Poslední paní Hlohovská/I

Poslední paní Hlohovská Karolina Světlá
	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Poslední paní Hlohovská
Autor:	Karolina Světlá
Zdroj:	SVĚTLÁ, Karolina. Poslední paní Hlohovská. Praha : Nová osvěta, 1949. S. 7–37.
Licence:	PD old 70

Jako obrovská pochodeň zářil za tmavé dubnové noci palác Felsenburský z moře malostranských domů pražských k černému nebi. Kolik v něm oken, tolik z jeho hmotných šerých zdí šlehalo plamenů slavnostních. Z průjezdu dokořán otevřeného, taktéž skvěle osvětleného a vyzdobeného, až na oba rohy ulice, jíž vévodilo sídlo to velkolepé, kroužila se jako ohnivý had dvojitá řada služebníků premovaných, svítilny držících. Za nimi, jako dvě temné, pohyblivé stěny, kupil se zvědavý lid. Vítalť výkřiky plnými radostného překvapení šlechtu, sjíždějící se dnes u velikém počtu a nádheře k besedě u hraběte Františka Václava Felsenburka, pána na Mokříně, Černé Skále, Hlohově, Dobřicích, Lužánkách, a jiných ještě, nejkrásnějších a nejvýnosnějších panstvích v Čechách a na Moravě.

Odbylať vysokorodá pražská společnost vlastně již za letošní zimní pololetí poslední svou zábavu u knížete Wildenšverta a chystala se teď, aby jako obyčejně po panstvích svých se rozejela či na delší se vydala cesty; tu zcela znenadání hrabě Felsenburk na dnešní večer ji k sobě pozval, aby se prý ještě jednou s váženými přáteli ve vlastním rozloučil domě. Pozváním tím nejen nemalý poplach učinil mezi komorníky a komornými, jimž bylo znova ze skříní již dobře opatřených vyndati a připraviti skvostné bálové obleky a šperky rodinné, ale i panstvo samé velice překvapil.

Podiviliť se pozvaní nemálo přátelským, v hraběti tak najednou vzplanuvším citům. Neslynulť právě mezi známými velkou srdce tklivostí, nedůvěřovaliť příliš jeho usmívavé uhlazenosti, jeho důstojné dvornosti. Mnoho vypravováno o jeho ctižádosti, jeho prchlivosti a mstivosti, jíž pronásledoval ty, kdož úmyslně či mimovolně si troufali v tom či jiném mu překážeti. Mluveno o věcech těch ovšem jen soukromě mezi nejbližšími přáteli v kruhu rodinném; veřejně každý stavěl na odiv největší úctu k hraběti, jenž zaujímal nepopiratelně nejpřednější mezi pražskou šlechtou místo nejen ohromným jměním, avšak především oblíbeností svou u dvora císařského, jehož přízně u největší se těšil míře.

Před každým tím pozlaceným kočárem s ohromným na dvířkách erbem běželi buď dva běhouni v bohatém kroji, neb jeli dva myslivci na koních s hořícími pochodněmi. Nedělo se tak z pouhé jen okázalosti. Bylať roku 1772 v Praze jen nejhlavnější náměstí jakž takž osvětlena a dlážděna, ostatní části města, zvláště na jaře, spíše vesnickým úvozům, plným tůní blátivých a louží kamenitých, se podobaly než veřejným ulicím hlavního města království dějin světových, kdež před málo jen věky knížata zahraniční si kupovala domy, aby slula jeho občany a část roku v Praze sídlíce, účastna byla lesku a slávy jeho kvetoucí.

Na zadních stupátkách a kozlíkách povozů houfy lokajů pravým uměním v rovnováze se udržovaly a okny kočárů, rudě ozářených plameny v rukou jejich, bylo viděti na ty, pro které nevyřkl Hospodin přísný zákon svůj, že bude člověk tu na zemi dobývati chléb svůj prací rukou svých a jej máčeti slzami svými. Na hedvábných polštářích nedbale se houpali kavalíři a dámy, třpytící se zlatým a stříbrným vyšíváním. Líčidlo na jejich tvářích zakrývalo jen stopy horoucího dechu vášní, nebylyť zorány prstem starostí vezdejších, patrným na čelech těch, již přepychu jejich tak dobromyslně se obdivovali co divadlu pestrému. Nerozjímalo tehdáž množství ještě o stejném právu všech, nerozumovalo o předsudcích stavu a rodu, nestěžovalo si na nespravedlivé jich výsady a neporovnávalo osud svůj s osudy výše stojících. Myšlenka nerozepínala nad hlavami jeho svoje křídla, dřímala v něm utrmácena strastmi hmotnými, následujícími na dlouhou dobu válečnou, utlumena nátlakem poměrů veřejných.

Avšak panstvu, vcházejícímu do sálů pyšného paláce, po nichž rozlévalo mnoho set svíček voskových proudy nejlahodnějšího světla, nezůstalo dlouho tajno, proč hrabě František Václav u sebe je shromáždil a za jakou příčinou se v něm zrodila tak neočekávaně touha přátelská.

Vítaje hosti svoje, zaváděl do jich kruhu hraběte Fridštejnského. Byltě to šlechtic as třicetiletý, štíhlé postavy, duchaplné tváře i pohledu, nápadně oděvem i chováním jednoduchým od ostatní škrobené, vyšperkované společnosti se lišící. Ale kdožkoli z vrchností těch velmocných a na moc svou tak domýšlivých oči naň uvrhl, poklonil se mu co nejhlouběji a uctivě před ním couvl do pozadí.

Hraběte Fridštejnského patrně nepřekvapovala ni hloubka úklon, ni uctivé se ho stranění; byloť na něm znáti, žeť podobnému chování zvykl. Sám pánům se přibližoval a tu k tomu, tu k onomu přistoupiv, střídavě s nimi se pouštěl do hovoru, mezitím co započala hudba a mladý svět se dal do tance. Zaplétal se do rozmluv velmi živých a zajímavých, snad i důležitých a závažných, neboť jím oslovení brzo se začali v tváři rdíti a batistovými šátky si utírati čela, na nichž jim vyvstával pot napětím a nesnázemi.

Ba, že nesnázemi, neboť poznali v šlechtici jim předvedeném pod jménem hraběte Fridštejnského císařovny Marie Terezie nejstaršího syna, Josefa II., spoluvládce matky své.

