Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha/V.

Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha Josef Kajetán Tyl
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Kajetán Tyl, poznámky František Bačkovský
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha. Praha : Frant. Bačkovský, 1895. s. 49–58. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Od té chvíle uplynulo více nežli pětadvacet let. Bylo r. 1820 pod večer před sv. Jakubem.

Vojtěch Nejedlý byl toho času farářem v Mirošově, čekal na zítřek hosti a rozdával za tou příčinou ve své přízemní, pěkně vybílené světnici rozkazy stran slušného uctění. Těšilť se na ten den jako pravý český hostitel a sliboval si velké rozkoše.

Právě byla řeč o salátech, an tu okolo fary něco zahrčelo, jako když nějaký povoz na dvůr zajíždí. Nejedlý přistoupil k oknu a spatřil malý, nekrytý kočárek, z něhož teď útlá osoba v dlouhém modrém kabátě slézala.

„Bůh ho potěš!“ zvolal Nejedlý velmi radostně překvapený. „Totě náš Puchmír!^[1] Tedy se přece odhodlal! Jáť se již bál, že nepřijede.“

S těmi slovy běžel mu naproti, a v několika okamženích se upřímní přátelé objímali.

„Nehleď na mne s takovým divením, milý bratře!“ počal Puchmajer, když vešli do světnice a proti sobě usedli. „Již není jinak, já jsem to přece; arci jiný nežli před dvacíti lety — ale přece ještě tvůj Antonín.“

Puchmajer býval sice odjakživa útlé postavy a slabého těla; ale tehdáž byla jeho obyčejná slabosť následkem déle trvající churavosti ještě patrnější a vzbuzovala u přátel již mnohou starosť.

„Aj, co ti napadá!“ řekl vážný hospodář. „Proto na tebe nehledím. Já tě již delší čas neviděl, a proto vyhledávám teď ve tvém pohledu všeliké známky a památky mladických let a celé růžové minulosti.“

„Byl to hezký čas, přiozdobený všelikým kvítím mládeneckých snů — ale chvála Bohu, že odešel,“ řekl Puchmajer s malým pousmáním. „On byl při tom všem přece jen špatný kojitel našich nadějí; to má nynějšek pro ne již jadrnější potravu.“

„Má, má — budiž jméno Páně velebeno! — ačkoli není ještě toho způsobu, aby po ní všeliká naděje v utěšenou jistotu zrůstala. Ještě tu není půda, v nížto by se plody domácích básníkův ujaly.“

„Nu, tedy ještě trochu v bázni boží počkáme,“ řekl Puchmajer. „A neboj se, však ono dojde i na tebe, jakž by snad Besta řekl, kdyby zde byl, — nu, za to já tě pokouším! — neboj se, i tvůj Otakar, tvůj Václav a Karel a co všecko ještě vyvedeš, i to se dočká chvíle, že to bude moci do českého světa vstoupiti.“^[2]

„Snad nemyslíš opravdu,“ prohodil Nejedlý, „že na to čekám a ze samého čekání snad truchlím? Ty milý pane! my máme důležitější věci, nežli jsou moje hračky, které mohou tiše v pultu ležeti, až mi třebas jednou Bůh tolik nadělí, že budu s to, abych je na tištěném papíře do světa vypravil. Na to teď nemyslím, ale často mi připadá, že měl Hněvkovský přece dobře, když pravil, abychom si lidu všímali; neboť jakýkoli pokrok se u nás od těch časův až podnes okázal — na mou víru! on vyšel z lidu a z lidu se rozšířil. Jeť to přece náš nejzachovalejší základ, naše nejchytlavější půda! — a pak jsme měli pomysliti, že bylo potřebí cestu pustinou teprva proklesťovati, nežli bylo možno květy básnické rozsívati, slovem —“

„Slovem, že jsme si měli jednoduché prostomluvy hleděti a pro lid psáti,“ doložil Puchmajer. „Vím, bratře, vím; vždyť jsme již několikráte o tom mluvili. V tom pustil se bratr zlatou stezkou, a jeho Abelova smrť, Dafnis, Numa Pompilius, ale zvláště Hlasatel nesly zlaté ovoce.^[3] Proto však nezůstalo básnictví na ladě. Pomysli, kdy už Jungmann se Ztraceným rájem vystoupil! a jak nás v nejposlednějších časech Štěpničkův Hlas lýry české a Polákova Vznešenosť přírody překvapila — o jiných menších plodech ve Vídeňských listech ani nemluvím; jakýsi Šaffary má tam rozkošné balady.^[4] Mně se všecko zdá, že se svými pracemi jen daremně otálíš, a bojím se, milý bratře, bojím, aby si poněkud se neomeškal.“

