Pohádky špatně končící/O princezně s dlouhýma ušima

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O princezně s dlouhýma ušima
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 23–30.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Byl jednou jeden král; ten žil tak dávno, že lidé už na jeho jméno zapomněli, což vlastně není nic divného, neboť lidé zapomínají snadno, pamatujíce jen na toho, kdo jim ublížil, neboť pak přemýšlejí, jak by mu oplatili. Podle toho můžeme souditi, že náš král byl velmi hodný a dobročinný, neboť na takové lidi se zapomíná nejsnadněji — a králové jsou také lidmi. O tomto králi se zachovala pouze jediná pověst, a to tak pamětihodná, že vůbec do dějepisu zapsána nebyla, neboť ty nejznamenitější věci zachovávají se jen tím spůsobem, že je babičky svým vnukům vypravují. Jaká pověst to je, pozná každý, kdo si tuto pohádku přečte.

Ten král měl jen jediné dítě, dceru, která — jako dcery královské vůbec — byla princeznou a jako všecky princezny byla nesmírně krásná a vynikala všemi nejpřednějšími ctnostmi, jaké lidské stvoření vůbec míti může. Všechny dvorní dámy ji velebily, všichni služebníci ji až do nebe vychvalovali a všechen národ byl šťasten, že má takovou princeznu.

Jednalo se nyní o to, aby tato princezna se vdala a aby se jí narodil princ, který by se stal v onom království později králem. Avšak vdavkám těm ukrutně překážela jedna okolnost.

Princezna totiž měla jednu vadu, která jí i jejímu otci veliký zármutek působila, která byla celé říši známa a nedala se ani změnou ministerstva ani články ve vládních novinách napraviti. Bylo to velké neštěstí! Dospívající princezně rostly totiž velice rychle uši — ale ne tak jako jiným lidem, nýbrž mnohem více a rychleji než všechny ostatní údy, tak že když spanilé princezně bylo osmnáct let, měla každé ucho na dva lokte dlouhé.

Pochopíte, že tak velké uši nejsou maličkostí, to uznávala také celá říše a všichni poddaní dobrého krále velmi těžce nesli jeho zármutek. Nejvíce tím trpěla ovšem sama princezna a pak její královský otec. Tento vypisoval nesmírné ceny a sliboval velikou odměnu každému, kdo jeho dceři pomůže a ji zbaví těch nepěkných uší; ony byly sice velikou zvláštností, ale takové zvláštnosti by se byla princezna ráda zbavila, jako vůbec každý, i ten, kdo třebas na něco zvláštního si potrpí. Král pak vůbec byl velice znamenitý muž a nechtěl, aby se o něm říkalo, že chce si získati slávu a lišiti se od ostatních královských rodů něčím takovým jak jsou dlouhé uši.

Ale ať sliboval mnoho a ještě více, přece se nedostavovala žádoucí pomoc, ba, po dlouhý čas ani se nikdo se žádným lékem nepřihlásil, ač v oné říši i ve všech sousedních bylo dosti divotvorných lékařů, kteří věděli pomoc pro všecko a proti všemu a v novinách nabízeli masti a letkvary pro vzrůst nebo vyhubení všeho možného — jenom ne pro ubývání uší.

Kde kdo se namáhal, aby nějaký takový prostředek vypátral a slíbených odměn si vydobyl. Dámy, které rozhodovaly o nejnovějších módách, vynalézaly klobouky, které vypadaly jako dvě obrovské uši nad hlavou svázané; jiné zaváděly účesy, pod kterými uší vůbec viděti nebylo — ale tím vším nebylo princezně pomoženo. Ona také dovedla své uši schovat, ale trápila se proto, že takové uši má, a ne proto, že jiní — kteří svým ústrojem její skrývání uší napodobili, jich neměli; neboť pro to, čeho někdo jiný nemá, se vůbec málo kdo trápí.

Princezna soužila se velice. Zadumána chodívala po oboře, kde dávno byli postříleni všichni srnci a jeleni a kde zamyšleně se bavívala jen se stády ochočených králíků a zajíců a s párem přítulných oslíků. Konečně však smutek přemáhal ji tak, že bledla, chřadla — a nebyla již tak krásnou jako dříve. —

Avšak tu rozlétla se po celé říši radostná zpráva, že blíží se pomoc! Jistý velice učený a slavný doktor, který měl tak dlouhé jméno, že v jeho spisech vyplňovalo vždy několik stran, tak že ho vůbec nikdo ještě celého nepřečetl, — dal se ohlásiti u krále a oznámil mu, že konečně nalezl prostředek, který princeznu dlouhých uší zbaví. Král v návalu veliké radosti hned mu slíbil, zdaří-li se jeho léčení, že dá mu polovici svého království a ještě princeznu za manželku, neboť věděl, že se to tak ve všech pohádkách dělá. Jako zálohu dostal ihned několik domácích i cizozemských řádů, veškeré noviny o jeho vynálezu psaly, všichni učenci se o něm svářili, ale proto přece jen nikdo o něm ničeho nevěděl.

