Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha/II.

Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha Josef Kajetán Tyl
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Josef Kajetán Tyl, poznámky František Bačkovský
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Pomněnky z hrobu nejstaršího Čecha. Praha : Frant. Bačkovský, 1895. s. 23–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo ještě téhož roku před prázdninami. Hněvkovský seděl v malé přízemní světnici a hleděl na papír, který ležel před ním na stole. I byl jaksi nemile zamyšlen, chvílemi se mu kabonilo čelo, potom zase četl, počítal slabiky, měřil na prstech — četl poznovu a vrtěl hlavou.

V tom vešel mladík jemných, okrouhlých tváří a jiskrného oka.

„Na zdar, příteli!“ promluvil hned na prahu. „Dobré odpoledne! Radujte se! Vaše světnička obracuje se ve chrám všech devatera Múz českého Apollina, neboť přichází nejnovější jeho kněz a hledá přístřeší — nemáte-li už jiného na bytě.“^[1]

„Ba nemám, můj milý Nejedlý!“ řekl obyvatel skrovné světnice a podával příchozímu ruku.^[2] „Jakýsi nádenník z Parnasu^[3] vyvádí tu arci své kousky, ale nechtějí se mu dařiti. Ať se kroutí jak kroutí,“ dokládal dále a uhodil při tom na stůl, „pořád je to jaksi neforemné, pořád to zní jako indiánský žalm.“

„Jak to?“ ptal se studiosus Nejedlý. „Já vám nerozumím.“

„I mučím se tu něčím, co má jako české verše vypadati,“ odpověděl Hněvkovský; „natahuji to co nejsvědomitěji podle pravidel Rosových,^[4] ale ono to skáče neustále jako po chůdách; já chci, aby to lehounce tancovalo, a ono to roztahuje nohy jako čáp.“

„Tak?“ usmál se host, ale byl při tom v malých nesnázích. „A vyť jste jich už přece něco nakoval — těch veršů. Co pak řeknete teprva mému výrobku? Já si vyskočil už také na českého Pegasa.“^[5] Při tom sahal do kapsy svého hřebíčkového fraku se širokými šosy s vysokým límcem. „Chcete-li míti trpělivosť néco poslechnouti —“

„Sem s tím, sem s tím!“ řekl Hněvkovský horlivě. „Co to máte? Okažte honem, ať slyšíme, co vaše Múza zpívá!“

„Nebo křehotá,“ doložil Nejedlý. „Jinému bych to ani neokázal —“

„To věřím,“ prohodil Hněvkovský. „Protože byste bohužel snad ještě ani človíčka nenašel, kterýž by to čísti dovedl — jak pak teprva kdyby to měl posouditi! — leda byste k tomu naši trojici velikých P vyvolil: Procházku, Pařízka a Pelcla.“^[6]

„Ne, ne,“ řekl Nejedlý, „po těch českých obřích se moje srdce ještě neroztoužilo. Já zůstanu při vás; vy jste můj křtitel, můj vlastenecký spasitel, vy jste udělal ze slepého Šavla vidoucího Pavla.“^[7]

Při tom vytáhl půl archu papíru, na němžto velikými písmeny psáno bylo „Růže“ a pod tím několik slov rýmovaných veršů.

Hněvkovský po tom rychle sáhl a jal se dychtivě čísti. „Pěkně, roztomile, pane Vojtěše!“ mluvil mezi tím. „Na mou věru! třeba to byla jen malá pracička, básnická hračka — rozumíte? přece je to pro nás něco jiného, nežli kdybyste byl svého německého Hermanna asi ve dvacíti zpěvích uklohnil — jak jste se na něj už vykasal.“

„Nežli jste mi oči otevřel,“ pravil na to Nejedlý. „Nemluvte mi o tom, abych nemusil do prsou se tlouci a volati“ Má vina! Dokud je člověk slepý, nevidí na cestu — toť víte. Nechme tedy bývalého Němečka ze Žebráka, ať odpočívá v pokoji; vy jste mu ještě dosti časně žílu zaťal, že nedělal hloupostí. Jen zdali nedělá teď nových, že se na český Parnas rozbíhá. Co říkáte mým veršům?“