„Jak to?“

„Možná, že se mýlím, a nechci tvého genia k své neschopnosti přirovnávati —“

„Ty! mám dáti už rozsvítiti, abysi si viděl do úst?“

„Ne, beze žertu, bratře! Tolik soudu mi přece přiřkneš, abych mohl nedospělosť své fantasie poznati? Nějakou malou hračku nebo překlad cizího díla — to ještě tak podniknu…“^[5]

„To věřím! A takový tvůj přeložený verš obnáší více nežli deset našich původních.“

„Ne, o to se nebudeme hádati!“ zasmál se Puchmajer; „a třebas byly moje verše jako piskoř hladké, přece na nich něco pozoruji, když je s pracemi novějších básníků srovnávám, co mně naplňuje starostí, aby tvoje verše nezastárly, nežli vejdou na světlo. Neboť chceme-li býti spravedlivi, musíme říci, že se do plodů novějších básníků jakási forma jazyka, jakýsi bleskot a zvučení slov dostává, o němžto jsme žádného tušení nemívali.“

„Ba, to je to nešťastné novotaření! to nečeské napínání!“ vzdychnul si Nejedlý. „To bude ještě zkáza našeho jazyka.“

„Ne, ne!“ usmál se Puchmajer dobromyslné. „To mluvíš jen po bratrovi; tomu je každý pokrok, každý nový obrat — všecko je mu sůl v očích, co nenachází v Labyrintu nebo v Historickém kalendáři; všecko je mu záhuba jazyka. Nemáš ještě Jungmannovy Slovesnosti?“^[6]

„I mám, mám. Poslali mi to z Prahy; ale já ti nemohu ještě povědíti, co v tom vězí. Já nemohu knihu čísti, která je tím novotářským pravopisem tištěna.“

Puchmajer se usmál. „To by bylo pěkné bláznovství k vůli takové povrchní nepatrnosti nechtíti hleděti na jádro! Ona je to vůbec divná věc, milý bratře, a já o ní už leckdy přemýšlel, jak se to událo, že jsme Dobrovského tak rychle poslechli, když se jednalo o prosódii, a že nechceme důmyslnosti jeho věřiti, co se týče pravopisu. To nešťastné y nás ještě zahubí! A to má všecko tvůj bratr na svědomí, to mně věř; ten nás dostal do jakýchsi kouzelných vazeb, že se nemůžeme vymknouti a nehledíce opravy, jen starého copu se přidržujeme.“

V tom se ozval na předsíni radostný hlas pečlivé hospodyně: „Ah, poníženě vítám, milostpane rado! To jsou zas jedenkráte vzácní hosté! To bude radosti!“

„Dobrého zdraví, panno Marjánko!“ děkoval jí přívětivě mužský hlas. „Je pan farář doma?“

„I ovšemť že je! A milostpán z Radnic je u něho. Jen ráčej’ prosím dál!“

Při tom se otevřely dvéře a na prahu se objevil Hněvkovský, toho času radní v Žebráce, a za ním stála domácí kuchařka se svíčkou.

„Pozdrav Pán Bůh!“ zvolal Hněvkovský. „Ale nežli kročím přes práh, pověz mi, Vojtěše, máš-li uchystanou baterii, která všechny trampoty zahání? Řadu láhví mělnického! Neboť bych byl nerad nadarmo zpíval:

Kdo tě pije při střídmosti
v spolku svého přítele,
věk mu plyne vesele;
kýž tě ctím zas v společnosti
Puchmíra a Jana Čecha
na Velíze u Vojtěcha!

