Přeskočit na obsah

Poslední paní Hlohovská/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Poslední paní Hlohovská
Autor: Karolina Světlá
Zdroj: SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 46–60.
Licence: PD old 70

Mladá hraběnka, schoulená v lenošce, odpočívala po dnešní noci a jitru namáhavém odpůldne ve své ložnici. Podobalť se pokoj ten obrazárně. Zdi jeho byly pokryty malbami, představujícími všecky zámky, hrady, dvorce a města, které měla téhož času rodina Felsenburkova ve svém držení a jejichžto vladařkou ona se měla státi po smrti otcově. Dalť je hrabě sem zavěsiti, aby měla dcera jeho vstávajíc, lehajíc, celé svoje ohromné bohatství na očích a v pohledu naň podle libosti kochati se mohla. Vedle slečny na stolku stál pohár císařem jí podaný. Snivě naň pohlížela.

Vešel k ní znenadání otec; nikdy v hodinu tu k ní nepřicházel. Krok jeho byl ještě pyšnější, držení těla ještě sebevědomější než jindy. Mlčky naproti dceři se usadil, upíraje nejdříve na ni, pak na pohár dlouhý pohled, z něhož sálal podivný oheň.

„Co je ti?“ slečna se starostlivým se ho tázala úžasem, poznávajíc, že se s ním děje cosi kromobyčejného a obávajíc se, aby nebyl churav. Tvář jeho jen jen hořela.

„Máš mne ráda?“ místo odpovědi se jí tázal.

Mladá hraběnka vyskočila jako pružina, a ovinuvši mu těsně obě ruce kolem krku, srdečně v ústa ho políbila. Netušila dcera, že dává otci políbení poslední, netušil otec, že prožívá s dcerou poslední okamžiky lásky vzájemné.

„Miluješ-li mne skutečně, tož zajisté také něco kvůli mně uděláš, ač jsi mne v době poslední v tomto ohledu právě nerozmazlila.“

Ona naň kajícně pohlédla, dobře věděla, že s ni bývá otec teď velmi často nespokojen.

„Velice toho lituji, že se ti již nelíbím, jak jsem se ti líbívala,“ pravila mu smutně, „nespokojenost tvoje často velice mne rmoutívá. Avšak poraď mi konečně, kterak se ubrániti myšlenkám, jež v hlavě se mi proti vůli rodí, a kterak učiniti, aby ohlas jejich nikdy se mi nezachvěl v hovoru a odlesk jejich nikdy na tváři? Ó věř, že mi nelze jim uniknouti, jako nelze uniknouti chmurám bouřlivým, které nad námi se vznášejí. Najdou nás všude, v každém zákoutí, v každém úkrytu, byť i to bylo pod zemí, a jejich blesky rozpoltí nad námi každý krov, třeba to byla skála věkovitá. Nemohu za to, otvírají-li se někdy v mysli mé propasti, na jichž pokraji duše moje trne, jichž hloubku ale měřit musím pohledem zděšeným. Jsoutě hodiny, kde se mi podobá vše, co konám, vše, co vidím, že konají jiní, základu že postrádá pravého, že v tom není pravdy, na lži a omylu že to vybudováno, všichni že jsme na scestí, vše co je, zcela jiné že by býti mělo, a přec nevím, jakým to měnit způsobem, ba nevím ani, nutno či radno-li to změnit. Vždyť jsou všichni lidé tak spokojeni s tím, co svět ten jim podává, nikdo ze všech, které znám, po jiném nebaží! Pročež pochopuji tvou ke mně nevůli, když já jediná mezi všemi nejšťastnější, nejbohatší, vším oplývající vzdychám, když obracím zraky na všecky strany, abych se dopátrala něčeho, co snad není, nebude a nebylo, že prahnu, nevědouc vlastně po čem. Chtěla jsem se na to zeptat císaře, v němž prý soustředěna moudrost našeho věku, on mění stále, on bourá a zvrací. Snad cítí v sobě podobnou nespokojenost, podobně prázdno, že tak jedná, tutéž nutnost, aby vše se proměnilo, jako já. Snad aspoň by mně byl řekl, jsem-li oprávněna tak smýšlet, jak smýšlím, či jsem-li štěstím přesycena, jak ty pravíš, nebo rozmarná, či churava, jak sama sobě tak často vyčítám, unavena tím věčným ve mně vlnobitím, kdež veselost hlučná s nevýslovnou truchlivostí a touhou tak kvapně ve mně se střídají. Ale nepodařil se mi s ním hovor důvěrný; v sále byl ustavičně zaměstnán, nemohla jsem k němu přistoupiti a s ním promluviti, jak jsem si byla umínila, slyšíc, že bude tento večer naším hostem, a za branou tuze spěchal. Ach, tatínku, zdaližpak budeš ke mně zas přicházeti pro jiného ještě, než abys mne pokáral a nevděčnost mně vyčítal?“

