Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha/IV.

Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha Josef Kajetán Tyl
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Kajetán Tyl, poznámky František Bačkovský
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha. Praha : Frant. Bačkovský, 1895. s. 36–49. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Asi půl druhého léta na to, času letního ve čtvrtek hned po poledni, procházel se po malém podloubí na maltézském plácku štíhlý jedenadvacetiletý mládenec, a kdykoli přišel pod poslední oblouk, odkudž bylo na palác hraběte Nostice viděti, zastavil se a hleděl s patrným účastenstvím na pěkné stavení.

Ale konečně mu bylo buďto i pod samým podloubím tuze horko anebo jej upomínal žaludek, slovem: vyhlídnul si v naprotější řadě domů známou hospodu „U zlatého hada“ a vešel do ní.

Tam bylo ještě hezky živo; ještě tam seděli hosté po obědě — některý student, mladý úřadník a starý mládenec se svým psem. I známého nalezl tam mládenec z podloubí, a to jej těšilo tím více, an seděl právě u okna, z něhož bylo na ulici viděti, a kdež bylo ještě dosti místa, že si mohl k němu přisednouti.

„I dobrého zdraví, Konráde! Pozdrav tě ruka Páně!“ řekl tedy k němu, rychle se proti němu, a to tvářema na ulici posadiv. „Jak se vede? To je setkání!“

„Grüss dich Gott!“ odpovídal druhý v jakési nesnázi, ačkoli bylo na něm dříve jakousi radosť viděti, když zahlídl mladíka vcházeti. „Ich bin hier ein täglicher Gast. Aber wie kommst denn du auf die Kleinseite?“^[1]

„Vyprovázel jsem bratra a dva přátele do Nosticovského paláce,“ řekl mladík, „čekám na ně a z dlouhé chvíle chci si tu vybrati nějakou práci pro zuby. — Poslouchaj’, pane hospodský! máj’ tam ještě smažené telecí nožičky, jako má tuhle pán?“

„Aber ich bitte dich um Gotteswillen, Hans,“ začal nyní naproti sedící přítel šeptati a skrčil při tom hlavu až k samému talíři, aby nebylo viděti, že se všecek začervenal — „hör’ doch auf mit dem vertluchten Böhmisch! Die Leute sehen Einen an, als wenn man vom Dorte käme. Zu Hause lass’ ich es mir gefallen — aber an öffentlichen Orten —“^[2]

„Jenom se neudav, kamaráde!“ začal Hans po něm šeptati. „Kdybych nevěděl, že jsi jinak poctivý chlap, vstal bych od stolu, abych ti nemusel do úst koukati, do kterých si také nevidíš.“

„Nebuď bláhový,“ řekl druhý pořád ještě šeptem. „Opatrnosti není jakživo nazbyt.“

„Euer Wohlgeboren haben vollkommen recht,“^[3] řekl na to první hlasitě; „já pak se nebudu s tím déle obírati, protože musím tuhle něco jiného rozbírati.“

A s těmi slovy pustil se do smažených nožiček.

Chvíli seděli oba mladíci naproti sobě mlčky; jeden i druhý hleděl si jen talíře. Konečně však pozvedl hlavu onen, kterýž nechtěl češtinu slyšeti, a vida, že u vedlejších stolů již nikdo nesedí, jenž by ho mohl zaslechnouti, pravil k druhému pološeptem: „Snad se nebudeš hněvati, Nejedlý? To bych nerad, abysi měl skrze mne oběd nejedlý.“^[4]

„Ah — a, a — prosím tě, nekaz mi žaludek takovými vtipy!“ usmál se onen a při tom strkal sousto po soustu pilně do úst. „Ani mi nenapadne, abych si nechal chuť pokaziti. Jáť vím tuze dobře, milý Konráde, že se bojíš, aby tě nezapsali mezi vlastence, jakobysi měl bosýma nohama po kovářských truskách choditi — a já sám, kdybych měl tvou náturu, možná, že bych si také uši zacpával před tou sprosťáckou češtinou; ale já mám trochu tvrdší kůži — já tak hned každý kamínek neucítím — a také bych jej na svých budoucích cestách nerad našel, nebo upřímně řečeno, já bych se také rád jednou ze studenta světského mudrctví někde nějakým strávníkem na zemských důchodech udělal.“

„Vím, vím,“ řekl opatrný Konrád, „a nemám žádné pochybnosti, že budeš věděti, jak si máš cestu k dobrému žlabu nalézti. Avšak, Jene, co pak dělá bratr v Nostickém paláci? — Smí-li to člověk věděti.“

