Pomněnky ze slavných dob národa českého/Boleslav První

Pomněnky ze slavných dob národa českého Karel Vilém Tuček
Křesťanství v Čechách	Boleslav První	Kněžna Dúbravka

Údaje o textu
Titulek:	Boleslav První
Podtitulek:	(Děj z let 935—967.)
Autor:	Karel Vilém Tuček
Zdroj:	TUČEK, Karel Vilém. Pomněnky ze slavných dob národa českého. Praha: Alojs Hynek, 1889. s. 43–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Boleslav I., Bitva na Lechu

Ode dávna bývalo nejinak, nežli jako by v té zemi české vojska cizí pokaždé měla utrpěti porážku. Kolik tu vojsk německých potřeno, a přece každý nově nastolený král německý znova o dobytí země české usiloval. S jakými to ztrátami prchávali odtud nepřátelé naši přes hranice, a přece zase znova se vracívali!

V Němcích stal se právě císařem Ota, když v Čechách po bratru Václavovi svatém zaujal stolec knížecí Boleslav I. Nový ten císař byl postrachem všech Slovanův, kteří bydleli v krajinách polabských — proti všechněm válčil, všechny pronásledoval.

Na pobřeží moře baltického smrtelnou zasadil ránu Bodrcům a slovanský kmen Ratarův rovněž zničil. Potom zamířil si na Čechy. Zrovna jako jeho předchůdcové. A jaké to vyslal vojsko do Čech! Přitáhlo sem se dvou stran. Jednim proudem valili se sem Sasové, k nimž připojil Ota i loupežníky meziborské — druhým směrem táhli sem Durinkové. Proti těmto vedl české voje kníže Boleslav osobně.

Však sotva že zřeli Durinkové české pluky, sotva že se Čechové proti nepřátelům rozběhli, dali se Durinkové na útěk a bylo po bitvě.

Kéž by bývalo Boleslavovi možno, aby byl velel současně oběma vojům českým!

Zatím však, an kníže hnal Durinky přes hory české, vítězili Sasové a Meziborští nad Čechy.

Tahle zpráva jakmile se donesla Boleslava, seč byl, spěchal ohroženým ku pomoci. I zaskočil kdesi nepřítele a tak ho sevřel, že málo jen odešlo z bojiště těch Sasův a Meziborských; většinou byli zahubeni.

Toho se Ota nenadal, že se vojsko jeho vrátí s nepořízenou. Čechové jásali, jakož byli již zvykli jásati, kdykoli zahnali nepřítele. Bývalo tak přečasto: němečtí císařové každoročně a to několikráte dopomohli Čechům k vítězství. Posýlaliť stále vojska svá do Čech, jako by přece konečně ta vojska země české dobyti měla, jako by ani nevěřili, že ta vojska jejich pokaždé jsou porážena.

Rovněž i císař Ota po čtrnácte let válčil s Boleslavem a to stále bez výsledku. Posléze se smířil s nepřemožitelným knížetem českým. Snad by toho ani nebyl učinil, ale strach měl z Maďarův. Ti ztroskotavše totiž rozsáhlou druhdy říši Svatoplukovu, zajížděli do Němec na plen. Přes tu chvíli Maďaři objevovali se v Němcích brzy tu brzy tam a běda krajině, kam vrazili. Obyvatelstvo před nimi prchalo do lesů i pozbylo raději všeho, bylo-li jen s to, aby životův uhájilo. Maďarské ty nájezdy opakovaly se často — pokaždé u míře větší. I byl z tohoto národa veliký strach v celé západní Evropě.

Tak vypravili se Maďaři opět v počtu sto tisíců do Bavor. Strach a hrůzu šířili kolem sebe. Bavoři před nimi prchali. Nepřátelé přitáhli až k Augšpurku a oblehli město.

Kdož mohl se tak četnému počtu vojska postaviti na odpor? Císař Ota potíral právě slovanské Bodrce. Ale sotva že uslyšel, co se děje, sebral vojska svá, připojil k nim též Franky a Šváby, potom vzkázal i do Čech, aby mu kníže Boleslav ku pomoci přispěl.

Český kníže tedy na rychlo vypravil tisíc bojovníků a poslal je do Němec proti Maďarům. Doma činil však pilné přípravy, aby jak náleží přivítal nezvané hosti, kdyby se jim snad zachtělo do Čech se podívati.

Jako by to byl Boleslav předvídal!

U Augšpurku strhla se bitva hrozná, tak hrozná, jakých tehdy jen málo se vedlo. Zprvu vítězili Maďaři, ale po delším boji přece byli poraženi. Jedni padli mečem, jiné pohltily vlny rozvodněné řeky Lechu, mnoho jich bylo zajato, ostatní pak se dali na útěk.

Neutíkali však do Uher, ale brali se směrem k Čechám. V čele jich táhl král jejich Lehel.

Překročili hranice české a těšili se, že si v Čechách nahradí ztráty, jež v Bavořích byli utrpěli.

Ale udatný Boleslav stál již na hranicích s vojskem připraven.

Ještě neznali Maďaři české ty paže, které obratně znaly mečem vlásti — tenkráte poprvé poznali ostří zbraně české.

Příliš daleko do lesů českých pustili se Maďaři, tak daleko, až se ocítili poblíž zásek, jež nadělati kázal kníže. Tu Čechové vyhrnuli se na cizince a rubali je tak dlouho, až je téměř všechny zahubili. Ale což při tom nejdůležitějšího, že i krále jejich Lehela zajali.

Tak byla zlomena moc těch Maďarův, jichž se celý svět bál, zlomena byla udatností českou. Český meč zahnal je zpět do Uher.

Ale tím ještě nespokojil se Boleslav, že vypudil nepřátele z vlasti, nýbrž pustil se ještě za nimi, zmocnil se Moravy a Slovenska — nevíme sice jak daleko, ale zajisté až za Dunaj a do hor karpatských.

Český Boleslav osvobodil valnou čásť lidu slovanského v těchto krajích, vyprostil je z nadvládí maďarského.

Ochotně a z vděčnosti uznávali tito osvobození nad sebou panství Boleslavovo, i dobrořečili Bohu, že je zbavil poddanství do něhož je uvrhli Maďaři.