Poslední Čech/6.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 6.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 66–75.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

S klopotným srdcem očekávala dcera panského zahradníka Svobody návrat bratra svého. Bylať se na tuto hodinu dlouho připravovala, bylať pro dosažení míru mnohý těžký boj se srdcem svým podnikla, a nyní — kdežto ji pomocí šlechetného bratra vítězství mělo věnčiti — nyní ztrácela všechnu sílu, všechnu důvěru. Ona posud milovala.

Lidmila byla dívka mladinká — rozkošné to poupě v bujném čarovábném rozvinu. Zdáloť se, jakoby příroda v tomto útlém, něžném tílku, v této kulaté, jemnou pletí pokryté a živě kvetoucí tváři, v tom jiskrném oku, v těch havraních vlasech poklad svých nejkrásnějších darů byla chtěla nashromážditi. Vše na ní jen hrálo, a veselý rozmar poletoval okolo ní jako věčný průvodce; při tom bylo srdce její živá citlivka a při nejmenším dotknutí zachvělo se ve svých nejtenčích žilkách. Vzděláním, jakéhož nabyla obzvláštní péčí bratrovou, nezkameněla ani nezledovatěla mysl její, nýbrž uchovala onu nevinnou prostotu, kteráž je dívek nejpůvabnější ozdoba.

Nyní ovšem nespočíval tento čarovný lesk na postavě mladistvé dívky; jenom rouškou tichého, tajného zármutku byla postřena bytosť její. Okolo malých, krásných rtů pohrávalo bolestné usmívání a celá hlava, lítostí k panenským ňadrům skloněná, podobala se ohnuté lilii.

Takto seděla na pohovce, ruce majíc před sebou na klíně složeny. Myšlénky její byly u Jaroslava. Vědělať, že ji bude první večer u lip očekávati, neboť mu byla přijíti slíbila; i představovala si v duchu zděšení jeho, až místo ní bratra nalezne, a duše její chvěla se nevýslovnou úzkostí. Hodinami zdály se jí býti minuty, a každým okamžením zrůstala bázeň její. Desetkráte byla již přistoupila k oknu, z něhož na cestu viděla, po níž bratr vraceti se měl; bedlivým okem probíhala noční šero, zdali by někde žádoucí stín pohybovati se nezastihla; ale desetkráte posadila se zase na pohovku, a mysl její dostávala napořád nového pokrmu ku tvoření strašlivých obrazů.

Konečně — zdálo se jí — vrzla klika u domovních dveří, a potom bylo po schodech pozorné kroky slyšeti. Lidmila kvapně vyskočila; třásla se, bledla a opět hořela. Dvéře se otevřely, a do pokoje vešel Svoboda. Tichý, ale vážný byl pohled jeho. Lidmila byla by mu ráda v nejhlubší schránku srdce nahlédla; oko její se jiskřilo ohněm horečným. Celý život chtěla položiti ve sta otázek, ale jazyk jí váznul bázní, úzkostí, nezmoženou láskou.

Mlčky stáli oba dva chvíli proti sobě. Útrpně upřelo se oko bratrovo na Lidmilu.

„Mluvil jsi s ním ?“ ptala se konečně dívka nesmělým šeptem bázlivě oči k zemi klopíc.

„Mluvil,“ řekl Svoboda mírně, a klobouk odloživ, přešel několikrát po pokoji, jakoby s velkým úmyslem zápasil.

„Co je ti, bratře?“ ptala se Lidmila s rostoucí starostí po něm hledíc… „Neshodli jste se?“

„Jaroslav nevěřil slovům mým,“ řekl Svoboda, „a chce rozsudek svůj z tvých úst slyšeti.“

„Toho jsem se nadála!“ zvolala dívka jako novým životem nadchnuta. „On mě miluje a nemůže jedním okamžikem věřiti, že bych mu dané sliby zrušila.“

„Lidmilo!“ pozastavil se bratr, „jest to ta šlechetná, ale i potřebná odhodlanosť tvoje? Jest to ten pevný, byť i těžký úmysl sestry mé? Bojím se, bojím, že toliko ústa tvoje se mnou mluvila; srdce ale, byť i škodu svou poznávalo, nemohlo okovy své setřásti.“