Nebylo dnes nikterakž ponejprv, co přibyl císař zcela neočekávaně a na zapřenou do Prahy, přísně odmítaje každou přednost, každou poctu, postavení jeho náležející, nechtěje za jiného považován býti než zač se vydával, aby, obmýšleje nějaký důležitý v státu obrat, napřed prozkoumal stav věcí, promluvil o něm se znalci, naslouchal veřejnému mínění, vyslechl náhledy různých stran a pak — učinil podle nejlepšího zdání a svědomí, na žádný se neohlížeje odpor, třeba pocházel od císařovny matky samé. Co bylo však při tom nejpovážlivějšího, nikdo dříve neuhodl, oč mu vlastně běží; uměl záměry svoje opatrně zakrývat, aby hned ve vzniku nedoznaly poškození od těch, jichž nemile se dotýkaly. Nebylo tedy skutečně čemu se divit, že páni ti, jichž poctil hrabě Fridštejnský rozmluvou víceméně dlouhou, tím přišli spíše do rozpaků, než aby to považovali za pochlebování, a že se tázali v hlubinách duší trnoucích, obzvláště kdož jakousi hodností veřejnou se honosili: „Proč císař se táže na to a proč na ono? Co hodlá zas rozbourat či postavit? Kterak mu odpovím, abych nikde nezavadil a přec neklesl v mínění budoucího říše naší pána neobmezeného, nýbrž naň učinil dojem příznivý věděním svým i zkušenostmi a oněmi názory pokročilými, k nimž tak velice se kloní?“

Nebylo tomu dávno, co císař přes nevůli matky své a nespokojenost šlechty zmenšil počet klášterníků, poukazuje k tomu, že společenstvu potřebí snahy činné, a život klášterní že mu odnímá mnoho údů, které se mohou proň státi jinak užitečnými. Obmezil i řehole v mnohých dosavadních jich právech a svobodách. Nesměly na příklad teď již od nikoho přijímati před rokem čtyřiadvacátým sliby či přísahy k životu kněžskému neodvolatelně zavazující, jak často se bylo stalo se sirotky po rodičích bohatých, čímž jmění jejich připadlo pak řádu, jenž si jich dovedl získat. Ustanovena i pokuta těm, kdož proti zákonu tomu jednali, museliť zaplatiti tři tisíce zlatých. Proslýchalo se, že císař na opravách těch nepřestane, že poznav v páterech jezovitech nejúhlavnější odpůrce všech svých podniků, k osvětě národů směřujících, je hodlá neškodnými učiniti. Kolovaly tajné jakés slechy, že vyjednává již se samým papežem, aby byl řád ten v jeho zemích zrušen, a že svatý otec k přání tomu jižjiž se nakloňuje. Jakž tedy, kdyby cesta jeho nynější souvisela se záležitostí tak choulostivou? Kdyby dnešní jeho otázky, ač zcela jiných věcí se týkající, přec jen tajně směřovaly k cíli tomu osudnému? Nemohl-liž pak člověk odpovědí nejnevinnější, na jíž základě císaři jednati by se zalíbilo, uvrhnouti se v rozpaky neskonalé? Dozvídali se prý členové tovaryšstva Ježíšova o všem, žádné slovíčko nebylo tak tajně proneseno, aby sluchu jejich nedošlo; byly toho příklady úžasné. Neslyšeli-li dveřmi a neviděli-li zdmi, což se přec nedalo předpokládati, tož museli míti v každém domě aspoň jednoho obratného a spolehlivého důvěrníka. Bylo jich zajisté i několik zde, kteří dobře všeho si všímali, obzvláště ale osob, jichž si všímal císař.

Dobrá polovice hostů byla by dnes hraběti Felsenburkovi odřekla, omluvivši se buď nemocí či rodinnou jakous záležitostí, a snad by byli mnozí dokonce z Prahy odjeli za jakoukoliv výmluvou, kdyby byli tušili, kterak je hodlá překvapiti. Jak asi uvnitř se jim smál, jak nesnáze jejich jim přál! Znal se jinak velmi dobře opanovati, avšak dnes přec jen se nemohl přemoci, hleděla škodolibost z každého tahu jeho jindy prý neobyčejně pěkné a pravidelné, teď však silně červené a nabubřelé tváře, na níž bylo písmem neomylným napsáno, žeť dobré tabule a sladkého vína vroucnějším milovníkem než zdraví jeho prospěšno. Kdo by se mu byl mohl pomstít a také něco na příkoř mu udělat! Jaká to potměšilost k nebi volající, vlákat lidi, na nic zlého si nemyslící, pod záštitou přátelství do pasti tak nebezpečné! Ale vzdával se každý myšlenek takových, sotva v něm vznikly. Kterak se pomstít muži, jenž byl nejen oblíbencem matky císařské, ale i milostníkem syna jejího, jak přišlo dnes najevo?

Avšak jakým to kouzlem zachovával si hrabě přízeň matčinu, těše se při tom i přátelství synovu? Rozpadávaliť se matka se synem ve dva příkré tábory, které v skrytosti i veřejně proti sobě válčily, boj to náhledů starověkých se zásadami všelidskými. Tajemství, kterak Felsenburk oběma stranám se zachovával, nemělo však tenkráte původ svůj v dvořenínské jeho obratnosti, nýbrž vězelo zcela jednoduše v tom, že neměl v otázkách, kdež se rozpadávaly, žádného přesvědčení. Nestaral se ani dost málo o společenské a náboženské otázky; byl především světákem a nade všecko vojákem, rakouským to vojákem. Zaujímal druhdy jedno z nejvyšších míst v armádě, jehož se jen za čas míru vzdal, které ale hodlal při prvním ruchu válečném opět nastoupiti. Sláva zbraní rakouských, výkvět domu císařského, rozmnožení jeho moci a pod záštitou jeho zdar a výkvět rodu vlastního, rozmnožení moci i bohatství jeho: toť byly osy, okolo nichž myšlenky jeho se otáčely, páky skutků jeho, úkoly, jimž byl s to oběti přinésti. Na vše ostatní patřil buď lhostejně či s posměchem neb s pohrdáním.

