Poslední paní Hlohovská/IV

Poslední paní Hlohovská Karolina Světlá
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	Poslední paní Hlohovská
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 60–84.
Licence:	PD old 70

Starý hrad Hlohov hrdě a zasmušile se vypínal na vysokém a příkrém skalisku. Mohutné jej obklopovaly vrchy, pokryté hvozdy na mnohých místech neproniknutelnými. Temena poblízkých Krkonoš i v létě sněhem pokrytá nad nimi se vznášela k straně půlnoční jako náčelek stříbrný, jejž zacházející slunce proměňovalo v korunu rubínovou blesku velebného.

Jako věčná bouřka hučela dravá bystřina kolkolem skály. Každý příval ji rozvodňoval. Stoupaly pak její vody co led průzračné a studené vůčihledě v kamenném korytu a divoce po březích lesnatých se rozlévajíce, tu vztekle je podemílaly a bořily, tam zas nánosem jinde urvaným je vyvyšovaly.

Kamenný můstek o jednom oblouku, zvětralý a plísní pokrytý, neb více býval pod než nad vodou, spojoval skalní ten ostrov, nad nímž visel hrad jako hnízdo orlí, s okolím osamělým. Byltě on takřka prvním k Hlohovu prahem. Od něho počínajíc vinula se stezka pro strmost vrchu v oklikách přečetných, stejně namáhavá pro jezdce i chodce, vzhůru až k první bráně hradní. První její klenutí zároveň bylo podstavcem věži vysoké, hmotné, hojnými střílnami opatřené. Od brány té přes hluboký příkop opět se pnul most k věži druhé, blíženkyni to první, z níž teprve byl vchod do podhradí. Most ten druhý býval padacím, bašty, hrad obehnávající, nedobytné, příkop naplněn vodou. Teď však byly veřeje a řetězy mostu nadobro již zrezavělé, příkop až na dno vyschlý, bašty napolo sesuté a s věží, s nichž jindy se rozléhaly bodré zvuky rohu hlásného, ozývalo se jen houkání sov a kvákání kavek, s netopýry ve střílnách sídlících.

Podobalť se hrad, uprostřed zeleného, nepřehledného moře lesů volně se bořící, poustevníkovi dokonávajícímu, jenž v hávu rozedraném, s tváří rozjizvenou, ochromen břemenem stáří a osudu, smutně rozjímá o posledních života svého okamžicích, o světa vezdejšího proměnlivosti a nestálosti.

Jak tomu dávno, co byl bohatýrem mladistvým, oplývajícím silou, statky, moci, po celých Čechách proslulým hrdinností ušlechtilou? Byloť rámě jeho nejpevnějším pravdy a vlasti sloupem, srdce jeho práva a národa nejvěrnějším štítem, do jeho ochrany se utíkali všichni nevinně pronásledovaní a utiskovaní jakožto k mstiteli neohroženému a vždy vítěznému každého bezpráví. Druhdy znávalo jméno jeho každé v kraji dítě, teď jen dřevaři a hajní okolní hledají k němu cestu, překvapila-li je náhle bouřka, kdežto jindy se tu sbíhaly všecky nejčelnější dráhy, na nichž se strakatily družiny hostů rytířských a průvody kupců, kteří, vrátivše se ze zemí dalekých, především sem zajížděli s nejvzácnějším svým zbožím. Před sněmy zemskými obzvláště živě na Hlohově bývalo. Sjížděla se zde celá šlechta, aby napřed určovala, má-li se zdvihnouti válka či zachovat mír, mnoho-li se povolí králi z pokladnice zemské a tak dále. Nejednou tu rozhodnut v předběžné poradě osud vlasti i zemí sousedních. Co do výstavnosti nádherné, býval Hlohov vždy první jmenován po Hradčanech pražských a po něm teprv roztroušená sídla královská.

Bývaly v lesích okolních všude paseky a po nich hojně rozseté bohaté dvorce a lidnaté dědiny. Během času opět se pokryly houštím, a nezbylo po nich teď jiné památky než tu i tam v lese skupení bídných chatrčí, v nichž živořil jen lid nejchudší, chovem koz nebo uhlířstvím se živící.

Hrad zpustl v bouřích války třicetileté, zaniknulť tehdáž i prastarý, proslavený rod zakladatelů a držitelů jeho posavadních, pánů to Hlohovských. Ferdinandem II. darován rytíři Skalnickému za důležité služby téhož času mu prokázané, a on sám při tom povýšen na hraběte z Felsenburku.

