Poslední Čech/7.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 75–100. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mladistvá poupata ranního jitra začala proskakovati z tmavého lůna tiché noci, a sotva zplanula záře jejich nad korunou temněmodrých vrchů, opouštěl Jaroslav již opět pokoje své i zámek a vcházel do prostranné zahrady.

Nevábila ho ale krása májového jitra. Smyslové jeho byli obráceni v nejhlubší nitro, žádnému dojmu z venčí přístupu nedávajíce. Zbytek noci byl ztrávil bez spaní, a nyní spěchal s odhodlanou myslí, aby v hlavní záležitosti života svého úplné jistoty dosáhl. Kroky ho vedly k obydlí panského zahradníka, starého Svobody.

Bylo to nevelké stavení o jednom poschodí, uzavírajíc v sobě také příbytek zahradníkova syna, správce Svobody, a stálo v rozkošném položení. Po dvou stranách bylo obehnáno stinným loubím, vzadu za prostranným dvorečkem prostíral se bohatý sad ovocného stromoví, a po předu bylo z oken, vinným révím otočených, na záhony peřestých květin viděti.

Kolem panovalo ještě hluboké ticho; jenom pěnkavy a pěnice ozývaly se v hustém lupení, a na hřebeně střechy štěbetala domácí vlašťovka.

I před samým domem bylo posavad ticho a prázdno, ačkoliv jindy tou hodinou dcera domácí již květinové záhonky své zalévala. Vnitř ale zněla píseň z hrdla ženského, a dvéře byly pootevřeny. Jaroslav k nim tedy odhodlaně přistoupil a vešel na předsíň. Tady zastihl domácí služku, jadrnou veskou dívčinu a zpěvačku ranní písně.

„Spí domácí panna ještě?“ ptal se jí rychle Velenský.

Děvečka se ohlídla a vyvalila oči.

„I ty nejsvětější rodičko boží!“ zvolala, příchozího konečně poznavši; „totě náš urozený milostivý — i Pán Bůh rač dát šťastné dobré jitro, poníženě vítám, milostpanáčku!“ A odhodivši koště, jímžto na předsíni bez pochyby své první denní cvičení okoušeti chtěla, pospíchala Jaroslavovi ruku políbit.

„Vždyť je dobře,“ odbýval ji tento trochu netrpělivě. „Dobré jitro! Spí ještě domácí panna?“

„Ach, ty milý Spasiteli!“ začalo děvče rukama lomiti a již mělo i pláč na konečku. „Tedy to, milostpane hrabě, ještě neráčíte vědět? Ach, to je neštěstí!“

„Jaké neštěstí?“ vzkřikl Jaroslav po celém těle ztrnuv.

„Naše panna Lidunka je ta tam — jakoby jí tu ani jakživo nebylo.“

„Co že povídáš? Snad jsi se nevyspala — a bloudíš nyní ve snách. Ptám se na dceru panského zahradníka —“

„Našeho pana Vavřince — ovšem, ovšem, můj drahý milostpanáčku — na naši roztomilou pannu Lidunku! O že jsem se té chvíle dočkala!“

„Neumíš-li mluviti zřetelněji, tedy se jinde zeptám, co ti tak smysly pomátlo,“ zamrzel se Jaroslav a chtěl po těchto slovech dále do domu vejíti.

„Darmo hledáte, milostpanáčku,“ zadržela ho děvečka. „V celém domě není živé duše.“

„Nu — tedy mluv ty — ale mluv rozumně a rychle!“ zvolal Jaroslav s hořící netrpělivostí. „Mluv, co se stalo?“

„Ach, ty svatý Jene Nepomucký! — já bych ráda povídala, jen kdybych to mohla milostpánu hraběti nějak po lžičce podat. Byly asi dvě hodiny s půlnoci, když mě panna Lidunka zbudila. Umučená hodino! Já myslila, že hoří. Celý dům byl na nohou. Panna Lidunka skládala své prádlo, náš hospodář vedl s panem správcem tajné rozprávky, a kočí zapřahoval ryzky. Já, co to? — ale ničeho nebylo k doptání, a když jsem se panny Lidunky ptáti začala — ty můj nejsladší Ježíši! — tu ji polily slze, až mi srdce pukalo. Potom sedla honem k stolku — právě nebyl mimo mne nikdo ve světnici — a napsala na kousek papíru několik slov — kam pak jsem to dala? — abych prý to milostpánu odevzdala.“

„Kam jsi to dala? Kde je to?“ ptal se Jaroslav se srdcem klopotným.

Děvče hledalo v kapsáři, potom si vjelo rukou v záňadří a vyndalo malý, úzce složený lísteček.

„Tuhle je to! Pak jsem ale dostala ještě více papírů k odevzdání — račte milostivě chvilčinku počkati — schovala jsem je do své komůrky.“

S těmi slovy odběhla, a Jaroslav zůstal s lístkem samoten. Dychtivě těkaly oči jeho po písmenech, čerstvě naškrtaných jen tužkou, a četly je již podruhé.

„Pane hrabě!“ psala Lidmila. „Nemůže jinak býti, nežli jak Vám bratr pověděl. Popřejte slabé dívce posilňujícího vědomí, že se jí zdařila těžká povinnost, a chcete-li ji před srdcem svým omluviti, nepohrdejte jejím denníkem. Čtěte! Snad budete pak spravedlivě o nás o všech souditi. S Bohem — na věky — buďte blažen.“

Děvečka se vrátila a pověděla ještě, že konečně starý Svoboda s Lidmilou odejel, mladý že je bezpochyby vyprovází a posud se ještě nevrátil.

Mlčky přijal Jaroslav z rukou jejích papíry. Duše jeho tkvěla upnutě na slovech Lidmilina lístku, a hledajíc nějakého tajného smyslu, byla by ráda zaslechla, že z nich nová naděje zaznívá. Potom odešel jako s drahou, v posledním boji dobytou kořistí, a uchýlil se v ticho lip, zasvěcených sladkým první lásky tajemstvím. Nemohlť nyní ani hostu svému, ani domácímu lidu na oči. Dříve musel roztrhnouti roušku, kteráž jako hustá tkanina závistivých rukou od včerejška celou budoucnost jeho zasláněla.

*

Samomluvy milujícího děvčete.

Já se vždycky smávala, čtouc, že si to neb ono děvče pořádný denník vedlo. Představovalať jsem si na mysli, jak bych asi já nebo vlastně moje práce vypadala, kdybych si také denní své kousky, své myšlénky a řeči do pěkně sešité knížky zaznamenávala. Prádlo zapisovati, nebo poučení, „jak se mandlový dort peče“, nanejvýš nějakou veselou písničku opisovati, to bych arci dovedla; nebo kdybych uměla malovati, vyobrazila bych se mezi květinami se zahradní konví — víš, v tom zeleném, aksamitovém živůtku, který se ti vždycky tak líbivá! — ale abych své myšlénky, nebo to, co se mi v srdci pohnulo, na papír uvedla, to bych nebyla s to.