Ale právě proto, že ležel hraběti zdar rodu panujícího na srdci jako vlastní, nahlížel, že věci, kterak se mají, tak zůstat nemohou, všude v životě veřejném že se vyskytují nešvary škodlivé, opravy že jsou velenutné; a v tom svědčil synovi. Nečinil však praničeho, aby věci ty kupředu pošinul; ponechával ve svém domě i na statcích vše při starém; tím zas matce se zachovával. Josef II. si ovšem povšiml, že nejsou skutky hraběte vždy se slovy jeho v přímém souhlasu, ale pan František Václav dával mu na srozuměnou, že jen z úcty k matce jeho tak nečinně se chová, aby odbojem zjevným panovnici tak velice mu nakloněnou nezarmoutil, a císařovně objasňoval svoje klonění se k směru synovu, jakožto následek přirozený své neskonalé k ní oddanosti, již přenášel na dítě její i v tom, kde se jí znelíbilo. Nemohl prý starý její služebník jinak, než tak velice milovat Josefa, jak hluboce se kořil Marii Terezii. —

Hrabě Fridštejnský nepopřál těm, jichž k hovoru si vyhlídl, ni oddechu, ni zotavení. Málo jen a stoje pojedl o půlnoci při tabuli, kteráž byla k většímu jeho pohodlí pro pány zvláště v jednom z vedlejších pokojů postavena. Ostatní musili učinit k příkladu jeho a lahůdky, které dal hrabě dnes jako naschvál hojněji než jindy na stole nahromadit, s toužebnými opustiti pohledy, než ještě jak se patří jich okusili.

Nebyli ale se zařízením tím jen pánové nespokojeni; dámy zas velice uráželo, že se jich císař tak velice straní. Nevěnoval žádné z nich po celý večer nejmenší pozornosti. Dokazoval Josef II. pražským kráskám, že pověst, líčící ho co nevalného pohlaví jich přítele, nikterakž podstaty nepostrádá. Avšak nepodařilo se mu přec jen po celou noc tak směle jako na počátku vlivu jeho vzdorovati. Vždyť mu bylo při vší přísnosti zásad a zkušenosti dvou sňatků nikterakž šťastných přec jen teprve třicet let! Nebyl ještě tím vážným Katonem nade všecky přeludy citu a hry obraznosti povzneseným, jímž býti se domníval.

Vycházeje z jídelny, stoupl si císař pod sloupořadí, nesoucí krásnou klenbu sálu, a co se ve středu jeho celá společnost, mladé i staré páry, majíce hraběte Felsenburka s kněžnou Wildenšvertovou v čele, proplítaly figurami ladné polonaisy, rozmlouval s tlustým jakýms radou apelačním, jenž pod ohromnou kadeřavou vlásenkou v skřipci panovnických otázek ještě více se potil než předchůdcové jeho. Chtěje lépe vniknouti do předmětu, který právě k úvaze si obral, a jsa obtěžován tou houpající se před ním strakatinou, učinil panovník v průběhu hovoru několik kroků hloub do chodby za sebou, již měl za zcela prázdnou, a ponejprv za večer ten přeslechl odpověď, a to ještě k tomu odpověď velmi závažnou.

Spatřil totiž císař nedaleko sebe v sloupořadí dámu, opírající se osaměle o jeden ze štíhlých jeho pilířů, květinami obtočený. Byloť znáti, že tam nestojí několik jen okamžiků a náhodou; byla na svou ověnčenou podporu tak pohodlně položena, jako kdosi, jenž tráví na místě schválně k pozorování vyhlédnutém delší již čas. Majíc ruce založeny, zírala naň pokojně a vážně očima modrojasnýma.

Císař sebou mimovolně pohnul, což už dávno se mu nepřihodilo. Byltě zvyklý jiné způsobem tím měřit, ale nikoli býti sám takto měřen, a to ještě k tomu od ženštiny. Přehlédl, byla-li dáma ta hezká či nehezká, viděl jen, že pohled její na něm spočívající nejeví ni zvědavost, ni obdiv, ni zaraženost, ni nadšení, a s čím ještě jiným panovník obyčejně v lidských se setkává zracích, nýbrž že ho rozebírá zcela chladně a nepředpojatě, jak on činíval, chtěl-li si o někom utvořiti pojem nestranný a určitý.

Nepřišla dáma ani dost málo do nesnáze, vidouc, že císař zastihl její pohled, tak zpytavě na něm upřený. Nepozbyvši rovnováhy duševní, odvrátila od něho volně hlavu, otočila se zcela klidně na podpatku bílého, atlasového, stříbrem vyšívaného střevíce, a než se toho nadál, s očí mu zmizela.

Císař pokračoval v rozmluvě s tlustým radou, ale již se s ním nemohl dostat do předešlého plynného proudu; zjev u sloupu z něho ho vyrušil. Kdo asi byla ta dáma, která jediná netančila, jediná v plesu hlučném samotu hledala a mezitím, co jiné se točily, smály, snažíce se, aby krásu svou do nejpříznivějšího postavily světla a srdce mužské k sobě přilákaly, víru toho opodál se postavila, klidně přemýšlejíc a pozorujíc?

Nad otázkou tou v tichosti sobě samu učiněnou zapomněl císař na svou předešlou, k radovi nahlas pronesenou. Pořád cítil ony dvě tázavé oči na své tváři, jako by se mu chtěly až na dno duše podívat a bezohledně mu to povědít, kdyby tam cosi shledaly, co by se jim nelíbilo. Nebyl Josef II. již s to, aby nit hovoru zachytil, stále se mu vymykala, pořád víc a více přitom se zamotávajíc.

Dojalo panovníka, pro svobodomyslnost tak proslulého, přec jen dosti divně, aniž si toho byl snad vědom, že si ho troufal kdosi beze všech okolků prohlédnouti jako každého jiného smrtelníka beze špetky povinného poddanského obdivu a zaslouženého příznivého předsudku. Rozhlížel se neustále, zdali se ona smělá dáma zas kdesi z vln plesu nevynoří, a stával se tím pořád roztržitější. Dozněly právě poslední takty polonaisy, volně zas se počali hosté prouditi po sále, naplnilo se sloupořadí; procházely se okolo něho sličné tanečnice, pozorně teď si prohlížel nebezpečné jich šiky, ale dámu tu nikde nespatřil mezi nimi. Snad meškala v některém z vedlejších pokojů, hledajíc tam větší klid, povaze její přiměřenější?

Císař nabyl konečně přesvědčení, že je dnes se svou pozorností u konce, a pro tuto noc že ho bude mnohem více zajímati než všechny státnické otázky, aby se dopátral oněch hrdých, zpytavých očí, a navzájem směle do nich se podívav, vyzkoumal, co je opravňuje chtít se lidem dostat až do hlubin srdce. Propustil tedy velmi blahosklonně tlustého radu, jenž blaženě si oddechl, a pokynul hostiteli svému, jenž se přišel po tanci celý upachtěný podívat, nemá-li vznešený host jeho služeb potřebí, aby se mu přiblížil.