„I proč by nesměl,“ usmál se Jan; „ale to není cesta ke žlabu; to je pěšina ke slávě, četl jsi návěští o básních, které zamýšlí Puchmajer vydati?“

„Puchmajer? Ach, to je ten vlastenec ze semináře?“

„K službám, ten!“

„A že vydá básně? — To jsou tuším nějaké verše, jak?“

„Ano, důmyslný Čechu! To jsou verše, anebo jak sám Puchmajer myslí: verše, všelijaké písničky, bajky, smyšlenky, šprýmy a jiné trety — a stran těch šel s Vojtěchem a právníkem Hněvkovským k Dobrovskému.“

„Ah, tak, tak!“ pohodil hlavou Konrád. „A ten zůstává v Nosticovském domě?“

„Ano,“ řekl Nejedlý. „Co se vrátil na jaře ze Švédska a z Rus, je zase u Nosticů. Já bych se byl k němu také rád podíval, ale ještě jsem si netroufal; nemám vlastně žádnou práci v prvním svazku, který má nyní vyjíti; ale až budu míti něco hotového, pak budu hleděti, abych se s ním seznámil.“

„A co pak ti pánové u Dobrovského vlastně dělají?“ ptal se Konrád dále. „Má on snad ty jejich bázně — či jak se to jmenuje —“

„Básně, pane Konráde, zatím jenom básně — to jsou jiné rukavice.“

„Má je ten Dobrovský snad vytisknouti?“ pokračoval Konrád.

„Dobrovský?“ dal se Nejedlý do hlasitého smíchu. „Ach, to je roztomilé! Ty ani nevíš, kdo ten člověk je? Nu, co škodí, hahaha! ono je více takových velbloudů… Neměj mi za zlé, příteli! Ale on je to juvenálský^[5] nápad, z Dobrovského udělati knihtiskaře!“

„Nu, jen pomalu,“ bručel Konrád s patrnou mrzutostí, ne sice proto, že se mladší přítel smál, ale že u vzdálenějších stolů ještě hosté seděli a je zaslechnouti mohli. „Onoť nebude tak veliké provinění, že člověk každého pana vlastence nezná; posud je dosti jiné práce na světě nežli sháňka po takových známostech.“

Potom zavolal hospodského, pomučil ho německou otázkou a zaplatil oběd.

Nejedlý si utřel vlastním šátkem ústa, neboť ubrousků nebylo tenkráte po hospodách tak snadno viděti, a ptal se ironicky: „Wos sai me šuldik,^[6] pane hospodský?“

„Hobn se^[7] — telecí nožičky,“ řekl poctivý hospodský s bílou zástěrou — „to jsou dva grošíčky — a klos bír^[8] — to jsou dva krejcárky, budu prosit: osm krejcárků.“

Nejedlý zaplatil a opustil pak „Zlatého hada“ ve společnosti mrzutého přítele.

„Dobře, že jsi po obědě,“ řekl venku a vzal Konráda pod paždím. „Nyní bys neměl chuti ani na ty nejpěknější nožičky — je-li pravda? Vidíš, vidíš, co dělá strach, aby se neprozradilo, že jsi také kus vlastence, to jest: až posavad hrozně malý kus. Já vím, že je ti teď mnohem lehčeji, že jsme venku, kde nás nikdo neslyší, kterýž by mohl dosvědčiti, že česky rozprávíš — hahaha!“

„Ty jsi věčný pokušitel!“ řekl Konrád ještě poněkud nevrle.

„A ty věčný hlídač opatrnosti!“ smál se Nejedlý.

„Já jsem jistě také Čech —“

„Ale hrozně opatrný! Nu, nechme toho, nechme; ono může z tebe ještě něco býti, jenom nezamykej očí a nezastrkuj si uší; abysi však rychleji prospíval, tedy ti něco povím, chceš-li tuhle se mnou počkati, nežli se bratr s přátely navrátí. Po jídle se beztoho těžce pracuje, a při mém povídání budeš moci dobře zažívati.“

„A co to bude?“ ptal se Konrád a šel s přítelem na podloubí, kde se pak procházeti začali.