Byltě pohled tak truchlivý na hrad hlohovský, že i větry, letíce křídly šumnými kolem něho, soustrastně zalkávaly v jeho cimbuří, a lesy, pláčem jejich probuzené, jim přizvukovaly v rozechvění tesklivém. Rozlítostnila se nad ním i ta tvrdá skála, na jejíchž ňadrech v rum se rozpadal, a jako proudy útěchy prýštila se z jejích ňader zeleň nejbujnější, ověnčujíc jeho staré zdi. Pokrývala kypré, vlhké stráně příkopu přeskvostným aksamitovým kobercem barvy smaragdové, z něhož bujely všeho druhu křoviny, které rozvětvivše se odtamtud na všecky strany, přes bašty se vloudily až do středu hradu, protáhnuvše se každou rozpuklinou. Proplétajíce se v zahradě, obklopující kapli, pod níž se nacházela rodinná krypta Felsenburků, zdivočilými záhony, a spojujíce kostrbaté stromy živými svými věnci, přetvořily kout smutný a pustnoucí v houštinu rozkošnou, ohromné kytici se podobající. V letních měsících hrad jedním se zdál býti loubím, každá jizva, zlobou času mu vrytá, byla zakryta. Nebylo tam zídky, s níž by se nebyla spouštěla hustá opona břečťanu, sloupu, okolo něhož by se nebyl vinul v temných prstenech, kamene bez podušky mechové, skuliny bez kštice kapradí, střechy bez run chmerkových, žlabu bez věnce vlajícího. Tisíce poupat na brunátných jeho troskách se usmívalo, tisíce lupénků se tu lesklo, tisíce květů bílých a růžových ho líbalo. Pablesk mladosti a štěstí minulého zachvěl se tu na tváři poustevníkově.

Nejen ale že hrad na jaře kvetl, zvučel také v blahé té době jasněji a líbezněji ještě než lesy okolní. Sídlela v keřích kvetoucích celá hejna ptactva zpěvného a kolik pučících v máji na nich ratolestí, tolik se otvíralo také na nich malých žlutavých zobáčků. Tlouklo, cvrlikalo, štěbetalo, šveholilo a vrkalo to mezi květy nejen celý den, ale i celou noc. Sotva doklokotal slavík noční svoje žalmy, již zas počala linduška rozmilou ranní svou písničku. V zimě za nocí mrazivých ovšem zas zcela jiné se ozývaly okolo hradu zvuky. Jako ohromný kostlivec v sněhových svých příkrovech se odrážel od hvězdnatého nebe a jekot vichřice v dutinách jeho zuřící, jako by chtěla jeho žebra do jednoho přelomiti, pronikalo vytí dravých zvířat, jež pudil hlad k příbytkům lidským. Bývala pak zrána patrna stopa vlků před stájemi hradními a lišky a kuny hosty byly velmi častými v kurnících paní klíčnice. Málokterá zima minula, aby nebyl hradní, její manžel, střelil v příkopu medvěda.

Jindy tvořil hrad celek, co však bašty částečně se zbořily, rozpadával se na dvě křídla. Jedné části říkali nynější jeho obyvatelé, hlouček to vysloužilých služebníků, zde co strážci panské krypty chléb milosti požívajících, „hrad,“ druhé na rozdíl „zámek.“

„Hrad“ strměl na pokraji skály nad samou vodou. Byl celé století již neobýván, neboť navštěvovateli v něm hrozilo steré nebezpečí maltou se stropů se sypající, podlahami povolujícími, dýmníky spadávajícími, bořícími se schody atd. Jevilť se pozorovateli v téže ještě podobě, kterou mu vytkl jeho zakladatel. Síně byly vysoké, prostranné, klenuté, schody kamenné, točité, zdi okrášlené rozmanitými výstupky, oblouky, pavilonky, arkýři, vzácné a umělecké práce kamenické; sklo v oknech pestré v podobě penízků do olověných sítí zasazené. Místo střechy zdobilo ho cimbuří, jako koruna hlavu královskou, nad níž jako chochol se kolébala vysoká jedle. Zaválť vítr z lesů okolních do rumu a prachu zde nashromážděného semínko, jemuž popřály deště vzniku a vzrůstu; živly samy vztyčily v černé jedli nad Hlohovem korouhev smuteční.

„Zámek“ od „hradu“ oddělený zahradou, před několika desítiletími zcela byl přestavěn.

Děd hraběte Františka Václava, aby byl blízek choti tu odpočívající, kteráž před ním na věčnost se odebrala a již velice miloval, dal onu část Hlohova potřebám časovým pohodlněji přizpůsobiti, i strávil zde v modlitbě a pokání nad popelem manželčiným mnoho roků. Tím stával se „zámek“ téměř „hradu“ protivou. Tam bylo vše ještě v úpadku krásné, smělé a velkolepé, tu v obnovené podobě nemotorné, obmezené, malicherné, pokoje dobře opatřené, ale dusné, chodby úzké, okna téměř čtverhranná. — Ohromná, nemotorná střecha, plná vikýřů, stavbu, beztoho již stísněnou, ještě více stlačovala.

V hořejších poschodích zámku byly panské pokoje; v přízemí měli služebníci svoje kumbálky — krom vrátného, jenž bydlel ve věži u mostu. Středištěm pospolitého na hradě života byla ohromná kuchyně, vždy příjemně prohřátá a ozářená mohutným plamenem na krbu, kde klíčnice podle starého obyčeje pro celé služebnictvo vařila. Někdy minuly celé týdny, v zimě i měsíce, než spatřili Hlohovští cizí tvář, než sami na nějakou do okolí cestu se vydali. Měliť celé míle klopotné cesty do městečka na úřad a dvě hodiny přes hory a doly nejneschůdnějším lesem do vísky, kdež byl kostelík s farou. Duchovnímu tamějšímu, jenž slul zámeckým kaplanem, uložena povinnost sloužiti každou první v měsíci neděli v hradní kapli mši svatou za pokoj zesnulých předků panstva a vyučovati děti služebnictva v náboženství.