A přece to mám zkusiti! musím to zkusiti — vždyť jsi mi to poručil. Ne, vlastně jsi to neporučil; ještě mám svou hlavičku a nedám si poroučeti; ale ty jsi řekl: Jenom několik řádečků, několik slov denně, a nežli se vrátím, bude z toho kvetoucí záhon, jehož leskem a vůní se umdlená duše moje napojí; — tak jsi řekl, a slovo tvé je mi rozkazem, sladkým rozkazem — ach, vždyť se ti snad mohu přiznati? tak líbezným rozkazem, že jsem líbeznějšího posud nepoznala.

Dala jsem si také od našeho učitele již dvě cele nová péra udělati a na bratrovi vyžebronila jsem čtyry archy nejpěknějšího papíru. On chtěl pořáde vědět nač? — ale já si to byla již dříve rozmyslila a řekla jsem, že chci někomu radost udělati. A to jsem nelhala — je-liž pravda? Já chtěla tobě radost udělati, a myslil-li bratr někoho jiného, za to nemohu. Zhola a přímo nemohla jsem mu přece pravdu pověděti — ty tomu ještě nechceš; a já? — ach, ty můj drahý Jaroslave! mně by bylo, jakobych částku blaženosti své ztratila, kdybych své tajemství prozradila.

Kdybys mě viděl, jak tu sedím — právě jsem namalovala po kraji padesát koleček, proto že jsem nevěděla, jak dále do toho; posléz mi ale napadlo, že bych mohla jen psáti, jak jsem s tebou štěbetávala, a že by bylo dobře. A s tebou mohla bych štěbetati celý den — snad mohu tedy také něco z toho napsati. Že ne? — Tedy: Jak se máš, drahý Jaroslave? Myslil jsi dnes na mne? — Ale jakž bys nemyslil! Jako bych já nebyla na tebe myslila. Ty jsi nyní již daleko; sedíš v pěkném kočáře, jedeš velikým městem — tam se otvírá okno, spanilá dáma hledí za tebou — a pan Jaroslav? — ne, ne! ten myslí na svou Lidmilu. Však on také na celém světě žádnou jinou nenajde!

Večer byla jsem u lip. Já to nemohu ještě pochopiti, že bys byl odjel. Já tě viděla ještě na sedátku, mezi stromořadím, na pěšince, všude, kde jsme stávali, kudy jsi přicházel.

Mluvila jsem s lípami, s křovinami, a husté lupení šeptalo se mnou, jakoby mi rozumělo — jakoby mi odpovídalo. Byla jsem velmi blažena. Nesmála jsem se, nedováděla jsem sice — ale bylo mi, jako bys vedle mne stál, a dech tvůj mne ovíval.

Teď ale dobrou noc! — Napsala jsem již toho tolik, že se bojím, aby se ti oči nezkazily, až to jednou čísti budeš. Dobrou noc! — Ještě si otevru okno, podívám se na své milé hvězdy, a potom — dobrou noc!… bude se mi zdáti — o tobě!

*

Dobrý večer, Jaroslave! — Abych se ti přiznala, mně se zdá, že v tom spisování jakési zalíbení nacházeti začínám. Kdo by to byl řekl! Sotva jsem se této chvilčinky dočkala, abych s tebou zas požvatlati mohla. O jakž ti děkuji, že jsi mne k tomu navedl! Nyní teprva ti rozumím.

Dobrý večer, Jaroslave! Ráno jsem byla u našich růží. Kvetou roztomile. I nahnula jsem hlavu mezi ně, a jestli se nemýlím, tedy jsem některé poupátko i políbila. Byloť mi při tom, jakoby kolem lahodný větřík vanul a polibky zanášel — daleko, daleko zanášel — za tebou, můj Jaroslave! Nesměj se mi, že jsem dětinská. Já neumím tak vážnou tvář dělati, jako ty, ale přece to myslím a cítím tak opravdově, jako ty. Nu, vždyť to víš.

Potom bylo mi jaksi úzko. Ráda bych byla s větříkem letěla. Začalo se mi stýskati. Ale nechtěla jsem, aby to tatínek poznal; i začala jsem zpívati. Ale zvuky mi vázly v hrdle, ano zdály se býti přikovány k srdci. Já běžela k lípám; ale tam to dnes vypadalo všecko jinak, nežli jindy. Bylo mi tam jako na poušti… ach, cele — cele jinak, nežli jako když tady býváš.

I mluvila jsem opět s lupením, ale ono mi dnes nerozumělo. Hluché a mrtvé viselo na větvích. Jest to ošklivé, zapoměnlivé lupění! Sotva že tě den mluviti neslyšelo, zapomnělo již na slova tvá. Nedej, Bože! aby byla i lidská paměť taková. Moje taková není, ne, ne! to cítím ve hlubinách srdce svého, to mi povídá každá žilka; a tvoje? — ach, jakž by mohla býti taková! Ne, ne! ta je pevná, silná skála, a na té skále postavím si zlatý zámek svého budoucího štěstí.

Dnes jsme mluvili mnoho o tobě — tatínek, bratr, slečna. Povídali si arci jen, kudy pojedeš, o cestě, o krajinách — ale já jsem poslouchala, jako by se o nejsvětějším tajemství srdce tvého jednalo. Těšili se na první zprávu o tobě, ale jak by mi to byli záviděli, kdyby byli věděli, že já snad nejdříve psaníčko od tebe dostanu? Viď? Nezapomeň ale také hned starému pánu psáti — on je zas hrozně smutný.

*

Honila jsem motýla, pěkného žlutého motýlka, a v běhu za ním dostala jsem se až k lávce — víš? tam kde jsi mne vzal za ruku a kde jsme si pověděli… ach, to byl krásný podvečer! Já jej vidím celý živý před sebou.

Já běžela z vísky a ty jsi přicházel od zámku po louce. — Srdce mi začalo tlouci, když jsem tě spatřila. Od jakživa byla jsem veselá, dovádivá, ale před tebou ztrácela se moje veselosť, a jakási tesknosť naplňovala duši mou; a přece jsem byla tak ráda blízko u tebe! — přece jsem po tobě dychtila!

Dychtila? Podívej se na to chudičké slovíčko! Dychtila! — Jsem přece jak náleží neumělá písařka, že ani to pověděti neumím. Dychtila! Jakoby v těch několika písmenech veškerá moje touha, moje naděje i víra, moje sladká bolesť a hořká rozkoš vězela!