„Jak povídám, pěkné jsou, roztomilé,“ řekl Hněvkovský, „ale přece tomu něco schází, ačkoli nevím co. To mají býti jamby, není-li pravda? Když je hodně skanduji, tedy to tak nějak vypadá; ale když je čtu hodně po česku, jak jsem zvyklý mluviti, tedy v tom není chod jambický; to to skáče přes ploty a strouhy, že nemohu právě tak jako ve svých verších žádnou lahodu nalézti; a já si přece myslím, že musí býti na verších slyšeti, že to jsou verše, když je čtu, jak se přirozeně čísti mají, ale ne když je zpívám, krčím a natahuji, že na nich ani památky českého zvuku nezbude.“^[8]

I byli by se nyní oba mladíci snad v další rozbírání české prosódie pustili, ale v tom se klepalo na dvéře.

„Dále!“ zvolal Hněvkovský i se svým hostem, a když se na to dvéře otevřely, okázal se na prahu Puchmajer.

„S dovolením, pane vlastenče!“ začal sám příchozí. „Nebudu překážeti?“

„Ach, to jsou hosté!“ usínal se Hněvkovský velmi dobrosrdečně. „Toť abychom okna roztloukli. Nu, pojďte dál, pojďte dál! Co pak nám nesete?“

„Maličké, svou nepatrnou osobu — nečiním-li žádné překážky.“

„Jako doma, pane kollego, jako doma; tohle je můj krajan, pan Vojtěch Nejedlý.“

„A bezpochyby také — vlastenec?“ ptal se Puchmajer tonem, o němž bylo těžko rozhodnouti, je-li to milé účastenství či úsměšek.

„Také, také,“ dosvědčoval Hněvkovský a obrátiv se k Nejedlému, představoval mu příchozího mladíka. „Pan Puchmajer, můj milý spolužák a německý spisovatel.“

„I kozla starého — abych neklel!“ řekl na to Puchmajer mrzutě. „Já bych si přál, aby se mi německé péro nebylo jakživo do ruky dostalo! Tuhle mám výdělek,“ mluvil dále a okazoval hodné tlustý rukopis, kterýž nesl pod paždím. „My se jako blázni dřeli, a knihkupec nechce teď o ničem věděti, ani o tisku ani o honoráři.“

„Boží pokuta, že jste byl nevěrníkem a odpadlíkem!“ dal se Hněvkovský do smíchu. „Nebude vám na škodu, to mi věřte, pane Puchmajere! A vy tomu budete sám jednou povděčen; rozumíte? Podívejte se tuhle na mého krajana. Byl také takový převrácenec; myslil také pořád jenom na Hermanna a Thusneldu;^[9] ale konečně otevřel oči, otevřel srdce a hlavu a teď otevře ještě ústa a bude zpívat o Čechovi nebo Žižkovi.“

„Prosím, prosím,“ omlouval se Nejedlý. „Toť jsou jen tak moje mladické nápady; nežli je budu moci vyvésti, ještě mnoho vody uteče.“

„Ať si uteče, jen když se jich dočkáme,“ řekl Hněvkovský upřímné. „Veršík po veršíku — a sem tam vyhrkne časem nějaká menší písnička, rozumíte? Nám je každé slovo potřebné, u nás může býti každé slovo jiskrou, která někoho roznítí a na pravou cestu přivede.“

„Ale,“ začal nyní Puchmajer, „řekněte mi upřímně, pane Hněvkovský: myslíte opravdu, že je vám několik veršů nebo několik knížeček něco platno? Nehněvejte se, kollego! Ale já si nemohu pomysliti, aby se mohl český jazyk ještě jednou zotaviti.“

„Nemůžete, nemůžete!“ rozhorlil se nyní Hněvkovský. „Nemyslete a ciťte něco, to je zde hlavnější věc nežli myšlení, rozumíte? A musíte-li mermomocí mysliti, tedy vám povím o myšlence, kteráž jest krásnější nežli vše, co byste svou pochybností vymudroval. Pomyslete, že se jedná o to, aby se jazyk vlastního slavného národu z rumu a prachu vytrhnul a tím i celý národ k nové oslavě povznesl; rozumíte? A to je jisté větší a pěknější úkol nežli pracovati v pohodlných síních cizího národu, který, všeho práva užívaje, dle libosti se rozkládá. Pro svůj národ živu býti je veliká myšlenka a stojí za všelikou oběť šlechetného srdce, i kdyby se nepodařila.“