Avšak nejen že již málokdo v okolí o tom měl vědomost, že uprostřed těch černých, od hranic až hluboko do kraje se táhnoucích lesů je skryto zbořeniště jakési jménem Hlohov, podobalo se, že na to zapomněli i pánové jeho. Hrabě František Václav byl naposledy na Hlohově, když otce jeho do krypty spouštěli, a od té chvíle již nikdo z hraběcí rodiny tam se neukázal. Dojalať světáckého hraběte tehdáž osamělá hradu poloha tak velice, že se zhrozil myšlenky, očekávati zde na té pustině zmrtvýchvstání. Jal se tedy zakládati kryptu jinou na jednom z panství svých nedaleko Prahy uprostřed krásného parku vedle oživené silnice, i připravil tím Hlohov o poslední jeho význam, patrně ho věnovav úplné zkáze. Od oné jeho návštěvy nebylo se totiž nejmenšího na hradě opravilo, a zemřel-li některý služebník či stal-li se neschopným k práci, tož nebýval již nahrazen synem, jak posud na Hlohově i na hradech jiných v obyčeji bylo. Místo zůstalo uprázdněné a děti zesnulého jinde umístěny. Vrátný byl jedinou výjimkou z toho pravidla. Zastával zaň službu mladý jeho syn. Jsa na jedné straně těla zchromen, potřeboval vrátný ovšem nejen zastánce, ale i ošetřovatele. Nebyl mu však syn za tou příčinou ponechán, v zdánlivé té milosti vlastně nemilost se skrývala.

Jevilť vrátného Ondřej hned za nejútlejšího mládí velkou ducha bodrost a k učení chuť, čehož zámecký kaplan, kmet to lidumilný, brzo při svých měsíčních na hradě návštěvách si povšiml. Rád s hochem nadějným se obíral a často na mnoho neděl na faru si ho brával, aby ho tam cvičil. Žasl nad jeho pokroky, vnímavostí a pilností a umínil si, až ho pořádně připraví, by mohl vstoupiti do latinských škol v Praze, že k hraběti zadá poníženou žádost, v níž mu vylíčí neobyčejné hocha schopnosti, zaň se přimlouvaje, aby mu milostivá vrchnost dopřáti ráčila vzdělání vyššího, nákladu naň vedeného že zajisté nikdy litovati nebude, anoť není pochyby, že z něho se stane buď církve či vědy statečný služebník.

Avšak suplika ta byla velmi nemilosrdně přijata. Dalť pan hrabě Felsenburk kaplanovi nevrle vědět, že potřebuje svých služebníků pro sebe, že se nehodlá o ně rozdělit ni s církví, ni s vědou. Zároveň na kaplanu si vyprosil větší skromnost, aby lidem věci do hlavy naprosto zbytečné ba škodlivé nedával, a v nich nepěstoval nebezpečné domnění, jako by byli na světě ještě pro jiného, než pro pohodlí pánů svých dědičných, Bohem samým nad nimi co vrchnost postavených, které je živiti a o ně otcovsky starati se ráčí. Vrátného syn zůstaniž tedy na hradě, kdež se zrodil, uče se od otce pořádně ve všech koutech zametati, nad čistotou a bezpečností jeho bdíti, jiný že naň úkol nečeká.

Postonával vrátný již delší čas, soužil se nad brzkou smrtí manželčinou, nad ztrátou dětí již dospělých, z nichž mu zbyl jen syn nejmladší, i hnětly ho jiné ještě rodinné záležitosti a smutné nehody. Zvěst, kterak kaplan u hraběte pochodil a jak vrchnost nad budoucností dítěte jeho jediného rozhodla, odsuzujíc je doživotně k práci nejnižší, k službě nejposlednější, zdraví jeho poslední dodala ránu. V těžkou upadl chorobu, a když konečně po mnohých měsících s lůžka vstal, nemohl vládnouti ni tělem, ni duchem; tělo napolo, duch úplně byl omráčen. Vážný muž, jemuž pro výroky důmyslné na hradě prorok přezdívali, kulhaje s dětinským smíchem s místa na místo, býval teď předmětem posměchu všem. Na potkání každý ho poškádlil, popudil, maje z toho radost, dostal-li se stařec choromyslný do hněvu hodně prudkého. Nikdo toho nedbal, co syn jeho při tom trpí, kterak při žertech nešetrných, s otcem provozovaných, se mu naplňují oči slzami hněvu a studu, že i on tím denně těžkomyslnějším a tišším se stává. Ale i kdyby si byl někdo toho povšiml, kterak se nad tím rmoutí, že otec snižován na šaška, přec by nebyl nikdo proto přestal otce drážditi a syna v něm tupiti, ba snad ještě hůře by si byl počínal. Jaké ohledy s lidmi, kteří upadli u panstva v nemilost pro neslušnou vypínavost? Zajisté by byl pan hrabě souhlasil s tím, že učí jeho služebnictvo pokoře a skromnosti syna vrátného, jenž se chtěl nad svoje soudruhy směle povznést a již od dětinství míval do sebe cosi zvláštního, urážlivě zpanštělého. Nikdy s ostatními dětmi si nehrával, nikdy nedováděl, nýbrž samoten dumával v nejtemnějším stínu zahrady nebo v některém zákoutí hradu nad svými knihami. Nesmířil Ondřej záští to, konaje teď úlohu svou tak bedlivě a svědomitě, že mu nemohl jeho největší odpůrce ničeho vyčítati, že se nedal nikdy již viděti s knihou v ruce, chovaje se skutečně jako poslední mezi posledními, konaje za ostatní veškerou práci hrubou a namáhavou, třeba mu nenáležela, věděl-li, že se jim k ní nedostává chuti či obratnosti.

