Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha/VI.

Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha Josef Kajetán Tyl
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Josef Kajetán Tyl, poznámky František Bačkovský
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha. Praha : Frant. Bačkovský, 1895. s. 58–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Druhého dne bylo na mirošovské faře velmi živo a veselo. Hned od božího rána — a to bylo vskutku boží ráno, tak jasné, tak čisté, tak utěšené jako lesk na předsíni nebeské! — hned od toho božího rána přijížděli hosté z nejbližšího okolí i hosté na několik mil. A všickni přinášeli k smíchu vystrojené tváře a k přátelskému žertu připravené srdce.

Starý trojlístek, totiž domácí hospodář, pak Hněvkovský a Puchmajer, procitli také s myslí rozkošnou, tonouce ještě v blahostech, kterýchž byli minulého večera užili.

Ale byl to večer! V kouzelném zrcadle vzpomínek objevovala se jim celá řada mládeneckých dnů se všemi bujarými zámysly. Tu se také ledačemu smáli. Puchmajer učinil zmínku, jak pilně tenkráte své i jejich nejprvnější básně opisoval, jak myslil, že na nich už ani puntíku neschází, pro který by jich Múza na Parnas nepustila; jak plesal, když je měl konečně v jednom svazečku pohromadě, a jak myslil, že hlavou zrovna do nebes dosahuje, když je nesl k Procházkovi; ale jak mu hlava sklapla, když Procházka sem tam nahlédnuv, mladého seminaristu i přátely jeho sice pochválil, především však radil, aby na vydání těch prací ještě nemyslili, alebrž aby se dříve mluvnici učili.

Hněvkovský se dal při těch slovech srdečně do smíchu.

„Tenkrát se panáček nesmál,“ mluvil Puchmajer dále; „to věšel nos, neboť myslil, že kdo ví jak celou češtinu již spolknul, protože čítal Konáče! Ale věšení nosu nebylo by nic pomohlo, kdybychom se nebyli dali do práce. A což bylo také víc? Za několik měsíců byl svazek básní již zase opsán a ten přišel až do rukou Dobrovského — nu, vždyť víte! Ale tehdejší slávy nepřáli nám ani živlové, a tolikrát opisovaný, dávno ohlášený, konečně tištěný svazek neměl se do mnohých rukou dostati; neboť sotva mu knihař kousek roucha udělal, vyšel právě o mé primici oheň, a kdybychom nebyli skoro nelidsky bránili, byly by se otisky našeho básnického ducha v popel rozpadly a páni vlastenci byli by si jím mohli hlavy posypati.“

Hněvkovský vypravoval o svém Děvínu, jak se mu lidé na paměť učili, když vyšel na světlo, a jak prý bylo se mu častěji usmáti, když šel o trhu v Klatovech po náměstí a domácí lidé po něm okazovali: „Vidíte, tohle je náš pan rada!“ — a jak cizí nato dokládali: „Ten, co ty kudrlinky píše?“ A potom svěřil přátelům, že má úmysl, z Děvínu velkou romantickou báseň napsati, což Nejedlý také hned pochválil, ale Puchmajer zrazoval a raději druhé vydání prvního Děvína obstarati radil.^[1]

Nejedlý četl potom zlomky svého Otakara, a přátelé… nu, slovem, byl to přeutěšený večer pro tři muže, kteří byli před pětadvacíti lety s mečem plamenné výmluvnosti uprostřed českého národu povstali a jej buditi začali. Byl to přeutěšený večer, a blahé následky jeho jevily se na těchto třech mužích ještě druhý den ráno. Všickni měli veselé tváři a rozezářili je takořka blahou rozkoší, když přijelo přátel a vlastenců, že počalo býti v domě úzko. Tak hlučnou pouť domácí lidé ještě nepamatovali.

Byl tu i mladší Nejedlý s přítelem Konrádem, který byl dobrým prorokem; neboť pan Jan a doktor veškerých práv byl již na devatenáctý rok professorem jazyka českého, i vyplnilo se vpravdě, o čem byli dva mladíci žerty tropili.

