Poslední Čech/8.

Poslední Čech Josef Kajetán Tyl
7.	8.	9.

Údaje o textu
Titulek:	8.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 100–108. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S bolnosladkou rozkoší potápěl se Jaroslav v křišťálovém jezeru Lidmiliných samomluv. Prsa jeho dmula se střídavými pocity, hněv a láska vedly v nich krutý zápas.

Konečně dočetl, a jako novou silou nadchnutý vzchopil se a zvolal:

„Miluje mě, miluje!“

Nový život rozpínal před ním své čarovné obrazy, a on se kochal v jejich kráse hltavými zraky.

V prvním okamžení nevěděl co počíti. Prudce popocházel po zeleném koberci svěžího trávníku, až pak náhle, jako blesk, myšlénka hlavu jeho prolítla a druhým okamžením úmysl v něm dozrál, tak pevný a nevyvratný, že na něm veškerou budovu příštího života svého založil.

Rychlým krokem navrátil se do obydlí starého zahradníka a vyhledal služebnou dívku.

„Pověz, kam odjel starý Vavřinec?“ promluvil k ní hlasem nejvlídnějším. „Kam odjela Lidmila?“

I prosil a sliboval a hrozil, jen aby se uprchlým na stopu dostal; ale děvečka nemohla nic jistého udati. Pamatovala se toliko, že slyšela o Praze mluviti, a že jí pacholek slíbil, že jí z Prahy nový hřeben přinese.

Jaroslav byl spokojen, že dosti malého vodítka nalezl. Ponejprv za celého života byla jej opustila přirozená, chladnokrevná samovláda — bytosť jeho rozplynula se v pouhý cit, a svobodným, bezuzdným během utíkalo srdce jeho.

Umínilť si jeti za uprchlými a velikou záležitost života svého rozhodným krokem skončiti. Doufal, že je dobře placenou poštou ještě před Prahou dohoní.

S tímto úmyslem bral se nazpět do zámku. Na cestě potkal ho Svoboda, kterýž byl otce a sestru kus cesty vyprovázel, nyní pak se domů navracel. Jizlivým hněvem pobouřila se duše v Jaroslavovi, an mu, dle domněnky jeho, původce všech nynějších strastí v ústrety přicházel. I vířilo a bouřilo to v něm, jakoby se mu byly prsa a žíly vroucím olejem naplnily, a všeliká rozvaha opouštěla mysl jeho. On neviděl v bratru dívky své nic jiného, nežli chladnokrevného, zlomyslného rušitele blaženosti své. — I musel jej zastaviti a celým proudem rozkvašené žluči své ho zalíti.

Svoboda očekával tiše nemilé setkání. Vyhnouti se Jaroslavovi nebylo možno, aby naň ještě temnější stín podezření nepadl; a jinak neměl také ani příčiny, aby se byl Velenského stranil. Vědomí jeho bylo čisté, a s pokojným srdcem mohl se proti vášnivému milenci postaviti, maje mimo to ještě tu výhodu po své straně, že mohl bystrookou, chladnou povážlivostí proti zaslepené prudké náruživosti bojovati.

Když se byli až na několik kroků k sobě přiblížili, zastavil se Jaroslav, a oči jeho spočinuly v horečném zápalu na postavě nenáviděného odpůrce.

Svoboda přikročil krokem rychlejším.

„Dobré jitro, pane hrabě!“ pozdravil jej s klidnou uctivostí klobouk posmeknuv. „Poroučíte něco?“

„O, proč ne!“ odpovídal tento, pozdravení jeho si ani nepovšimnuv. „Právě přemýšlím, k čemu bych vás nejlépe použil, kdybych jednou vaším pánem byl. Za vyzvědače, přeslouchače, přemlouvače hodil byste se výborně!“

„Pane hrabě!“ řekl Svoboda, „ještě nejste pánem mým, a kdybyste jím i byl, takovéto řeči nesnesl bych nikdy, ani kdybyste vášní zaslepený nevěděl, co mluvíte, a mne tedy uraziti nemohl.“

Po těchto slovech uhnul se s cesty a chtěl Jaroslava minouti; ten ale zakročil mu cestu a poroučel mu zůstati.