„Ale což pak to musí býti, bratře můj?“ ptala se dívka hlasem úpěnlivě prosebným. „Musím úvazek roztrhnouti, v němžto spočívala moje blaženosť?“

Bázlivě upnula při tom oči své na oči bratrovy a zaražena jich výrazem umlkla. Dlouho pohlížel na ni bratr, jakoby ještě dalších řečí očekával; potom ale jal se vlídně vážnými slovy takto mluviti:

„Nyní se ještě tážeš, zdaliž to býti musí? Domníváš se tedy, že jsem posud se srdcem tvým jenom nemilosrdnou hříčku prováděl? že jsem tě jako nezkušené děcko strašidly děsil, která se jen ledabylo v mé lehkovážné bratrské lebce vylíhla? Anebo snad myslíš, že jsem proto tak dlouho spravedlivou zbraní rozumu proti tobě bojoval, abych se v tvém tichém hoři, ve tvých slzách pokochal a pak řekl: Jdi, vezmi odměnu, pro kterou jsi nevinně tolik zkusila?“

„Můj drahý bratře!“ zvolala dívka, a s pláčem na prsa jeho sklesnuvši, otočila křečovitě ramena svá okolo krku jeho.

„Nech mě domluviti, Lidmilo!“ řekl Svoboda hlasem povýšeným. „Mezi námi musí býti jasno a čisto, abychom věděli, jak na sebe hleděti — abys věděla, pokud v bratra svého důvěřovati můžeš.“

„Já v tebe důvěřuji, Vojtěše!“ lkala Lidmila posud na prsou Svobodových. „Věřím ti, bratře! — Všecko — všecko ti věřím!“

„Upokoj se!“ řekl on a vedl ji k sedadlu. „Já věřím, že v mladém, čistém srdci tvém ještě trn vězí, jehož bolem se celá tvoje bytosť znítila; věřím, že krev z rány tvé tekla, an jsi onen trn vytrhnouti se pokoušela — věřím, že tvé srdce posud krvácí: ale zpomeň si také na všechno, co jsem k tobě dříve mluvíval; uvaž na mysli, co jsem ti o Jaroslavově postavení, o nadějích otce jeho, o našem dobrém otci v uvážení podal, a pak rozhodni, jak ti jednati přísluší. A to nechci ani o kroku mluviti, kterýž jsme tuto noc již učinili, a kterýž nám zabraňuje couvnouti. — Co by si Jaroslav pomyslil, kdybys náhle úmysl svůj opět změnila? Nemusel by velikomyslné, dobrovolné odřeknutí tvoje za pouhou léčku, za chytré osidlo považovati? Nemusel by se domýšleti, že jsme ho zdánlivým odporem jen popuditi a z pouhé zištnosti k rozhodnému činu, snad k rychlému sňatku donutiti chtěli? A kdyby i s tebe v očích jeho toto hanbivé podezření sjelo, kdyby toliko na mne proud ošklivení a hněvu jeho se obrátil…“

„Nikoli, nikoli, můj Vojtěše!“ zvolala dívka další jeho řeč přetrhujíc a vřele se k němu tulíc; „na tobě nesmí podezření spočinouti! tvoje pověsť musí v každých ústech býti bez poskvrny, jako je srdce tvé. Vždyť já učiním, co jsem dávno za dobré uznala! — moje otázka, moje pochybnosť byla jen poslední trhnutí srdce vykrvácelého.“

„Ó nikoli — poslední nebylo, drahé děvče! neklam sama sebe,“ řekl Svoboda s velikou jemností a ovinul ruku svou okolo těla jejího. „Vímť předobře, k jak veliké a nebezpečné oběti jsi se odhodlala, abych se nadíti mohl, že srdce své jinak, nežli po dlouhém a těžkém boji přemůžeš. Vím a cítím to sám hluboce,“ mluvil dále s neobyčejnou vřelostí, „že k tomu skálopevné odhodlanosti a mužné, rekovské síly potřebí, udusiti plamen, kterýž nás užíraje blaží a trápí, kterýž mezníky rozumu přechvacuje a z nás nemohutná děcka činí.“

Tato slova pronesl s hlubokým citem a patrným pohnutím. I vzchopil se potom, jakoby je potlačiti chtěl.