„Činím dnes již začátek.“

„Skutečně?“

„Vždyť jsem pravil, že dnes si přeji, o tom se přesvědčiti, máš-li mne tak ráda, jak někdy mne ubezpečuješ, jak dcera povinna otce milovati.“

„Čím to mohu dokázati? Mluv!“

„Připravíš-li se ochotně a bez odporu obvyklého na cestu.“

„Kam to se mnou tak náhle hodláš?“

„Uvedu tě konečně vznešené tvé kmotře.“

Bílá ramena slečnina sklesla se šíje otcovy, již byla dosud objímala.

„Zapomínáš, tatínku, že tolikrát na tobě jsem si žádala, jen tam abys mne nezavezl.“

„Pozval mne císař při odjezdu co nejvlídněji a nejdůtklivěji. Urážkou proň, kdybychom se nedostavili. Přání tak určité, panovníkem pronešené, rozkazu se rovná. Ostatně jsi před okamžikem vyslovila touhu, s ním se domluviti, budeš to moci činit podle libosti.“

„Uzlobila bych u dvora tebe i sebe.“

„To se nestane! Jedná-li se o důstojnost naší rodiny, pak žádným žertům nerozumím a žádných žertů nedovolím. Nerad bych o tom pochyboval, že slečna Felsenburková není v tom ohledu stejného s otcem náhledu.“

Hrabě pronesl slova ta tak příkře, že ho dcera jeho ještě nikdy přízvukem takovým k sobě hovořiti neslyšela. Celá se zachvěla, sklesnuvši do lenošky, z níž před chvílí tak radostně vyskočila. aby otce objala.

Hrabě vida, že dceru polekal, snažil se, aby se umírnil.

„Poslyš, Felicino, otce svého konečně klidně a rozumně,“ chlácholivě jí pravil, „zbytečnostmi ho z řeči nevytrhuj a nepopouzej námitkami dětinskými. Ty snad ve své nezkušenosti ani netušíš, jak důležitý nastal v životě tvém okamžik, v rukou tvých že spočívá možnost dodati jménu Felsenburkův ještě většího lesku a nehynoucí pověsti. Protož s tebou mluvím určitě a nesnažím se, abych laškováním tě přiměl k tomu, co povinnost, abys vykonala, neodbytně ti káže. Ty víš, že co manžel mnoho radostí jsem nezakusil; úkolem tvým nepopiratelným, aby mi dcera nahradila, čím choť na mně se provinila, a aby znova na cti naší rodinné se neprohřešila tvrdošíjnou onou neústupností a zpozdilou krátkozrakostí matku vyznačující.“