Ty jsi byl skokem přes lávku u mne a držel jsi mě za ruce, nežli jsem se nadála. Jak se lesklo tvoje oko! Kdykoliv jsem napotom z večera první hvězdu spatřila, vždy mi padlo na mysl tehdejší oko tvé. A já, jak jsem se tě ulekla — radostně ulekla! ani mluviti jsem nemohla, a přece jsem toho měla plné srdce. Já bych ti toho byla kdo ví co napovídala, a přece jsem tu chvíli nevěděla, jak začíti. Musela jsem mlčeti, musela tiše vedle tebe jíti — ach! — vždyť ani nevím, zdali jsem ti tehdáž dobrý večer dala! Tak jsi mě zmátl, nešťastný člověče!

Víš? — potom jsme šli stromořadím na vršíček; šli jsme a nic nemluvili. Já, to žvatlavé, pošetilé děvče, a nic nemluviti! já bych tomu nevěřila, kdybych nebyla sama při tom bývala. Ale ty jsi, tuším, také ani ústa neotevřel? — i arci že neotevřel; vždyť jsem se ti pak často pro to smávala. Moudrý pan Jaroslav — a šel vedle bláznivé Lidunky, jakoby neuměl pět počítat.

Ale my mluvili přece, viď? — tajnou, neslýchanou, neznámou řečí mluvila srdce naše a rozuměla si.

Najednou jsme stáli na pahorku — ani nevím, jak jsme se tam octnuli. Byl to krásný večer — bylo to rozkošné podívání. Slunce, to dobré, pěkné sluníčko, ukrývalo se právě za hory; já bych je byla políbila, jak milostně, jak vlídně se usmívalo a zlatorůžové poblesky úsměvu svého kolem po tichnoucí krajině rozlévalo. Vísky, háje, luka tonuly v kouzelné záři, a libý větřík přinášel k nám pobožné zvuky večerního klekání. Ty jsi stál vedle mne a oči naše spočívaly na spanilém obraze; ruce naše spočívaly v sobě. Tu jsem ucítila stisknutí ruky tvé a jako blesk projelo to žíly moje, a ústa tvoje zašeptala: „Blažený večer!“ — a zvuky dvou těchto slov zazněly v duši mé, jako vyzvánění k velikému svátku. A ty jsi začal na to asi v tento smysl mluviti.

Krásný večer, řekl jsi, milozvěstný předchůdce krásného jitra a blaženého dne, kterýž bych s tebou ztráviti chtěl, Lidmilo má!

Nikdy před tím nemluvil jsi ke mně takovým hlasem a takovými slovy; ale mně bylo při tom, jako bych známé, v srdci dávno tušené zvuky slyšela, že jsem jako radostí plakati musela. Snad jsi se ulekl slz mých, ježto jsi mě nikdy plakati nevídal, snad jsi v nich četl odpověď na slova svoje, a radostí, že tak dobře odpovídati umím, pustil jsi ruku mou; ale svou jsi ovinul okolo těla mého, a v okamžení pocítila jsem, jak srdce tvé tlouklo na mém, jak rtové tvoji zahořeli na mých; ale jenom na okamžení… potom jsem necítila nic více, potom jsem vysvlekla tělo své, země pode mnou zmizela, a jako čistá, pouhá duše letěla jsem vzhůru, daleko, daleko… Jaroslave můj! — tenkráte mi bylo, jakobych do ráje letěla!

Ale ty se mi budeš smáti, viď? Tolikráte jsme spolu o tom večeru mluvili, a já toho nemám ještě dost; já musím o něm ještě žvatlati. Žvatlám o něm; ale žvatlajíc myslím na tebe, na řeči tvoje, na řeči svoje, i myslím, jak tě neskončeně miluji, a opakuji sliby své a v duchu si odpovídám sliby tvými. O můj Jaroslave! ze mne se dělá divné děvče, a někdy se již bojím, že budu tak vážně hlavu nosit a tak vážně očima kroutit, jako naše slečna Milada. Jí to arci krásně sluší, ale já bych s takovou tváří asi vypadala, že bych sama sebe se zhrozila.

*

Ráda bych věděla, jak by mi teď asi bylo, kdybych tě neznala? — Stála jsem u růží a tu mi to napadlo. Jedna z nich odkvítala a klonila hlavu. Vybledlé lupení viselo větrem rozcuchané, smrť ležela prostřena v jejím kalichu, každá žilka chvěla se smrtí. Mně bylo úzko, jakoby mi sestra umírala, a nevím přece proč? Jáť viděla již tolik růží vadnouti, že snad ani tolik dní na světě nejsem, a nikdy mi při tom tak divné myšlénky nepřipadly, jako dnes.

Myslilať jsem si také, kdybych sama takovou růží byla a tak umírala, a ty šel okolo: jestli bys mě politoval? Ale pak mi zase napadlo: Vždyť by mě neznal, kdybych byla růží, a proč by tedy litoval někoho jiného, nežli mne?

A dále mi zas napadlo, jak bys as byl, kdybys mě neznal? a potom, jak bych asi já byla, kdybych tebe neznala? Ale já si ten stav ani představiti neumím. Jak bych mohla teď vůbec žíti, kdybych tebe neznala? Já tě musela poznati, mělo-li z mého života něco více býti, nežli život pouhé růže, která kvete, odkvete a zmizí.

Ale podívej se, jak jsem pošetile hrdá! K růži se přirovnávám, a potom jí všechnu zásluhu upírám! Není-liž růže spanilá? není-liž libovonná? Netěší-li oko i srdce člověka? Ba, nebyla bych jako růže, leda jako vadnoucí, žádného netěšící. Bez tebe nemohu si o sobě jiný obraz na mysli utvořiti, leda podobu vybledlého lupení. Bez tebe! — to jsou dvě zlá, závistivá slova, a přivádějí zase jenom na zlé myšlénky. Kdybych tě neměla!… Kdybych tě ztratila!

Dnes musím přestati, bojím se zlých snů.

*

Dva dny nemohla jsem péro vzíti do ruky, nedalo mi to! Bylať jsem plna strachu, abych zase něco takového nenapsala, jako byl konec posledního rozjímání mého. A kolikráte chtěla jsem tento konec roztrhnouti a zapuditi strašidlo, které jsem si sama přivolala? — ale to jsem také nemohla. Slíbilať jsem psáti, co mi srdce do pera přinese, i nesmím tedy ničeho rušiti, ničeho před tebou tajiti.

Kdybych tě ztratila! — Nejsem-li děcko? nespokojené, rozmazlené děcko? Jak mi taková myšlénka jen připadnouti mohla? Také ale zasluhuji, že mě napotom tak děsila. Ty jsi můj! — není-liž pravda? — věčně můj, a svazek duší našich nemůže nic více roztrhnouti.