„Co je ti, bratře?“ ptala se Lidmila tichým, nesmělým hlasem, nevědouc, jak si neobyčejné hnutí jeho vysvětliti, a z jakési tajné bázně netroufala si povstati.

„Milé, drahé děvče!“ řekl Svoboda, na své místo opět se vrátiv a dívku za obě ruce pojav. „Ty si posud myslíš: Tobě je snadno mluviti a napomínati; tobě je snadno velikomyslnou oběť vychvalovati; ty nevíš, co to jest, míti v prsou rozkošný ráj a chladnou rukou blahovonné květy jeho roztrhovati; ty nevíš, co to jest, nositi v srdci sladkou střelu a ledovým rozumem ji zakrvácenou vyškubovati! Ale já to vím, Lidmilo! já to cítím právě tak hluboce a živě a bolestně jako ty, duše má! — já vím předobře, co od tebe očekávám. Poznej mě, jak jsem, abys mi úplně důvěřovala, se vší silou své nevinné, čisté duše. Tys jediná, první a poslední, s kterouž o té věci mluvím, a ňádra tvoje budou hrob, v němžto mé tajemství bezpečně usne a zetlí. Také moje srdce vede boj — těžký, bolestný, jakož je zápas tvůj; i já miluji beze vší naděje a musím ukrývati, musím dusiti plamen svůj.“

Hlas jeho chvěl se — i musel umlknouti; neboť cítil, že jej pohnutí přemáhá, a slabým nechtěl se okázati před sestrou. Uhnul a podepřel se tedy v kout široké pohovky a položil čelo ve dlaň. Lidmila vlastní strasti z mysli pouštějíc poslouchala ho s rostoucí zvědavostí a sdílností. V takovémto světle nebyl se jí upřímně milovaný bratr ještě nikdy objevil, a měkký, bolnozvuký hlas jeho pronikal dvojí silou jemné srdce její.

„O můj dobrý, drahý bratře!“ pravila ruku jeho vřele tisknouc. „Jak šťastnou činíš mě touto důvěrou, ale jak také nešťastnou, že pranic učiniti nemohu, abys byl při své lásce blažen!“

Bratr neodpovídal. Mlčky přitiskl pravici její k srdci svému, a silný tlukot jeho probíhal jako proud elektrický veškeré žíly dívčí. Lidmila sklonila hlavu na rameno jeho, a takto dleli oba velkou chvíli v posvátném mlčení. Byla to doba tajného, ale sladkého a vzácného hovoru dvou duší, kteréž jedna matka pod srdcem nosila.

Konečně pozdvihla dívka poněkud očí svých a se rtů jí sletělo polohlasem jediné slovo:

„Milada?“

Bratrem to ale trhlo, jakoby byla slovo kouzelné vyřknula. Vzchopil se. Ledová pokrývka na srdci jeho pukala, a živým proudem chtělo se vyliti tajemství jeho. Sladkobolným ohněm hořela mu prsa… bylo to ponejprv, co chtěl o své lásce mluviti.

S plamenným soucitem hleděla naň Lidmila. Šlechetný a krásný muž byl bratr její; cítila, že by zasluhoval milost dívky nejušlechtilejší, a že by s ním nevýslovně šťastnou byla vyvolená srdce jeho. Poznávala také, že není mezi ním a Miladou taková propasť, jako mezi synem hraběcím a dcerou zahradníkovou, a že tedy mnohem větší naděje a důvodnějšího práva, nežli ona, se odříká, lásku svou nerušebným povinnostem v oběť přinášeje. A duše její sílila se, rána srdce jejího celila se v tomto poznání; společná bolesť, společná tíže snáší se lehčeji.

Konečně přisedl Svoboda zase k Lidmile. Bouře v srdci jeho byla se poněkud utišila.