„Stůjte!“ zkřikl s plamennou tváří, „a poslechněte, co vám povím bez vášní, s dobrým rozmyslem, s chladným uvážením. Já četl písemné vyznání Lidmilino, tuto leží na prsou mých jako čarojemné brnění v zápasu se vším protivenstvím světa —“

„— to jsem si myslil,“ posvědčil Svoboda; „neboť vím, že vám Lidmila svůj denník tady zanechala.“

„Ano, zanechala mi jej,“ zvolal Jaroslav, jako nově popuzen, že domnělý nepřítel o každém kroku milované dívky ví, „zanechala mi jej, abych poznal, že není vaše vina při nešťastném rozbroji našich srdcí tak malá, jako byste mi byl dnes v noci rád namluvil. Vy — vy samojediný jste příčina Lidmiliných strastí, příčina hoře mého, příčina černých mračen, jimižto se nyní zatahuje naše obloha. Vy jste naplnil hlavu a srdce dívčí chmurami, aby ubohá na krok před sebe pohleděti nemohla; a boje se nyní, aby jediným slovem mým všechna strašidla vaše neprchla, vyhnal jste bezbrannou dívku z otcovského domu a dokonal zradu na sestře a upřímném jejím ženichu. Neomlouvejte se — vy nemůžete k obraně své ničeho přednésti, co by nepocházelo z vašeho pokrytství a tajného ke mně nepřátelství — a co bych již napřed za nepravdu prohlásiti nemusel. Chcete-li ale jednak hrbolatou mezi námi cestu vyrovnati — chcete-li alespoň jakou takou důvěru ku své poctivosti ve mně vzbuditi; tedy mi řekněte, kam jste Lidmilu poslali?“

„Nemůžete-li, pane hrabě, jinak v mou poctivosť důvěřovati,“ řekl Svoboda slovy mírnými, ale ráznými, „tedy jest mi líto, že musím bez vaší důvěry zůstati. Já nemám ani práva ani chuti o této záležitosti déle s vámi rokovati, a myslím, že se oběma stranám nejlépe pomůže, když se celá ta věc ode dneška v hluboké mlčení pochová.“

„Učiňte vy, co pro svou osobu za nejprospěšnější uznáváte,“ namítnul mu Velenský; „já ale musím jasně kolem sebe hleděti, a oko moje musí vypátrati místo, kde jste Lidmilu ukryli. Já musím před ni vstoupiti — a rozhodnutí nad svou celou budoucností z úst jejích slyšeti.“

„To vám mohu ve jmenu jejím sám podati.“

„To věřím, jen kdybych byl tak lehkověrný, abych vaše rozhodnutí za berné peníze přijímal. Ale v tomto zápasu rozjitřeného srdce je bystřejšího pohledu a přede vším útlejšího srdce potřebí, nežli vy, pane, projeviti můžete. Vy ani nechápete, co Lidmila ztratila; srdce vaše nemá ani míry, dle kteréž by ztrátu její měřilo, a rozum váš je tuze samolibý, aby k bolesti její prohledl. Já samojediný mohu jí připraviti náhradu, já samojediný; a protož musím věděti, kde se Lidmila nachází.“

„Chcete otcovu kletbu na hlavu její uvaliti?“

„Já ji uvalím sám na sebe; mne ať zasáhne — já se jí nebojím! A mimo to nemůže nás otec váš kletbou strašiti, jakmile můj otec od svého zámyslu upustí.“

„Ten ale neupustí!“

„Ani když syna míti přestane?“

„Syna míti? — Pane hrabě, k žertu je tato hodina tuze opravdivá — a k opravdivosti je řeč vaše tuze strašlivá.“

„A já vám pravím, že se k vůli štěstí svému žádné strašlivosti nehrozím, že se k vůli svému štěstí všeho zbavím, co by mi překáživě v cestu vkročilo a že mi vazba synovské poslušnosti nemůže býti věcí nejdražší — to sám, tuším, dobře víte.“

„Pane hrabě, vy byste chtěl —?“ zkřikl Svoboda, a oči jeho spočinuly zpytavě na tváři Velenského.