Týrajíc otce a ponižujíc syna, ulevovalo služebnictvo hlohovské vlastně dávné tajné jakési nelibosti k rodině vrátného. Nikdo nemohl nikdy nejmenšího na ni říci, bylať naopak pravým vzorem svornosti, střídmosti, mírnosti, ale uzavírala se, odlučovala od ostatních, střežila se klepů, vyhýbala se veselostem, neúčastnila se kratochvílí. Právě pro snahu patrnou, aby mravně vynikala, ač zcela skromně najevo dávanou, jiným se zprotivila, neb přednosti její byly samými výčitkami těm, kteří se vyznati museli, že jich postrádají, nemajíc dosti síly si jich přisvojiti. Byloť tedy pro ony závistníky pochoutkou nemalou, že teď vrátný duševně tak hluboce klesl, že jim poskytoval zábavu stálou, tropě, jimi ponoukán, steré výstřednosti, mluvě všeliký nesmysl. Nejvíce se mu ale smávali, počal-li předvídati den pro hříchy na světě páchané, na které Bohu již patřiti nelze, při čemž se mu pletly nejznamenitějším způsobem žalmy proroků, výroky z knihy moudrosti a zjevení sv. Jana na jazyku, nebo svěřoval-li jim šeptem a posuňky tajuplnými, že nejsou Felsenburkové praví hradu pánové, nýbrž jeho že náleží rodu, on že potomek oněch Hlohovských, kteří hrad ten postavili, pročež Ondřej oprávněným jeho dědicem, a nikoli hraběnka Marie Felicina.

Po večeři hradečtí sesedávali okolo krbu; ženské předly, muži při tom kouřili. Sklepmistr se ponořoval na okamžik do sklípku vedle kuchyně a objevoval se opět se dvěma baňatými cínovými džbány, plnými černého pěnícího se piva, které s klíčnicí vaříval. Koloval nápoj jeho, a zahřívaje hlavy besedníků, rozvazoval jich jazyky. V myslích rozjařených se pak probouzely upomínky, ten na to, ten na jiné připadl, a dlouhé zimní večery míjely téměř mžikem. Jen Ondřej, sedě opodál kdesi v koutě, nikdy nic nevěděl, čím jiné by pobavil, a nebýval od nich také nikdy k tomu vybídnut. Dávali mu tím na srozuměnou, že o jeho učenost nestojí. Rozdmychal-li se na chvíli živěji plamen krbu a zabloudil-li z něho paprsek až do jeho úkrytu, tož ozařoval tvář vždy stejně bledou, stejně zádumčivou, stejně mrtvou. Zahloubán v myšlenky svoje, nedával mladík téměř žádného znamení života; pohnul sebou jen tenkráte, byl-li s otcem jeho provozován šprým příliš důtklivý.

Mezi vypravovateli večerními zaujímal nejpřednější místo hradní, nejen že na hradě byl považován za nejprvnějšího hodnostáře, ale i skutečně že nejvíce věděl. Byltě dlouho v pražském Felsenburském paláci podomkem býval, pamatoval se na mnoho veřejných příběhů téhož času událých, které velmi rád a co možná nejobšírněji a nejdůkladněji vyličoval, jenže při důkladnosti té jeho posluchači někdy velmi důkladně si zdřímli.

