Poslední paní Hlohovská/II

Poslední paní Hlohovská Karolina Světlá
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Poslední paní Hlohovská
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 37–46.
Licence:	PD old 70

Marie Felicina, cválajíc v čele průvodu svého jízdeckého, příkrou „hlubokou cestou“ přímo nahoru se pustila, vyjíždějíc z města říšskou branou. Neohlížela se, zdali ostatní ji následují a jsou-li spokojeni se směrem, kterým se ubírá, zdálo se, že buď na ně úplně zapomněla, neb že jí zcela lhostejno, zavděčuje-li se jim čili nic. Ponechávala jim úplně, aby mezi sebou se bavili, o ně ani dost málo se nestarajíc. Nevšímala si vůbec ničehož, co se kolem ní dělo, ani překrásného jarního jitra právě se probouzejícího. Dýchalo z každého toho na cestě její se rozvíjejícího keře, ozývalo se z každého toho skřivánčího hrdélka nad ní se vznášejícího, usmívalo se z každého toho růžového a zlatého mráčku na bledé ještě obloze. Mlčky se zrakem sklopeným seděla v sedle a na její tváři, skvějící se v sále veselostí ruměnou, uhostěna teď byla bledá snivost.

Snad by byla hraběnka dlouho ještě takto jela, zabrána v myšlenky svoje, snad by se z nich nebyla vytrhla po celou projížďku, vracejíc se do Prahy, aniž by byla svoje průvodčí oblažila jediným slovem či pohledem, kdyby se nebyl pod ní náhle vzepjal kůň, polekán byv psem, jenž opodál s pastuchou hlídaje stáda, naň znenadání vyjel a zaštěkal.

Vzhlédla slečna, mocně vyplašena, z přemítáni, a mezi tím, co kavalíři ji dojeli, starostlivě ji obklopujíce, zdali nepřišla k úrazu, ohlížela se, jako by se musela teprve pamatovat, kde je, jak sem přišla a kdo to k ní mluví. Zabloudilyť při tom její oči až na kraj obzoru, kdež v dálce se šeřilo pásmo horské, a pohledem tím náhle do ní se vrátil život a stará její bujnost. Zaplanulť její zrak, pohnula se v ní krev, zabušila v ní touha, zachtělo se jí náhle přelétnouti všecky ty zelenající se lány, ty kvetoucí lesy, ty jasné řeky mezi ní a nimi v průzračném vzduchu se skvějící, vyšinouti se na hor těch tisíciletá temena a odtamtud ještě výše a dále zalétnouti oblaky kolem nich putujícími. Vztáhla po nich v marném přání ruce, a aby si alespoň poněkud ulevila, zvolala hlasem zvučnějším než píseň pěnkavy v poblízkém houští:

„Předjíždějme se, pánové, zde chvilenku, libo-li,“ a tím zároveň jim odpověděla na jejich otázky, zdali příliš se nezalekla neb jinak příhodou tou jí uškozeno nebylo. Než ještě dořekla, již zabočila s cesty na úhor, na němž stádo strakaté se strážcem svým chundelatým i dvounohým zděšeně před ní se rozplašilo.

Právě když mladí šlechticové za hraběnkou se pouštěli, aby s ní v jízdě závodili, dohonil císař s hrabětem společnost. Zadržel Josef II. svého koně, skrývaje se za křovím, aby, jak se podobalo, jezdce přítomností svou nevytrhl, ale zatím aby se mohl nabažiti pohledu na hraběnku. Byla v okamžiku tom skutečně oslňující, krásnější než předtím v sále. Otec její sám sobě se vyznával nanejvýš rozčilen nadějí a obavou, nikdy ještě že ji tak neviděl sličnou.