Kdybych tě ztratila! — pak bych musela všelikou víru v blaženosť lidskou do nejmenšího kořínku z lehkověrné duše vypleniti! s otevřenýma očima stála bych slepá na světě, s tlukoucím srdcem chodila bych živá mrtvola, bílé bylo by černé, a žádná pravda, žádná jistota pod nebem.

Já nevím, co se to se mnou děje? — to ale cítím, že již nejsem ona dívka, ježto se bezstarostně po lukách za motýlem honívala, a celá tato změna potkala mě v několika dnech! Kdo by si to byl pomyslil.

*

O proč nejsem vlašťovkou, tou rychloletou, vesele štěbetavou vlašťovkou, kteráž nad mým oknem sedá! Jak bych to letěla, prudce letěla, abych tě spatřila, abys ty mě spatřil, a radosť mou viděl, a vděčné řeči moje slyšel. Jak bych to letěla, a třeba hory do nebes vysoké mezi námi stály, anebo dlouhé, šíré moře mezi námi leželo!

O jak jsem ráda, že jsi psal! Celý zámek oživnul a omladnul! Člověk by ani neuvěřil, že by několik mrtvých napsaných řádků mohlo býti pramenem tolika radostí. Starý pán si za celý den ani jednou nepostesknul; třikráte byl je přečetl, a četl je zase poznovu, a vážil každé písmeno, a usmál se, mysle, že v něm nějaký tajný smysl nalezl, a každému přečítal sám, co jsi ty dal komu vzkázati.

„Jak se vede starému, poctivému Svobodovi, a co dělá jeho veselá dceruška?“

Jsou to jen prostá, obyčejná, zevšednělá slova; člověk by myslil, že v nich pranic nevězí, že pranic nevyznamenávají, a já vím dobře, že jsi naschvál tak denní průpovídku vyvolil, i vím také, proč jsi to učinil! — A hle! přece mě tato prostinká slova, když jsem je zaslechla, tak ohnivě projela, že jsem plamen v celé tváři cítila, a v srdci mém bylo tak sladko a volno, jakoby v něm celý ráj rozkvítal.

A když na ně teď hledím, na ta zevšednělá slova, an jsem si je neumělou rukou napsala, zdá se mi, že čtu celý příběh dvou milujících, se všemi radostmi a žalostmi.

Děkuji ti, Jaroslave! Dnes mluvily zase lípy šeptem srozumitelným, dnes na mne hleděly růže zase okem milostným, dnes byl celý svět utěšeným obrazem. Já se dnes mnoho nasmála; naši arci nevěděli, proč se směji, a vrtěli tuším hlavou; ale já jsem věděla, proč mi bylo do smíchu, a nechala je vrtět.

*

Kdybych jen mohla vyskoumati, co se asi bratru přihodilo! nebo co se to v něm děje. Tak nebyl nikdy. Tak nespočívaly oči jeho na mně, pokud mi paměť postačuje. A proč je při tom tak náramně zamyšlený? Proč hledí na mne tak vážně, jakoby v mých prsou nějaké tajemství hledal?

Tajemství? — Ty milé nebe, jak jsem se toho slova lekla! Ano, ve mně leží tajemství — nevinné, svaté tajemství; onoť je zápalní jiskra života mého. Kdybych ho měla pozbyti, tuším, že bych jako mrtvá loutka na světě stála. A ptáš-li se mě, od kterých časů mě oči jeho stíhají? zdá se mi, že od té chvíle, co tvé první psaní přišlo. Já se chtěla tvářiti lhostejnou; ve mně to hrálo jako sbor vesnických pacholat na květnatých lučinách; ve mně to znělo jako veselé písně pasoucích dívek, a já chtěla dělati vážnou, chladnou tvář! Ale ono to nešlo a bratr nepochybně pozoroval, co se ve mně děje.

A já nevím, proč se ho bojím? tak šlechetného muže? Vždyť nedělám nic zlého! Moje láska nemůže býti proviněním, aby se přísného soudce štítila! Duše má je tak tichá, sahám si na srdce: Řekni upřímně, svědomí neumí pochlebovati — pověz: nemám-li milovati? A každé klepnutí žil, každá krůpěj krve odpovídá: Miluj! Proč tedy bratrovy oči na mně tak vážně a přísně spočívají? A nejsem-li na omylu, čtu ve tváři jeho i jakousi útrpnosť, jakési politování. Co jen chce?

O že nejsi tady, abys jedním pohledem, jediným slovem mraky zahnal, kteréž oblohu mou kaliti začínají! Já sice nevím, co by mě zlého potkati mohlo; ale tušení svírá duši mou. Nesměj se. Já neumívala býti vážnou, ach, toť víš, a také jsi to míti nechtěl, abych veselou mysl do těsných okovů byla spínala; ale teď sedávám s hlavou svěšenou, jako moje hrdlička, když se jí zasteskne. Ach, že nejsem nyní hrdličkou! Jak bych rozpnula ta malá křidélka a letěla za tebou!

*

Pamatuješ se na mlynářovic Rozinku? Bezpochyby že’s ji vídal, anebo alespoň o ní slýchal. Vůbec jí říkali Růže ze mlýna. Posud dle toho, byla-li hezká. Otec je na celém panství největší boháč. Holka byla v Praze, jak říkáme, ve cviku, a udělala si známosť s mladíkem ze vzácného domu. Bylo prý to velké štěstí, tak se vůbec tenkráte mluvilo; ačkoli někteří, jižto prý mladíka i rodinu jeho znali, rameny pokrčovali. Rozinka se provdala a… teď je zase doma. Ubohá Růže ze mlýna! Myslilat, kdo ví do jakého sadu, na jaké slunce se dostane, a s vybledlými lupeny, se skloněnou hlavinkou se vrátila. Já také jednou o sobě myslila, že bych tak vypadati mohla.

Byla prý nešťastná se svým panským manželem, otec nemohl déle nářek její poslouchati, vzal ji domů. Teď je z toho mrzutá pře.

Já musela děvče srdečně politovati. Byla to dobrá duše, tak jemná a libostná, jako nejrannější jarní kvítek. Mohliť ji na věčné časy doma nechati. I za prahem umoučeným bylo by ji štěstí nalezlo. Já ji srdečně politovala.

Tak se děje skoro vždycky dívkám, řekl na to bratr, když opouštějí okres rodu svého a pošetilým sňatkem derou se k výsostem, od nichžto je vylučují světské zásady, buď již moudře, nebo nemoudře.

A pronikavě bodaly mě při tom zase oči jeho. Patrně jsem poznala, že mi těmi slovy něco obzvláštního a důležitého říci chtěl; jen že jsem mu úplně nerozuměla. Zpytavě hleděla jsem naň.

I mluvil tedy dále: Jistý hrob ale vykopává štěstí svému dívka, kteráž pustivši občanskou krev s mysli, nemoudrou láskou upíná srdce své na muže z rodu panského.

