Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha/III.

Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha Josef Kajetán Tyl
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Josef Kajetán Tyl, poznámky František Bačkovský
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha. Praha : Frant. Bačkovský, 1895. s. 30–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo druhý rok na to, masopustního času a ve čtvrtek, a opět bylo živo u Hněvkovského; opět měl u sebe hosty, přítele Vojtěcha Nejedlého a Puchmajera.

S každým z těchto tří mladíků stala se za ten čas patrná proměna. Hněvkovský nosil již pudrované vlasy a vypadal jako poloviční švihák tehdejšího času; jasné oči jeho hleděly do světa, jakoby v něm samá veselosť bydlila. Nejedlý stal se ještě jednou tak vážným, nežli kdy před tím býval, a Puchmajera nebylo skoro ani možno poznati — ne sice hlavně proto, že mel na sobě dlouhou kleriku mladého bohoslovce, ale pro jeho zcela převrácené smýšlení, které se v každém slově a pohledu, vůbec v celém chování jevilo.

„Ba, je to pravý kříž,“ mluvil nyní horlivě k oběma přátelům, „a kdyby se člověk té své víry zuby nehty nedržel, kdyby mu něco hlasitě v srdci nemluvilo: Jen vytrvej! — při sám Bůh, bylo by to věru k zoufání — to jest: sluší li člověku v mém habitě o zoufání mluviti. To se obraťte kam obraťte, na levo, na pravo, všecko všude jako zařezáno, jako slepotou poraženo; mermomocí chce to z vlastní, přirozené kůže vylézti a nějakou cizí srsť na sebe pověsiti, a poběhne-li to ještě nějaký čas v té koleji, bude musiti konečně nový Diogenés přijíti a novou lucernu rozsvítiti, aby nějakého Čecha nalezl.“

„Ah, tak zle to snad ještě není,“ podotknul Nejedlý. „0noť se mluví ještě po celé zemi česky —“

„Ono se mluví“ přejal mu řeč Puchmajer — „to je pravda; mluví se, jako ptáčkové v hnízdě štěbetají, aby je luňák nebo střelec neslyšel. Doma za kamny nebo v širém poli za pluhem, kde lidské ucho nečíhá, to to zní ještě po česku — a to jen tak jako ledabylo ze spaní, jazyky o tom skoro ani nevědí; ale kdo slezl s pekelce a hlavu z okna vystrčil, ten si nastrčí už také německou larvu, aby ho neměli za sprostého Čecha — ano, ano, milý příteli! takž je to roku 1792.“

„Nu, nu,“ ozval se nyní Hněvkovský. „To maluje pan Antonín trochu tuze černě. Kdyby to již opravdu v Čechách tak vypadalo, to by nám bylo věru jen mrtvého křísiti, a poněvadž je taková práce pro člověka s obyčejnýma rukama trochu obtížná, tedy by bylo nejlépe, abychom všeho díla nechali, vlasy popelem posypali — já bych ušetřil aspoň pudru — abychom opásali bedra svá a odešli na poušť slz prolévat. Čechy vypadají arci roku 1792 jako velký špitál; ale proto mám přece pevnou naději, co sem tam ještě človíček sedí nebo chodí, kterýž tak dobře vidí a cítí jako my!“

„Tu se podívejte na toho farizea!“ obrátil se nyní Puchmajer k Nejedlému. „Nejdříve mi sám lamentuje, že je to všecko zaslepeno — až na professora Vydru, to se rozumí —“

„Já vám jich vypočtu ještě několik jiných, jestliže se líbí.“

„0h, já vím, já vím,“ smál se Puchmajer. „To nepotřebuji ani vašeho počtu, ale dám si okázati katalog, až počne nový professor českého jazyka své přednášky. Ale nechme žertů! Sem tam arci stojí ještě Čech s kusem poctivého upřímného vědomí jako kvítek na písčité pláni, ale to nám není nic platno. Jednotlivý kvítek zahyne v koukoli — zajde, ani si ho nikdo nevšimne; ale kdyby stál jeden vedle druhého, hezky pohromadě, již by to vypadalo jako záhonek, již by to padlo hned do oka — již by se dalo z toho něco udělati.“

„A což tedy myslíte, pane Antoníne?“ ptal se Hněvkovský.

„Abychom ty kvítky snesli,“ řekl Puchmajer — „anebo mluvíce bez básnických obrazův: abychom se vespolek usnesli a sjednotili a pak spojenou silou o to pracovali, aby se náš jazyk po svém úpadu zase zotavil a k nové úctě přišel. Pokusme se o to, zda bychom tištěným slovem české hlavy osvítiti a česká srdce rozehřáti dovedli.“

„A co pak je moje řeč?“ ozval se Hněvkovský. „To jsou již dávno moje myšlenky. Pusťme se jen do toho! Já mám již dva plány k veselým historiím, kteréž hodlám pro náš lid zpracovati, i doufám, že se budou líbiti. Rozumíte? Čech si rád zažertuje a snese veselé vypravování.“

