Pomněnky ze slavných dob národa českého/Kníže Soběslav I.

Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček
Křesťanská vzdělanosť	Kníže Soběslav I.	Čechové u Milána

Údaje o textu
Titulek:	Kníže Soběslav I.
Podtitulek:	(Od r. 1125—1140.)
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 110–117. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Soběslav I., Lothar III., Bitva u Chlumce (1126)

Opět rozléhal se Prahou zvuk rohův a jásot lidu zazníval ze hradu pražského, kdež se slavilo nastolení knížete Soběslava.

Tenkráte věru miloval Bůh Čechy, neboť jim sesýlal knížata výborná, srdci ryzích, vůle pevné a mysli bystré. Jeden lepší druhého. Takovými knížaty nemohl se tenkráte honositi žádný národ, žádná země.

„Dlouho nechť žije náš kníže Soběslav!“ hlasitě a jako jedněmi ústy volali Čechové.

„Krleš! krleš! krleš!“ zaznívalo Prahou i veškerou zemí českou a neslo se k nebesům.

Však to byl také kníže! Kde kdo vypravoval o jeho dobrých vlastnostech. „Jeť moudrý!“ pravili jedni, „a počestný!“ dotvrzovali druzí. „Nikdy neoddává se nestřídmosti!“ velebili jiní. „A jak krásně dovede hovořiti, jak umí býti vlídným ku každému!“

Štědrosť, věrnosť, upřímnosť a spravedlnosť byly vzácné klenoty, jimiž jméno své ozdobil Soběslav. Kdož by muže těchto vlastností nemiloval! Jenom slovo, a celý národ jeho byl by za knížete svého život obětoval…

Ale což popřeje tiché holubici klidu dravý luňák? Vyčkává, číhá, aby nepropásl vhodného okamžiku. Jakmile uzří dobu příhodnou, vrhá se na kořisť vyhlédnutou.

Sotva dozněly radostné hlaholy v zemi české po nastolení Soběslavově, ba dříve ještě, nežli mnozí vypověděli doma, co byli v Praze při slavnosti viděli, čeho byli užili, již přiklusali ku knížeti českému poslové císaře německého.

„Dostaviti se máš na soud před císaře!“ kázali, a hned i vyhrožovali: „Neuposlechneš-li, přitáhne císař Lothar s velikým vojskem do Čech a všechnu zemi poplení a tebe potrestá! Nemáte, vy Čechové, práva, abyste sobě sami volili knížata, leda s dovolením císařovým. Císaři sluší rozepisovati volbu, ji říditi a potvrzovati; kdokoli jinak činí, jest nepřítelem císařovým. Dle toho stal jsi se i ty, Soběslave, bezprávně knížetem v Čechách!“

„Mámť svou naději v milosrdenství Boží a v přímluvu svatého Václava i svatého Vojtěcha, mučedníkův jeho, že země naše nebude dána v moc cizincův!“

Těmito slovy Soběslav odpovídal poslům německým. Nemluvil mnoho, ale dosti pravil.

„Svatí patronové mocnější jsou císaře Lothara!“

A děl pravdu Soběslav.

Potom zajel na mnohá místa ve vlasti české. Kde jaký chrám, kde jaký klášter, všude pobožnosti a prosby nařídil za odvráceni všeho zlého od naší země.

„Krleš! krleš! krleš!“ zaznívalo zase veškerou vlastí.

Den po dni donášeny zvěsti, jak zbrojí císař, jak četné vojsko sbírá, jak hrozí Čechům…

Nelenil tudíž Soběslav, i sbíral taktéž lid bojovný. Kde kdo, jehož pravice silná, stavěl se v řady bojovníkův, a dříve nežli se kníže nadál, voje české české stály tu připraveny.

Jenom prapor ještě jim scházel a prapor byl tehdáž voji českému nezbytným. I pořídil tomu lidu svému kníže Soběslav prapor, jakého dosud žádný voj nemíval.

„Svatý Václave, svatý Vojtěše!“ volával kníže v nábožném zanícení.

A hle, oba tito světcové poskytli knížeti potřebného praporu.

V kostele vrbčanském nedaleko Plaňan v krajině kouřimské Slavníkovci byli zavěsili korouhev svatého Vojtěcha. Pro tu korouhev Soběslav poslal kněze Víta. Potom kázal přinesenou korouhev ku kopí svatého Václava připevniti, a prapor byl pořízen.