Řekl to sice nějak vybranějšími slovy, ale smysl jich byl tentýž. Mne to bodlo u srdce. Na okamžik pozbyla jsem dechu. Byloť mi v té chvíli, jakoby nevinné, svaté tajemství moje před očima světskýma na jevě leželo. Bratr nepochybně to leknutí na mně pozoroval. Nejdřív rozpálily se tváře moje, že jsem myslila: tenkráte mi nezbyla ani krůpěj krve v srdci; a pak jsem náhle zas takovou studenost po čele a po celém těle cítila, že mi bylo, jakoby mě kladli do rakve.

Co je ti? ptal se mě bratr tím nejsladším, nejměkčím hlasem, jaký jsem kdy u něho slyšela, i přistoupil ke mně a vzal mě za ruku, a já bláhová sklonila hlavu na prsa jeho a dala se do pláče. O zlob se na mne, Jaroslave můj! Přezdi své dívce nesmyslných, pošetilých, nepozorných, bojácných, přezdi, jak chceš; ale jen mne miluj. Já za to nemohu, že jsem byla takový blázínek.

Neumím se přetvařovati. Slova bratrova dotkla se mě v nejtajnějších hlubinách duše mé. On je šlechetný muž, laskavý bratr, ach! krom tebe nemiluji žádného na celém dalekém světě jako bratra; ani k svému dobrému, starému otci nemohla bych se tak důvěrně, tak beze vší bázně a ostýchavosti přivinouti, jako k bratrovi. Jakž mě tedy neměla slova jeho se dotknouti?

Co je ti? ptal se mě ještě jednou; ale já bych byla za celý svět ani slova z úst nevypravila.

O mluv, mluv ty, Jaroslave můj, ty pramene myšlének a citů mých, ty živote můj, proč jsem nemohla mluviti? Proč jsem se ulekla? Proč jsem plakala? Vězela snad pravda ve slovech bratrových? O běda mně! — ty nemůžeš odpověděti, a bratrovi musím věřiti.

*

Já nemohla výstrahu bratrovu z mysli pustiti, ach! já mu nemohla věřiti! Což má urozenosť, což má rozdíl krve s láskou co dělati? Co přidá urozenost k blaženosti srdcí? Nic, nic! Já se nemohu toho domysliti.

Zpomínali jsme kdy na to, když se nám na zemi nebe otvíralo? když každé vanutí větérků, každý šust lupenů, každé cvrknutí ptáků tisícerým hlasem volalo:

Milujte se! Milujte se! — A přece, přece! Jakž by mě mohl bratr nadarmo děsiti? A jakž by mohla ta dobrá ubohá Růže ze mlýna teď vadnouti! ta dobrá, tichá duše, kterážto ženicha svého přece milovala a blaho své jistě v něm nalézti doufala!

Proč mi teď bratr u každé příležitosti na to připomíná? a to hlasem, jakoby mě varovati, prositi, hroziti, zaklínati, litovati a zase těšiti chtěl! Pod večer seděli jsme všickni tři, otec, bratr a já v zelené besídce. Otec byl zarmoucen. Mezi dnem byl u mlynáře a tam se zarmoutil. Bývaliť od jakživa přátelé.

Smutek otcův nakazil i bratra. Vřeleji než jindy začal proti nestejnostem stavu a zavírání manželstva horliti. Já se osmělila, ani nevím, kde se ve mně tolik smělosti vzalo! já se osmělila mínění své pronésti. Řekla jsem:

Jáť myslím, že láska všechnu nestejnost vyrovná.

Všechnu nikoli! řekl bratr. Od početí lidské společnosti panují způsoby a zákony, proti kterýmž veškerá síla a zbraň lásky ničeho nezmůže. Pravdivým anebo jen zdánlivým právem — podstatu a bytost jeho nebudeme teď ohledávati, majíce dosti na tom, že tohoto práva skutečně stává — tímto právem tedy vykopal stav panský mezi sebou a krví nepanskou tak hlubokou nebo trním zarostlou propasť, že jim teď oběma bezpečně k sobě kročiti nelze. A odváží-li se na to přece noha smělá, buďto si nešťastným skokem tělo v černé hlubině rozdrtí, anebo si v bodavém trní bolestné lůžko ustele. Šťastnou nohou nedostane se na druhou stranu nikdy, alespoň u nás nikdy, kde zvyk a obyčej silnějšími tyrany bývají, nežli vůle mužova.

Já si netroufala při jeho slovech ani očí pozdvihnouti. Já se bála pohledu jeho. Vždyť pak již bez toho každé slovo jako vroucí olovo do ňader mých kapalo; měla jsem si dáti duši ještě i očima jeho rozrýti? A já to cítila, v každém zvuku řeči jeho jsem to poznávala, že byl nejtajnější záclonu srdce mého odhrnul a do hlubiny jeho nahlédl. A já se třásla, i třesu se před budoucností posavad.

Ó že nejsi tady, abys leskem pohledu svého mraky zahnal, ježto duši mou stíniti počínají, abys hudbou hlasu svého bolestné zvuky ukonejšil, ježto mi srdcem zaznívají, jako prasklé struny na harfě. Já nevím, jak to vydržím. Víš, jak jsem tě škádlila, když ti někdy malý mráček na čelo ulehnul? jak jsem pochopiti nemohla, proč se lidé na té krásné zemi, pod tím spanilým nebem zármutku oddávají! Ta krásná země stojí posavad, to spanilé nebe pne se posavad: a zármutek nalezl u mne stánek svůj. Ach, kdo mě potěší?…

Oči mě pálí — já plakala. Již je půlnoci; před očima dělají se mi kola, mžitky, divné podoby — nemohu dále, dobrou noc!

O můj Jaroslave, dobrou noc! — dobrou noc! Duši chtěla bych vydechnouti slovy těmito, aby zaletěla k tobě a zeptala se tě: Miluješ mě ještě, miluješ mě, jako já tebe miluji?… dobrou noc!

*

O můj Jaroslave, dnes nemohu psáti. Černě točí se celá země přede mnou, a ze všech stran hledí na mne ztráta — veliká, vyzáblá žena s pichlavýma očima!

Ztráta! — já bych vyplakala celé moře slzí, kdybych mohla těchto několik známek hlasu lidského z písma vymazati! O můj Jaroslave! proč jsem tě kdy poznala? Jaké to divné řízení na světě, ježto nám bránu k blaženosti jen proto otvírá, aby nám ji zase zavřelo? Já nemohu na to mysliti, abych nepozbyla rozumu.

A přece — jak šťastná musí býti — šílená! Onať žije ve svém světě, nehledíc na zákony, na způsoby závistného světa našeho. — Já nesmím na to mysliti.

