Pohádky špatně končící/Hračky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hračky
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 31–44.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Vzpomněl jsem si onehdy na jednu svou bývalou hračku. Byly to velké jesle na zelené skále, dole v jeskyni byl voskový Ježíšek, nahoře papírový Betlem a mezi vším tím papírové i dřevěné figurky různých velikostí. Točilo-li se vzadu klikou, vážila smrt vodu, hlídač zvonil a — jezdil vlak. Od nádraží vyjížděli tři králové na slonech a velbloudech, jiní tři králové klečeli už dole u jeskyně. Jak seznáváte, byla to věc plná nesmyslů a nesrovnalostí a takové bývají dětem nejmilejší.

Vzpomínka na ony jesle probudila ve mně nepřekonatelnou touhu sjednati si zase trochu hraček, které jsem milovával za svých dětských let, které na mne působily již svou vůní po čerstvém dříví, nátěru, klihu — šel jsem tedy na Mikulášský trh nakupovat. Ovšem, trochu jsem pochyboval, dostanu-li, co si přeji, neb vím — podle dětí své sestry — že jsou nyní zcela jiné, realističtější hračky moderními, než za mých let. Ale našel jsem přece karakteristické zástupce svého dětského světa: rytíře, princeznu, Kašpárka, kominíka, jeptišku, dráteníka, koně červeně omalovaného se žlutými skvrnami — pravé pražské hračky.

Stálo to spoustu peněz. —

Doma jsem ty věci rozestavil na židli před pohovkou, na pohovce jsem se roztáhl tak, abych své hračky pravou rukou mohl pohodlně říditi a mělo počít divadlo.

Ale všecka fantasie mne opustila. Nebylo již půvabu hraček, nebylo síly obraznosti. Nevrle odstrčil jsem vše stranou — a nyní počala divná historie. Rytíř se zvedl a předváděje si koně, spustil ve strašných verších:

„Ulynula leta dlouhá
co jsem spatřil tento svět,
vždycky ve mně plála touha
dálné kraje uvidět.
Chtěl jsem zkusit sílu v boji
za slávu vše dáti v sázku
a pak pro potěchu svoji
nějakou si najít lásku.
Osud zlý však bránil vždycky
bych si vyjel v zápas ten —
nyní však jsem svoboden,
v svět se pustím energicky.
Nes mne statně, věrný koni,
nes mne v dálku po pláni,
než se slunce v západ skloní
chci mít vavřín na skráni.

A vskutku vyhoupl se rytíř na koně a jeli po jakési louce, kde kvetlo mnoho sedmikrás. Pojednou zastavil rytíř koně, neb spatřil u cesty hošíka v červených šatech, hořce plačícího.

Rytíř:

Hochu — hochu, povídám
co tak smuten, co tak sám?
Já jsem rytíř chrabrých lící,
všecky křivdy kárající,
s důvěrou mi svěř svůj žal,
pomohu, než půjdu dál.

Kašpárek: Ach, vzácný rytíři, jsem ubohý sirotek; tatínek i maminka mi umřeli a nemám nikoho na celém světě. U nás ve vsi nikdo mne nechtěl k sobě přijmout — šel jsem tedy do světa hledat službu, dva dny už bloudím a mám náramný hlad.

Rytíř: A co umíš, milé dítě, čím bys se ve světě uživil?

Kašpárek: Umím to, co všecky děti: umím se smát, kozelce metat, zpívat, být vesel, jíst vdolky a mám dobrou vůli poslouchat a vykonávat vše, co mi kdo uloží; říkají mi Kašpárek.

Rytíř:

Půjdeš tedy hochu se mnou,
panošem se staneš mým,
každou smutku chvíli temnou
zaženeš mi smíchem svým,
dobře budeš u mne míti,
kapsa moje zakoupí ti
vdolků víc než sám jich sním.

Tu poskočil Kašpárek radostí, ihned udělal několik kozelců, rytíř se zasmál, dal mu najíst ze svých zásob a pak putovali spolu dále, při čemž Kašpárek zpíval písničku:

Dvakrát dvě jsou čtyry,
sysel leze z díry,
dvakrát tři je šest,
lakomcem on jest.