Připomínal si hradní velmi dobře korunovaci císaře Karla VI., kteráž v Praze za velkého lidu plesání se odbývala, neb tomu bylo právě šedesát sedm sedm roků, co byl poslední český král na Hradě pražském korunován. Mělať prý šlechta česká, jak tvrdil, nemalý již strach, učiní-li Karel jako bratr jeho Josef I., který panoval Čechům co první nekorunovaný jejich mocnář. Panstvo za to mělo, že je snad hodlá v lecčems zkrátiti ve výsadách a právech jeho, pročež se vyhýbá korunovaci, při které by je musel stvrditi přísahou. Slyšel hradní, že velmožové čeští za tou příčinou někoho navedli, nejspíše snad zpovědníka císaře samého, aby mu sdělil staré české podání, že ten panovník, kdož v Čechách povládne, nejsa u sv. Víta na krále českého pomazán, nikdy mužského dědice míti nebude. Byl císař skutečně bez potomka mužského, což velice ho rmoutilo; zemřel mu v útlém mládí synáček Leopold, jehož narození císařští rodiče i jejich poddaní tak velice se těšili, že událost ta slavena byla po tři dni nejrozmanitějšími po ulicích kratochvílemi a po tři noci ohňostroji dosud nevídanými. Neměl Karel po něm než dvě dcery, Marii Terezii a Marii Annu, kvůli nimž že si dal císař korunu na hlavu postavit, aby jim zabezpečil na ni práva, zase mnozí jiní věřili. Slíbili mu totiž pánové čeští na sněmu, že přijmou jeho dceru za vladařku, což on jim zase tím způsobem splatil, že přání jejich vyhověl. Ještě jiní za to měli, to že tak učinil, obávaje se, aby nebyla jeho choť zkrácena, kdyby smrtí se světa sešel. Náleželo k věnu vdovy královské město Chrudim, Vysoké Mýto, Trutnov, Králové Hradec, Králové Dvory, Jaroměř, Mělník, Bydžov, Polička, které by jí byl mohl nástupce manželův velmi snadno upříti, kdyby nebyla řádně na královnu českou pomazána bývala. Korunovace císařovnina byla prý ještě nádhernější než císařova. Konala se o tři dni později a král český byl jí přítomen v hávu císaře římského, následován jsa celým svým komonstvem. Většího však ještě lesku dodávaly slavnosti té šlechtičny české. Napočítal hradní 1000 povozů šestispřežných, v nichž přijely se svými manžely, otci a bratry na hrad pražský v oděvích zlatohlavých, záříce perlemi a drahokamy. Bylať česká šlechta téhož času nesmírně bohatá a v té příčině i za hranicemi vyhlášená.

Vykládával také hradním posluchačům, kterak po smrti panovníka toho, jenž posledním po meči byl Habsburkem, veliké se přivalily bouře na zemi českou, jaký měly průběh a kterak se ukončily. Umřel císař roku 1740 v říjnu a již v prosinci téhož roku vpadl Bedřich, král pruský, do zemí rakouských, upíraje Marii Terezii právo na korunu českou. Nebylť on jediným mezi panovníky; povstali proti ní králové sardinský, španělský, francouzský, kurfirst saský, který byl zároveň králem polským, a kurfirst bavorský, jejž chtěli míti mocnářové tito na místě jejím na trůně českém. Stáli na svém, že má větší naň nároky než ona, poněvadž jest on potomkem Anny Jagelonky, choti Ferdinanda I., kterážto byla poslední dcerou králů českých, a Karlem VI. rod Habsburský, na trůn český povolaný, že vymřel.

Vrhla se vojska spojenců těch na Prahu, za jedinou jí dobyvše noc. Pluky, které proti nim do boje vedl František Lotrinský, manžel císařovnin, byly od nich u Chotusic blíže Čáslavi poraženy. Nemohla si však Praha na vítěze stěžovat, hradní alespoň je chválil. Vojsko vítězné, z větší části francouzské, nesmělo pleniti, nýbrž rozkaz mu dán, aby se k lidu co nejvlídněji chovalo, zbytečnými žádostmi ho neobtěžujíc. Dán hned v prvních dnech příklad odstrašující na jednom vojáku, jenž ukradnuv kdesi šaty ženské, prodal je. Okamžitě byl oběšen.

Již druhý po vpádu den vjel kurfirst bavorský do Prahy. Počínal si úplně jako král český, poroučeje, aby se děly přípravy ke korunovaci jeho. K jeho rozkazu vypraven hlasatel, jenž za krále českého ho všude vyvolával. Skvostně jsa vyzdoben, projížděl se po Praze, a maje na žerdi nastrčeného lva českého, vykřikoval před každou radnicí, že od dnešního dne je kurfirst v Čechách králem. Při tom mu jednou spadl lev do bláta, což lid hned za zlé znamení pokládal, prorokuje, že asi panství to dlouhého trvání míti nebude. Šlechta a vyšší měšťanstvo musily ihned novému králi holdovati, nebo Prahu bez odkladu opustiti. Odešli hrabata Kinských, Šafgočové, Šlikové, Vrbnové, Kokořové, Galasové; hrabě Felsenburk byl dávno již ve Vídni, odejel hned na první zprávu, že se blíží hranicím českým vojska cizí, aby tam služeb svých nabídl. V Praze zůstalo celkem asi 400 šlechticů, mezi nimi Chotkové, Černínové, Bouqoiové, Šternberkové a v čele jejich arcibiskup kníže Arnošt Mandršeid. Uznali všichni kurfirsta za krále a povolili mu na sněmu hned po korunovaci zahájeném šest milionů zlatých, aby mohl jíti do Frankfurtu a tam se dát voliti za císaře německého.