„Co to bude?“ řekl Nejedlý. „Ku příkladu, co Vojtěch s přátely u Dobrovského dělá. Poslyš, zakuklený Čechu! — znáš jistého Faustyna Procházku?“

„Je to ten, co vydal tu rýmovanou kroniku? Onehdys mi ji ukazoval.“

„Ano, ten — Dalimilovu kroniku. On umí trochu lip česky nežli my dva dohromady, a za tou příčinou předložili mu přátelé svoje veršované práce — ten okázal verše Dobrovskému, a Dobrovský objednal skladatele jich k sobě — že prý jim něco poví.“

„Stran těch veršů?“

„Stran těch veršů, které se mu verši býti nezdají, jakž jim Procházka již napověděl.“

„A rozumí tomu Dobrovský?“ ptal se Konrád, jako by se bylo těch časů na tisíce mladých Čechů ptalo.

„Inu, tak tak — jak se říká,“ pokoušel ho Nejedlý a dal se konečně zas potutelně do smíchu. — „O, ty zařezaný zákonníku! ty paragrafisto! Kdyby chtěl někdo nové vydání pandektů obstarávati — není li pravda, to bysi věděl, zdali to dovede; ale co umí nejprvnější slovanský filolog a neomylný soudce u věcech našeho jazyka a naší historie — to nevíš. Abysi však alespoň trochu poznal, může-li Dobrovský s mladým lidem o českém jazyku rokovati, tedy ti povím, co všecko sepsal, nejdříve: Corrigenda in Bohemia docta Balbini, pak: Vysvětlení slova Čech a Slovan, potom —“

„Dost toho, dost, milý Honzíku!“ usmál se nyní Konrád přítelově horlivosti; „já toho tolik nepotřebuji — jáť nechci býti professorem českého jazyka jako snad ty — hahaha! Já ti věřím a nežádám si obšírných důkazů.“

„To je také tvoje štěstí!“ řekl Nejedlý; „neboť věřícím může býti ještě zpomoženo, jinak sice bylo by mi nad hroznou temností tvé české kotrby zoufati. A co se mého professorství týče — snad bysi mně to nepřál?“

„I přál, přál!“

„Já dám za to vaší urozenosti název nějakého vrchního komisara — takhle nade všemi těmi, kteří se nestydí U zlatého hada nebo U zelené žáby česky mluviti.“

„A já ti dám za to odměnu, že jí ucítíš,“ rozveselil se přítel a šťouchnul Nejedlého do boku.

„Děkuji,“ smál se tento, „a přijímám až do splacení. Ale teď mám tamhle co dělati!“

Při tom okázal na palác, z něhož tu chvíli jeho bratr Vojtěch s Hněvkovským a Puchmajerem vycházel.

„Tedy se měj zatím dobře!“ poroučel se Konrád.

„I nebuď bláhový!“ řekl Nejedlý. „Prosím tě, počkej! S těmi lidmi se můžeš beze vší bázně seznámiti. Dva mají beránčí roucho na těle — vidíš? a to buď jistý, že pod ním žádný vlk nevězí. Třetí je sice světák a vynakládá každý den mnoho práce na svůj účes, ale je ta nejpoctivější duše v Českém království.“

To myslil právníka Hněvkovského, kterýž nyní všechen roznícený a jako s ozářenou tváří v punčochách a střevících rychlým krokem k němu přicházel. Přátelé v pěkných klerikách šli za ním jaksi zamyšleni, ale při tom jim svítily oči neobyčejným ohněm.

„Na zdar, pane Jene!“ řekl Hněvkovský, když byl pozdravil Konráda. „Škoda, že jste nešel s námi! To je vám duch — člověk až trne rozkoší. Ten tomu rozumí! Ten nám otevřel oči! Vivat^[9] na věky!“

„Nu, co pak?“ ptal se pan Jan. „Co pak se dělo? Co vám říkal? Vyť jste všecek bez sebe.“

„Jsem, krajane, jsem — samou radostí, že jsme se konečně na pravou cestu dostali. Již to máme, pane Jene! již můžete řádné české verše dělati; již nebudete musiti při tom zpívati a našemu jazyku všelijaké násilí činiti, když budete chtíti, aby vám při čtení jako verše zvučely. Rozumíte? Pryč s Rosou! Já se jím bez toho div neudávil. Pryč s ním! Vivat Dobrovský! Zvuk, přízvuk, to je pravý základ českého veršování.“

„Já vám ještě nerozumím, pane krajane!“

„Však ono se vám vyjasní! Pomyslete si jen, že přestane všecko krčení a natahování, kterýmžto nás Rosa mordoval. Teď budeme jiné verše dělati. Rozumíte?“

„Nu, já se jich asi málo nadělám,“ usmál se Nejedlý; „jsem však přece na tu proměnu žádostiv. Ale co je pánům páterům?“ ptal se dále, obrátiv se po bratru a Puchmajerovi, kteří zatím s Konrádem rozprávěli. — „Ti se jaksi neradují.“

„Ah, neradují!“ řekl Hněvkovský. „Ono to není na nich znáti. Toť víte v dlouhém hábitě se nemůže tak skákati jako v krátkých nohavicích a punčoškách. Však oni roztají — jen až doma.“

„Nu, jak se vám líbí Dobrovský?“ ptal se nyní mladší Nejedlý Puchmajera.