*

Bratr mě dopadl v zahradě u našich lip. Já se tam byla uchýlila, proto že jsem chtěla býti samotna — samotna se svými myšlénkami, se svou bázní, se svou žalostí. Duše moje byla celá u tebe. Jak dlouho jsem tam pod zelenou, stinnou střechou seděla, to nevím. Mně bylo volno, neboť jsem si byla poplakala, a živá duše mě nevytrhovala ze sladkých, zlatých snů. Tu jsem byla celá tvá. Duše naše splynuly v jedno tělo — jasné duchové tělo, a opustivše nuznou zemi, vznášely se v modrých výšinách — a pak se vedly zase za ruce a procházely se po rajských lučinách a trhaly věčně kvetoucí kvítí.

V tom mi zaťukal někdo na rameno. Já spadla s povětrných hradů svých, a přede mnou stál — bratr.

Co je ti? ptal se mne. — Zase to nešťastné: Co je ti?!

Proč jsi plakala? — proč vyhledáváš samotu? Proč se vyhýbáš otci — proč mně?

A každé proč bylo trojhranný meč do srdce mého! Nemohla jsem odpověděti. Ruce moje ležely složeny na klíně, hlava visela skloněna — a srdce? — ach, to ubohé! to se mi chtělo utrhnouti a zalítnouti přes hory a doly — daleko, daleko!

Co se ti stalo, Lidunko? — Což je to něco tak hrozného a velikého, že by to v srdci a mysli bratra tvého ani místa nenalezlo? — Lidmilo! kam jsi dala svou důvěru? Poslalas ji všechnu tam, kde nyní duše tvoje bloudila?

Tu to bylo na jevu, že věděl o mém tajemství! Mezi otázkami byltě si ke mně přisedl a ruku svou okolo těla mého otočiv, lítostně k srdci mě přivinul. A já byla ráda, že jsem mohla tvář svou na prsou jeho ukrýti.

Tak jsme seděli hodnou chvíli, ani slova nemluvíce. Konečně sklonil ke mně hlavu a ptal se mě tak laskavě, tak pohnutě, že mi každé písmeno jako balsám po ňadrech se rozplynulo. Nemáš mi co říci, Lidunko? ptal se mě. — Svému bratru — svému nejvěrnějšímu příteli?

A já nemohla ani slova ze rtů vypustit; ale ovinula jsem obě ramena okolo krku jeho a začala hlasitě plakati. On mě nechal úpěti, a každou slzou ulevila tíseň srdce mého, jakoby s něho kus po kuse drtící skalina kapala.

Když jsem se poněkud utišila — ale kouknouti mu do očí jsem ještě nemohla — začal zas mluviti:

Odpovídati již nemusíš; tvoje mlčení je dostatečná odpověď na mou otázku. Ale tys moudré, hodné děvče; nech k sobě nyní povážlivě mluviti. Tys byla vždy bez klamu a beze lsti — chovej se tak i nyní v této důležité hodině… Ty miluješ mladého Velenského — já to dávno pozoroval se strachem: ale těšil jsem se přece, že je to snad jen pouhá hříčka mladé dívčí mysli. Pozdě teprva seznal jsem, že se v tobě něco udalo, co by mohlo bolestnou změnu v živobytí všech nás způsobiti. Nemysli si, že se tomu divím, anebo že ti to za zlé pokládám, že Jaroslava miluješ…

Ano, to povídal, Jaroslave můj! opakuji to, abys snad nemyslil, že bratr cenu tvoji neuznává! Ach, on mluvil ohnivým jazykem o tobě, a já bych ho za to ještě vroucněji milovala, nežli jsem posud činila — kdyby to možná bylo.

Ale z této lásky nemůže nic býti; ta ti nepřinese žádné blaženosti. Nedej se jarním leskem milostného snění šáliti; nedůvěřuj zlatým slibům panského mladíka; nestav hrady svého štěstí na budoucnosti, která se ti jako písek pod nohama rozsype. — Tak mluvil bratr.

A což myslíš, drahý bratře, že není láska Jaroslava mého dosti silna, abych pod ochranným pláštěm jejím všem náběhům života nepřátelského vzdorovati mohla?

Láska tvého Jaroslava může býti dosti silna — zlatý květ této rajské květiny rozložil se snad hluboce v čistém mládeneckém srdci jeho; ale myslíš nebo smíš od něho očekávati, aby k vůli své lásce všechny ostatní svazky přetrhal, kteréž jej od narození k rodině, k společenstvu, ba k celému lidstvu poutají? — Jaroslav není pouze tvým Jaroslavem, a láska tvá byla by velmi sobecká, kdybys z něho nic více míti nechtěla. On se musí z tiché domácnosti, z posvátné osamělosti lásky tvé do veřejného světa postaviti — a sice bez tebe, aby — nelekej se toho slova! — aby na tebe jemu rovní prstem neukazovali…

Mně bylo při tom, jakoby mi byl ostrým nožem srdce probodnul — a jakoby mi krev byla všemi žilami ubíhala a horkým proudem všechny údy moje polívala. Jaroslave! to jsi mi nikdy neřekl! Je to pravda? Ach, já neznám ten váš svět, já se o to nikdy nestarala, co a jak se na něm děje — pro mne stačil ten kousek země, na nížto právě noha moje kráčela, já nedychtila po jiných známostech.

O, proč jsi mi to neřekl? Já nemám slov, abych ti žalosť svou vylíčila… a kdež bych jich teprva nabrala, kdybych ti měla nyní celou rozmluvu s bratrem popisovati?

Proč jsi mi neřekl, že nesmím po tvém boku do světa vstoupiti, s tak veselou myslí a tváří tam vstoupiti, jako vstupuji do své zahrádky, anebo na luka mezi naše děvčata?

*

Ale což je mi do světa? Já nepotřebuji na oči mu přicházeti. Kde tvoje láska bydlí, tam bytuje i můj svět. Pouštěj ty se sám do světa a svou Lidmilu nech ve stínu domácnosti. Já nechci býti družkou tvé zemské oslavy, důvěrnicí tvých velikých zámyslů a zbytečnou i snad obtížnou společnicí při smělém výletu ducha tvého; já chci býti jen slabým břečtanem, vinoucím se okolo jilmu lásky tvé; já chci býti jen za prahem domu tvého plnitelkou vůle tvé; tvé oko, tvůj úsměv, tvé slovo, tvé srdce — to je můj svět; po jiném se neptám.

Ale můj zlý bratr vrtí pořád hlavou, a já to cítím, že má pravdu. Já mohu svět svůj ve tvé lásce nalézti; což ale ty? Kde zůstane tvůj svět? Ty se nemůžeš k prostinké dívce upoutati; ty nesmíš, tak praví bratr můj, lesknavou řadu vznešených předků poskvrniti! O, jakž by na tebe ti urození páni s výsosti své hleděli, kdybys jim zahradnickou dcerku do staroslavného domu přivedl?