Nechávalať Marie Felicina závodníky ostatní daleko za sebou. Biret černý při úchvatném cvalu se jí svezl s hlavy a hvězda diamantová nad čelem jejím, jižto, přehodivši si narychlo jezdecký svůj šat, zapomněla z vlasů si odstraniti, třpytila se v prudkém letu nad krkem svého vraníka a vlasy její splývaly s jeho hřívou v jednu hedvábnou, daleko vlající kštici. Vítr zabíraje se do řas jejího tmavomodrého aksamitového oděvu je nadmul a ony se zaleskly jako křídla vlaštovčí. Podobalť se kůň ušlechtilý s jezdkyní spanilou mnohou chvíli jen bytosti jediné, báječné, operutěné, nad pažití porosenou půvabně a směle v povětří se vznášející.

Jeden jezdec po druhém unaven a překonán ze závodiště se vzdálil, zůstala konečně Marie Felicina sama. Zasmála se vesele, pozorujíc to, a seskočivši s koně udýchaného, otočila si uzdu jeho okolo ramene, hodila naň sama pokrývku, štolbou rychle přinesenou, a počala ho pečlivě provádět, aby vychladl, lichotivě při tom rukou na krku jeho si pohrávajíc.

Císař s ní zároveň s koně se shoupl; pohlédl na svoje ruce, byly prázdny prstenů, sáhl si do krajkové náprsenky, nebylo v ní spinadla. Mrzutě zvolal:

„Rád hraběnce cenu bych podal, a hle! nemám žádného po ruce vhodného šperku.“

Hrabě se obrátil k sloužícímu, který před sebou na koni držel plný koš drahého vína, a vyňav z něho pohár skvostný, určený, aby císař na jízdě té z něho se posilňoval, mlčky mu jej podal. Ruka jeho se při tom třásla.

Dychtivě sáhl Josef II. po zlatém koflíku, přiblíživ se k hraběnce kvapnými kroky.

„Vítězce,“ pravil, podávaje jí pohár s důstojností přívětivou, avšak skutečně císařskou.

Marie Felicina, překvapena nenadálým jeho se objevením, němou se mu děkovala úklonou. Nebyla sice tak hluboká jako měla být, aniž ji dle předpisu třikrát opakovala, ale zato tak uctivá a ušlechtilá, že i hraběte, úzkostlivě ji pozorujícího, uspokojila. Odejmula císaři pohár a pohled její, zavadivší touže zpytavou jasností jako předtím v sále o jeho tvář, sklesl s ní na nádobu zlatou a utkvěl na ní se zvláštním truchlivým výrazem.

„Proč slečna tak vážně pohlíží na památku z ruky mé?“ podiveně císař se jí otázal.

„Poněvadž se mi zdá života mého obrazem,“ odtušila mu zamyšleně.

„Jak tomu mám rozuměti?“

„Jestiť pohár ten zlatý, ale — prázdný.“

„Váš život žeť prázdný?!“ živě zvolal císař. „To pravíte vy, tak krásná, slavená, ode všech obdivovaná, kdož vám se přiblíží?“

„Toť zlatá poháru slupka…“

„Nuže, jen na vás záleží, naplniti jej až na pokraj nejsladším lásky tokem.“

„Poradil by panovník můj totéž mému bratrovi?“

Císař se zarazil.

„Vašemu bratrovi na prázdnost života si stěžujícímu ovšem bych poradil, aby se stal užitečným státu mému, v nějaký se uvázal úřad, čestně ho zastávaje,“ odvětil, více a více uchvácen zvláštním způsobem krásné slečny, jejížto oči tak pronikavě na něm spočívaly.

„Úřad?“ opakovala hraběnka po něm tiše a přemítavě, „jest to ještě něco jiného, než berně vybírat, lidi srovnávat o statek neb hrst peněz se znesnadnivší, odsuzovat provinilce k vězení či smrti?“

„Nuže, kdyby se mu nelíbil život úřední,“ pokračoval, „tož bych ho vybídl, aby vstoupil do armády a si vydobyl zásluhy i slávy co vojín.“

„Vojín?“ opakovala slečna ještě tišeji, ještě volněji, „jest to ještě něco jiného, než poroučet lidem, aby do sebe stříleli, sám do nich střílet?“

Opět pohlédl císař zaraženě na dívku, stojící před ním v plné záři své krásy a mladosti.