Mladá hraběnka ho poslouchala nepohnutě, oči majíc dokořán otevřené. „Byl jsem přesvědčen, že chováním a zjevem učiníš dojem nepříznivý na přísného panovníka, avšak zmýlil jsem se. Shledal Josef II. v povaze tvé stránky s povahou jeho spřízněné, vlastnosti podobné jeho vlastním, setkal se u tebe s náhledy a myšlenkami, s nimiž nejen souhlasí, ale které i sdílí. Pronesl, že až u dvora se objevíš, on se stane tvým rytířem, tvou pomocí a přičiněním že tam podnikne mnoho změn. Určil ti, jak vidíš, úlohu rovněž tak důležitou jak skvělou.“

Hrabě učinil přestávku. Očekával, že mu bude dcera přizvukovati, ale ona ani nehlesla, pořád naň zírajíc týmž napjatým pohledem. Mlčení to a pohled ten ani dost málo se nelíbily otci, i pokračoval zas prudčeji a přísněji:

„Toť ovšem není vše, o nejhlavnější a nejdůležitější ještě se jedná. Neníť Josef šťasten v lásce ni rodinné ni manželské, málo dosud upřímnosti se doznal. Matka jeho dává přednost bratru jeho mladšímu Leopoldovi, bratr ten a sestry ho nemilují co prvorozence a poručníka svého. První jeho choť, Isabela Parmská, již v zápalu prvního citu vášnivě miloval, nesplácela mu stejnou měrou, cítila se vedle něho nešťastnou. Zjevila mu to sestra jeho v dobrém úmyslu, pozorujíc, kterak nad úmrtím jejím se rmoutí, a zasadila mu tím ránu hlubokou. Nechtěl o lásce a sňatku již slyšet, jen na doléhání matčino z ohledů politických pojal choť druhou. Josefa Bavorská v ničem mu nedostačovala, nikdy se netajil svou k ní lhostejností. Chladně se odvrací od nejpřednějších krásek, dvůr jeho zdobících. Tys první po Isabele, kterás ho překvapila, dojala, rázem si ho vydobyvši. Ano, tys císaře dobyla, není o tom nejmenší pochybnosti, on odjel, tebou okouzlen. Na tobě jediné teď záleží, získat si ho úplně a k němu se vyšinouti. Staneš-li se nejen jeho přítelkou, ale i přítelem, budeš-li nejen hodna jeho lásky, ale i důvěry, podaří-li se ti nejen zaměstnávati jeho cit, ale i upoutati jeho ducha, dokázati mu, že jsi nejen s to pochopiti všecky jeho plány, ale povzbuditi v něm nové, státi se mu nejen milou, ale nutnou, potřebnou, nenahraditelnou, pak jsem jist, že se ti dá snadno pohnouti k tajnému sňatku, ba že ti ho navrhne sám.“

Marie Felicina mezi hovorem tím zbledla jako mrtvola. Hrabě dělal, jako by pohnutí jejího nezpozoroval.

„Do čtyř neděl můžeš být na cestu dokonale připravena. Zbytečno, abych ti pravil, bys nešetřila peněz a nejkrásnější a nejskvostnější si zjednala věci, které ti lze si zaopatřiti. Sám se ti budu píditi po látkách a skvostech, abys byla, až u dvora se objevíš, nejen nejpřednější co do krásy, ale i co do šperků,“ dodal hrabě povstávaje, jako by bylo vše již nadobro vyjednáno a netřeba o záležitosti té šířiti dalších řečí.

„Nepojedu nikam,“ dobylo se hraběnce konečně z prsou těžce pracujících.

Žíly na čele hraběte naběhly.