„To máte arci pravdu, milý příteli!“ řekl na to Puchmajer s patrným pohnutím, a jemné jeho tváře se zarděly a oči zajiskřily. „Však já to již také na mysli přemítal — nedalť jsem se od vás nadarmo peskovat! Ale právě proto mě teď mrzí, že nám Diesbach překlad španělského románu nepřijal. Já bych si byl zjednal něco českých knih, je-li přece nějakých dostati, mluvnici —“

„I což je o to!“ zvolal Hněvkovský. „Chcete-li, vyberte si z mých, co se vám zalíbí. Tuhle máte Dalimila, nově vydaného od Procházky, toho vám zvláště poroučím; tuhle kroniku Eneáše Silvia nebo Trojanské letopisy — tuhle mám také první díl Pelclovy kroniky, právě teprva vyšel, a tuhle je cesta pána z Vlkánova — a tuhle vám mohu dáti Steyerova Žáčka; Thámova „Obrana jazyka českého“ vám nebude také škoditi, a starého Rosu vám přidám. Vezměte si to třebas na ferie.“

„Ne, ne, milý Hněvkovský!“ řekl Puchmajer a vzal horlivého kollegu vřele za ruku. „Vašich milých pokladů vás nemohu zbaviti; možnáť také, že si budu moci přeci něco zjednati, ale pak mi musíte poraditi, co bych si měl koupiti, abych za málo peněz hodně mnoho dostal. A dejte si pozor,“ doložil s usmíváním, „on bude ze mne ještě Čech, jako jsou pánové ze Žebráku. My z Vltavského Týna máme také ještě něco v sobě, co na staré Čechy připomíná.“

„Dejž to Pán Bůh!“ zvolal Hněvkovský a tiskl srdečně ruku jeho. „To by nás bylo s naším Nejedlým do třetice, a potom by se dalo již kus práce vyvésti.“

---

1. Starořímský bůh Apollo byl vůdce devatera Múz, totiž bohyň umění, k nimž i básnictví náleží, a příchozí slovy těmi označuje, že také jest básníkem.
2. Vojtěch Nejedlý narodil se r. 1772 v Žebráce; stav se knězem, zemřel jakožto děkan ve svém rodišti r. 1844. Napsal čtyři objemně básně epické „Otokar“, „Vratislav“, „Václav“ a „Karel IV.“ a sbírku „Básně“ i jiné spisy.
3. Parnas bylo za starověku pohoří Apollinovi a Múzám zasvěcené, ve smyslu pak přeneseném míní se slovem tím obor básnictví; tedy „nádenník z Parnasu“ značí asi tolik jako „špatný básník“.
4. Václav Rosa, žijící ve století XVII., zavedl do českého básnictví veršování časoměrné.
5. Pegas jest báječný okřídlený bujný kůň, představující nadšení básnické.
6. František Faustyn Procházka, žijící v letech 1749 až 1809, byl knihovníkem university pražské a censorem; Aleš Vincenc Pařízek, žijící v letech 1748—1822, byl ředitelem hlavní a vzorné školy malostranské v Praze; František Martin Pelcl, žijící v letech 1734—1801, byl professorem jazyka českého při universitě v Praze. Všichni tři byli vynikajícími vlastenci.
7. Jako Puchmajera tak o něco dříve Hněvkovský přeměnil poněmčilého Čecha Vojtěcha Nejedlého v českého básníka, a všichni tři za nedlouho spřátelili se tak, že potom velmi často scházívali se v bytě Hněvkovského, radíce se, kterak povznésti národ český.
8. Jamby jsou takové verše, v nichžto prvá slabika jest krátká, druhá dlouhá, třetí zase krátká, čtvrtá dlouhá atd. střídavě. Nauka o skládání veršů zove se prosódie; čtení veršů tak, aby krátké i dlouhé slabiky zřetelně vynikaly, zove se skandování.
9. Hermann, hrdina německý, a Thusnelda, jeho manželka.