„Podivné, věru podivné jsou vaše o životě názory, žasnu, jak mohly vzniknouti v mysli vaší.“

„Což je to skutečně ku podivu, snaží-li se někdo hledět nepředpojatě na svět a pojmenovat v něm vše pravým jménem? Máť otec můj tedy přece jen pravdu, že se stávám mezi lidmi výjimkou nepříjemnou a nepohodlnou, anať povrhujíc sladkou lží, všude jen hledím dodělati se pravdy, byť i byla sebepernější?“

„Felicino,“ křikl hrabě, „ty v dětinské důvěře v milost našeho zeměpána se pozapomínáš nad povinnou k němu úctou!“

„V čem to, otče? Že před ním se netajím myšlenkami svými? Vždyť mi sám pravils, že vypovídá všem předsudkům boj, proč tedy se mám skrývati, že i já tak jsem učinila? Pravila mi také, že nezná jiného života úkolu, než aby oblažoval svoje poddané, a já za tou příčinou ti uvěřila, žeť největším mezi mocnáři; proč tedy tomu bráníš, aby oblažil i mne a mne vyvedl z bludiště pochybností, do kterého jsem se dostala, nevědouc ani jak, a z něhož tobě nelze cestu mi ukázat? Jen on bude s to učiniti tak, když nejosvícenějším, to jest nejlepším a nejspravedlivějším mezi všemi lidmi.“

Obličej císařův prolétl žár. Nikdy mu nic tak nepochlebovalo jako slova ta, pronesená se zápalem hlubokého přesvědčení.

„Nechte přec slečnu,“ pravil k hraběti, „a až budete příště s ní o mně mluviti, tož jí povězte, že nejvíce ze všech ctností si vážím přímé pravdomluvnosti, a žádejte ji ve jménu mém, aby se jí, probůh, za žádnou jinou lahodnější a lidem příjemnější nevzdala.“

Slečna císaři děkovala krásným pohledem.

„Lituji,“ dodal císař vřele, „lituji skutečně, že sotva jsem slečnu poznal, již zas mi jest s ní se rozloučiti. Čas můj tentokráte velmi spoře mi vyměřen; za půl hodiny již musím býti zas na cestě do Vídně. Vyznávám se, že dnes ponejprv mi zatěžko konat, co za povinnost jsem si uložil.“

„Odnesu si tedy odsud slupku prázdnou bez jádra?“ slečna žalostně zvolala.

„Jen pro dnes, slečno, vždyť nemluvíme spolu naposledy, doufám, že se co nevidět zase shledáme, shledat musíme,“ ohnivě císař ji ubezpečoval. „Zatím budu přemýšlet o vašich slovech a vynasnažím se, abych všecky vaše otázky příště zodpověděl k spokojenosti vaší. Za to vy mi zas zcela otevřeně projevíte svoje mínění o tom, nač já se vás tázat budu. Vy ode mne se chcete učit a já od vás. Ó, nepohybujte tak nedůvěřivě hlavou, jako by to možno nebylo, není jen pouhá zdvořilost v mých slovech. Vy ovšem nevíte a vědět nemůžete, jaká to neocenitelná pro panovníka věc, dvé nepředpojatých, jasných lidských očí, které mu chtějí upřímně sloužiti.“

A Josef II. s mladou hraběnkou se rozloučil jako s nějakou princeznou z krve královské.

Hrabě doprovodil panovníka nazpět do Prahy k svému paláci, před nímž císařský cestovní kočár již naň čekal. Nepromluvil Josef II. po celé cestě k němu slova a hrabě tím nebyl ani uražen, ani znepokojen, vždyť měla tvář jeho při tom výraz tak jasný!