„Již jsem pravil — pojedeš!“

„Nepojedu!“

„Musíš!“

„Snad mne nebudeš chtíti k jízdě té donutit?!“

„Nejen že budu chtíti, ale také tak učiním.“

„Taková tedy pýcha tvoje, hrabě Felsenburku,“ křikla slečna bez sebe bolestným, hněvivým překvapením, „proto ses odvolal k lásce dceřině, proto vyzývals její srdce, proto jsi mluvil o rodinné cti, aby se ti dala pokojně odvésti za mužem, do jehož duše na ní žádáš aby se potměšile vloudila, by jí za to prokázal milost, učiniti z ní na zapřenou choť svou, nenáviděnou a pronásledovanou jeho rodinou, povrženou královnami, které nikdy mezi sebe ji nepřijmou, v posměch vzatou šlechtičnami, z jichž kruhu zpupně se vyšinula, neuznanou národy, již by nevěděly ani její služky jak pojmenovat, neb vzdavši se práva na jméno svoje rodinné, žádných by tím nenabyla na jméno a stav manželův. Byla by něčím, co se vznáší mezi nebem a zemí, co oba stejně od sebe odpuzují, čemu nikde nelze kořeny zapustit, co nenáleží nikomu, co se nedá nikam vřadit, co není ni lží, ni pravdou. Ó, jak jsem se mohla kdy nadíti, že chystáš mně los takový. Licoměrnost, chytrost, potutelnost, to jsou tedy ty ctnosti šlechtické, jimiž abych se ti zavděčila, tak naléhavě ode mne si žádáš, kterými prý dodám lesku a slávy nové a nehynoucí rodu našemu? Ó, jsouť ovšem hodny postavení, které se ti zdá tak přežádoucí pro jediné tvoje dítě!“

„Mlč,“ křikl hrabě a teď on zbledl k smrti, „mlč, ani slova více. Zahanbeně poznávám, že nevidíš ani na píď před sebe, že jsem přecenil tvůj rozum, tvoje schopnosti, tvou povahu, že nejsi jiného, než holka zpozdilá, přepjatá, tvrdočelá, pravá to dcera matky své. Pamatuj, kam ona mne dohnala obmezeností svou i neústupností, a nechtěj, abych naložil s dítětem neposlušným jako se vzdornou roditelkou!“

Marie Felicina chladně před otcem se vztyčila.

„Ó, nedej si překážeti v důkazech otcovské své něžnosti,“ hrdě a směle mu pravila, „tuším, žeť asi navlas podobna šlechtické tvé pýše.“

„Bude ti dopřáno o tom se přesvědčiti,“ týmž způsobem hrabě jí odvětil. „Neopustíš pokoje svoje a nikdo nesmí k tobě, dokud mi nedáš komornou svou oznámiti, žes k cestě hotova.“

„Pak pokoje ty do smrti své nejdelší neopustím.“

„Ó, přec, slečno,“ jedovatě hrabě jí namítal, „opustíš je v ten den, kdy tě dám za matkou odvézti do kláštera, abys tu nepřekážela strýci svému, panu Hypolitu z Felsenburku, kterého od toho dne za syna svého považovati budu a jemuž dám úředně všecka k tomu práva přiřknouti. Pravil jsem čtyři neděle — toť lhůta dosti dlouhá, tuším, aby člověk nad svým osudem se rozmyslil.“

A hrabě, vzdáliv se z bytu dcery své, otočil ve dveřích posledních klíč. Odevzdávaje jej v předpokoji komorné, nařídil ztrnulému děvčeti co nejpřísněji, aby hraběnku dobře střežila, nikam ji nepouštěla a nikoho k ní, neopovažujíc se nějakých od ní dopisů komukoli doručiti, leda jemu samému, jinak že toho zle pykat bude.

Stálať Marie Felicina jako bleskem ohromena dlouho na témž místě, kdež ji otec opustil. Myslila, že ji to šálí sen, že není pravda, co se dělo, že upadla snad náhle v horečku a přelud jakýs že ji to mučí. Což bylo možné, s takové výše spadnout do propasti bezedné, jedním rázem pozbýt všeho, i naděje? Skutečně jí nic nezbývalo, než čin nízký či klášter?!

Sklesla na koberec u nohou svých jako bříza náhle podťatá.

