Povídka o bažantovi/VII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Povídka o bažantovi, kap. VII.
Autor: E. Seton Thompson
Zdroj: Soubor:SETON, Ernest Thompson - Povídka o bažantovi.pdf
Vydáno: Nákladem tiskového výboru Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Praha, 1912
Licence: PD old 70
Překlad: J. Červený
Licence překlad: PD old 100
Index stran

Trvalo to arciť několik neděl, než se »Rudý Obojek« a »Šedý Ocásek« zcela zotavili, ale dobrá strava a nadbytek klidu jsou jistá léčiva. Jednoho krásného jasného dne o zimním slunovratu seděl »Rudý Obojek« jako za starých časů na svém pařeze a rozechvíval vzduch majestátním bubnováním. Bylo to bubnování anebo zrádné stopy ve sněhu, jež pytlákovi prozrazovaly bažantí přítomnost? Den jak den prolézal pytlák strž s úmyslem, že bažanty smete. Oni znali již dávno svého vytrvalého pronásledovatele, ale nyní se chystal on poznat je blíže. Nádherný bažant s měděným obojkem stával se v celém údolí proslaveným. Leckdo se pokusil v měsíci lovu sfouknout mu svíčičku života, ale »Rudý Obojek« byl obeznámen se zákony lesa.

Pytlák Žvanec však neustával pronásledovati ho svou bouchačkou, mnoho ran vypálil na darmo, neboť jako zázrakem našel se vždy nějaký strom, mechoviště nebo nějaká jiná ochrana a »Rudý Obojek« žil, rostl a bubnoval.

Když nastal měsíc sněhu, přestěhoval se bažant s »Šedým Ocáskem« do lesa u Castle Franku, neboť tam bylo potravy nadbytek a mohutné prastaré stromy. Na jižním svahu, uprostřed plazivých nízkých borovic, stál štíhlý smrk. Jako vysoký vrchol, jenž jiné stromy přečníval, hostil v létě sojáka s jeho nevěstou sojkou.

Tam nahoře mimo dostřel zpíval a tančil soják ve vlahých dnech jarních před svou družkou, slunil svoje skvělá modrá péra v jase slunečním a švitořil nejsladší melodie, tak sladké a svěží jak z pohádky.

Nedaleko tohoto smrku žil nyní »Rudý Obojek« se svým jediným zbylým synáčkem. Ale nezajímala ho koruna smrku vysoko v čistém vzduchu, nýbrž úpatí. »Bažantí víno« a brčál rostly tam pod nízkými borovicemi a sníh skrýval smrkové šišky plné zrn. Nebylo lepšího naleziště potravy, silný smrk poskytoval ke vše mu ochrany před smrtícím olovem a nejméně dvanáctkráte zachránil za nebezpečné honby bažantům život. Zde pytlák Žvanec, obeznámený se zvyky bažantů, kladl jim nové osidlo. Číhal v úkrytu, zatím co jeho kamarád obcházel na návrší, nadháněje mu ptáky, capal nízkým houštím, kde »Rudý Obojek« i »Šedý Ocásek« právě hodovali. Dlouho jíž, nežli střelec byl v nebezpečné blízkosti, varoval »Rudý Obojek« tichým »Rrr — rrr« (nebezpečí) a běžel k velkému smrku. »Šedý Ocásek« byl v jisté vzdálenosti na kopci a náhle spatřil nového nepřítele, žlutého hafana, jenž běžel právě k němu. »Rudý Obojek« pro houští hafana neviděl a »Šedý Ocásek« byl následkem toho zřejmě pomaten. »Kvit, kvit« (leť, leť), křičel a běžel na kopec. »Krýt, rrr« (»sem, skryj se!«), volal rozvážný otec, neboť muž s puškou přiblížil se na dostřel. Bažant běžel za tlustý kmen, a když se tam na okamžik zastavil, aby na »Šedého Ocáska« ještě zavolal: »sem, sem!«, zaslechl náhle tichý šustot, prozrazující mu, že je zde skryt ještě jeden střelec. »Šedý Ocásek« vzlétl, jakmile pes se naň vrhl, letěl za ochranný strom a byl nyní v moci mizerného taškáře, který byl tam skryt. »Vrrr,« bažant vzlétl — nádherný ušlechtilý tvor — »Bé« — a již sletěl do bílého sněhu střelen a krváceje.

Pro »Rudý Obojek« bylo to nebezpečné místo, neboť zde nebylo možno nepozorovaně vzlétnouti, proto schoulil se na plocho. Pes přišel do nebezpečné blízkosti a cizinec šel zrovna kolem, ale »Rudý Obojek« se ani nehýbal, až naskytla se příležitost vklouznouti za tlustý kmen smrkový. Tam vzlétl a letěl tiše odtud, k svému osamělému údolí.

Všecky jeho drahé zabilo smrtící olovo a on zbyl sám, zcela osamělý. Sněžný měsíc míjel, »Rudý Obojek« unikl nepřátelům často jen s bídou, neboť byl pronásledován nemilosrdně, ježto byl jediný zbylý svého rodu.

Konečně zdálo se mařením času, číhat naň s puškou. Když bylo nejvíc sněhu a potravy nejskrovněji, vymyslil Žvanec nový úklad. Na místě, kde obvykle bažant hledal potravu, nastavěl množství ok. Zajíc, starý přítel bažantů, rozhlodal jich několik ostrými zuby, ale několik jich zbylo. »Rudý Obojek«, který někde něco ve vzduchu pozoroval, skutečně do jednoho šlápl. V okamžiku byl vymrštěn do vzduchu a houpal se bez pomoci za nohu.

Což nemají ubohá zvířata pražádných mravních či zákonných práv? A jaké právo má člověk, by svým spolutvorům chystal taková dlouhá, strašná muka, jen proto, že tento tvor nemluví jeho řečí? — Celý den visel ubohý »Rudý Obojek« v mukách stále rostoucích a tloukl mohutnými, silnými perutěmi v marné snaze osvobodit se. Celý den, celou noc vznášel se mezi nebem a zemí, až konečně přál si jen smrt. Ale ta nepřicházela ho vysvobodit! Rozednilo se, minul den, a bažant dosud zde visel, zvolna umíraje. Druhá noc se plížila a velká sova pálená, přivábená slabým třepetáním, udělala trápení konec. Byl to dobrý čin.

Vítr foukal od severu do údolí, sněhová vánice fučela přes svraskalý led nad nehostinnou bařinou směrem k jezeru a rozfoukávala po kraji servané, duhovými barvami se třpytící peří, pýchu posledního bažanta z donského údolí.

Neboť žádný již nepřijde do Castle Franku. Lesním ptákům se stýská po bojovném jarním pozdravu a starý smrkový pařez v údolí Bahnišťáku shnil a rozpadl se.