Jenže tenkráte per licentiam poöticam^[7] místo na Velíze ‚v Mirošově‘ řekneme; tím neutrpí ani verš ani žaludek.“

„Nu, vejdi jen dále, poctivý kanonýre a milovníku láhvicových baterií!“ vítal ho Nejedlý. „Jáť věděl, že bude mi tuty dny skutek milosrdenství učiniti, a zaopatřil jsem sklep a kuchyni tak, že by všickni duchové tvého Děvína zásobu nalezli.“

„Naděl Pán Bůh!“ řekl Hněvkovský a objal milého přítele; potom přistoupil k Puchmajerovi. „Dobrého zdraví, velebníku! Tos hodný, že jsi zase jedenkráte přijel. Já měl už starost, že tě z domu nepustí — rozumíš? A tu bych byl zítra špatnou radosť mirošovské kuchyni udělal. Jak se máš?“

„Jak vidíš, pane rado!“ řekl Puchmajer s pousmáním. „Tak mi k duhu nejde jako tobě; tyť bysi mohl skály odnášeti! Nu, požehnej ti Pán Bůh!“

„Však on na tebe také vzpomene, a zase bude všecko dobře!“ pravil Hněvkovský. „Já bych věděl pro tebe dobrý prostředek.“

„Ty? Jak pak je tomu dávno, co saháš lékařům do řemesla?“

„Jen ty se posmívej! — posmívej, ale udělej, co poradím. Pracuj méně, zahoď péro; to stálé sezení a namáhání ducha musí v tobě poslední zdravou žilku pokaziti, rozumíš? Kýho šlaka ti napadá i s cikány se obírati a zlodějské slovníky skládati?“^[8]

„Já nemám takovou obrazotvornosť, abych uměl figury vymýšleti jako náš Besta, aby byly potěšením všech veselých i neveselých vlastenců,“ řekl Puchmajer; „jest mi tedy s opravdivými osobami zacházeti, které poněkud romanticky páchnou, aby se mi zdálo, že se také básnictvím obírám. Ostatně co se práce týče, vím, že také nezahálíš.“

„Ach, což já!“ odpověděl Hněvkovský. „To je velký rozdíl. Já polykám kancelářský prach, rozumíš? A veršík mi vyklouzne z péra jen tak jednou za milostivého léta. Abysi však viděl, že skutečně nezahálím, tedy se podívej.“

Při tom vyňal z kapsy dvě nové vázané knížky a podával je přátelům.

Puchmajer zvědavé otevřel a četl název „Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prosódii, v šesti listech, od Šebestiana Hněvkovského“.

„Právě jsme to dopekli,“ usmíval se Hněvkovský velmi rozkošně, „a já si dělám čest, pánům bratrům a vlastencům, vlastně pomahačům při okopávání domácí vinice, po výtisku předkládati, aby mi svým časem řekli, co se jim o tom uzdá.“

„Tedy ses o to přece pokusil?“ řekl Puchmajer. „Jáť myslil, že jsi ten nápad již dávno z hlavy pustil.“

„A ono se to zdá býti obšírné pojednání,“ prohodil Nejedlý, v listech se probíraje.

„To si také myslím,“ dokládal spisovatel. „Já jsem toho nečeského časoměráka s jeho Počátky tak na hlavu porazil, že nebude již vstávati.“^[9]

„Tak?“ ptal se Puchmajer. „Ty zavrhuješ tedy časomíru naveskrz?“

„No, jen čti,“ usmíval se Hněvkovský; „však uvidíš. Hlavně se zastávám přízvuku, a tuť myslím že mohu triumf slaviti. Co se týče Rosovy prosódie, to se držím tvého mínění a zákonů professorových.“

„Ah, to máš slabé držadliště!“ řekl Puchmajer.

„Nu, nu, jen se nedělej, jakobysi ani české abecedě nerozuměl,“ mluvil Hněvkovský dále. „Však já také zkoumal a zpytoval, a co se týče mého konečného úsudku, podívej se tuhle…“

Při tom mu vzal knihu z ruky, vyhledal stránku 106. a četl: „Od spojené přízvučné prosódie s časoměnou mnoho se očekávati dá, poněvadž se taková k všeobecným pravidlům blíží.“

Puchmajer vrtěl hlavou: „Nevím, nevím; já tomu spojení jaksi nevěřím; to jsou dva docela rozdílní živlové a nedají se nikdy v jeden sloučiti; byla by to jen strakatina. Buďto přízvuk anebo časomíru, ale čistě a přísně, to je moje nejposlednější uznání. Každé nové romantické metrum vyváděl bych přízvukem, a kdybych chtěl veršovati po řecku, užil bych časomíry.“

