Povídka o bažantovi/V.

Povídka o bažantovi Ernest Thompson Seton
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	Povídka o bažantovi, kap. V.
Autor:	E. Seton Thompson
Zdroj:	Soubor:SETON, Ernest Thompson - Povídka o bažantovi.pdf
Vydáno:	Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1912
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. Červený
Licence překlad:	PD old 100
Index stran

Když přišla zima, stala se potrava vzácnou. A »Rudý Obojek« zdržoval se zase v staré horské strži se svahy porostlými smrky. Leč stará moudrost bažantí učí: »Potrava i nepřátelé mění se s měsícem.« Tak »bludný měsíc« přinesl šílenství, samotu a hrozny, »sněžný měsíc« šípky a »bouřlivý měsíc« přišel s březovými výhonky a vánicemi, jež povlekly lesy ledovým povlakem a ztěžovaly neobyčejně zachytit se pevně při okusování zmrzlých pupenů. Bažantův zobák byl již těžkou prací tak opotřebován, že, i když byl zavřen, bylo viděti za hákovitým ohbím otvor.

Příroda však ho dobře vyzbrojila pro hladkou, kluzkou půdu, neboť jeho pařáty, které ještě v září byly jemné a měkké, staly se nyní ostrými, obrostlými ostruhami a rostly, jak přibývalo zimy, až s prvním sněhem byl vyzbrojen silnými lyžemi a ostruhami pro chůzi na ledě. Studené počasí zahnalo většinou jestřáby a sovy a také čtyřnohým bažantím nepřátelům znemožnilo, by připlížili se nepozorovaně. Výhody a nevýhody zimy se tak skoro vyrovnávaly.

Pří hledání potravy pouštěl se »Rudý Obojek« denně dál a dále, až konečně objevil a důkladně propátral strž rosdaleskou s jejími bílými břízami a Castle Frank s jeho vinnými hrozny a jeřabinami.

Rovněž bloudil lesy chesterskými, kde plné hrozny divokého vína chvěly se ve větru a svůdné černé bobule svítily pod sněhem.

Brzy vypátral, že lidé z nějakých důvodů nechodí s puškami za vysoký plot Castle Franku, tam tedy trávil svoje dny, našel si nové skrýše, novou potravu a byl každým dnem chytřejší a krásnější.

Byl sice zcela sám, ale nepovažoval to za neštěstí. Kamkoli se vrtnul, všude poskakovaly čiperné koňadry. Vzpomínal si na doby, kdy tito ptáčkové zdáli se mu velkými, důležitými bytostmi. Byly to nejsměšnější a nejveselejší lesní obyvatelky; ještě než uplynul podzim už notovaly písničku: »Přijde jaro, přijde!« a hudly ji i při nejhorších bouřích po celou zimu, až konečně »hladový měsíc«, totiž náš únor, chýlil se ku konci.

Nyní mohly dvojnásobnou silou zvěstovati svoje růžové názory na svět, a také to dělaly s důrazem, který zněl asi: A já vám to povídala…

Slunéčku přibývalo síly, už rozehřálo sníh s jižního svahu a odkrylo široké záhony plné vonného přezimovavšího zeleného brčálu, jehož bobulky byly slavnostními hody pro vyhladovělý bažantí žaludek.

Byl konec těžké práce; bažant již nemusil s velkým namáháním okusovati zmrzlé výhonky; jeho zobák si odpočinul a měl pokdy, by se zase srovnal jako byl dříve.

Brzy přilétla první třasořitka a cvrlikala: »Jaro je tu, jaro!« Slunéčko hřálo každým dnem tepleji, jednoho rána v soumraku zaznělo hlasité: krá—krá a stará vrána přiletěla sem v čele svého hejna, aby vytroubila veřejně:

»Jaro je tu, jaro!«

Zdálo se, že celá příroda na to odpovídá. Bylo to zahájení ptačího Nového roku a jaro slavilo vjezd do každého ptačího srdce. Koňadry byly přímo poblázněné, zpívaly svoje: »Jaro je tu, jaro je tu!« tak vytrvale, že bylo věru ku podivu, jak zbyl jim ještě čas k hledání potravy. Také »Rudý Obojek«, náš bažant, cítil, jak hraje to v něm v každé žilce. Vyskočil na pařez a spustil hromové: »Dum, dum, drum … rrr …,« znovu a znovu, až to úzkým údolím hlaholilo. Tam vzbudila se stlumená ozvěna a šířila po lesích jeho radost nad příchodem jara.

Daleko dole v údolí byla chajda pytláka Žvance. Zaslechl bažantí bubnování v tichém ranním vzduchu a tušil, že tam nahoře bylo by možno chytit bažantího kohouta. Připlížil se do strže se svou bouchačkou, ale bažant odlétl tichounce odtud a neodpočinul si dokud nedostal se zase do údolí Bahnišťáku.