„Ano, miluji Miladu!“ promluvil k sestře. „Miluji s tou horoucností, jaková se vyprýštila v denníku tvém; znám ale také zámysly starého hraběte, znám lesklý stav, kterýž jí připraviti hodlá, a jakýž já své manželce nikdy podati nemohu…“

„Jak, milý bratře? Ty se můžeš domýšleti, že by žena milující měla zřetel na všední výhody vezdejšího života?“

„To nesmím hloubavě na mysli přemítati. Znám svou povinnosť a podle ní musím říditi kroky své.“

„A miluje tě Milada?“

„Smím se na to ptáti? smím s ní o lásce mluviti? Ona je nevěsta jiného, vyvolena ctihodným mužem, jemuž naše rodina nejvřelejších díků povinuje — a to je dosti, abych srdci svému věčné mlčení uložil. V jejích očích arci — ach! tam se mi zdá, že stává psáno hvězdnatým písmem: Já tě miluji! Duše naše poletují proti sobě, a nezděsily by se hlasitého vyznání jako zvuku neznámého… ale což mluvím teď o sobě? Chtěl jsem ti jen dokázati, že znám cenu oběti tvé, Lidmilo má! — Musíme mluviti o tobě.“

Lidmila neodpovídala. Očima sklopenýma hleděla před sebe.

„Velenský,“ mluvil tedy Svoboda dále, „mi nevěřil, že jsem s ním dnes jednal s tvým nenuceným přivolením; on mi nevěřil, že bys mohla svou lásku v oběť přinésti. Ani tvůj denník nechtěl vzíti, jako by byl dílo rukou mých — tu je máš, nalož s ním dle libosti. Pevně stál na tom, že musí vůli tvou ze rtů tvých slyšeti; i jeť se tedy nadíti, že vášni své zadost učiní, a třeba jen proto, aby mně vzdoroval, ježto mě za svého úhlavního nepřítele pokládá.“

„Tebe — za svého nepřítele? O já nešťastná! I toho jsem snad příčinou?“

„O tom není teď řeči, a také na tom nic nezáleží. Zde se jedná o to: chceš-li Velenského zase viděti a máš-li tolik zmužilosti, abys mu svůj úmysl tváří ve tvář oznámila?“

„Já nevím — ustanov ty, co činiti mám. Vediž mě — v tebe úplně důvěřuji!“

„Vyhni se mu tedy, nedej mu žádné příležitosti, aby se vášeň jeho živila nebo snad zrůstala. Srdce tvoje mohlo by býti slabší, nežli vůle tvá!“

„Jakž ale, bude-li chtít mermomocí přede mne vstoupiti?“ ptala se dívka se srdcem tlukoucím, „jakož doufám i bojím se, že učiní, byla-li veškerá slova jeho třeba jen polopravdivá; bude-li chtít násilně pokoj domácnosti naší rušiti?“

„To bude! — a mne těší, že sama k tomu poznání přicházíš,“ řekl Svoboda a na chvíli se zamyslil. Potom doložil: „Na nějaký čas musíš tedy z domu.“

„Z domu?“ lekla se dívka.

„Já nevím jiné pomoci,“ pokrčil bratr rameny.

„Ale kam — a co řekne otec?“ ptala se Lidmila s rostoucí úzkostí.

„Bude hořekovati,“ řekl Svoboda, kvapně vstávaje, „a toho jsem se dávno strachoval. Nezbývá ale nic jiného, nežli se mu svěřiti.“

Lidmila schovala tvář do rohu měkké pohovky a plakala.

„Půjdu k němu a všecko mu vyjevím,“ řekl Svoboda po krátkém rozmýšlení. „Ty seber zatím některé věci své a připrav se na cestu. Kam? — to sám ještě nevím. Pryč ale musíš, aby nás všechny další hoře minulo. Neplač, milé děvče!“ mluvil dále a pozvednuv přes pohovku přehnutou, přivinul ji vřele k srdci. „Všecko se ještě blaze ukončí, a s vědomím, že jsi vykonala povinnosť, vrátí se veselá mysl tvá.“