„A jak bysi to četl?“

„Podle přízvuku, to se rozumí,“ pokrčil Puchmajer ramenoma; „jako holou prostomluvu, jiné pomoci nevím.“

V tom strčila hospodyně hlavu do dveří. „Poníženě prosím — jestliže se bude líbiti, už je prostříno!“

„Ah, to je moudré slovo a v pravý čas!“ ozval se na to hospodář. „Pojďte, pánové, k večeři! Nechme teď přízvuku a časomíry, i dlouhých a krátkých slabik, a podívejme se, jakou míru budeme míti na stole!“

„Bravo, můj vážný pane krajane!“ usmál se Hněvkovský, kterýž o svém zamilovaném předmětu dosti nerad mluviti přestával. „Škoda, že jsem tě s té strany dříve neznal; byl bych ještě několik čárek na tvém obraze přidělal.“

„Na jakém obraze?“ ptal se Nejedlý zvědavě.

Hněvkovský se usmál a ukázal na své Zlomky. „To ti ukáži až při druhé lahvici! Nynčko jděme! Sice bude panna Marjánka hubovati.“

---

1. Puchmajer zván také Puchmír!
2. Básně své „Otakar“, „Václav“ a „Karel“ i jiné Vojtěch Nejedlý vydal teprve za let třicátých tohoto století.
3. Jan Nejedlý přeložil z němčiny básně „Smrť Abelova“ a „Dafnis a první plavec“ prostomluvou a z franštiny román „Numa Pompilius, druhý král římský“ a vydával časopis „Hlasatel český“.
4. Josef Jungman přeložil z angličtiny Miltonovu báseň „Ztracený ráj“, který vyšel tiskem r. 1811, jsa prvým znamenitým překladem veršovaným v českém písemnictví vůbec. — František Bohumír Štěpnička sepsal sbírku básní „Hlas lýry české“, vydanou r. 1817, a Matěj Milota Zdirad Polák „Vznešenosť přírody“, vydanou r. 1819, kterážto báseň jest vrcholem původního básnictví českého od obnovy našeho písemnictví až do r. 1820. — Jan Norbert Hromádko, professor češtiny při universitě vídeňské, vydával „Vídeňské noviny“ s přílohou „Prvotiny pěkných umění“, a v těch začal otiskovati své básně „Šaffary“, jak prvotně podpisoval se Pavel Josef Šafařík.
5. Puchmajer většinou básně své tvořil dle básní cizích, jmenovitě německých, dílem je překládaje dílem napodobě.
6. S novým vzděláváním českého písemnictví začato též opravovati dřívější pravopis. Byloť psáno po souhláskách c, z, s vždy y, i navrhl Josef Dobrovský již r. 1809 ve svém spise „Lehrgebäude der böhmischen Sprache“ opravu, aby přestalo se psáti cy místo ci, y místo spojky i a aby bylo psáno po z, s, s tu i a tu y, jak toho obdoby mluvnické žádaly. Aby oprava ta byla provedena, vynasnažil se hlavně Josef Jungmann proti Janu Nejedlému, přijav ji poprvé r. 1820 ve svou „Slovesnosť“. I vznikl onen pověstný boj o i a y, který trval až do r. 1829, kdy konečně oprava Dobrovského zvítězila.
7. Dle volnosti básnické.
8. Puchmajer spisoval právě mluvnici a slovníček jazyka cikánského, k čemuž přidal i „Hantýrku“, totiž řeč zlodějů.
9. R. 1818 Pavel Josef Šafařík a František Palacký vydali společně v Prešpurku spisek s názvem „Počátkové českého básnictví, obzvláště prosódie“. Spisek vyšel beze jmen spisovatelů, toliko jmenován vydavatel — „J. Blahoslav“, a psáno v něm zejména o prosódii české, porážen přízvuk a velebena pohrdaná od přízvučníků časomíra. Ti, kdo spravujíce se náukou Dobrovského, zastávající se přízvuku, verše přízvučné skládali, pokládali sebe spiskem tímto za více méně doteknuty. I jali se přízvuku hájiti, a jmenovitě Hněvkovský sepsal obranný spisek „Zlomky o českém básnictví“, který vydal r. 1820.