„Což můžeme na to říci?“ odpověděl tento. „My musíme jen s obdivením o muži mluviti, před jehož očima se tajemné poklady jazyků slovanských otvírají jako před námi pouhý slabikář.“

„Ale něco vám leží přece na srdci; já to vidím Vojtěchovi nejenom na tvářích, ale i na nose.“

„To bude snad ještě účinek rozmluvy s tak důmyslným mužem,“ odpovídal Puchmajer trochu nesnadně a hodil při tom očima po Konrádovi, jakoby nebylo radno před neznámým člověkem o té věci mluviti. „Ale to přejde, jako to přišlo, jen až se zotavíme, až to dobře na mysli probereme.“

Mezi tím přešli most, a Konrád se poroučel v pravo k staroměstským mlýnům; bohoslovci měli ještě hodinu pokdy a pustili se tedy v levo do Platnýřské ulice, do příbytku Hněvkovského, aby si tam ještě jednou o tom promluvili, co byli právě u Dobrovského zaslechli.

„Nu, co pak tedy máte na srdci?“ ptal se mladší Nejedlý, když přišli do malé světničky v Platnéřské ulici. „Mluvte, pánové a přátelé!“

„I co pak by tam měli!“ rozesmál se Hněvkovský. „Pouhé strašáky, bubliny, šustění ve křoví, že by člověk myslil: Teď vyskočí vlk! a on vyletí zatím čermáček. Rozumíte?“

„Ty jsi šťastný člověk, Besto!“ řekl Puchmajer, „že na všecko skrze růžové sklíčko hledíš. Také bych to rád učinil, ale ono je vskutku tolik černého přede mnou — jest vůbec tak zatemnělá krajina před námi všemi, že nemohu tak silného skla nalézti, aby se mi to všecko v jiném světle zjevilo.“

„Ale u všech všudy!“ zvolal zas mladší Nejedlý, „co pak to mluvíte? Vyť na mou věru děláte, jako byste byli školáci při egyptských mysteriích.^[10] Mluvte, ať vás jednoduchý český rozum pochopí. Pověz ty mi, Vojtěše, co se přihodilo!“

„Přihodilo — hahaha!“ spustil Hněvkovský, nežli mohl starší Nejedlý odpovědíti. „Několik slov Dobrovského je poděsilo, že nevědí, kde jim hlava sedí — mají-li ji nad rameny nebo pod paží — hahaha!“

„Ono je to arci jenom několik slov,“ řekl na to vážný Vojtěch; „ale za nynějších časů a při nynějším stavu českého jazyka, potom v ústech takového muže, jako je Dobrovský, jsou ta slova tak důležitá, že při nich člověka mráz přechází, který se na vzdělání zanedbaných, opuštěných úhorů naší mateřské řeči oddává.“

„A jaká jsou to slova?“ ptal se Jan již s opravdivou zvědavostí. „Toť musí býti alespoň poloviční kouzelnictví nebo nějaké zaklínání?“

„Ó, je to něco hrozného!“ dováděl Hněvkovský. „A pro našeho Vojtíška je to zvláště ukrutné! Kdož bude pak čítati jeho české Iliady? Kdo si všimne českého Vergila…“^[11]

„Ale Hněvkovský!“ vskočil mu starší Nejedlý do řeči a zarděl se, ačkoli s jakousi samolibosti. „Co vám to napadá?“

„Co je pravda,“ pokračoval onen. „Pomyslete jen, pane Jene: Dobrovskému napadlo říci — ale počkejte! dřív musíte věděti, že nás vlídně přijal, naše snažení pochválil a potom nám velmi důvtipně českou prosódii vykládal — já bych mu byl rozkoší okolo krku padl! rozumíte? — potom ale… podívejte se, naši páteři už zase blednou! To je ta strašlivá ctižádosť, která se bojí, že na ně svět brzy zapomene.“

„Nešaškujte, příteli!“ prohodil Puchmajer, ačkoli jen polovičně poslouchal a více vlastními myšlenkami se obíral. „Věc je tuze važná.“

„Co pak potom?“ ptal se mladší Nejedlý rozveseleného Hněvkovského.