„— Lidmile svou ruku podati,“ doložil tento, „i bez jmena a lesku Velenských. Nech si otec jméno své na jiný prut vštípí, na letorost, která se mu v rukou poddá podle libosti: mně zbude srdce mé a hlava, a s láskou milované dívky bude pozůstalosť po matce dosti veliká, aby mi pokojnou budoucnosť zjednala.“

„Nikoli, pane hrabě!“ zvolal nyní Svoboda poněkud horlivěji, nežli byl až posud v celém hovoru projevil, „v to nedoufejte a na to se neodvažujte! Postavte se vy v životě proti otci svému s tváří odpornou, ale nechtějte i jiné v tuto rozsedlinu nejsvětějších citů, v tuto propasť hnusné nepřirozenosti strhovati. Můj otec je tak drahými, tak jemnými a spolu pevnými okovy k otci vašemu upoután, že ani jedno, ani druhé dítě jeho nikdy kročej neučiní, kterýž by vedl k jeho zármutku. A já vám to pravím, pane hrabě, nyní naposled, zde pod jasnou tváří vševidoucích nebes vám to pravím, že Lidmila vaší nebude — a kdybych měl poslední krůpěj krve na to vynaložiti!“

„To také musíte!“ zvolal Jaroslav, zprudka až k samému Svobodovi přikročiv, „chcete-li vskutku Lidmilu od mého srdce odtrhnouti.“

„Ona ještě není tak pevně k srdci vašemu připoutána,“ řekl tento vážně, „aby se toto pouto právě krví rozvázati muselo. Jsou k tomu ještě jiné prostředky.“

„A čím pokrytštější, plazivější tyto prostředky — tím jsou vám milejší; není-li pravda?“

„Pane hrabě!“

„Nedělejte, jako byste se horšil! Vždyť se známe! Vy jste veliký hrdina, co se týče tajného rušení cizí blaženosti, a vždy pohotově jazykem sekati.“

„Přisám Bůh! kdyby byla k tomu chvíle, já bych vám okázal, že umím také jinou zbraní sekati.“

„To můžete — hned! Já vám prokáži tu česť, vy si udělejte chvíli — mně by bylo velice milo, kdybych vás nemusel za babu držeti.“

„Zač vy mne, pane, držíte — na tom tuze mnoho nezáleží, a také ničeho v životě mém nerozhodne!“ řekl Svoboda se vší mužnou rázností a chtěl jíti svou cestou; ale pobouřená krev Jaroslavova mu nedala.

„Kdo ví, jestli nerozhodne — kdo ví!“ vyrazil ze sebe Velenský s hořkým úsměchem a postavil se mu s jiskřícíma očima do cesty.

„A já vám pravím ještě jednou, že nerozhodne!“ zvolal Svoboda se vším důrazem pevného úmyslu, a vztáhnuv ruku, postrčil Jaroslava, aby mohl odejíti. „Každé slovo ze rtů vašich jest výpar bezuzdné vášně anebo pošetilosti, kterouž jen lituji.“

„Ha, nestydatý pacholku!“ zvolal Jaroslav zbaven všeho povážení, a mrštiv rukou zasáhl Svobodovu tvář.

Nyní nastalo podivné, strašlivé okamžení…

Svoboda vyrazil ze sebe krátké, ale pronikavé zkřiknutí, tiskl křečovitě zaťatou pěst na místo, jehož se byla hraběcí ruka dotkla; obličej byl do temna zapálený, oči jako žhavými blesky zářící, údy se chvěly na celém těle; ale v srdci, v každé krůpěji krve hrála tu chvíli taková síla, že by se byl do boje s celým světem odvážil. Nemluvil; zuby jeho byly pevně zaťaty.

Jaroslav stál naproti němu s bledou tváří, skoro bez dechu, s očima sklennýma. Jediný okamžik zarazil všechen proud pobouřené vášně, po vybuchnutí plamene nastalo kvapně ochabnutí — byloť mu, jakoby stál vyhořelý, prázden všeho pocitu, vyjímaje toliko drtivý, ničivý stud! V nejhlubších a nejjemnějších tkaninách duše své cítil, že se dal k něčemu zavésti, z čeho se nikdy očistiti nemůže. Také nemluvil.

Tak tu stáli oba proti sobě v dlouhém mlčení. Konečně našlo pohnutí Svobodovo cestu ke zvukům.