Byli tu i hosté ze Spáleného Poříčí, hosté z Plzně, a mezi těmi zvláště zavalitý mužíček s kulatýma tvářema a v bílé klerice, kterýž svou živostí všecko ještě více rozněcoval, nežli beztoho již všickni sami sebou tak živou schůzkou a přátelským setkáním rozníceni byli. Říkali mu: „Pane professore!“ a kteří byli dobří známí, volali na něho: „Sedláčku!“^[2]

A když bylo po veliké mši, táhlo na faru celé procesí pánů páterů nebo úředníků z blízka i z dalečí; a na faře stály ve velkém pokoji stoly v podobě hodné podkovy, a na nich se lesklo již pěkné náčiní a leštěné sklenice a láhvice dvojího vína a moučné pečivo, strojené cukroví, dorty, stkvostné saláty a mezi tím veliké strakaté kytky — jen si vzpomeňte, přátelé, jak se takové dny na hostinských farách slaví! — a v kuchyni se točila panna Marjánka jako zkušený generál, pozor dávajíc na domácí čeleď i na tři zkušená děvčata, která si byla na ten den ze sousedstva přibrala.

A když si potom celý průvod zasedl a mísa mísu vystřídala a jídlo po jídle zmizelo, zadělávané, moučné, pečité, a když se zotvíraly láhvice a šlechetný duch z nich do srdcí a trochu snad i do hlav hodovníků vstoupil: oh, jaké to bylo rokování, jaké srdečné povídání, jaký smích, jaká veselosť!

Že byly vlastenecké záležitosti a mateřský jazyk mezi věcmi, o kterých se nejdříve a nejvíce mluvilo, samo sebou se rozumí. Tenkráte byl ještě čas těch nejkrásnějších nadějí — ba skoro jen samých nadějí. Nízké bylo ještě osení na půdě nového písemnictví, a všeliké doufání, všeliké blaho zakládalo se na budoucnosti. Tenkráte potěšil však také každý, byť i sebe menší kvíteček srdce vlastenecké, když se v některém koutečku vyskytnul.

Ó, byl to rozkošný čas! Tenkrát se nepřehlížel každý kvíteček, má-li nakřivenou šťopičku nebo trochu bledý lupínek; tenkráte těšilo již pouhé jeho zjevení; to bylo znamením blízkého jara, kdežto lidské srdce s veškerým stvořením okřívá.

To všecko bylo znamenati na hojném připíjení, které se tu dělo k poctě a na zdar všech vlastenců a vlasteneckých pokroků, které se tenkrát arci jenom na meze literatury obmezovaly; to bylo znamenati na zapálených tvářích, na třpytících se očích a na hlučnější řeči všech přítomných, což byli arci mužové, pod jichžto očima první osení vycházelo a kteří měli také všecko právo nad svým dílem se radovati.

Konečně povstal i Puchmajer, jehož duch navzdor sesláblému tělu dnes nad obyčej se zanítil a pozvednuv sklenici mělnického vína, pravil: „Pánové a přátelé! Zpomínejme vděčně na všeliký kročej, kterýž se ku prospěchu jazyka našeho učinil od těch časů, kdežto se jako noční pták jenom v temnotách ukrýval a na světlo si netroufal. Mnoho staloť se od těch časů k jeho zvelebení a uvedení na patřičné místo; hlučná řada mužů stojí na vinici opuštěné, a brzo bude se réva pod jich rukama zelenati a sladké ovoce vydávati. Brzo pravím — ačkoli čas vypočítati nemohu a do té chvíle ještě mnoho práce nastane; ale s námi je naděje, kteráž nesklame a při kteréž se dá dobře čekati. Važme si jen každého přispění; zachovejme vespolek onu vlasteneckou lásku, kteráž nás na počátku provázela a naše počínání oslazovala, a bez níž bychom byli sotva tam dospěli, kam jsme dospěli. Já se alespoň přiznávám, že bych snad nestál mezi vámi, v kole tak vážených mužů, kdyby nebylo mých přátel, tuhle našeho rozkošného pěvce Hněvkovského a našeho vlídného hospodáře bývalo, kteří mě až na toto místo dovedli. A protož piji ve jménu vlastenecké lásky a snášelivosti — ve jménu vděčného uznání piji za jejich zdraví!“

I líznul na okraji sklenky své, ale po jeho slovech povstalo hlučné provolávání: „Vivat Nejedlý! Vivat Hněvkovský!“, a mělničina zmizela z plných sklenic až do poslední kapky.