A někdy si zas myslím: Ať si hledí! Ať si celý svět při svých zastaralých, úzkoprsých způsobech na nás hledí! — ať si očima mhourají a nosem potrhují — jen kdybychom se milovali; jen kdyby bylo pravda, že je láska moje tvým životem. A kolikráte jsi mi to povídal? — nejsladšími sliby dotvrzoval? A nebe tě slyšelo, a země tě slyšela, a celé stvoření vůkol nás bylo plno radosti z této lásky. Lípy živěji šuměly, kvítí lahodněji dýchalo, motýlci veseleji poletovali — ach, celý svět byl tak spanilý, tak nevýslovně spanilý!

Jen kdyby byla věrná, vroucí moje láska tvým životem! — Já nemohu věřiti, že by byl manžel mlynářovic Rozinky tuto útlou květinku z tichého údolíčka kdy miloval. Co se ptá láska na stavy a úřady? Neříkávals ty mi to sám? — a necítila, nepoznávala jsem já to sama?

Láska má jiný — květnatější a hvězdnatější svět, nežli je svět vezdejší. Láska nehledí ze světa svého na mrav a na způsoby světa vezdejšího. Láska je dosti sama sobě; láska je blažena sama v sobě.

Jen kdyby byla věrná, vroucí moje láska tvým životem! Já bych měla smělosti pod štítem tvé lásky veškerý dlouhý život se vším protivenstvím do boje vyzvati! Mne by nezděsil, ani nedonutil k útěku svět se svými domnělými, vymyšlenými právy! Já bych stála hrdě a pevně na právu svém — na právu lásky své v lásce tvé.

Ale, ach, což vzdychám, co bych učinila? Běda mně! — já musím pomýšleti na to, co učiním. Bratr má přece dobře.

*

Dlouho — dlouho jsem nic nepsala. Já se toho dne bála, až zase péro do ruky vezmu; bála jsem se ho jako neposlušné děcko, ježto se provinilo — ne, také ne! — to by byl tisícerý díl té úzkosti, ježto mezi tím časem duši mou rozrývala. Já se ho bála, jako se asi upřímný syn bojí, když na dlouhý, dlouhý čas z otcovského domu odchází, já se ho bála, jako děvče, ježto se s miláčkem duše své loučí!

Opět a opět kladla jsem na váhu, co lásku mou pozvednouti, co naději mou udržeti mohlo; i kladla jsem na ni, čím by láska i naděje na své misce až k zemi se sklonily. Já bojovala dlouhý a krutý boj — ó nemysli si, že bych tě tak snadno, ty můj jediný, z objetí svého, ze světa svého pustila. Já tě miluji! — ale bratr má dobře. Já v tobě založila život svůj! — ale bratr má dobře. Já nevím, jak se příští dnové moji utvářejí, jak bude slunce svítit, jak budou růže kvésti — ale bratr má dobře.

Jaroslav tě miluje, on může v tobě objevení se nejsladších snů svých nalezati — tak mluvil bratr ke mně — on se může odtrhnouti z okovů, jimiž ho ovinul rod a stav a způsob a slušnosť a jak se všickni zlobohové jmenují, kteří čisté, nevinné, milující srdce smrtelným hryzem zakrvacují — on se může z tohoto světa odtrhnouti a vystavěti sobě vlastní svět, a postaviti se do něho pevnýma nohama — ale ty nemůžeš takto učiniti, aby tě nezdrtila dvojí kletba.

Jaroslave můj! — dvojí kletba! Já to slovo říkajíc ani neznám; u nás nepřicházelo nikdy z úst; ale někdy jsem je potkávala v knihách, a tu mi při něm ustydala krev jako před půlnočním strašidlem. Kletba! O musí to býti něco hrozného, vleci řadu let svých pod tímto břemenem!

Bratr má dobře. Já nejsem paní kroků, činů svých, a kdybych nikoho na dalekém světě neměla: mám starého, dobrotivého otce, k němuž mě víže příkaz Nejvyššího.

Znáš to, milý Jaroslave? a víš, co to obnáší: Cti otce svého a matku svou!? — a ty máš také tak dobrého, tak milostivého otce. A ten prý ti vyhlídl nevěstu.

*

Vidíš, Jaroslave — já musela zase přestati; slze moje padaly na papír jako déšt a stýkaly se s inkoustem. Jesti to přece tak sličné slovo: Nevěsta! — a mně se při něm rozplakalo srdce.

Tobě vyhlídl otec nevěstu, a ty to víš a slova jsi mi o tom neřekl! Otec ti vyhlídl nevěstu a zakládá na tomto sňatku pokoj svých příštích roků, ty to víš, a slova jsi mi o tom neřekl.

A já bych měla nyní jako zlatachtivá lupička ku bráně chrámu zlatých snů jeho přikročiti a smělou, nelítostnou rukou z duhových barev setkané stavení jeho naděje zbourati? Měla bych dávnoletou setbu zámyslův otce tvého zkaziti — aby pak ubohý, zklamaný stařec z oblíbených krajů své obraznosti jako u vyhnanství prchnouti musel a mně svou kletbu zůstavil? Ne, ne, Jaroslave! s takovým břemenem nemohla by tvoje Lidmila kráčeti tobě po boku!

A pak Milada! — ta jemná, dobrá, míruplná duše, ten utěšující anděl otce tvého… jakž by ta měla mou rukou zkázu trpěti? Jestli že tě miluje —já to nevím a tys o tom nemluvil — avšak zajisté by snesla tvou ztrátu mužněji; ale já nechci, aby kdo k vůli mně ztrátu trpěl, maje staršího a uznanějšího práva nežli já. I já mohu snášeti, a vědomí, že jsem učinila svatou povinnosť, bude mě síliti.

*

Povinnosť? — vlastně kdo ví, zdali to moje povinnosť, odřeknouti se lásky tvé, kterouž ty jsi mně samojediné věnoval?

Ona je dar tvůj svobodný a uštědřený právem člověka nejstarším, právem všemocné přírody! Kdož by mě mohl nutit, kdybych zlatý dar tvůj nechtěla z rukou vydati? Kdybych tvrdohlavě, s podrážděnou svévolí poklad svůj bránila?

Já to ale neučiním — a kdybych učinila, nestála by ani svévole, ani tvrdohlavosť po boku mém! jediná láska, ta srdce mého živitelka a mysli mé silitelka, musela by vybojovati tento těžký boj — ale já to neučiním; chci jenom říci, že to není moje povinnosť, že činím více nežli povinnosť — ráda bych se větší silou honosila, nežli Milada.

