízeň po ptačí krvi, když zočila tato něžná, malá mláďátka. S vražedným úmyslem, by odřízla cestu motajícímu se opozděnci, vyskočil ten zrzavý loupežník. Matka byla již tuze daleko, by zabránila neštěstí, ale »Rudý Obojek« byl hned na místě. Letěl proti zrzavému hrdlořezu a praštil ho strašně svými silnými perutěmi.

Trefil veverku na nejcitlivějším místě, zrovna do nosu a převalil ji na hromadu roští. Tam ležela, lapajíc vzduch a rudé kapky prýštily jí ze zlé tlamy. Bažanti nechali ji tam ležet a od toho dne již nikdy jich neznepokojovala.

Putovali přímo k vodě, ale před nimi šla tudy kráva a zanechala hluboké díry v písčité hlíně. Do jedné takové díry spadlo jedno neopatrné kuřátko a pištělo ve své tísni, nemohouc se odtud vyprostiti.

Bylo to velmi zoufalé postavení. Nikdo ze starých nevěděl si rady a pobíhali úzkostlivě po okraji. Tu náhle písek povolil, utvořila se šikmá plocha, po níž maličké nahoru vyběhlo a šťastně se zase sešlo se svými sourozenci pod širokou ochrannou střechou matčina ocasu.

Malá hezká maminka byla úhledné postavy, ale měla bystrý rozum a jako pravá maminka myslila dnem i nocí jenom na blaho svých miláčků. Pyšně si vykračovala a kvokala v rodných lesích, vodíc za sebou útlé maličké. Roztahovala malý hnědý ocas jako vějíř, by mladým poskytla co nejvíce stínu a před žádným nepřítelem neustoupila, nýbrž byla vždy připravena k boji nebo útěku, dle toho, co se jí zdálo nejlepším pro její maličké.

Ještě než kuřátka mohla létat, už se setkali se starým pytlákem Žvancem; neboť ač byl teprve červen, už vyšel si se svou vražednou puškou. Se psem Tikem přišel do strže a hafan přiblížil se tak nebezpečně k mladým, že »Rudý Obojek« běžel mu naproti, aby ho odvedl daleko do donského údolí, svým starým, nikdy neselhávajícím úskokem.

Na neštěstí však také starý pytlák Žvanec blížil se k mláďatům. Matka dala dětem znamení »krr, krr!« (skryjte se!) a běžela vstříc člověku, zrovna jako její manžel běžel vstříc psu. Plna lásky mateřské a zkušená v lese vyklouzla neslyšně, až stála zrovna před pytlákem. Potom vznesla se šumným tepem křídel do výše, zapotácela se však zase do listí a stavěla se tak schromenou, že pytláka na okamžik zmýlila. Ale když pak zvolna se odtud hýbala, vlekouc za sebou křídlo, poznal pytlák hned, co to znamená — věděl, že to byl úskok, by ho odlákala od mladých a rozpřáhl se k smrtonosné ráně. Malá maminka byla však obratná, šikovně se uhnula ráně a odkulhala za stromek, by začala tutéž hru znovu. Zase se pytlák pokusil zabít ji holí, ale znovu v pravý čas uskočila a statečně před ním lezla, by ho odvedla od svých bezbranných maličkých. Pytlák rozvzteklen nezdařenými pokusy ji zabít, vzal pušku a vypálil na ni náboj, který by stačil k zabití medvěda. Ubohá, statečná, obětavá maminka byla mrtva.

Pytlák věděl dobře, že mladí jsou jistě někde blízko a hledal kolem, by je našel, ale ani jedno se nehnulo a nepištělo. Nemohl jich najíti, ale jak tak kolem šlapal velkýma nemotornýma nohama, křižoval jejich úkrytem a zašlápl nejednoho malého tichého trpitele. Ale což on o to dbal!

»Rudý Obojek« odlákal zatím žlutého hafana daleko dolů po vodě a vracel se nyní na místo, kde opustil svoji manželku.

Vražedník zatím již odešel a sebral ubohé zbytky maminky, aby je hodil psu.

»Rudý Obojek« hledal kolem a našel zakrvácené místo a dokola rozsypané peří své manželky. Nyní věděl, koho zasáhl výstřel.

Kdo popíše jeho zděšení a hoře? Dle zevnějšku nebylo na něm mnoho znáti, němě civěl několik minut se smutným, sklopeným zrakem na místo, ale při myšlence na opuštěné siroty vzpamatoval se rychle. Přeběhl k úkrytu a za volal známé »krýt, krýt«, ale jen šest malých ochmýřených klubíček otevřelo jasná očka a běželo mu naproti, neboť čtyřem malým opeřeným tělíčkům stal se úkryt jejich hrobem. Bažant opakoval svoje volání, až byl jist, že všichni, kteří mohli odpověděti, se sešli. Potom odváděl je od strašlivého místa daleko, daleko nahoru proti vodě, kde ploty z ostnatého drátu a ostružinové houštiny poskytovaly málo sice příjemnou, ale za to jistou ochranu.

