Povídka o bažantovi/III.

Povídka o bažantovi Ernest Thompson Seton
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Povídka o bažantovi, kap. II.
Autor:	E. Seton Thompson
Zdroj:	Soubor:SETON, Ernest Thompson - Povídka o bažantovi.pdf
Vydáno:	Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1912
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. Červený
Licence překlad:	PD old 100
Index stran

Tulák Žvanec bydlil v chudičké chatrči blíže řeky Donu, severně od Toronta, a žil tak, že by to řečtí mudrci nazývali dokonalým, závidění hodným životem. Neměl ani majetku, ani společenského postavení, daní neplatil a neměl pražádných nároků na život. Trávil dny svoje hrou v karty a nic neděláním, a dělal-li, bylo to co možno nejmíň. Většinu svého času ztrávil v lese. Myslil, že je pravý sportovník, neboť miloval velice lov a působilo mu velkou radost, když zvěř, na niž namířil, válela se smrtelně zraněna na zemi.

Sousedé považovali ho za bezprávného vetřelce, za psance a neviděli v něm nic víc nežli tuláka. Žvanec střílel a kladl oka celý rok a vyjádřil se, že poznal by dle chuti bažantů, jaký je měsíc, kdyby to náhodou nevěděl z kalendáře. To svědčilo bezpochyby o bystrém daru pozorovacím, bylo však také bohužel důkazem čehosi, co bylo mu pramálo ke cti. Zákonitá doba pro lov bažantů počínala 15. září, nebylo však divu, že Žvanec začal s honbou již o čtrnáct dní dříve. Ale rok jak rok dovedl uklouznouti trestající spravedlnosti.

Žvanec zřídka jen zchromil výstřelem ptáku křídlo, raději skolil zvěř jistou ranou. To nebylo snadné, bylo-li listí ještě na stromech, a to bylo as příčinou, proč naše bažantí rodina v horské strži tak dlouho rejdila neznepokojována. Ale v okolí bylo více střelců a z obavy, by ho nepředešli, vydal se hledat bažantí pečínku.

Nezaslechl šumu perutí, když matka-bažantice odlétla odtud se šesti zbylými dětmi, zastrčil tudíž dvě malé bažantí mrtvolky do torby a vrátil se do své chatrče.

Tak seznali malí bažantíkové, že pes není liška a že musí se s ním docela jinak jednat. A prastará moudrost vryla se jim hluboko v mysl. Poslušnost přináší dlouhý život.

V ostatních dnech zářijových měli dost práce, aby se vyhýbali potulujícím se myslivcům, jakož i starým nepřátelům. Jak o dříve přenocovávali na dlouhých tenkých větévkách mezi nejhustším loubím, jež je chránilo před nebezpečím shora, ze vzduchu. Výška stromů chránila je před nepřáteli zdola a neobávali se ničeho, leda medvěda mývala, jehožto zdlouhavý těžký krok po ohebných větévkách je vždy v pravý čas varoval.

Ale listí již opadávalo a »nepřátelé a strava mění se každý měsíc«. Byl čas ořechů, ale také čas sov. Sova pálená přilétala od severu a zdvojnásobovala i ztrojnásobovala nebezpečí. Noci byly chladnější, mývalové méně nebezpeční a proto matka-bažantice přeložila noční skrýši do husté směsi jehličí jedle.

Jen jedno mládě nedbalo matčina varovného »krýt! krýt!«, zůstalo sedět na své houpavé, nyní skoro bezlisté jilmové větévce — a velká sova se žlutýma třpytícíma se očima odnesla je odtud dříve, než se rozbřesklo.

Matka a pět dětí zbylo nyní na světě. Ale děti byly již skoro tak velké jako stará, ba nejstarší bažant, týž, který seděl kdys na listě, byl dokonce větší. Okruží na krku začalo se objevovat, nejdříve jen konečky per, aby naznačovaly, kde se budou jednou pyšnit, až narostou. Ani byste nevěřili, jak bažantíci byli na to pyšní. Taková kružinka je pro bažanta totéž, jako pro páva chvost — jeho krása, jeho pýcha. Kružinka slepice je černá s lehounkým, zelenavým leskem, kohoutí okruží je mnohem tmavší, černější a leskne se živou zelení. Někdy objeví se bažant neobyčejně velký a silný, jehož okruží je nejen bujnější, ale také, jako podivná hříčka přírody je temně červené jako měď, třpytící se v tónech fialových, zelených a zlatých. Takový pták je jistě div a maličký bažantík, který kdys na listu se schoulil a vždy dělal co mu poručeno, pyšnil se dříve nežli nastal »měsíc žaludů«, okružím, třpytícím se zlatém a mědí. Byl to »Červený Obojek«, slavný bažant z donského údolí.