Na to ji zůstavil o samotě a bral se dolů do příbytku otce svého…

Starý Svoboda, v panském domě vůbec jen „pan Vavřinec“ jmenován, byl čilý šedesátník, nevelká, ale jadrná, složitá postava. Kdo ji jednou spatřil, nepustil ji tak snadno z paměti. I při svém stáří držel tělo své přímě, a poněkud obhrublá, kulatá hlava jeho seděla pevně na silné šíji, zelenavýma, pod hustým, snědým obočím polo ukrytýma očima vážně hledíc do světa. Úsměv byl na vysmáhlé tváři něco velmi vzácného, a mnoho řeči věc neslýchaná v ústech jeho. Za to ale bylo srdce jeho jemné, láskyplné, mysl nanejvýš poctivá a statečná. Život jeho byl až do nejmenší žilky, do poslední krůpěje krve obětován starému hraběti a vlastním dítkám. On vlastně ani nevěděl, koho více miluje, neuměl to také pověděti; ale každý o tom věděl, každý mu to věřil. Celý stařec byl tvrdá, poněkud i drsnatá skořepina, v nížto čistá, pěkná perla dřímala…

Ze spaní probuzen podivil se nemálo, spatřiv u sebe svého syna v tak neobyčejnou hodinu.

V pokoji hořela noční lampa.

„Co jest?“ upřel naň zvědavě oči.

„Nelekejte se, milý otče! Mámť s vámi o věci jednati, která se nedá odložiti; proto vás vytrhuji ze spaní,“ řekl syn.

„Nu?“ tázal se stařec, v posteli úplně se narovnav, a Svoboda si přistavil k němu sesli.

„Doufám,“ jal se pak mluviti, „že jste o lásce dětí svých přesvědčen; my sami chováme poklad lásky vaší hluboko v srdci svém.“

Starý neodpovídal, také však ani oka se syna nespustil.

„Protož i doufáme, že budete laskavě shovívati našim křehkostem, jakéž vládnou každým člověkem.“

„Nu?“

„Lidmila je mladé, nezkušené děvče, srdce její přístupno a otevřeno všem dojmům, kteréž mladistvá léta potkávají. Lidmila, otče… miluje.“

„Miluje?“

„Rádi bychom vám to byli dávno svěřili, jsouce ale té naděje, že vášeň svou přemůže, nechtěli jsme vám nadarmo starosti dělati.“

„A proč starosti?“

„Lidmila miluje — mladého hraběte.“

„Jaroslava?“ vzkřikl stařec a jakoby jej byla půlnoční příšera zděsila, vyskočil z postele.

Krátkými, ale srdečnými slovy začal nyní Svoboda vypravovati, jak tato láska povstala. Živými a přirozenými barvami vymaloval poměr obou milujících.

„Nešťastné děvče!“ bědoval otec.

Potom ale vyobrazil Svoboda i Lidmilino poznání a šlechetné předsevzetí a pověděl posléz o své dnešní rozmluvě s Jaroslavem i o jejím účinku.

„Nešťastný otec!“ bědoval opět starý, nevida již nic jiného nežli zmařené naděje pána svého, jemuž byl uvyknul s celou duší sloužiti. — „Nešťastný syn! — Ale Jaroslav mi nesmí přes práh!“

Svoboda byl také jeho mínění; okázal ale otci, jak by to jen k dalším mrzutostem vedlo, kdyby se Jaroslavu do domu přicházeti zabraňovalo, a že by tedy nejlépe bylo, kdyby Lidmila na čas odešla.

„To musí — ano!“ zvolal otec s dlouho neslýchanou výmluvností. „Mé dítě — a syn pána mého! Hračky a mnoholeté zámysly — a ulehčení trapného svědomí! Ticho — pryč s tím! Raději mě do rakve položte! Holka musí z domu!“

Nenadálou starostí a žalostí sklíčen ulehčoval arci ještě pořád chvílemi citu svému krátkým vykřikováním, radil se ale také upřímně s obezřelým synem, jak by ze všech nesnází nejsnadněji vyvázli, a když konečně Lidmila do světnice vešla, aby soud otcovského srdce vyslechla, přivinul ji dobrý stařec k prsoum svým, a jediná slova, kteráž mu při tom bezděky se rtů sklouzla, byla: „Nešťastné děvče!“