Tam usadil se na svém starém pařeze a bubnoval znovu a znovu svoje hřmotné čepobití, až jakýsi klučina, který se po lese toulal, přiběhl zděšen domů povědět mamince, že Indiáni jsou na válečné stezce a že v údolí slyšel jejich bojovné bubnování.

Proč asi šťastný mládec projevuje jásotem svoji radost? Proč osamělá mlád vzdychá? Vědí to zrovna tak málo jako bažant věděl, proč každý den leze na starý, odumřelý pařez a bubnuje a brouká v lesy, anebo proč rozkládá svůj nádherný jiskřící se obojek, by zářil v jasu slunečním. Kde se vzala ta neznámá touha po druhovi, který by se obdivoval jeho třpytnému peří? A proč toto přání nenapadlo ho již mnohem dříve, ještě než nastal »kočičí měsíc«?

»Dum, dum, drrum … , rrrr …«

dunělo to znovu a znovu.

Den jak den navštěvoval bažant oblíbené svoje místečko a nová ozdoba: růžový hřebínek rostl mu nad jasnýma, směle se blýskajícíma očima. Staré bačkorovité lyže na nohou zmizely, jeho obojek stával se důstojnější, oči čistší a celý zjev jeho byl nádherný k pohledu, jak se čepejřil a třpytil v zlatých paprscích slunečních.

Ale byl tak osamělý.

Než co počít, musil své touze uleviti denními koncerty, bubnováním. Až jednou časně ráno v krásném květnu měsíci, když toužebně bubnoval, a znovu bubnoval, zaslechl jemným svým sluchem tichý šustot v křoví.

Z trnul jak socha a naslouchal: věděl, že někdo ho pozoruje. A bylo to možné? Stála tu něžná postavička, plachá malá bažantí slečinka, jež pokoušela se stydlivě se skrýti. V okamžiku byl u ní. Nový neznámý cit ho schvátil, jako trpícího palčivou žízní, jenž prahne po chladivém pramenu.

A vážně capal, rozkládaje na odiv svoji pyšnou zdobu. Odkud věděl, že se jí to bude líbit? Čepejřil své peří a dovedl je tak postavit, že sluneční paprsky odrážely se třpytivě od něho, a při tom tichounce kvokal — což znamenalo asi totéž, co ono sladké nicotné tlachání »vyšších bytostí«.

Bylo to patrno — její srdce bylo získáno. Získáno a to již dávno před tím, jen kdyby to byl býval zpozoroval. Plné tři dny šla bažantí slečinka za jeho lákavým bubnováním, obdivovala se mu způsobně z dáli a cítila se drobátko uražena, že ji dosud nepozoroval, ač byla mu přec tak blízko. Nebylo tedy tichounké zašustění v křoví snad přece jenom náhodou.

Leč nyní sklonila pokorně hlavinku v sladké oddané milosti. — Osamělá cesta pustinou byla za ním, žíznivý poutník nalezl konečně přece chladivý pramen.

Byl to šťastný, nádherný čas v líbezném údolí — které mělo tak ošklivé jméno. Nikdy nesvítilo slunce tak jasně a vzduch byl pln balsamicky sladké vůně smrčí. Den jak den přicházel velký, ušlechtilý pták na své zamilované místečko, někdy s ní, někdy také sám a bubnoval a kroutil se ze samé radosti ze života. Ale proč někdy sám? Proč nepřicházel vždy se svou malou hnědou paničkou? Celé hodiny bývala u něho při slavnostních hodech a sladkých hrách lásky, potom uklouzla mu náhle a zmizela až do zítřejšího dne, když hlasitý válečný křik zazníval od pařezu a poroučel jí velitelsky, by se vrátila.

Hluboké tajemství lesa vznášelo se mezi milujícím se párečkem, tajemství, jež »Rudý Obojek« nemohl proniknouti. Jaká byla as příčina, že den jak den pořád déle se omeškávala, až konečně jednoho rána na jeho volání se ne dostavila? Minul den druhý, již i třetí chýlil se ku konci, ale přece nepřišla.

»Rudý Obojek« zdivočil vzrušením, prolétal šumivým letem les, volal se starého pařezu, létal po proudu, proti proudu, nahoru ke kopci a dolů do údolí, bubnoval a hrkal touhyplně — ale nadarmo.

Když čtvrtého dne jeho vábení znělo lesem, zaslechl náhle jako při první schůzce šustot v křoví; tu stála pohřešovaná bažantice a pod jejími ochrannými křídly a kolem ní pískalo deset maličkých, hezoučkých kuřátek.

»Rudý Obojek« spustil se k ní a polekal jasnooké ochmýřené kouličky strašně svým náhlým zjevem. Mladí skupili se kol maminky, aby mu ukázali, že oni mají nyní na ni větší právo, než on. Nejdříve ho to trochu udivilo, ale brzy zvykl změně. Od té chvíle zůstal při maličkých a pečoval o ně, jak jeho tatík se nikdy oň tak nestaral.