„Již mám těch výslechů dost, milý Felsenburku,“ přívětivě pravil hraběti, uctivě k němu přistoupivšímu, „unavil jsem se při nich a musím se zotaviti. Váš ples se již chýlí ke konci; mně k vůli ho dáváte, a já z něho ještě téměř nic neviděl. Zavděčil jste se mi skutečně, sezvav zdejší společnost, dozvídaje se, že se chci do Prahy podívat, abych jistým věcem přišel na stopu. Mnoho jste mi tím uspořil času a dlouhé chvíle. Setkal jsem se zde se všemi osobnostmi, s nimiž mi bylo nutno mluviti, a mohu tedy, jak jsem si přál, v osm hodin zrána již zase být na cestě do Vídně. Překvapil jsem ty pány nadobro, museli se mi chtějíce nechtějíce zpovídati; neměli času se rozmysliti, na nějaké si vzpomenouti úskoky, neb s jinými se umluviti, co radno mi zjevit a co zamlčeti. Dozvěděl jsem se zde při hudbě a tanci od nich více, než kdybych je byl pozval k sobě na hrad k nějaké úřední se mnou poradě. Avšak již ani slova více o záležitostech těch. Povšimnul jsem si teprv teď, jak vkusně jsou sály vaše upraveny. Provádějte mne po prostorách, které radosti a veselosti jste zasvětil, abych přec zevrubně seznal váš vkus.“

Ač byl hrabě Felsenburk zvyklý sluniti se v paprscích milosti císařské rodiny a největších požívati od ní ctí, tož v něm srdce přece hrdě zabouchalo, když císaře k přání jeho předcházel, aby mu ukázal ono křídlo rodinného svého paláce, které byl dal zaříditi s ohromným nákladem a velkolepostí dosud v Praze nevídanou pro plesy a podobné slavnosti, a celá zde přítomná šlechta viděla, jak přátelsky mocnář jeho k němu se má.

Vyznamenávaliť Habsburkové odedávna jeho rod pro věrnost a oddanost, avšak žádného z předků neobsypávali tolikerými důkazy přízně jako hraběte Františka Václava. Zasloužil si toho ovšem, osvědčiv se co nejskvěleji ve zmatcích následujících po smrti Karla  VI., otce to císařovnina, když téměř všichni v Evropě panovníci popírali dceři jeho práva, zasednouti po něm na trůn český. Stranil tehdáž mladý hrabě Felsenburk třiadvacetileté své panovnici tak horlivě, přemlouval české šlechtice od ní odpadávající s takovým úspěchem k nové k ní oddanosti, přinesl věci té tolik hmotných obětí, rozhodl radou důmyslnou a udatností osobní tolik bitek ve prospěch vojska jejího, přispěl tak znamenitě ke konečnému úplnému vítězství zbraní rakouských, že naň po míru učiněném pršely řády a tituly. Neobětoval hrabě věru krev a statky zadarmo, zaskvělo se jméno Felsenburk jako ještě nikdy. Ale neměla vděčná jeho mocnářka na tom dosti, že ho zahrnovala zlatými křížky a hvězdami, pomýšlela proň ještě na odměnu jinou, líbeznější.

Mělať císařovna k zadání ruku slečny osiřelé, bohaté, rodu vznešeného, kteráž byla v klášteře svatoanenském na Starém městě pražském na vychování. Svěřenkyni tu mu za nevěstu vyhlídla. Slečna musela zaslat podobiznu svou do Vídně, a když hrabě, příjemně dojat mladistvou sličností obrazu, ochotně přijal návrh císařovnin, dala ji přivézti v slavném průvodu z Prahy do Vídně, kdež jí vystrojila s hrabětem svatební veselí tak hlučné, že si celé město dlouho o tom povídalo. Byla nejen sama s celým svým dvorem přítomna církevním obřadům v kostele svatoštěpánském, ale poctila i návštěvou svou hostinu, již dal novomanžel vysokorodé své příznivkyni k poctě týden po svatbě.

Bylať císařovna pevně přesvědčena, že se co nejlépe postarala o štěstí svého oblíbence i své poručenkyně. Ale zmýlila se bohužel.

Domnívala se Marie Terezie vším právem, že mladá hraběnka, v kázni klášterní vychovaná, k plnění povinností od nejútlejšího mládí přidržovaná, neopomine přilnouti láskou uctivou a obdivem vřelým k tomu, jejž za manžela jí zvolila. Byltě hrabě toho času jeden z nejkrásnějších a nejproslulejších mužů, miláček to zjevný i tajný všech dvorních slečen, z nichž každá za šťastnou by se byla pokládala, státi se jeho. Doufala císařovna najisto, že mladá choť něžností, rozmilostí a vděky svými manžela upoutá, a odvrátivši ho od oněch výstředností, jimž uvykl v poli při volném vojenském životu, zakrátko ho přivede k pokání. Velice zbožnou císařovnu rmoutívalo, žeť ten, jemuž se cítila tak velice zavázanou, takovým je světákem. Přála si ho bez úhony. Málokdo byl zbožňovatelem tak rozhodným ženské urozené i neurozené krásy, dlouhých do noci hodů, veselé při nich společnosti; málokdo dával tak přímo najevo, žeť náboženstvím jeho užívání, a rozkoš jediné božství, v které bez přetvářky věří a jemuž upřímně se koří, jako hrabě Felsenburk. Kdož ale byl více povolán odvrátit ho od choutek těch a dostat ho na lepší a spasitelnější dráhu než vychovanka tolika zbožných panen, dívka to mladá, krásná, jemná, nezvratná ve svých zásadách, milostná však v slovech a jednání? Za odměnou skrýval se tedy úkol ještě jiný; chtěla ctnostná císařovna hraběte nejen oblažiti, ale i polepšiti.