Zde mláďata vyrůstala a byla vychovávána od otce zrovna tak jak matka vychovávala jej. A jeho obsáhlé vědomosti a zkušenosti byly mu při tom velmi na prospěch. Tak mladí rostli a prospívali a když přišel měsíc lovu, byla tu již statná bažantí rodina ze šesti dorostlých bažantů v čele s »Rudým Obojkem«, zářícím peřím jak měď se třpytícím.

Po ztrátě své manželky přestal bubnovat, ale bubnování znamená bažantu totéž, co skřivanu zpěv: je to jeho píseň lásky a výraz kypící síly a zdraví.

Když přešla doba pelichání v měsíci září, narostlo mu zas jeho nádherné peří a vrátila se stará síla, ožil i jeho duch. A tak, když jednoho dne byl u starého pařezu, vyletěl naň a puzen vnitřní silou, bubnoval zase, jak za starých časů.

Od nynějška bubnoval často, jeho děti sedávaly kol něho anebo jedno, věrno svému ušlechtilému původu, vyšvihlo se na blízký pařez nebo kámen a bubnovalo až vzduch se chvěl.

Přišly černé hrozny a měsíc šílenství, ale děti »Rudého Obojku« byly hodny svého velkého otce, v zdravých tělech byl zdravý duch. A tak, ač posedlo je šílenství, přemohly je již za týden, pouze tři odtud odlétly, aby se již nikdy nevrátily.

Když přišel sníh, bydlil starý bažant se svými třemi dětmi, jež ho neopustily, v starém rodném údolí. Byl jen lehký vločkový sněžný poprašek a jelikož povětrnost nebyla příliš mrazivá, přenocovala bažantí rodina pod nízkými, plochými větvemi cedrovými. Druhého dne sněžilo hustěji, mráz byl větší a závěje kupily se vysoko. V noci přestalo sněžit, ale mrazu stále přibývalo.

»Rudý Obojek« odvedl svoji rodinu k bříze, před níž byla velká závěj, zalezl do toho měkkého peříčka nebeského a ostatní šli za ním. Vítr je přikryl čistými, bílými prostěradly a tak spali v bezpečném úkrytu celou noc. Nazítří našli ledovou stěnu, jež povstala ze sněhu, roztálého teplým dechem, ale odstrčili ji snadno a vstali na ranní budíček tatínkův: »krýt, krýt, kvit!« (»Pojďte, děti, leťte!«)

To byla první noc ve vánicí — pro starého bažanta byla to však stará historie. Večer zase spokojeně zalezli do svého teplého lože a noční vítr je pečlivě přikryl. Ale vítr obrátil se východním směrem, chumeleníce byla vystřídána kroupami a jíním. Širé lesy dostaly ledový povlak, a když bažanti procitli, aby vylezli z lože, byly východy uzavřeny silnou, nemilosrdnou vrstvou ledovou.

Spodní sníh byl sice zcela sypký a starý bažant vrtal si cestu vzhůru, ale tam vzdorovala tvrdá, bílá ledová vrstva jeho síle. Ať bušil a namáhal se jakkoliv, nebylo to nic plátno a rozbil si jen křídla a hlavu. Jeho život byl až dosud z radosti i žalosti po tento den, ale právě tento zdál se mu ze všech nejtěžší ranou. Hodiny zvolna ubíhaly. Sil mu ubývalo marným namáháním, ale k cíli nepřiblížil se ani trochu. K tomu musil poslouchati jak jeho děti zoufale zápasí, anebo chvílemi vyrážejí táhlé, žalostné volání o pomoc: »pít, pít!«

Zde dole v smutném svém vězení byli chráněni před pronásledovateli, ale ne před mukami hladu. Z počátku se báli, že přijde snad liška a najde je zde vydané jí v moc; ale když po druhé noci šeřilo se ráno, bylo jim i to již jedno, ba přáli si dokonce, aby přišla, prolomila ledovou koru a poskytla jim aspoň příležitost, aby bojovali na život a na smrt.

Pozdě odpoledne třetího dne zdařilo se konečně starému bažantovi, že proklubal díru do skelného povlaku. Nový život prochvěl jím při tomto úspěchu, pracoval a pracoval, až zrovna před západem slunce mohl prostrčiti děrou hlavu a krk se třpytným obojkem.

Sněhová kora drobila se tlakem jeho širokých, silných zad; bažant vyskočil, vysvobozen z ledového žaláře.

Ale co se stalo s mladými? »Rudý Obojek« letěl k nejbližšímu keři a ukojil hlodavý hlad několika šípky, potom obrátil se prudce k závěji a kvokal a volal, ale jen jediný z ubohých zajatců odpovídal. Slaboučké »pít, pít« popohánělo ho k zuřivému hrabání ostrými drápy a když byla prolomena ledová kora, vylezlo jedno z jeho dětí, »Šedý Ocásek« na světlo boží. A to bylo vše. Když sníh na jaře roztál, objevily se dvě malé mrtvolky: kůže, kosti a peří — víc nic.