Prostředek svůj oznámil slovutný učenec pouze samotnému králi, a byl to lék tak zvláštní, že se ho král v prvé chvíli až zalekl. Doktor radil totiž, aby princezna užívala hodně šňupavého tabáku, zvláště za tím účelem vynalezeného. A hojné toto šňupání bude prý míti za následek ubývání uší.

Král velice se podivil tomuto léku, velmi se zadumal a po dlouhé chvíli přemýšlení se doktora zeptal, nebude-li míti šňupavý tabák zase v jiném směru škodlivé účinky na princeznino zdraví a zejména na její krásu.

Znalť několik šňupákův, ano, byl mezi nimi i jeden jeho ministr, a žádný z nich nevypadal příliš půvabně.

Na tuto královskou otázku se doktor zarazil a po delším naléhání váhavě se přiznal, že ovšem nemohou dvouloketní uši jen tak z ničehož nic zmizeti; jest prý velmi možné, ano, je téměř jisto, že v náhradu za zmenšené uši bude princezně přibývati nosu, tak že — až uši se na obyčejnou velikost zmenší, bude míti princezna nos na čtyři lokte dlouhý.

Této zprávy se král velice zděsil a vypukl v křečovitý pláč; nevěděl, má-li honem rozkázati, aby celé královské město bylo potaženo černým suknem na znamení, že zničena krásná naděje v uzdravení princeznino, či má-li poručiti, aby slavný doktor byl příkladným způsobem mučen a usmrcen za to, že vynalézá tak špatné léky. Později si však vzpomněl, jak byl doktor oslavován a že na té jeho učenosti přece jen něco může býti. I svolal všecky své ministry na poradu a přednesl jim tu záležitost.

Ministři se nad tím hluboce zamyslili, pak vyžádali si delší dobu na rozmyšlenou a když opět se sešli, pravil jeden z nich:

„Nejmilostivější králi! Podle mého mínění je rada doktorova znamenitá. Ačkoli není jisto, že princezně by se nos prodloužil, přece se domnívám, že — i kdyby se tak stalo — nebylo by to nikterak neštěstím. Veliký nos je vždy znamením odvahy a síly, ano i moudrosti, neboť kdo má dlouhý nos, ten jej do všeho strká a potom mnoho ví.“

„Nejjasnější králi!“ — pravil hned po té jiný ministr — „nemyslím, že tomu jest tak. Kdo je moudrý, nepotřebuje nos nikam strkat, a proto není dlouhý nos znamením moudrosti, jako jím nejsou dlouhé uši. Naopak zbývá tu obava, že by se princezně šňupáním nos prodloužil, a uši by jí zůstaly, jak jsou.“

„A proto, nejjasnější králi!“ — pravil ministr třetí — „myslím, že by bylo nejlépe, aby moc vynalezeného tabáku nejprve někdo vyzkoušel, abychom viděli, mluvil-li doktor pravdu.“

„Tvá rada je nejlepší,“ pravil král a hned poručil, aby moc tabáku vyzkoušena byla na samém doktorovi, který neměl sice uši dvouloketní, ale k této zkoušce dosti schopné. A tu se ukázalo, že uši zůstaly, jak byly, ale nos mu velmi zbaňatěl a pak i trochu zmodral.

Nicméně zeptal se král ještě princezny, nechtěla-li by se přece tomuto léčení podrobiti; tato však s pláčem návrh ten zamítla, tvrdíc, že dlouhé uši může skrýti pod čepec, avšak nosu by ukrýti nemohla.

Po té propustil král doktora ode dvora, uděliv mu odměnou právo na doživotní užívání jím vynalezeného tabáku, avšak celá říše truchlila dále, že princezně pomoženo nebylo, a opět všichni snažili se vynalézti prostředek proti dlouhým uším.

Ale namáhání celé říše bylo opět marným, neboť nikdo nevynašel nic nového, vyjímaje básníky, kteří počali tvrditi, že dlouhé uši jsou vlastně velice krásná věc. Avšak ať si to opěvovali nejkrásnějšími verši, přece jim toho nikdo nevěřil, a princezně opět nebylo pomoženo.

Tak uplynula opět velmi dlouhá doba, ba, delší než se komu zdála; zejména králi a jeho dceři ubíhali dnové ve stálém očekávání nějaké pomoci velmi rychle.