Mezitím táhl švagr císařovnin Karel Lotrinský s vojskem svým na Prahu. Počal město těsněji a těsněji obkličovati, až se tam nemohl konečně nikdo s potravinami na trh dostati. Tím velká nastala drahota. Aby nevypukl mezi posádkou hlad, dal velitel její koně porážeti a vojsko francouzské muselo přivykati na maso koňské, ale i v době té krušné panovala taková vzorná mezi nimi kázeň, že mohli nechat Pražané všecky dveře otevřené, ani nejmenšího jim odcizeno nebylo. Ale následkem stravy nepřiměřené počali churavěti a houfně umírati. Dostalo se konečně veliteli, hraběti Bellisleovi, za tou příčinou rozkazu, aby města se vzdal, když se v něm jen s tolika obětmi udržuje. Vytáhl v noci na 17. prosince 1742 zcela potajmu z Prahy k Chebu.

Musel se hradní po každé srdečně zasmáti, vzpomněl-li, jaký pak nastal po odchodu Francouzů zmatek mezi těmi, kteří kurfirstu bavorskému co Karlu VII. holdovali. Kdo z nich mohl, sebral se a utekl se k němu do Bavor. Ale dopadlo to s nimi nad očekávání dobře; nechtěla se císařovna na trůně upevniti přísností. Učinila k utečencům sice provolání velmi důtklivé, aby nejdéle do šesti neděl se vrátili a k soudu dostavili, ale soukromě se vědělo, že nemíní dát nikoho na hrdle trestati pro nevěru k její osobě, provinilcům že budou jen uloženy pokuty peněžité. Na zprávy tyto vrátila se skutečně největší jich část a dělo se s nimi skutečně, jak se bylo proslýchalo.

Když byla věc ta urovnána, přijela Marie Terezie do Prahy, aby se dala korunovat. Chovala se tak přívětivě a nenuceně, jako by se nebylo pranic přihodilo. Korunu ale na hlavu jí postavil biskup olomoucký, hrabě Lichtenštejn, poněvadž arcibiskup pražský, pro špatný příklad daný, k nejvyššímu rozkazu musel zůstati dvora vzdálen.

Po odjezdu císařovny ale přece ještě některé tresty na těch vykonány, kteří shledáni nejvinnějšími. Byl mezi nimi měšťan, jenž za vpádu Francouzů pravil, že se dá vypráskati, zasedne-li kdy Marie Terezie na trůn český. Jsa na to při soudu tázán, vyznal se, že se nemohl nadíti zázraku takového. Byl tedy pokutován, jak sám si určil, a z města vypráskán na věčné časy. Z pánů byl uvězněn Karel z Davidů, syn to řezníka z Malé Strany, který, vynikaje schopnostmi nevšedními, stal se krajským komisařem. Přemlouval lid venkovský, aby k novému se naklonil králi, začež byl od kurfirsta na krajského hejtmana povýšen a na rytíře pasován. On jediný byl k smrti odsouzen. Hradní šel s průvodem, když ho vedli na popraviště, kdež měl býti sťat co zemězrádce. Šel zmužile k smrti v oděvu zlatem premovaném a v hedvábných punčochách. Nedal si oči zavázat, sám to učinil. Ale když poklekl a kat napřáhl meč, tu vzkřikl jeden ze soudců „milost“ a život mu darován.

Nemohl toho prý snésti Bedřich pruský, jak hradní aspoň ubezpečoval, že vojsko císařovnino všude zvítězilo nad pluky kurfirstovými. Slíbil mu, že mu českou zemi nazpět dobude, postoupí-li mu za to část mezi Labem a Slezskem. Prvního září 1744 byl již opět před Prahou a jal se ji tak krutě obléhati, že velitel pražské posádky, generál Harš, raději hned se vzdal, než by byl dal město strašlivě zpustošit. Za to si vymínil, aby nebyla Praha pleněna. Ale Prusové přes dané slovo plenili přece a škoda jimi způsobená na miliony páčena. Vedle toho ukládali městu každou chvíli hrozné kontribuce. Často prý vzpomínali Pražané na Francouze, kterak i co nepřátelé vždy mírně a zdvořile se chovali. Deset neděl byla Praha nesnesitelným způsobem mučena, až najednou se dozvěděli Prušáci svými špehouny, že se blíží městu Karel Lotrinský, načež co nejrychleji z Prahy spěchali. Shromáždivše se v největším spěchu na Starém Městě, utíkali Jezovitskou ulicí k Bruské bráně, ale navzdor jich kvapu byly přece poslední jich šiky přepadeny od husarů císařských. Přidal se k nim lid, pronásleduje s nimi nenáviděné nepřátele kamením, tyčemi a házením z oken všelikého nářadí, až daleko za Prahu je zahnal.