Ta dobrá, tichá Milada! — jakž ji miluji při vší její chladné nádheře! Ach, vždyť vím, že je přece šťastnější, nežli já ubohé, hravé, dětinské děvče, jemuž i to uprchlo, co tě tak sladkými úvazky poutalo — má veselá mysl. A jakž bych se mohla zdobiti strakatým květem veselého rozmaru, když teď na svého otce pomyslím?

Můj dobrý — dobrý otec! O, bratr má dobře! — jakž bych mohla co počíti, co by tu drahou hlavu před časem do hrobu sklátilo?

Otec můj ví, co starý pán s tebou a Miladou zamýšlí, otec můj žije ve starém pánu, pánovo pomyšlení je mu nejpřísnějším rozkazem… pro živý Bůh! jakým okem by se na mne podíval, kdyby se dověděl, že jsem rušivě mezi zámysly starého pána vstoupila? — Mohla bych jej o požehnání prositi?

Cti otce svého a matku svou… vše ostatní musí ustoupiti do zadu.

*

Bratr měl dobře! — ó jak mu za to děkuji, že mi pečlivým prstem na cestu ukázal, po níž musím kráčeti, chci-li pokoj duše své uchovati. I vidím a poznávám, že to jinak býti nemůže. Co tomu srdce říkati bude?… To nevím, také se teď na to ptáti nesmím.

Buď zdráv — zdráv, můj jediný, drahý Jaroslave! Já bych si přála, aby srdce moje bylo knihou, hustě popsanou, abych je mohla rozevříti a každou žilku v něm tobě okázati, abys poznal, že jmeno tvoje z každého písmena proskakuje. Já tě miluji — ano! to mi nemůže nikdo zapověděti, nikdo zabránit. Já tě mohu milovati — aniž proto jiné povinnosti zanedbávám. Láska má je tichá, skromná, nežádoucí — buď si, kde buď, buď si, čí buď — já tě budu milovati. Ale nic více! Viděti ne, to tě nechci; ani leskem oka tvého, ani zvukem hlasu tvého nedám si duši v čarovné sítě pochytit. To vezmi na rozloučenou: že tě miluji — a že ti odpouštím, že jsi Lidmile své sám všecko nepověděl, co mezi nás jako děsivá obluda vetříti se musí. A přece jsi to věděl!

Buď zdráv, můj drahý Jaroslave! — Ty nevíš, co tvoje dívka zkusila, an jsi ty snad od radosti k radosti lítal; ale ty to zkusíš také, až se navrátíš a místo ráje pusté sutiny, divou poušť nalezneš.

Neplač, nehořekuj — věz, že Lidmila na tebe myslí, a kdyby mezi nás ohnivé hory nebo vodní propasti položili — tvoje Lidmila na tebe myslí. Vždyť je to k smíchu…

O Bože! jak mě to píchlo u srdce! — jesti to bláznovský svět při takové lásce. Já budu slavíka učiti, aby zpíval jako havran. To nejlépe pochodí. Já se musím také něčemu učiti. Nejlépe — když se naučím lítati. Pak sednu na vysokou horu a dám se do smíchu.

O Bože, to je zase píchnutí — a hlava mne tak pálí… dobrou noc!

*

Již téměř ani nevím, kolik tomu neděl, když jsem napsala toto poslední: Dobrou noc!

Od té chvíle uletěly nade mnou těžké doby. Já stonala. Ale Bohu díky! to byly plameny, které očistily duši mou; to byla rosa, kteráž ochladila vášeň mou.

Spanilý je svět, a byť se i v takovém šperku přede mnou neleskl, jako se leskl druhdy; oko mé jest jasné, mysl utěšená, svět je spanilý, a člověk na něm proto, aby ho sám sobě nekazil, aby ho nekazil jinému.

Milý pane hrabě! — ani slova neruším z toho, co jsem ve šťastných i nešťastných chvílích těmto listům svěřila, i doufám, že poznáte úmysl můj… a v předsevzetí mém posily mi dopřejete.

S rukou na srdci a očima k nebesům učinila jsem sama sobě svědomitou otázku: Může-li býti jinak? a pokojný tlukot srdce a jasnost mírudatných nebes daly mi odpověď: že nemůže! Držme se odpovědi této, pane hrabě!

Ten, kterýž uzdravil tělo moje, uzdraví také duši mou; jestli ale vedle neskončené moudrosti své jinak uzavřel … řeknu: Děj se vůle jeho!… vy pak, milý pane hrabě, neztrpčíte a neztížíte mé vítězství.

Vy jste šťastný — vy jste muž a můžete bol svůj do všech světa končin roznésti; ale já slabá dívka — já ho musím skrýti v nejtajnějším srdce svého záhybu, aby o něm nezvěděly ani lípy, ani růže mé.

Nesmějte se dětinské dívce, že ještě na tyto svědky blahosti své vzpomíná. To jsou vzpomínky na zemřelé a nezvolají nikoho více k životu. Mějte se dobře, pane hrabě! Já se budu modliti, aby vás neopouštěla mužná síla, až budete jednou tyto papíry čísti. Co se ve vás díti bude, to jsem zkusila sama na sobě; i nepochybuji, že se vám stejnou měrou povede. Vědomí toto vyplývá z mé tiché víry, že jste mě miloval, a vzpomínku na milost vaši vezmu s sebou jako dotýkaný amulet na příští pouť života svého.

Buďte zdráv a šťasten a neoslyšte poslední mou prosbu, abych i já zdráva a šťastna býti mohla: popřejte mi totiž místečka ve své paměti, nerušte osamělost mou a s ní těžce dobytý mír.

Viděti se více nesmíme, pane hrabě! To ne! Musíme v sobě něco ostřežiti a otužiti, čím celému světu odoláme a při všech jeho úkladech, nátiscích a protivenstvích čisté srdce uchováme.

Hle, hle! prostinká dívka chtěla se před vámi se svou moudrostí vytasiti! Promiňte jí žvatlavost, pane hrabě, a zachovejte ji, jakož i všechny milé její, ve své milosti.

To také učiníte, není-liž pravda? O, jakž bych mohla o tom pochybovati?

A k čemu se také viděti ? Obraz váš… ne obraz, ne ten pouhý stín, ten mrtvý nádech, ale vy sám, duše vaše se vším pokladem svého krásného srdce bude přede mnou státi po všechny časy… to vám při loučení mohu svěřiti. A vy?… myslím, že se nemusíme očima viděti, a že se přece viděti budeme.

Mějte se dobře!… já nemohu v této chvíli po slovech lapati, abych vám toto prostinké přání výmluvněji pověděla… mějte se dobře!

Pomyslete, že jste spal, že jste snil, snad lahodně, blaženě snil; nyní jste se probudil, ze snivého světa udělal se skutečný svět, a vám nezbylo nic, než — upamatování!

Bůh vám je uchovej, může-li k útěše vaší přispěti!…