„Bezpochyby že nám chtěl po tolikerém medu také trochu pelyňky okolo huby natříti — potom vám začne najednou, že prý je to sice hezká věc, to české veršování, i chvalitebná, ale že myslí, že je to přece jen hračka s mrtvým kovem, zábava pro několik milovníků — slovem, že se jazyk český již nižádného nového rozkvětu nedočká, alebrž s Pánem Bohem do hrobu položí.“

„To že řekl Dobrovský?“ zvolal Nejedlý, jehož se byla poslední slova Hněvkovského jako ohnivé meče dotknula.

„Jestliže ne týmiž slovy,“ odpověděl tento, „alespoň v témže smyslu. Není-liž pravda, přátelé?“

Oba seminaristé přisvědčili.

„Vidíte? Oni to nemohou ani ze rtů vypraviti,“ dováděl ještě pořád právník; „tak jim to zadrhlo chřtán a sklíčilo srdce.“

„Ale to je také slovo!“ řekl mladší Nejedlý. „Toho bych se byl jaktěživ od muže nenadál, který sám svůj život slovanskému živlu zasvětil a důvtipné hloubání českým věcem věnoval.“

„Právě takový to může říci,“ mluvil Hněvkovský horlivě dál. „Rozumíte? Což ví ten o skutečném životě? Což ví ten, jak to v našem lidu vypadá? Ten sedí doma, přebírá se v mluvnicích, kuje pravidla — ó ano, všechnu úctu! Ale jazykový poklad leží před ním jen jako vzácná starožitnosť; na živé žíly národu nehledí, on ho vidí jen pod tím harampátím, kteréž na něj dávní časové nametali; on zná z něho jenom své nejbližší okolí a nemůže tedy v tomto případu žádný pravý soud pronésti. Rozumíte?“

„Ale kdyby mluvil přece pravdu?“ namítal zase Vojtěch Nejedlý. „Kdyby, ani nevěda, jaksi prorockým duchem —“

„Pro Boha vás prosím, nechte nyní zákon a proroky,“ zvolal Hněvkovský „a protřete si oči! Já tomu nevěřím, a ne, ne! Raději bych se do rakve položil, kdybych se měl strachovati, že jazyk český již nikdy nezkvete. A vy dva byste neměli již docela o tom pochybovati, rozumíte? — leda jestliže jej také jenom za nějakou vzácnou veteš pokládáte, s kterou se mohou všeliké pokusy vyváděti.“

„Hněvkovský!“ zvolali oba seminaristé najednou.

„Či nač jej tedy pěstujete? Nač jej chcete zvelebiti, nač pro něj se svými kollegy hořké boje podnikati, když to nemáte hluboko v srdci nebo v hlavě napsáno, že to činíte k jeho vzkříšení a oslavě? A jak povídám — vy dva neměli byste si nechati svou víru domněnkou ani toho nejučenějšího hloubálka vyvrátiti — rozumíte? vy dva již dokonce ne! Neboť dokud bude jediného Čecha na světě, musíte si jazyka jeho vážiti a v tom jazyku o věcech s ním rozprávěti, kteréž obnášejí vezdejší i věčné jeho blahoslavenství. Rozumíte?“

I rozhorlil se, až mu vyvstal pot na čele; přátelé v klerikách podali mu však ruce, a vřelé jejich tisknutí pravilo více, než kdyby byli dlouhou řeč měli.

---

1. „Pozdrav tě Bůh! Já jsem zde každodenním hostem. Ale jak pak přicházíš ty na Malou stranu?“
2. „Ale prosím tě probůh, Jene, přestaň přece s tou zlořečenou češtinou! Lidé pohlížejí na člověka, jakoby z vesnice přišel. Doma dám si to líbiti — ale na veřejném místě —“
3. „Vaše blahorodí má zcela pravdu!“
4. Byl to Jan Nejedlý, bratr Vojtěcha Nejedlého, který narodil se r. 1776 v Žebráce, byl právníkem a po Pelclovi professorem češtiny při universitě pražské; zemřel v Praze r. 1834. Přeložil rozličné básně z němčiny i jiných jazyků.
5. Juvenál, římský básník, proslul svými satyrami.
6. Co jsem dlužen.
7. Máte.
8. Sklenici piva.
9. Ať žije!
10. Egyptská tajná modloslužba.
11. Vojtěch Nejedlý přeložil z řečtiny čásť Homérovy „Iliady“ a z latiny čásť Vergilovy „Aeneidy“.