„Pane hrabě!“ jal se volnými, ale ráznými slovy mluviti. „I já bych mohl nyní ruku pozvednouti — a rozdrcen, ve prach vržen klesl byste silou pěstí mých, a svět by nesměl horší soud o mně pronesti, nežli by pronesl o vašem skutku, kdybych jej chtěl anebo mohl před soudnici jeho podati. Já bych vás mohl k zadostiučinění pohnati, a šťastnou náhodou veden snad i všem žádostem a snahám vašim najednou konec učiniti: ale já mám v životě důležitější věci obstarávati, nežli jest nabíjení bambitek k bezbožnému souboji, a proto vás nyní propouštím. Krom tichých ranních nebes nevidělo oko vaši hanbu — o své nemohu mluviti; neboť to mi věřte, kdybych vaše přenáhlení za něco považoval, co by se bylo dosti malou poskvrnou cti mé dotknulo — nerozešli bychom se pokojně —“

„To také nemůžeme,“ přejal mu řeč Velenský, do něhož byl opět bývalý člověk vstoupil, a kterýž nyní chladný odpůrcův výklad snésti nemohl. „Vy máte právo zadostiučinění požádati a musíte na splnění jeho také státi. Já jsem hotov ku všemu.“

„Já vám již řekl, že mám důležitější věci obstarávati.“

„Nepopuďte mě k skutku zoufalému — k veřejnému pohanění, k násilí, a nebo cokoliv mi rozjitřený hněv napoví!“ zvolal Velenský, a lehký plamen přeletěl zase tvář jeho. „Vy musíte zadostučinění požádati — takto se rozejíti nemůžeme.“

„To také myslím,“ dosvědčil Svoboda, „neboť jsme si ještě neporozuměli a nevíme posud, jak se příště k sobě chovati, a to jest, myslím, nyní věc nejhlavnější.“

„Co chcete?“ ptal se Jaroslav polomračivě. „Jste uražen a můžete požadovati.“

„Nejsem uražen, pane hrabě!“ řekl tento rázně, „pravím vám to ještě jednou. Urážku snesl bych tak málo, jako vy moje odpuštění.“

„Vaše odpuštění?“

„Nepoddávejte se zas hněvu; já vám odpuštění nenabízím. Tato hodina vrhla mezi nás ocelovou stěnu, a po obou stranách vykopala hlubokou propasť. Myslete ode dneška, že se neznáme, a že se také příště znáti nesmíme. Nikdy! to si pamatujte! a jakož já ničeho od vás ve prospěch své osoby neočekávám: takž neočekávejte také vy ničeho ode mne. My jsme mrtvi jeden pro druhého — tak to chci míti a tak se musí státi. Nemyslete, že bych neměl zmužilosti úmysl svůj provesti. Já vás viděl, an jste přede mnou s bledou tváří, s utajeným dechem stál, a — to mi věřte — žádného setkání s vámi se nehrozím.“

Nebyla to hrdá pýcha, co ze Svobody mluvilo; všechna slova jeho řinula z mužného smýšlení a dodávala mu vážné statečnosti. Když byl domluvil, sáhl na klobouk a lehynkým obnažením hlavy Jaroslava pozdraviv, bral se k svému příbytku.

Jaroslav chtěl ho ještě zadržeti. Ozvaloť se v něm vědomí, že se byl provinil, mocnějším hlasem, nežli snad pýcha jeho se nadála, i pudilo jej, nerozcházeti se s bratrem Lidmiliným v takovémto stavu. Již již otevřeli se rtové jeho — ale slova zemřela na jazyku; již již pohnula se i noha jeho, ale ani krokem nehnula se z místa, a náhle propuklý cit jakéhosi pokoření se zmizel opět zapuzen obyčejnou, chladnokrevnou hrdostí. Ledoví hadové ovinuli srdce jeho a přehlušili syčením všeliký zvuk jemnější.

Pronikavě palčivým okem hleděl za odcházejícím Svobodou, a novou bouří rozdechovala se prsa jeho. Tváře mu zahořely hněvem plamenným.

„Jdi — jdi, pokrytče vylíčený!“ mluvil sám k sobě, a slova jeho, myšlénky jeho měly býti tříhranné, jedem napuštěné dýky. „Jdi! — ale neplesej — nevolej: Vítězství! I já dovedu se ozbrojiti jako ty a postaviti se proti tobě s tou ledovou českou tvrdohlavostí, a strhnu, zničím přetvářku tvou! My dva, to máš pravdu, my dva jsme mrtvi pro sebe, a potkáme-li se ještě jednou na dráze tohoto života, vrazíme do sebe jako černé, krupobitné mraky. Já musím k cíli žádostí svých dospěti, a kdybych měl všechny jiné úvazky strhati, jimižto mě příroda nebo obyčej k životu a světu poutá, a protož neušetřím také tebe, bude-li toho potřeba!“

A naplněn hořkým hněvem spěchal do zámku, aby učinil přípravy k svým příštím a vše rozhodným kročejům…