Povídka o bažantovi/IV.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka o bažantovi, kap. IV.
Autor: E. Seton Thompson
Zdroj: Soubor:SETON, Ernest Thompson - Povídka o bažantovi.pdf
Vydáno: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1912
Licence: PD old 70
Překlad: J. Červený
Licence překlad: PD old 100
Index stran

Jednoho dne v »měsíci žaludů«, to jest asi uprostřed října, když rodina bažantí s plnými volátky koupala se v teplých paprscích poledního slunce u skáceného kmene jedlového, zaslechla náhle vzdálený rachot pušky. Tu vyskočil »Rudý Obojek«, náš krásný mladý bažant, na kmen, jakoby poslouchal vnitřního pudu, párkráte vyšlapoval si sem a tam a pak vznesl se vysoko do jasného, čistého, kořenného vzduchu a cvrčel hlasitě a vyzývavě křídly. Zrovna jako hříbě dává na jevo svoji dobrou náladu hlasitým řehotem, cvrčel bažant v blaživém pocitu své síly hlasitěji a hlasitěji, až konečně, aniž by chtěl »bubnoval«.

A pyšný na svoje nové umění, brázdil vzduch, sviště mohutnými křídly a naplňoval les daleko se rozléhajícím bubnováním dospělého bažanta. Jeho sourozenci slyšeli a viděli to s úžasem a obdivem, i jeho matka to zpozorovala a jednala s ním od toho dne s jistou úzkostlivou plachostí.

Počátkem listopadu dostavuje se strašidelný nepřítel, V listopadu prvního roku svého života pozbývají všichni bažanti rozumu dle podivného zákona přírody, který také někdy zachvátí lidi. Bažanti jsou posedlí silnou touhou letěti někam, aniž by měli určité cíle. I nejmoudřejší mezi nimi počínají si v této době hloupě. V hejnech prolétají v nejrychlejším letu zemi v noci, bývají roztrhání dráty, řítí se v planoucí světla majáková anebo naráží na blýskající se oči lokomotiv. Ve dne pak nalézáme je na nejpodivnějších místech, v budovách, na širých bahnitých lukách, nalézáme je, jak visí na telefonních drátech velkých měst a dokonce na palubách pobřežních lodí.

Zdá se, že toto šílenství je zbytkem prastarého zvyku měnit bydliště a má konečně dobrou stránku, rozptyluje rodiny a zabraňuje, by příslušníci ženili se mezi svými, což by na konec bylo as osudné celému rodu. V prvním roce přepadá toto šílenství mladé bažanty nejhůře, i druhý podzim může se jich zmocniti zase, neboť je velmi nakažlivé, ale třetí rok jsou již dle zkušeností toho prosti.

Maminka »Rudého Obojku« věděla, že to musí příjíti, jakmile začnou černali se hrozny a s javoru prší zlaté listí. Ale nedalo se nic dělat, nežli pečovat o zdraví dítek a držeti je v nejtišším místě lesů.

První známky se dostavovaly, když hejno divokých husí letělo jim nad hlavami k jihu. Takové dlouhokrké »jestřáby« bažantí mláďata nikdy v životě neviděla a bála se jich. Ale když viděla, že maminka se jich nebojí, dodala si odvahy a dívala se se zvláštním zájmem za letícími vystěhovalci. Zajímal je divoký a vřeštivý křik, anebo propukával v nich skrytý pud? — Mláďata zachvátila prudká touha letět za těmito divokými ptáky. Pozorovala, jak tito trubači mizí rychle na jihu a vyhledávala vyšší místa, by mohla je ještě dále sledovali. A od toho dne byla mláďata bažantí jak vyměněná.

Měsíčku v listopadu přibývalo, a když byl v úplňku, vypuklo u mláďat listopadové šílenství.

Nejhůře byla zachvácena z mláďat právě nejslabší — a mladá rodinka rozptýlila se do všech úhlů světa. I »Rudý Obojek« podnikal dlouhé noční lety bez cíle, hnalo ho to na jih, ale tam třpytily se mu hluboké vody jezera Ontaria. Obrátil se. Koncem listopadu vrátil se zase do strže u Bahnišťáku — ale byl sám, opuštěn.