„Ó, již se počíná plnit pohár života mého peluňkem a v slupce jeho zlaté tvrdne mi jádro přehořké,“ zoufale zaštkala. „Nemysli si, otče, že mne přísností zkrotíš a záměrům svým nakloníš. Stokrát raději budu za živa v hrobě hníti, než abych někomu lásku lhala, mrzce žebronila o několik bídných paprsků světské moci, muži do srdce se vkradla, abych z důvěry jeho pro ctižádost svou kořistila. Co ty slávou, já hanbou nazývám. Poznali jsme se a na věky se rozcházíme, není srozumění a smíru mezi námi již možno. Ne, ne, čeho otec si žádá, neudělám ani sobě ani tobě, ó císaři, jenž prý nikdy upřímnosti nedoznals a první na mně co ctnost ji pochválils!“

Minul den po dni a hrabě Felsenburk se nedočkal odpovědi žádoucí se strany dcery své, ni prosby, ni jediného slova povolného. Marie Felicina ale ničehož od něho neočekávala. Poznala a prohlédla ho, i věděla, že je osud její u něho ustálen, ani vlasu na svém výroku že nezmění. Buďto do Vídně ke dvoru a tam jednat ve smyslu jeho, nebo do kláštera za matkou, za tou matkou, kteráž bez citu ji opustila.

Připadaloť hraběnce, že není v celém světě nikdo tak opuštěn a nešťasten jako ona.

Několikrát jí přišlo na mysl, aby psala císaři. Věděla o příteli spolehlivém, který by se byl zajisté snažil, mu dopis od ní doručiti. On jediný troufal si vzdorovati otci jejímu, projevuje stále svou k ní oddanost. Slyšela ho každý den v předpokoji komornou na ni se tázati a ji prositi, aby k ní ho pustila. Byla by dívka jí oddaná zajisté učinila k žádosti jeho, kdyby i ona sama si toho byla přála. Přítelem tím byl její učitel hudby, syn to bývalé její chůvy, který v paláci vyrostl téměř s ní, jsa jen o málo starší než ona. Před krátkým časem z cest se vrátil, kamž hrabě ho vyslal, aby mu bylo lze dodati umění dceřině posledního lesku. Veřejně slul jejím sluhou, soukromě byl jejím druhem; hodiny, které s ním u harfy strávila, mezi nejpěknější svoje počítala. Byla přesvědčena, že by byl podnikl sám cestu do Vídně, i kdyby byl tím přišel o milost hraběte, ba i život svůj tím v nebezpečí uvedl. Avšak co císaři vlastně psáti? Vše mu vyjeviti, prositi za jeho ochranu, žalovati na otce, ponížiti ho v očích panovníka, na jehož přízni tolik mu záleželo? Nebylo by to totéž bývalo, jako smrtelnou zasaditi mu ránu? Nebyla by vyznáním tím nejen jeho, ale i sebe ponížila? Musela mlčeti a snášeti, co kvůli němu na ni se přivalilo. Doufala, že se stane dobrodincem jejím, že jí objasní hádanky života, a zatím se stal původcem nevinným její zkázy. Kterak asi otec před ním se ospravedlní, až se ho tázati bude, proč vlastně do kláštera ji vypověděl? Ó, věděla, že se bude na ni ptáti, že tak brzo na ni nezapomene, i ona viděla co otec; viděla, jak hluboce ho dojala. Zajisté otec, aby se omluvil, na ni si vymyslí nějakou velkou chybu, pro kterou i císař na ni zanevře a laskavě na ni vzpomínati přestane… Kolikrát ji otec pokáral, když se jí zdálo ledacos chybné a převrácené — celý svět byl převrácen a pochyben. Nebylo to žádné dílo mistrovské tvůrce dobrotivého, nýbrž zmrzačený to plod bytosti jakési škodolibé, kteráž snad teď s výše své její bolesti se posmívala. Láska otcovská, pečlivost mateřská, pravda, čest, věrnost, přímost, samé to báchorky, lži…! Ona to vždy tušila, avšak nevěděla, že tak brzo o tom nabude přesvědčení.