Nebyla ale poručenkyně císařovnina tím, zač ji považovala. Byla tichá a zdrženlivá nikterak z něžnosti a skromnosti, nýbrž z omezenosti, chladnosti a vypínavosti. Vychovaly ji panny svatoanenské nikoli rozumně, nýbrž mazlivě ji vyhejčkaly, snažíce se, aby bohaté dědičce u nich se zalíbilo a ona navždy u nich zůstala. Slečna velice se klonila k jich přání; tichý život klášterní, nečinné dumání, pobožná zahálčivost zcela byly přiměřeny povaze její. Vedle toho mysli hrdé lahodilo, že jeptišky jí do budoucnosti slibovaly berlu abatyšskou. Rozkaz císařovnin, aby k sňatku se hotovila, velmi nemile ji vyplašil z jejích pohodlných snů; chtěla se vzpouzeti, ale nebylo jí pomoci, musela poslechnouti. Rozloučila se s milým svým klášterem s tisíci slzami. Taktéž byla propuštěna od vychovatelek svých a od nich litována, že se musí pro muže hříšného vzdáti koruny nebeské. Jaký to div, že plna vnitřní trpkosti a hoře jala se nenáviděti muže toho, než ještě ho poznala? Netajila se ženichu nikterakž, s jakou nechutí mu podává ruky, kteráž spočívala již v ruce ženicha nebeského, jehož věnec již zdobil její hlavu ovanutou závojem panenství věčného, u jehož nohou by se to bylo v klášteře tak sladce podřimovalo.

Hrabě považoval na počátku ledové, odpudlivé chování mladé své choti za upejpavost klášterní, za ostýchavost dívčí, již za povinnost svou považuje, a snášel za tou příčinou vzdory její dosti trpělivě. Bylo to pro muže ode všech ženštin rozmazleného něco nového, ba mnohdy i vábivého, že jeho vlastní choť oň nedbá a před ním do své modlitebnice prchá. Ale poznávaje konečně, z jakého zřídla domnělá ta plachost se prýští, smáti se přestal. Cítilať se hraběnka za nějaký čas povinna hlásiti se ke svým zásadám a vyčítati mu vše, co na něm za chybu považovala, s onou bezohlednou nadutostí a na vlastní ctnost domýšlivostí, jež staré i mladé pobožnůstkářky vyznačuje. Nešetřila ho ani dost málo ni před cizími, ni před služebnictvem, chovajíc se k němu čím dále tím více co k ovci zbloudilé, k níž se snížiti musela, považuje to za trest hříchů nevědomých — vědomých ovšem osoba tak dokonalá do sebe neměla. Toho zajisté by nebyl snesl ani muž méně prchlivý než hrabě Felsenburk. Jeho náklonnost k choti nebyla beztoho než pouhé zalíbení, jež okamžitě se rozprchalo, jak učinil hlubší pohled v její nitro. Stala se mu brzo rovněž tak protivnou a nesnesitelnou, jak směšnou, a neopomínal toutéž přísností dát jí city svoje najevo, jak ona činila jemu. Bylať konečně nevyhnutelná roztržka mezi manžely stejně neústupnými, stejně pánovitými, stejně náruživě jeden v druhém protivu svou nenávidícími. Nadarmo císařovna napomínala, varovala, domlouvala, když o neshodě mezi nimi se dověděla, ba prosila je, aby se hleděli srovnat a smířit, by osoby tak vznešené nedávaly světu pohoršení veřejného rozvodu — nedokázala ničeho. Oba manželé rovněž urputně trvali na svém. Za dva roky vrátila se mladá hraběnka Felsenburková do kláštera svého, po němž tesknit nepřestala, avšak nikoli s celým svým jměním, nýbrž jen s věnem. Ostatní musela ponechati manželu co poručníku jediného jich dítěte, dcerušky Marie Feliciny, jíž byla císařovna kmotrou. Vyžádal si hrabě po odchodu hraběnčině, aby směla dcera jeho nastoupiti práva synovská, přejmout po jeho smrti bez překážky všecka jeho panství, podržet svoje jméno rodinné a přenést je na děti svoje v případu sňatku. Císařovna svolila k jeho žádosti vzhledem k rodinnému jeho neštěstí, přestože hnula mladší větev Felsenburků celým světem, aby mu vyhověno nebylo.

Marie Felicina Felsenburková byla za dětství od každého, kdož ji spatřil, zbožňována co dítě krásy andělské a teď co panna slula nejskvělejším zjevem mezi pražskými šlechtičnami. Nejvíce však ze všech lidí obdivoval se jí její otec. Zamiloval se hrabě do své dcerušky hned v kolébce tak velice, že jí nikdy nevyčítal, že se mu narodila místo syna. Celý den od sebe ji nepouštěl, hově slepě každému jejímu rozmaru, jimiž skutečně oplývala. Vždyť byla Felsenburková! Kdož tedy směl dělat, co mu libo, ne-li ona? Sedávala dcera jeho u tabule vždy po pravé jeho straně jako nejmilejší jeho host, a dříve nedal koflík křišťálový k ústům, dokud mu ona z něho nepřipila rtíky svými růžovými. Když si s ní vyjel, následován četným komonstvem, tož vybíhali Pražané z domů, aby viděli spanilou dceru na koni vedle statečného svého otce. Byla nejen jeho miláčkem, ale i miláčkem pouliční mládeže. — Poznávalať tato zdaleka dusot jejího koně a vítala ji, než ještě ji spatřila, jásotem ohlušujícím. Slečna rozhazovala štědře mezi ni drobné i cukrovinky. Nikdy si nevyjela bez zásoby takové a děkovala se za pozdrav hlučný a radostný veselým mácháním bičíku a nejlíbeznějším svým úsměvem. Zhotovily-li žárlivé sokyně v tajnosti rejstřík hříchů hrdé a bujné slečny z Felsenburka, kteráž si troufala všecky je přezářiti leskem své krásy a svého bohatství, tož nikdy neopominuly zmíniti se o tom, že při zábavách v paláci svém na hosti otcovy nikdy tak vlídně se neusmívá, jako na uličníky pražské, a že nikdo z osob jí sourodých se netěší v takové míře pozornosti její jako oni bosí potulovači.

Ale v poslední době jaksi poměr mezi otcem a dcerou se zkalil; nesmával se již hrabě tak ochotně svévolnostem dceřiným, jak dřív činíval, a slečna nebývala vždy tak hlučnou a veselou jako jindy. Mrak dosti temný halíval někdy čelo otcovo i dceřino a pohledy jejich neuspokojeně od sebe se odvracely.

Císař, procházeje se s hrabětem mezi besedníky, poníženě před nimi ustupujícími, nepřehlednou skvoucí se řadou pokojů, obdivoval se způsobem velmi pochlebným skvostným na čalounech malbám pro večerní osvětlení zvláště zhotoveným, sochám drahocenným, důmyslně rozestavěným a nábytku, upravenému s celkem v nejkrásnějším souladu. Činil tak s neobyčejnou u něho obšírností, jíž hrabě v tichosti diviti se nepřestával, nemoha pochopiti, kdež se v něm vzala najednou pozornost pro takové předměty, v nichž jindy málo míval záliby. Bylať i procházka ta zcela proti zvykům panovníkovým, jenž nechával jindy jen velmi nerad a zřídka půl hodiny bez prospěchu nečinně si ujít. Kochaje se v domnění, že tak jen se stává, poněvadž ho skutečně uchvátil vkusem svým, na němž hrabě nemálo si zakládal, nepovšiml si, že těkají hledy císařovy po všech zákoutích, a zpozoroval-li někdy přec, tož jinému to nepřipisoval, než že se vrací jeho pohled k předmětům těm, které zvláště se mu zalíbily.