Tak vypravil se kníže český uvítat nepřítele. Táhl ke hradu Chlumci, blíže hranice saské ležícímu; tam očekával císaře, jenž zatím byl sebral silné vojsko v Sasích i v Durinkách a v únoru r. 1126 vypravil se do Čech.

Půda zmrzlá, ledem i sněhem krytá tentokráte ani neduněla pod tisícerými kopyty nepřátelskými. Bylo pak Němcům přemáhati mnohé obtíže, prodírati se zásekami a lesy.

Aj hle, tu směrem od českého tábora vyletěl orel a letěl přímo proti nepřátelům, hrozně křiče, jako by cizince varoval, jako by jim zkázu zvěstoval.

Již i drnkot zbraní znamenati, ryk nepřátelského vojska doléhá sluchu vojínův českých.

Tu pojednou kněz Vít, kaplan knížecí, nad hlavami vojínův českých rozvinul prapor svatovojtěšský zavěšený na kopí svatováclavském.

Jako by do všech údů českých nová síla byla vjela, jako by moc nadpřirozená vedla paže české — tak zdálo se všechněm. Ani dočkati se nemohli boje. A sotva že postřehli nepřítele, úprkem hnali se na něho. Kamkoli zasáhl český meč, řídly šiky nepřátelské.

Řinčení mečův, rachot kopí a lom oštěpův, svištění šípův, bědování raněných a jásot vítězících — vše to daleko široko krajinou se rozléhalo.

Však ryk válečný znenadání přehlušen voláním na straně české:

„Svatý Václav bojuje s námi!“

„V pravdě!“ dosvědčovali ostatní.

Zraky mnohých obracely se vzhůru k obloze, kdež zřely svatého patrona v záři oslňující, an se vznáší nad hlavami svých krajanů a mává mečem.

Ten div naplnil všechny podivem netušeným a jako jedněmi ústy zavznělo táborem českým:

„Grospodi, pomiluj ny! Jezu Kriste, pomiluj ny!“

Posilněni byvše zjevením tímto nebeským, Čechové bojovali jako lvové.

Hrozně, přehrozně řádili mezi nepřátely. Od té chvíle, kdy rozražen šik císařských, nevzpamatovali se tito, i prchali, kam jen bylo lze. Ale i prchající se zlou se potázali. Byliť na všech stranách rozestaveni Čechové a ti jímali, kde koho živého dostihli.

Takové porážky se císař Lothar nenadál. Zhrozil se jí a jal se rovněž pospíchati z bojiště. Ale Čechové nedopustili, aby jim unikla tak vzácná kořisť.

„Vzhůru za prchajícími!“ voláno, a než císař německý se nadál, již ho Čechové obklíčili.

„Jsi naším zajatým!“ jásali.

Zalkal císař a všichni, kdož mu po boku, v zajetí se octli. Domnívaliť se, že jim nadešla poslední chvíle života.

„Doveďte mne k svému knížeti!“ žádal zajatý.

Stalo se mu po vůli.

Soběslav sám vyšel mu vstříc a císaře ne jako zajatého, ale jako přítele přijal. Vlídně, přátelsky podal mu pravici, rozhovořil se s ním o bitvě právě skončené a mír nabízel svému protivníku — svatý mír.

Velkomyslností českého knížete poražen byl císař podruhé. Toho se nenadál, že by s ním vítěz jednal příznivě. A což teprve, když kníže český císaře i všechny zajaté nepřátele propustil bez výkupného, bez podmínek jakýchkoli, propustil všechny v pokoji.

Císař ujistiv knížete Soběslava trvalým přátelstvím, ubíral se k domovu. Byl to však smutný průvod německého vojska.

Na vozích mnoho zabitých knížat, hrabat i pánův německých a podle vozů zvolna kráčeli ranění a hrstka těch, jichž nebyla zasáhla česká ocel.

Že by se v takovém stavu do Němec navrátili, toho se ani císař, ani jeho vojínové nenadáli.

Za to Čechové provázeli jásotem knížete svého do Prahy. Kde kdo, pozdravoval vítěze, těšil se šťastnému návratu jejich.

Na památku tohoto skvělého vítězství pod Chlumcem a na poděkování Bohu, svatému Václavu i svatému Vojtěchu Soběslav zbudoval novou kapličku na vrchu Řípu a tato památka podnes hlásá světu, že ode dávna Čech vítězil nejen zbraní, ale i šlechetností.