Němě, s hlavou sklopenou, ruce majíc křížem přeložené na prsou pobouřených, zmítána myšlenkami Marie Felicina po celé dni a noci v ložnici své se procházela. Jindy, byla-li mysl její obtížena, k harfě své se utekla, nikdy jinak než sestrou nebo přítelkou ji nenazývajíc. Přivinula-li ji k prsům, tož život v nejkrásnější podobě kolem ní se rozkochal. Každým zvukem se jí dobyl ladný obraz a cit ze srdce jako z dolu tajuplného, i oblétaly ji jako roj zlatých včel. Teď ani jednou se ji nedotkla.

Tuhý býval v mladé dívce boj, děsila se mříží klášterních, života za nimi ji očekávajícího, toho znenáhlého, strašlivého, dlouholetého umírání, toho vzdání se vší vůle, činnosti, přesvědčenosti, tupé té oddanosti, slepé té poslušnosti, ale přec ani okamžik se neviklala, ani jednou neklesala… Jí, právě jí byl určen los takový, jí, v níž krev bujněji než v stech jiných kypěla, v níž byl takový nadbytek síly, samostatnost, odhodlanost, tak mocný pud k neodvislosti, taková k svobodě láska! Některý okamžik život tak mocně v ní se rozproudil, že jí to trhalo srdcem, jako by deset životů místo jednoho v ní kolovalo, a každá krůpěj mohutného toho proudu v ní se vzpouzela, že se má uvolniti, zastaviti, zkaziti, v lenosti shníti. S přesvědčením pořád hlubším a nezvratnějším ale si opakovala:

„Raději sto let v klášteře za živa mříti, než žíti v hojnosti proti přesvědčení svému.“

V jiných zas chvílích, kdež zápas v ní utlumovala mdloba tělesná, oči její truchlivě bloudívaly po pokoji, kdež se zrodila, kde vzrůstala, a jehožto stěny jí lhaly o osudu skvělém. Těkajíc pohledem od jednoho obrazu k druhému, neloučila se Marie Felicina nikterakž se svým bohatstvím, nýbrž s volností a přírodou a pak teprve hořce si zaplakala. Neplakala, že nebude sídleti v těch zámcích a městech co všemohoucí jich paní, nýbrž že nikdy již neuvidí na lukách jaro se usmívati, že neuslyší již šelestiti háj a šumění řeky, že nikdy již neuvidí na polích žeň, a jeseň že ji již nespatří v lesích se projížděti…

Dříve obrazů málokdy si povšimla, jen povrchně někdy si je prohlédla, teď teprve ji počínaly zajímat. Procházejíc se mezi nimi, nejčastěji prodlévala před jedním z nich. Náležel mezi nejmenší, nejnepatrnější, jsa snad za tou příčinou v nejtemnějším zavěšen koutě. Zahlédla-li ho, jen stěží bývala s to, od něho se odtrhnouti. Celé hodiny k němu upoutána, před ním nepohnutě stála, do něho se vmyslivši.

Představoval obraz ten lesní samotu, uprostřed níž se zdvíhal starý jakýs hrad. Hejna kavek kroužila okolo jeho černého cimbuří a v rozsedlinách jeho, břečťanem porostlých, hnízdili divocí holubi. Bloudívala slečna Felsenburková v duchu v šerých jeho chodbách, do nichž tiše se loudily stříbrné lesky měsíce, snila v pološeru starožitných jeho komnat, na jejichž vykládaných podlahách slunce usmívavě napodobovalo mnohobarevné v oknech vzory, proháněla se v doubravinách kolem něho na svém okřídleném vraníku, vdechovala v opojení úplné volnosti jich vůně, pozdravovala zaslzené v mechu květiny, kynula laňkám vítajícím ji vlídnými pohledy, naslouchala bublání studánek zpod zelených skal… Kdož by byl mohl v nich zchladiti svoje čelo, palčivé svoje čelo…

V rámci pod obrazem tím bylo vryto:

„HRAD HLOHOV“