Nadarmo ale i zde zrak císařův se procházel po pohovkách a lenoškách obsazených dámami po tanci odpočívajícími, které navzdor tomu, že zde meškal na zapřenou, přec s hlubokými povstaly úklonami, kdežkoli okolo nich se ubíral, nadarmo zabíhal do všech výklenků, slídil za všemi záclonami — ze žádné lenošky nepovstala postava jeho neznámé, odnikud se naň nezaleskly ony dva safíry, pro které jediné na pouť tu se vydal.

Nenaleznuv ani v poslední komnatě, čeho hledal, utekl se k poslednímu prostředku, rozhodl se k něčemu, čemu jindy velmi rád se vyhýbal.

„Což mne nehodláte seznámit s hraběnkou, dcerou vaší?“ otázal se svého blaženého průvodčího, obraceje se s ním nazpět do tanečního sálu, kamž právě se vydávala i ostatní společnost, aby k menuetu tam se seřadila.

Obličej hraběte dosud tak jasný přelétl při otázce té náhlý stín.

„Netroufal jsem si Vašemu Veličenstvu o ní se zmíniti,“ vyhýbavě odtušil.

„Nejednal jste správně,“ císař vlídně mu namítal; „snadno se mohlo státi, že bych byl, zaujat svými záležitostmi, odejel, na krásné Pražanky ani si nevzpomenuv. Musí mi hraběnka představit všecky družky svoje, abych se přesvědčil, je-li, jak se proslýchá, ona mezi nimi nejkrásnější. Co ale značí najednou zarmoucená vaše tvář?“

„Zasmušil jsem se,“ malomyslně hrabě se vyznával, „poněvadž se obávám, že nebude asi mít Marie Felicina čest a štěstí, milost nalézti před vznešeným svým mocnářem.“

„Jaký to vrtech?“ žasl císař, „v čem by se mi mohla znelíbiti dcera vaše, dáma to spanilostí proslulá, vámi vychovaná?“

„Dokázal jsem, že otec zamilovaný špatným dcery své vychovatelem,“ hrabě pronesl s takovým přízvukem, že císař náhle kroků svých zarazil, zapomínaje nad dojetím zřejmým šlechtice mu tak velice oddaného na hledanou dámu.

„Vás, jak vidím, skutečně cosi hněte,“ s nelíčeným vyzvídal soucitem. „Svěřte se mi s tím, milý hrabě, vždyť víte, jak velice jsem vám i rodině vaší nakloněn. Mluvte zcela upřímně, neobávejte se, že mne budete nudit či že mne unavíte. Zůstali jsme tu sami, odkvapilo vše do bálové síně, nikdo nepovolaný nás neposlouchá. Máte skutečně příčinu stěžovati si v něčem na dceru?“

Hrabě mocně zápasil s rozčilením bolestným.

„Ó, kdož by mi byl jednou zvěstoval, že chvíle ta, kdež mi dopřáno bude, předstoupiti s dítětem svým jediným před nejjasnější tvář milostivého panovníka svého, poroučeje ji vznešené jeho přízni, nebude nejkrásnější mého života, že se před ní chvěti budu, že vše učiním, abych ji odložil: životem snad bych to byl zaplatil,“ konečně zvolal: „Ano, já se chvěji, já váhám s dcerou svou před Vaším Veličenstvem se objeviti, aby nevzbudila nejvyšší nelibost, ovšem ne podobou, ale tím více chováním. Sama si utvořila pravidla zdvořilosti, jimiž se spravuje, málo toho dbajíc, jsou-li uznána světem. Nepodobá se v ničem slečnám ostatním náklonnostmi, vlastnostmi ni povahou; zcela jiným směrem se ubírá než celé její pohlaví, a já nevím si rady, kterak tomu zabránit. Kdyby nebyla velkou hudby milovnicí — předčí na harfě již daleko svého učitele, umělce to výtečného, kterého jsem dal v Italii vycvičiti — tož bych se nemohl o jediné ženské stránce u ní zmíniti. Mnohem lépe umí jezditi, do terče střílet, šermovat než vládnout jehlou a štětcem, mnohem lépe si počíná na honbě než v bále. Snáší namáhání při takových výpravách statečněji než muž, nestěžuje si při tom ani na hlad, ani na unavenost, ani na nepohodlí a pevně ještě sedí v sedle, když všichni mdlobou již klesají. Nezná ni strachu, ni bázně, ni choulostivosti jiné; bolest tělesná ještě jí nevylákala jediné slzy. Často jsem si myslil, kdyby nám nastala válka, že by mne musela následovat do pole; vrátila by se zajisté pokryta vavříny.“

Hraběti mimovolně zajiskřily oči. Žaloval císaři, že má dceru amazonku, a zatím starému vojínovi přec jen mužné její vlastnosti pochlebovaly. Volného jim popřál vývoje po celou mladost její, teprve teď, kde příliš příkře vystupovaly, zarážely ho. Dnes, kde pro ně za nemožno uznal, aby císaři ji uvedl, ponejprv zcela doopravdy na ni pro ně se horšil.

Císař zpozorovav, jaký v něm odpor, pousmál se mu.

„Zdědila hraběnka asi vaši krev, překypuje v ní a to celé její provinění. Křivdíte jí za to, na ni se hněvaje,“ konejšil otce rozjitřeného. „Avšak cítíte-li, že ruka vaše skutečně již slabá, aby mladistvou živost dceřinu v pravých udržovala kolejích, nuže, odevzdejte ji rukám rovněž tak laskavým, jako jsou vaše, ale méně shovívavým. Provdejte dceru, je-li příliš svévolná.“

„Nechce o sňatku ani slyšet,“ znova si vzdychl hrabě.

