Pomněnky ze slavných dob národa českého/Čechové u Milána

Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček
Kníže Soběslav I.	Čechové u Milána	Zakládání klášterů v Čechách

Údaje o textu
Titulek:	Čechové u Milána
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 118–123. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Vladislav II.

„Všem knížatům a celé říši naší ovšem dobře povědomo jest, že jsi nám svou stálou věrností veliké a znamenité služby prokázal, že jsi osobu naši a věrné naše ustavičně a upřímně miloval, že jsi pro dobré a užitek říše naší svůj vlastní život a život svých Čechův onehdy v polské válce nasadil. Takovou tedy udatnosť a stálou věrnosť rozváživše i žádajíce, abys i budoucně naším věrným přítelem byl, protož jsme si umínili, tobě takového důstojenství, kteréhož jsi požádal, štědře uděliti, neboť nám dobře známo jest, že tvá česká země zlatem a stříbrem hojně oplývá, kteréhož ty nikoli nepotřebuješ; pročež přijmi z milosti boží a naší dobré vůle tuto korunu královskou, též i moc a důstojenství královské v království svém!“

Slova ta promluvil císař německý Bedřich I. v Řezně roku 1158., když českému Vladislavovi zlatou, předrahými kameny a perlami posázenou korunu na hlavu posadil. K tomu pak ještě přidal:

„Slyšte všickni knížata, hrabata a pánové i jiní všickni věrní císařství římského, Vladislav, kníže české, on jest král český!“

To napsal kronikář ku věčné paměti o jmenování Vladislava králem. Čteme pak i to v kronice, že všickni v Řezně přítomní Čechové s převelikou radostí provolávali:

„Chvála Bohu a sláva Vladislavovi, králi českému!“

Tak vážil sobě Vladislava, pána české země, císař německý, vážil si ho hlavně proto, že neměl nad něho lepšího spojence a vydatnějšího podporovatele v bojích, jež mu vésti bylo s milánskými. Vždyť na deset tisíc mužův sebral král český a táhl s nimi do pole, daleko — daleko za hranice, aby celému světu dokázal, jak chrabří, jak podnikaví jsou Čechové.

Zástupové ti ozbrojení drali se Alpami, přelézali nebetyčné hory, neschůdné stráně, snášeli hlad i žízeň a namáhání jejich nelze ani náležitě vypsati. Dorazili dávno před císařskými do Italie a chrabrosť jejich poznali Vlaši, zejména Brešianští u veliké míře.

Když potom k Čechům přirazila spojená vojska císařská, čítalo se všech bojovníků na sto tisíc. Táhli od Brešie dále a rozložili se po březích řeky Addy. Avšak řeka rozvodněna, mosty přes ni vedoucí strhány a na protějším břehu valné zástupy ozbrojených Vlachů, kteří křikem a posuňky na jevo dávali svůj posměch, jímž hněv císařův ještě více popouzeli.

Král Vladislav se svými Čechy rozloživ se níže podél řeky Addy, nemínil tam nečinně čas tráviti, ale pomýšlel, jak by vypadl na nepřátele. Znaltě dobře odvahu i zmužilosť svého lidu a nemýlil se, očekávaje, že Čechové první udeří na milánské.

Právě v poledne 23. července to bylo, když dva nejsmělejší z voje Vladislavova, Bernard Soběslavic a Odolen Střízovic odvážili se s koňmi přeplouti řeku. Namáhání jejich bylo nesmírné, ale když posléze oba na druhém břehu se octli, tu prý král radostí nad tím jejich zdarem stůl překotiv, kázal celému vojsku svému, aby se na druhý břeh přeplavilo. Král první byl ve vlnách a za ním kde kdo. Byla to nebezpečná cesta. Mnoho jich vlny pohltily, ale většina ocitla se přece na protějším břehu. A teď hrr! na nepřátele.

Milánští ulekli se náhle se objevivších Čechův, ale bránili se udatně. Čechové však hnali nepřátely nazpět a tak postupovali, až se ocítili právě proti ležení císařských.

Bedřich vyrušen byv povstalým na druhém břehu rykem, neměl za jiné, nežli že se jim odněkud pomoci dostalo. Ale nastojte! Zří, jak tam vlaje prapor českého krále, vidí tam šiky českého vojska, jeho sluchu doléhá zvuk vířících bubnů českých. Podivení jeho a všech kolem něho shromážděných nelze ani popsati.

„Jak medle ocítili se Čechové na protějším břehu?“

Tahle otázka tanula všechněm na mysli. Odpověď k ní byla snadná:

„Čechové dokáží vše!“

Tím vysvětleno i to, že ocítili se na protějším břehu rozčeřené řeky Addy.

Aby též císařští mohli přejíti, postaral se král český, aby přes Addu vystavěn byl most. Stalo se tak ovšem s obětí velikou, protože milánští doráželi na Čechy hrozně, ba mnohým se zdálo, že Čechové ustupují. Ale komu pak by Čechové neodolali!

Jako zajíce rozplašili milánské, množství jich pobili, nabrali veliké kořisti a mnoho jich zjímali. Z těch pak asi sedmdesáte znamenitějších přivedli před krále Vladislava.

Zatím dohotoven most přes Addu a tu císař první po něm pospíšil a hned objal Vladislava, krále českého. Vystavěn potom i druhý a třetí most, protože se oba první pod návalem vojska probořily, a tak se posléze vojsko císařské dostalo přes řeku Addu.

Marny byly prosby milánských za milosť. Císař nepovolil a tak sevřeno celé město.

Milánští však přečasto jali se škoditi císařským, ba jednou byli by i některá knížata německá zajali, kdyby Čechové nebyli přispíšili ku pomoci. Ale Čechové zmařili úmysl jejich. Česká statečnosť nebyla v tomto tažení vyvážena ani korunou královskou!

Český král Vladislav sám hlavního vůdce milánských kopím probodl, jiného s koně srazil a potom jako bývá v lese za kruté vichřice, nepřátely jako kmeny porážel…

Pro milánské skončil se ten výpad hrozně! — Přes to odvážili se obležení několikráte ještě k výpadům: soužilť je hlad, neboť obléhající do města nevpustili nikoho s potravinami. Však tu obrácena k jednomu z nejpevnějších míst pozornosť krále českého.

„Hradby ztéci musíme! — Milánské pokoříme!“ zvolal.

Hned po tom Čechové hrnuli se ku tvrzi, nedbajíce klád ani kamenů, jež se na ně s hůry valily, rychle a odhodlaně slezli hradby a na nejvyšším cimbuří milánském prapor svůj zarazili.

„Čechové dobyli Milána!“ zavznělo světem.

Po kolikáté již hlášeno české vítězství!?

Všady, kde Čechové samostatně bojovali, vítězili. Kéž by nikdy konce nebylo té slávy české!