A mezi tím radostným hlukem vzchopil se také Sedláček a zvolal svým hřmotným hlasem: „Vivat láska a uznání! Vivat každý vlastenec, a byť jej i hory a doly od nás dělily, byť i mezi ním a námi veliké moře leželo! Vivat náš Polák, kterýž nám dal příklad nejkrásnějšího uznání…“

„Pane bratře!“ prohodil Puchmajer prosebným hlasem, neboť se těch slov jaksi ulekl i zarděl se při nich. „O tom si povíme jinde…“

„A proč pak?“ zvolal Sedláček. „Což nejsou k tomu srdce naše připravena? Nesnesou tak rozkošné novinky? Jen poslechněte, pánové a přátelé, kteří o tom snad ještě nevíte, ačkoli jsem se dosti přičinil, aby to přišlo ku vědomosti všech vlastenců. Vznešený orel na Parnase českém, znamenitý skladatel Vznešenosti přírody, náš Milota Polák, uznávaje zásluhy našeho Jaromíra, poslal mu z Italie, zrovna s hrobu Vergilova, vavřínový věnec. Co myslíte, zasluhuje to nějaké vivat?“

„Vivat!“ volalo se po něm ze všech hrdel.

„Já měl tento dar nejdůmyslnějšího uznání,“ mluvil Sedláček dále, „na čas vypůjčený, abych jím zde onde přátele potěšil, a vracím jej teď na patřičné místo — což mi vzácná společnosť také dosvědčí.“

Při tom pokynul hlavou, a mladý kaplan, jsa s ním srozuměn, přistoupil pozadu k Puchmajerovi a posadil mu věnec na hlavu.

Puchmajer sáhl si rychle na hlavu a sňav ozdobu, zaslanou mu s půdy klassické, zvolal srdečně: „Ne, ne — uchovejž mě spravedlivý Bůh, abych se domýšlel, že je vavřín na mé hlavě na pravém místě. To byste měli spíše tuhle pěvce Děvína nebo tuhle hlasatele Posledního soudu^[3] korunovati; ale moje slabé drkotání na domácí lyru nestojí ani za zmínku, a bez cizozemských partesů byl bych se snad ani do toho nepustil.“

„Komu česť, tomu česť!“ začal opět Sedláček — „a Hněvkovský i náš milý hospodář vědí dobře, jak o nich soudíme, ale nebudou se na mne horšiti, když řeknu, že se mnoho jenom popudem našeho Puchmíra stalo, a nechce-li teď první veřejný buditel českého ducha vavřín jako básník přijmouti, zasloužil si ho mnohonásobným způsobem na jiném poli vlasteneckého snažení — a protož sláva mu a třikráte vivat!“

A opět vznikl radostný hluk okolo stolu, a cinkání sklenic mísilo se v hlasité provolávání.

„Drazí přátelé!“ ozval se konečně Puchmajer, který chtěl mezi tím několikkráte promluviti, ale dílem pro veliké pohnutí srdce, dílem pro hlučení hostí nemohl — „drazí přátelé! jestliže jsem co učinil, co jiné povzbudilo, děkuji za to Bohu v pokoře, ale nemohu si všechnu zásluhu připisovati — to nemohu, a cokoli se ze mne ve chrámě vlasteneckého snažení stalo, stalo se jedině zkrze mého Hněvkovského. On vzkřísil jiskru poznání v mysli a srdci mém — on ji živil a ukájel pevnou nadějí, když zhasínala ledovým dechem pochybnosti — jemu patří zásluha, on je nejstarší Čech věku našeho, jméno jeho zaznamená vlasť plamenným písmem do řady svých oslavitelův a okrášlí hrob jeho nevadnoucími pomněnkami!“

A veselý Hněvkovský tu seděl tiše a hleděl před sebe, a v očích se mu leskly dvě velké slzy — a kolem se rozhostilo posvátné ticho, kteréž pak teprve zas v hlasité volání propuklo, když si Hněvkovský a Puchmajer okolo krku padli.

A to bylo poslední jejich obejmutí!

---

1. Báseň Hněvkovského „Děvín“ vyšla poprvé r. 1805 jako báseň „směšnohrdinská“, podruhé pak r. 1829, jsouc s nevelikým zdarem přepracována na báseň „romanticko-hrdinskou“.
2. Josef Vojtěch Sedláček, žijící v letech 1785—1836, byl knězem a professorem v Plzni, kdež od r. 1817 dobrovolně a bez odměny vyučoval češtině a budil uvědomění vlastenecké všude.
3. Vojtěch Nejedlý před r. 1820 vydal toliko báseň „Poslední soud“.