„Tak činí všecky dívky naoko, divím se věru, že se tím dáváte šálit.“

„Marie Felicina nečiní ale nic naoko, pane nejjasnější, nemá něžných a líbezných vlastností svého pohlaví, ale zato postrádá také jeho chyb. Nikdy se nepřetvařuje, nikdy nelže, ba bývá až k zoufání pravdomluvnou. Dala již množství důkazů, že se provdat nemíní, nikdy ji ještě muž nezajímal. Květ našich šlechticů leží u nohou jejích; když je nevidí, nemyslí na ně, a setká-li se s nimi, tož jen provozuje smělé s nimi hry.“

„Mějte strpení, co nevidět některého vyslyší.“

„Byl bych šťasten, kdyby věštba Vašeho Veličenstva se vyplnila. Nakládá se svými nápadníky právě teď hůře ještě než jindy, vymlouvajíc se, že ji nikdy ještě tak nenudili. Při poslední naší besedě u knížete Wildenswerta dostoupila její rozmarnost skutečně již vrcholu velmi povážlivého. Zmizela krátce před zakončením plesu, vzkázavši mi po sloužícím, že se šla rozloučit s dcerou domácí, kteráž mezi zábavou trochu ochuravěla. Netrpělivě na ni jsem čekal v předpokoji, kdež společnost domů se ubírající se dala strojit do plášťů a kožichů od služebnictva knížecího. Nejčiperněji při tom si počínala panská, jejížto snědý důlkovitý obličej tak podivně se odrážel od bílého, škrobeného čepce, že lechtal mladé pány neustále k vtipům. Divili se, že nezkyše víno, které ona na stůl nosí, tvrdili, že jsou přesvědčeni, tu v paláci že neobchází žádní duchové, poněvadž ona je zastrašuje, a podobného více. Pokojně vše vyslechla, dělajíc si při tom svoje, avšak kdož popíše překvapení smíšků, když domnělá panská najednou čepec s hlavy si strhne, kabátek odhodí, líčidlo s tváří si setře a hraběnka Felsenburková na ně se pousměje? ‚Ejhle, pánové,‘ zvolala s nejsvévolnějším smíchem, ‚tak to tedy dopadá s vašimi city? Právě tomu půl hodiny, co od vás naposledy jsem slyšela, že jdouce okolo domu, který mne hostí, přítomnost mou v něm tušíte, opovídá se vám prý tlučením srdce, závratí, mžitkami před očima. Jak tedy přichází, že teď, kdy jsem vám byla tak nablízku, vám to srdce vaše nezvěstovalo, bouříc se vám v prsou? Snad vám v tom vadila moje škraboška? Vždyť jste mi nejednou, ale tisíckrát přísahali, že seznavše mne v kytlici, taktéž byste se mi byli klaněli jako teď, že vás ke mně nevábí ni krása, ni vznešený rod, ni statky moje, nýbrž ryzost mysli mé a povahy. Kterak jste se horšili, když řeči takové co marné blouznění poslouchati jsem nechtěla, žádajíc si od vás podstatnější zábavy. Teď máte k nim doklad a zároveň odpověď mou na přísahy vaše. Ne, pánové moji, pro takový cit, jenž závisí od neporušené bělosti mé pleti, od souměru mé postavy, již několik známek snědých na lících, několik ostrých na čele čar je s to proměniti v lhostejnost, nelibost, nechuť, pro cit takový Marie Felicina Felsenburková nikdy muži v otroctví se nedá!‘“

Císař srdečně se zasmál, kráčeje teď zas rychleji kupředu.

„Tak jako slečně s jejími ženichy, dařilo by se i mně,“ pravil vesele, „kdybych chtěl totiž zkoušeti, jak dalece jsou pravdivy přísahy jistých lidí, ubezpečujících mne, že ke mně lnou, nikoli přivábeni leskem mých korun, nýbrž mými zásadami. Měl bych věru chuť učiniti jednou k příkladu hraběnky Marie Feliciny, abych nejapných a dotíravých se zprostil pochlebníků. Dříve jsem si přál poznat slečnu Felsenburkovou, anať dcerou vaší, teď však sama o sobě mne zajímá a stojím na svém, abyste mi ji uvedl, třeba se jí nepodaří ony tři úklony, které předepisuje teď etiketa při takové příležitosti od té doby, co jsem zapověděl, aby se před matkou mou a mnou klekalo. Pokračujte s jejími panošskými kousky; vaše vypravováni mne velmi pobavilo! Vidím ty dlouhé tváře zaražených nápadníků.“

„Zneužil bych milosti Vašeho Veličenstva, kdybych chtěl vylíčit všecky krajnosti, v nichž si libuje. Jestiť jedním slovem vtěleným odporem všech pravidel běžných, odkazujících dívku do úzkých mezí domácích i rodinných povinností. Celý svět je jí příliš malý a těsný; dotýká se svým rozumem všeho na nebi i zemi, nic není jí příliš vysoké, nic tuze hluboké, aby pro to nedosahovala. V poslední době počíná se ale k ustrnutí mému vzpouzeti zákonům stávajícího pořádku, jimž i každý muž povolně se podrobuje, věda, žeť marnou prací, chtít plouti proti proudu. Ona však pluje proti němu bezstarostně a neohroženě samotinká. Ze všech dam jí sourodých ona jediná na příklad nenosí sukní kosticových a nedala by si za žádnou cenu vlasy napudrovat a módně upravit.“

Císař náhle se zamyslil; zdálo se mu, že spatřil ony jisté modré oči v stínu černých kadeří, že postavu o sloup lehce opřenou vyznačovala půvabná štíhlost údů, jíž postrádaly úplně ostatní dámy, podobajíce se kráčejícím zvonům. Zpozorovav ale, že hrabě tázavě naň patří a zajisté v duchu pátrá po příčině jeho náhlého se zamlčení, pronesl kvapně:

„Jestiť hraběnka duševně velmi nezávislá, že si troufá vzdorovat módě. Opírám se té nesmyslné vládě marně u dvora našeho, a to proto, že tam nemáme ani jediné dámy co do mysli dosti samostatné, aby se jí osmělila vzdorovati, ostatním tím dobrým jsouc příkladem. Nemáte-li, milý hrabě, na jiného si stěžovat, než že nechce vaše dcera slyšet o pudru a kosticích, že si přeje, aby vzbudila v srdci svého manžela trvalejší cit než pouhé zalíbení, tož nelituji vás — nýbrž ji.“

Bylo na hraběti znáti, kterak okřívá, vida s překvapením, jakým způsobem pojímá císař povahu jeho dcery.