Vracejíce se pronásledovatelé z výpravy té, vrhli se na židovské město, kdežto zle řáditi počali. Drancovali tam plných třicet hodin. Mstil se lid židům za strasti posledních dob, přesvědčen jsa, že oni jich hlavní původci. Hradní pevně sdílel víru tu a na doklad vypravoval, že když za obležení ohnivé koule na město jenjen pršely, ani jediná nepadla do židovského města, ač právě se střílelo s návrší proti oné části města, a když každý musel pracovati na opevnění hradeb, jen židé nemuseli. Najisto prý postaveno, že židovští starší potajmu se odebrali k pruskému králi, podávajíce mu 15.000, aby jich bylo šetřeno. Měl lid ale nejen tenkrát příčinu na ně si stěžovati, odedávna ho hnětlo, že požívají proti křesťanům výhod nezasloužených, začež je nenáviděl. Již dřívější králové jim dovolili bráti ještě jednou tak veliký úrok z peněz půjčených, než byl věřitelům křesťanským vyměřen. Soudil-li se žid s křesťanem, a byl-li žid za vinníka uznán, tož málokdy mu byl uložen trest přiměřený. Měli židé vždy s hůry horlivého zastání, a přišli-li do nějakých nesnází, tož vždy šlechta do toho se vložila a pomáhala jim za to, že se jí dávali ke všem možným pletichám bez odporu použíti.

I císařovna prý asi se přesvědčila, že kuli židé nějaké pikle s Prušáky, neb ještě téhož roku vydala patent, v němž židům přísně nařídila, aby se do června roku příštího z Prahy do jednoho vystěhovali, neopovažujíce se však usaditi se v některé jiné z ostatních jejích zemí dědičných. Pošla z toho radost nemalá lidu pražskému, i jal se hned skládati rozličné písničky na jich jidášství, které přišlo přece jen konečně najevo a k potrestání. Uměl jich hradní několik ještě nazpamět, které po každé zpíval, zmiňoval-li se o příběhu tom. Židé skutečně za velkého pláče a kvílení již v březnu z Prahy se stěhovali, usadivše se prozatím ve vesnicích okolních. Vymlouvali se na svoje rozličné s lidmi spolky, které prý nelze ihned přetrhnouti, nemá-li při tom utrpěti ta neb ona strana. Ale zatím tak učinili v pevné naději, že jim jejich přímluvci i tenkráte pomohou z tísně, v čemž také se nezklamali. Doléhali jejich tajní u dvora přátelé tak dlouho na císařovnu, až vydala druhý dekret, v němž jim dovolila v Čechách tedy ještě se obmeškati až k dalšímu jejímu rozkazu. Ale lid vida, oč se jedná, a že se asi židů nezbaví, začal se bouřit. V noci bývaly přilepeny na rohy plakáty, vyzývající obyvatele pražské, aby sami učinili, co císařovna učiniti se rozmýšlí, a židy vyhnali o vlastní újmě. Proti tomu zas úředně ohlášeno, že kdo židům úmyslně ublíží, na hrdle trestán bude. Avšak netrvalo to skutečně dlouho, a židé zvítězili znova. Nepřestávali jich příznivci na císařovnu doléhati a jí dokazovati, jaká vzroste jejich vystěhováním ze země škoda, aniť platí daně tak značné, které ovšem o čtyry pětiny výše udány, než byly skutečně. Císařovna důvodem tím v předsevzetí svém zviklána, věc tedy znova uvážiti slíbila, dovolivši jim prozatím, aby v příbytcích svých zůstali a vždy ve dne do Prahy se podívali k uspořádání svých záležitostí. Konečně povolen 300 rodinám nejbohatších návrat úplný a v nejkratší době přestěhovali se za nimi všichni ostatní a vše zůstalo při starém. Ale Bedřich pruský ještě jednou vpadl do země, roku to 1757, čímž dal podnět k válce sedmileté. Znova Prahu obléhal po celé tři měsíce s velikou sveřepostí. Hroznéť bývaly o tom výklady hradního. Ze Žižkova tak krutě na město stříleno, že lehlo od bran až k dominikánskému kostelu téměř popelem, Poříč, Koňský trh, Příkopy, Uhelný trh nadobro zpustošeny. V chrámu Svatovítském třicetkrát v době té se vzňal oheň. Chtěl patrně památku tu Čechům nejposvátnější zničiti, což by se mu bylo také podařilo, kdyby se nebyla mezitím velká síla vojska u Kolína stáhla; musel se zdvihnouti a táhnouti mu vstříc. Došlo tak k bitvě světoznámé, kdež Prušáci poraženi. Ustoupili k Litoměřicům a Praha byla zachráněna.

Jednou večer vytrhly hradního pádné rány na bránu mosteckou z nejlepšího vypravování. Všichni podiveně na sebe pohlédli; byla-li návštěva za dne cosi neobyčejného, tož byla návštěva noční neslýchaná. Mezitím co Ondřej vyskočil a rozžehnuv o plamen na krbu kus louče, podívat se spěchal, kdo tak hlučně si žádá do hradu vpuštěn býti, v kuchyni se usjednotili, že to bude asi nějaký zbloudilý pocestný, jenž od veřejné silnice do lesů zabočiv, aby cestu si zkrátil, hlouběji a hlouběji do nich se dostal, až šťastnou náhodou k hradu přišel.

Nebyl to ale žádný zbloudilý poutník, s nímž Ondřej se vrátil, nýbrž posel úřední, nakvap z městečka sem vypravený. Smeknuv širák, avšak přítomných při tom nepozdraviv, vstoupil doprostřed kuchyně, sepjal ruce a oznamoval vážně:

„Milostivého pána našeho, mocného a vznešeného hraběte Františka Václava Felsenburka před třemi dny mezi tabulí ranila mrtvice; byl na lože odnesen již bez ducha a za půl hodiny zesnul v Pánu.“

Všichni zděšeně vyskočili.