Hrabě Felsenburk dceru svou nikdy ještě tak nemiloval, jako v této chvíli. Kdyby ji byl co nejpečlivěji na to připravil, kterak se má k císaři chovat, aby naň učinila dojem, mistrněji nemohla svou úlohu provésti, než učinila nevědomky, ponechávajíc se před ním svému vnuknuti. Že to nepředvídal, Marie Felicina že musí Josefa zaujmouti! Ale dobře že nepředvídal, snad by ho nebyl pak tak šťastně na její zvláštnosti připravil. I v tom vládla příznivá jakás náhoda, že jejich setkání tak velice se bál, císaři zpříma z toho se vyznávaje a zvědavým ho na dceru tím čině. Vše, vše přálo hraběti. Pravil si, že netušil, že z toho, co dceři před málo hodinami tak trpce v duchu i nahlas vyčítal, snad zárodek se stane štěstí neslýchaného pro ni a její rod.

„Neznám nespravedlivějšího nad vás otce,“ pravil mu císař při loučení, stoje již jednou nohou na stupátku u kočáru, „křivdil jste dceři své v každém ohledu. Nelze si pomysliti cosi rozkošnějšího nad její dětskou přímost a nic ušlechtilejšího nad její mužnou snahu, všem co nejopravdivěji do tváře se podívati. Jen v tom jste měl pravdu, žeť povahou více mladíkem než dívkou, avšak i to jen k svému prospěchu.“

„Z Vašeho Veličenstva mluví opět obvyklá k mému domu laskavost,“ namítal hrabě se svou nejhlubší úklonou, aby císař neviděl, jak se zapýřil pln zpupné do budoucnosti čáky.

„Oceniv podle zásluhy vaši dceru, nemyslím v tom ni na vaši, ni rodu vašeho věrnost, nemám jiného na zřeteli než její vzácnou osobnost. Kdy konečně u dvora ji představíte?“

„Což si mohu troufati, abych na to jen pomýšlel při povaze její?“ vzdychl si hrabě obojetně. Zatím byl nesčíslněkrát na to pomýšlel, dcera však se tomu byla vždy rozhodně vzpouzela. Nechtěla ho provázeli tam, kdež věděla, že hrozí její samostatnosti pouta ještě těsnější, z nichž by jí nebylo tak snadno se vyzouti či je přetrhnouti jako v Praze, kdež její rodina požívala tolika práv a tak různým se těšila ohledům.

„Právě pro povahu její ji tam co nevidět uvésti musíte,“ horlivě mu domlouval císař, „nechť ostatní dámy v ní se shlížejí a skvostné její přirozenosti od ní se přiučí. Jestiť dcera vaše klenotem pravým, jehož cenu dosud nahlédnouti se zdráháte.“

„Vaše císařská Milost ráčí zapomínati, co by takové dvorních dám učitelce asi řekla nejjasnější paní matka.“

Císař se zasmál.

„Toť ovšem nevím,“ pokrčil rameny, „avšak doufejme, že bude k své kmotřence shovívavější než bývá. Vytasí-li se ale císařovna přec přísností k ní, nuže, vždyť budu já nablízku. Stanu se pak rytířem slečniným a statečně se s ní dám do boje, aby konečně u dvora zavál vzduch zdravý, a odtamtud se rozšířil všemi vrstvami obecenstva. Bude to ostatně věcí zcela přirozenou, stanu-li se slečniným spojencem, vždyť sdílím stejný s ní los. Dařívá se mi s mou matkou jako hraběnce s vámi. Císařovna neustále na mne si stěžuje, zneuznává mne, děsívá se mých vlastností a vadívá se se mnou pro moje světoborné plány asi tak často, jako vy s dcerou svou pro její neodvislé choutky.“

A císař, pohlédnuv ještě jednou k oknům paláce Felsenburského, odejel v nejlepší míře.