„Nezasluhuje přímluvy Vašeho Veličenstva,“ poklonil se císaři s vděčným úsměvem, „jest to dítě zlé a prostořeké, které není jen odpudlivé k ženichům, nýbrž drsné ke každému, kdož se mu nelíbí, a nejen v nesouhlase s módou, nýbrž se vším, co kolem něho se děje. V neustálém si libuje mravním rozjímání, při čemž nešetří ni jiných, ni sebe. Přísně si vyčítá Marie Felicina chyby, jichž nemá, ale z těch, které já na ní shledávám, polepšiti se nechce…“

Hrabě nedokončil. Položilť mu císař náhle ruku na rameno a ukázav mu pohledem do bálové síně, k jejímužto prahu mezi hovorem tím zas se byli dostali, dychtivě se ho otázal:

„Jaká to dáma, která v průvodu několika kavalírů teď právě k východu sálu se ubírá?“

Hrabě byl tak uražen tou náhlou výtržkou z vyznání, k němuž císař sám s takovou ho vybídl přívětivostí, že sebou až trhl, od něho se odvrátiv. Císaři ovšem se jen zdálo, že tak spěšně se ohlédl z ochoty, aby mu otázku jeho co nejrychleji zodpověděl. Trvalo to však dlouhou chvíli, než byl hrabě s to, aby s patřičnou pro případ ten lhostejností ze sebe vypravil:

„Jest to ta, nejjasnější pane, z jejížto hříchů teď právě se zpovídám.“

Rozbřesklo se náhle před zkušeným dvořenínem. Dáma, jejížto jméno si žádal císař, k ženštinám tak netečný, s napjatostí netajenou vědět, ho zajímala, tak velice ho zajímala, že to zapomněl i skrýti. Nespatřil ji nikterakž v té chvíli ponejprv, zahlédl ji za tento večer již dříve, nejspíše mu zmizela s očí, a aby po ní se ohlédl, nikoli ale aby si prohlédl jeho síně, vybídl ho k procházce vykonané, po ní pátral a nikoli po jeho obrazech a sochách, s ní se chtěl setkat, přeje si poznat jeho dceru i družky její.

Přitiskl císař pečeť jistoty na domněnku tu, svolav co nejpříjemněji překvapen:

„Toť dcera vaše? To tedy hraběnka Marie Felicina? Že jsem se toho hned nenadál, když o ní jste mi vypravoval, avšak přec jsem to tušit počal.“

Uhodl hrabě…

Jestliže byl blesk, který při poznání tom z očí mu vyšlehl, odsvitem jeho myšlenek, pak byly velmi hrdé, velmi smělé, velmi skvělé…

Mezitím mladá hraběnka, netušící, žeť předmětem císařské pozornosti, kvapně se blížila hlavnímu ze sálu východu a za ní se hrnul houf mladých kavalírů, s nimiž byla asi zabrána v hovor škádlivý, neb z kvetoucí její tváře svévole jen jen sršela.

Bylať Marie Felicina Felsenburková skutečně krásy znamenité. Ona v celém sále nebyla ni líčena, ni šněrována, a přec byla pleť její nejskvělejší, vzrůst její nejpružnější, držení těla nejušlechtilejší. Lehounké bílé šaty, bohatě stříbrem protkané, splývaly jí volně k nohám a černé její vlasy s tváře vyhrnuté, vlály až daleko přes pás. Vše na ní bylo volné, lehké, smělé, odhodlané a přec pěkné a přirozené, každý její pohyb, krok, pohled. Nezdobilyť její hlavu ni stužky, ni pera, ni kytice a věnce umělé, jimiž byly vežovité frisury dam ostatních obtěžkány; třpytila se nad jejím čelem jediná jen hvězda brilantová. Císaři, stíhajícímu ji zrakem zaníceným, zdála se býti jejím odznakem. Bylť mezi slečnou Felsenburkovou a šlechtičnami zde přítomnými asi tentýž rozdíl jako mezi záhonem pestrých líbezných květin a hvězdou osaměle na večerním nebi před východem slunce se lesknoucí.

Na pokynutí slečnino rozhrnuli komorníci u dveří stojící rychle záclony a ona za nimi v předpokojích i se svým komonstvem tak neočekávaně zmizela jako předtím v sloupořadí. Vtom lokaj hraběti se přiblíživší vyřizoval:

„Vzkazuje slečna Vaší hraběcí Milosti, že se vydala s některými pány na ranní výlet, aby v čerstvém vzduchu se osvěžila.“

„Na ranní výlet?“ žasl hrabě, odstraniv vlastnoručně záclony u okna, jemuž stál nablízku. Široký proud siného světla, před nímž dámy polekaně ucouvly, aby se nedotkl jejich mdlých tváří a pomačkaných šatů, vedral se mezi společnost. Zároveň zacinkaly na dvoře podkovy; podnikalať slečna výlet ten s družstvem svým koňmo.

„Je skutečně již den!“ císař se podivil, a pohlédnuv na kapesní svoje hodinky, dodal kvapně:

„Zbývá mi ještě času dosti, abych i já jakousi ranní vyjížďkou se posilnil na nudnou, dlouhou cestu. Co tomu říkáte, hrabě, abychom slečnu následovali?“

Hraběti se svalil kámen s prsou. Myslil již, že se udusí hněvem, vida, že dcera jeho právě v chvíli té tak velice rozhodné opět se dává uchvacovat svými choutkami výstředními, křižujíc nevědomky plány, které mu počaly v hrdé mysli vznikati. Hněvem tím zároveň cosi hrozného v prsou jeho náhle se zrodilo. Cítil, že by byl s to nenáviděti dceru, již dosud tak velice milovati se domníval; nikdy by jí nebyl odpustil, kdyby byl Josef II. Prahu opustil, nepoznav jí, její to vinou jí nepoznav.

Vyskočil jako mladík na vybídnutí císařovo a dal okamžitě patřičných rozkazů k osedlání koní, k průvodu panovníka se hotovuje.

Byla-li společnost před několika minutami s posmívanou nevrlostí na to patřila, jak bezohledně opouští hraběnka s tlupou mladých mužů hosty svého otce, a šeptala si, že to věru již k nesnesení, kterak šlape všechen způsob nohama, tož nevěděla, co teď říci, slyšíc, že císař měl chování slečnino nejen za zcela přirozené, ale že i hodlá ji následovati!

Josef II. zůstavil, odváděje beze všech okolků hostům hostitele, vysoce urozené panstvo hněvivému podivu a rozřešení důležité otázky: kterak to bude jednou u dvora a mezi šlechtou dopadati, až povládne on sám, neobmezován matkou obezřelou?