„Komu lze na hradě tom se odprázdniti, nechť se zúčastní pohřbu jeho, jenž příští neděli v Praze odbýván bude,“ dodal posel. „Každý služebník bude uhoštěn v paláci hraběcím, kdež i cestovní útraty se mu nahradí.“

Klíčnice nejprvnější se vzpamatovala. Na znamení jí dané ostatní vedle ní poklekli, ruce sepjali a s ní tři Otčenáše za pokoj zesnulého odříkali. Jen vrátný a jeho syn za hraběte se nemodlili, čehož za všeobecného pohnutí nikdo si nepovšiml. Vrátný zůstal zaraženě sedět a Ondřej ustoupil do nejtemnějšího kouta kuchyně. Po modlitbě všichni posla obklopili, musel se uprostřed nich posaditi a vypravovati, co ještě bližšího o náhlé, neočekávané smrti hraběte v městečku na úřadě se povídá a jaké se předvídají pádu toho následky, nebude-li za nové vlády ještě hůře, než bývalo za jeho panování.

Posel o mnoho více nevěděl, než co již pověděl, avšak potvrdil, o čem kaplan zámecký při své poslední na hradě návštěvě se zmínil, že totiž vypukly vážné spory mezi otcem a dcerou za neznámou příčinou a hrabě že ji vězní v pokojích jejích, vyhrožuje jí, nepovolí-li k jeho žádosti, že ji dá odvésti do kláštera za matkou a na její místo že povýší syna bratrancova.

„Tedy dosud nerozhodnuto, kdo vlastně hradu toho pánem,“ mínila klíčnice.

Na slova ta vrátný, dosud omámeně před sebe pohlížeje, zprudka vyjel:

„Jak si můžete troufati takto přede mnou mluviti?“ zlobivě volal. „Hradu toho pánem můj Ondřej a vy všichni, jak tu sedíte, jste jeho poddanými a služebníky. Dávno byste měli jeho poslouchati, a ne on vás, on vám rozkazovati, a ne vy jemu!“

Přes vážnost chvíle vypukl na výrok ten přece mezi přítomnými neutlumitelný smích. Byltě stařec po mnoho již dní popudlivější, zlostnější a tedy podle jejich náhledu ještě mnohem žertovnější než jindy.

Avšak ponejprv dnes cítil se posměchem jejich uražen a nechtěl ho trpět. Dal se do křiku, máchal rukama, dupal nohama, a když ostatní v smíchu nejen neustali, nýbrž jen tím více se smáli, nanejvýš obveseleni jeho náruživým si počínáním, a ten i onen se ho jal ještě více škádliti: tu učinil, co ještě nikdy neučinil. Počal Felsenburkům láti, je proklínati, nazývaje je potomky zákeřníků, zrádců a vrahů, kteří žijí a tyjí z díla katova biřice, že jim dopomohl k statkům a jmění z krve Hlohovských, zabitých jejich vinou a přičiněním, že sláva jejich původ vzala.

Ondřej, bílý jako vosk, se rty se chvějícími nadarmo otce prosil, aby s ním odešel do věže, že již pozdě, odpočinutí že mu nutné, ale stařec jindy syna zbožňující tenkráte co nejurputněji se mu bránil, pokračuje ve svých hrozných kletbách a obviněních. Když však syn v domluvách neustal, snaže se ho násilím odvésti, tož stařec vztekle do tváře ho udeřil, až mladík okrvácel.

Přestali se konečně přece jen smáti, kdož lehkomyslně do tohoto stavu ho připravili šprýmy nešlechetnými, i počali ho také krotit a přemlouvat, aby se dal synem domů dovésti, ale nadarmo. Již se byl stařec tak rozzuřil, že pozbyl poslední slabou nad sebou moc, rozjitření svému úplně podléhaje. Smysly popletené nadobro mu selhaly, poslední rozumu jiskra uhasla v rozčilení strašlivém. Žíly mu naběhly, oči krví se zalily, ústa se zapěnila, a svolávaje divokým rykem na nevěrné, vražedné a mstivé plémě Felsenburků nejstrašlivější boží metly, až všem přítomným krev v žilách stydla hrůzou, najednou sklesl nazpět na židli, z níž se byl vztyčil, obě ruce hrozebně k nebi vztahuje. Místo slov jen nesrozumitelný se mu dral chrapot z úst, údy křečovitě se svíjely, oči zůstaly stát v sloupu…

Ondřej, hlasitě zahořekovav, k němu se naklonil, volal ho jmény lichotnými, hladil po tváři, líbal na čelo, na němž se vyronil pot studený. Přiběhla klíčnice s kapkami, hradní ho počal po těle tříti, ostatní polekaně a zmateně sem tam běhali pro to a jiné, každý mu chtěl teď pomoci, každý mu sloužil a ho křísil, ale tuhé zůstalo tělo nebohého starce. V jedné téměř době a týmž způsobem na věčnost se odebrali mocný pán a nejbídnější jeho sluha.