Minulo tedy kolik let, a tu kdysi za krásného jarního jitra, když zarmoucený král procházel se v zahradě mezi růžemi, kde se vzal tu se vzal před ním velebný kmet v dlouhé černé říze. Král, jenž se nenadálého zjevu velmi ulekl, poznal velmi brzy, že to je nějaký kouzelník — a vskutku to také kouzelník byl, a to tak slavný a mocný, že vůbec ani jména neměl.

„Přicházím svým kouzlem pomoci tvé nešťastné dceři,“ pravil čaroděj a potěšil tím krále tak, že tento vypukl v radostný pláč a zvolal: „Ó, pomoz, a dám ti celé své království a svou dceru za manželku.“

„Netoužím po odměně,“ odvětil kouzelník, „má říše je tak veliká, že země tvoje je proti ní pouhým zrnkem písku; také manželku již mám, jest to nejkrásnější a nejlepší víla celého světa, která má tak krásné jméno, že se ani vysloviti nedá, nýbrž lze je pouze cítiti jako vůni.“

Tato slova zarazila krále i rozběhl se po krátkém přemýšlení do poradní síně, kde jeho ministři dnem i nocí přemýšleli, jak zažehnati dlouhé uši. Vypravoval jim o mocném čaroději i o tom, že tento si nežádá odměny.

„Aj, pak nesmí princeznu léčiti!“ zvolal první ministr, a ostatní mu horlivě přisvědčovali, „tys slíbil dceru svou tomu, kdo ji vyléčí, a tedy ten, komu nemůžeš dáti tuto slíbenou odměnu, nesmí jí také pomoci!“

„To bylo také moje mínění,“ zvolal král a chtěl zpět do zahrady, aby vyřídil své náhledy čaroději. Ten však stál již za ním, zlomyslně se chechtaje.

„Nevnucuji ti své pomoci bláhový,“ zvolal, „ale jednou si na mne vzpomeneš.“

Po té se příšerně zachechtal a zmizel, jak byl přišel, a ministři s králem ještě chvíli žehrali na nezdvořilého kouzelníka. Ale když se o tom všem dověděla princezna, velmi se rozzlobila — neboť plakati již pro samý smutek zapomněla, — a přinutila krále, aby hned rozpustil ministerstvo za tak hloupou radu; vždyť mohla pozbyti svých strašlivých uší a ještě si najíti ženicha po chuti.

Po účinku zlá rada, a král smutně si vzpomínal na zmizelého čaroděje.

Zase minul dlouhý čas, a všichni poddaní dobrého krále počali zvykati si už na nevyhladitelné neštěstí princeznino a zapomínali již přemýšleti o pomoci. —

Tenkrát žil v jisté vesničce až na hranicích té rozsáhlé říše chudý krejčovský tovaryš, jménem Cihlička. Bylo to jméno velmi obyčejné, ovšem, ale Cihlička byl vtipná hlava a ohlásil kdysi svému mistrovi, že si půjde do světa hledat štěstí. A vskutku také šel, ale nikoli jen tak na zdařbůh, nýbrž s určitým plánem.

Šel dlouho, až přišel do sídelního města královského a tam neprozradiv, že je pouhým krejčovským tovaryšem, dal se ohlásiti u krále a oznámil mu, že princeznu vyléčí. Král neříkal nic, poněvadž mu jeho dcera tak poručila, a uvedl jej k princezně, která od nešťastné příhody s kouzelníkem sama nad svým osudem rozhodovala. A tu se chytrý krejčík k spanilé dceři královské přitočil, vytáhl své ostré nůžky — a na dva rázy obě dlouhé uši jí ustřihl!

Princezna radostí omdlela, král skákal po jedné noze, první ministr ihned odnesl ustřižené čtyři lokte uší do musea, počlo se zvonit všemi zvony a rázem rozletěla se po celé říši nesmírná radost.

Když princezna opět k sobě přišla, a též král se z prvních záchvatů radosti probral, tázali se svého osvoboditele, kdo vlastně je. Avšak když jim řekl, že se jmenuje Cihlička a že je krejčím, omdlela princezna opětně tentokráte hrůzou, a král soptě hněvem zvolal:

„Jak, krejčímu mám dáti svou dceru za ženu a učiniti jej králem?“

„Ó, nikoli, děkuji ti, králi,“ pravil krejčí, „netoužím po královské koruně, je těžká, a tvou dceru také nechci, neboť je už příliš stará.“

A než se král a jeho dcera vzpamatovali, byl krejčík ze dveří.

Pak vrátil se do své vesnice, byl šťastně živ, a jeden z jeho potomků mi vypravoval tuto pohádku o princezně s dlouhýma ušima. Možná, že se vám nelíbila ta pohádka, protože má vlastně smutný konec; ale jaká pomoc! Pravdivá je a všecko vesele skončiti nemůže.