„Dovolte, Šebestiáne!“ namítal Puchmajer, „v tom bych nebyl vašeho mínění. Náš lid nepotřebuje posavad naší pomoci, to jest: nějakého povzbuzení neboli křísení anebo vlastně protírání očí; o lidu platí, co právě Nejedlý pravil: že jest posud český — ačkoli snad o tom ani neví, a také si z toho nic nedělá; ale naše vyšší třídy, nechť jsou jakékoli váhy a jakéhokoli jména, učení, důstojníci, úředníci, obchodníci, ano již i zámožnější řemeslníci — ti mají kůru okolo srdce, a poněvadž nižší osoby rády po vyšších se opičí, tedy by bylo třeba, abychom především těmito vyššími pány nějak zatřásli, nežli se neduh jejich tak rozežere, že by i nižší nakazil. Doveďme, aby si vyšší třídy českého jazyka všímaly a vážily, aby si jej oblíbily a konečně jakousi hrdosť v tom nalézaly, že jsou v něm zrozeny; učiňme, aby nemyslily, že je sprostý, hrubý, drsnatý, chudý, k vznešenějším věcem neschopný; okažme, že je slavný, silný, lahodný, bohatý, vybroušený, do všech forem se hodící — a pak máme vyhráno. Jak se budou vyšší k češtině přiznávati, budou se hned i nižší pány říditi, jakož jest odjakživa obyčej, a potom bude snadno na zpustlé vinici pracovati.“

„To je všecko hezké, milý příteli!“ řekl Hněvkovský, „ale já této cestě jaksi nevěřím; já si myslím, že půjdeme s kostelem okolo kříže. Rozumíte? Vyšší třídy našeho lidu mají dle nynějších okolností tuze velký prospěch ve věcech, které jsou českým na odpor; na cizím jazyku zakládá se jejich důstojenství, příjem a oslava — rozumíte? A čí chléb jídáš, toho píseň zpíváš, stará historie. Já myslím, že uhodíme na zavřené uši a na kamenné srdce, když budeme k vyšším třídám mluviti. Co myslíte vy o tom, Vojtěše?“

„Já si myslím,“ odpovídal Nejedlý, a myslil při tom na čtenáře hrdinských básní, o kterých se mu již tenkráte zdávalo — „já si myslím, že by to byla cesta rychlejší, kdybychom učinili podle zdání Puchmajerova, nežli abychom začali u prostého lidu — ale že to bude cesta trochu nejistá —“

„Proč nejistá?“ ptal se rychle Puchmajer. „Já vám již pověděl své důvody, a kdo se ničeho neodváží, také nic nedokáže. Nesmímeť zoufati, nežli něco počneme. Zpomeňte si jenom, jak to učinili básníkové v Němcích, Bürger, Voss a jak se všickni jmenují, když se k povzbuzení vlasteneckého ducha německého spojili; ti měli také jen vzdělané třídy na mysli, protože jest u nich také taková brynda jako u nás. Lid je německý, ale vyšší třídy hrají si rády na cizozemské opice a frančina jim plete hlavy; proto bych myslil, abychom u nás také tak udělali. Podejme našemu vybranějšímu obecenstvu něco v českém jazyku, čeho by se jakživo nenadálo, takhle překlad nějakého slavného německého neb francouzského díla —“

„Ne, ne, to není moje mínění, pane Puchmajere!“ vskočil mu Hněvkovský horlivě do řeči. „Máme-li jazyku českému pomoci, musíme ho básnickými plody oslaviti, které v jeho vlastním lůně vzniknou — rozumíte? Musíme okázati, že sami něco dovedeme — a to si mluvte, co mluvte, já míním, že toliko původní práce, když se podaří, náklonnosť k mateřskému jazyku roznítí a oslavu národu u cizinců způsobí. Rozumíte?“

„To si myslím také,“ řekl Nejedlý. „Vlastními, původními pracemi podaří se nám nejlépe a skoro jedině mateřskému jazyku úcty vydobyti. Vždyť můžeme k tomu všelikých forem použiti — veršů i prostomluvy a ve verších zase rozmanitého způsobu —“

„Všecko dobře,“ dosvědčoval Puchmajer, který v celém vyjednávání velikou horlivosť jevil. „Ale to neřeknou přece ti nevěřící Tomášové, že je náš jazyk s to, aby tolik dokázal jako jiný, když to nebudou míti tak patrně před sebou, jako se to dá v překladě učiniti! Protož myslím, že se musíme přede vším na překlady odvážiti, ačkoli tím nechci velikou cenu původním pracím upírati.“

„To děláte dobře, pane Antoníne!“ dal se Hněvkovský do smíchu. „Já vám nebudu za to dobrý překlad dobrých věcí haněti, ačkoli mne k němu nikdy nedostanete. Já mám v sobě dosti živé žíly, že si mohu smělou rukou do strun české lyry břinknouti; drnkejte vy na cizozemské instrumenty — tak uděláme té i oné straně dost a trefíme jednou ranou dvakráte do terče.“

„Nu, tedy budiž!“ doložil Puchmajer. „Sedněte vy si na domácího Pegasa — nebo jak to šlechetné zvíře pokřtíte? — já si zapřáhnu cizopanského, ačkoli se nezaříkám, že si někdy také na domácím neproskočím. Rozumíte, pane Besto a Vojtěše? Ale jen hezky pilně. Každý čtvrtek se sejdeme a ukážeme si, co urobíme. Bude s námi Apollo.“