Když urazili hodný kus cesty a bylo již hnedle poledne, viděli někoho ležeti na mezi v rozkvetlé mateří doušce a seznali, že to je dráteník, který hořce plakal. Tu oslovil jej opět rytíř:

Hochu, hochu, povídám,
co tak smuten, co tak sám?
Já jsem rytíř chrabrých lící,
všecky křivdy kárající,
s důvěrou mi svěř svůj žal,
pomohu než půjdu dál.

A když dráteník v pláči neustával, spustil Kašpárek:

Nu, braťko, co je ti? Nebo nerozumíš, co ti pan rytíř povídá? Chce ti pomoci a máš mu říci, co se ti přihodilo.

Dráteník: Ej, panko, ťažký osud mnia zastihl. Zlí ludia mnia prepadli a všetko, všecinko, co som si nasbieral a vydělal, mi pobrali a eště mnia seprali, že sa sotva hýbám.

Kašpárek: Víš co, braťko! Zdrátuj si zase svoje roztlučené údy a půjde to zase dál!

Dráteník: Věru, ani kúska drátu mi nenechali a neviem, od čeho budeme živi.

Rytíř:

Půjdeš tedy také s námi,
věrným staneš se nám druhem,
pomůžeš nám v boji tuhém
s kouzelníky, mátohami.
Nuž, ať podkova zas zvoní
do daleka po pláni,
než se slunce v západ skloní
chci mít vavřín na skráni!

Putovali tedy všichni tři a náhle počal padati již soumrak. Přijeli do končiny pusté a nehostinné, kde svítily shnilé vrby a bludičky skákaly nad bařinami.

A tu opět viděli v temnu jakéhosi živého tvora; Kašpárek se bál a schoval se za rytíře a také v dráteníkovi byla malá dušička a jen rytíř hlasitě zvolal:

Kdo jsi, pověz, temný brachu,
vytáček a klamů nech,
rytíř bez bázně a strachu
ptá se po tvých úmyslech.

Tu pohnulo sebou černé stvoření; seznali, že je to kominík, který s hořkým pláčem vypravoval:

Jsem nejnešťastnějším tvorem na zemi. Jsem kominík a sazemi všecek černý; každý se mi vyhýbá, děti přede mnou utíkají a chůvy, chtějí-li je postrašit, říkají, že je kominík vezme. I odešel jsem na tuto poušť a oplakávám ztracené štěstí.

Kašpárek: Hihihi! Co pak se nemůžeš umýt, abys nebyl tak černý?

Kominík: Co je mi to platno? Jak vlezu do komína, zčernám zas.

Kašpárek: Tedy tam nelez!

Dráteník: Eh, chlapčok hloupý, čiem by chleba vydělal?

Kominík: Nechci nechat svého zaměstnání, neboť jest velice užitečné.

Rytíř:

Dej se tedy s námi v svět,
zapomeneš svého bolu,
dobudeme sobě spolu,
všichni čarný štěstí květ.

Kašpárek: Milý pane rytíři! Již se připozdívá, nohy nás bolejí a také tvůj kůň jest umdlen — neměli bychom hledati noclehu?

Kominík: Kraj tento je úplně pustý, nikde tu přístřeší nenaleznete — jen tamhle k severu jest jedno stavení, ale svatá hrůza činí je nepřístupným.

Rytíř:

Nebojím se žádné hrůzy,
proto pokračujme v chůzi,
rci, kde divný dům ten leží
jaké kouzlo jej to střeží.

Kominík: Stavení to jest klášter; není však obydlen. Pouze jedna osiřelá princezna, v jeptišku zakletá, na trojí zámek uzavřena tráví tam v smutku osamělé dny.

Rytíř:

Jak? A já mám ustát v pouti,
uslyšev, že někde v smutku
princezna se krásná rmoutí?
K rychlému se vzchopím skutku!
Malá chvíle jen mne dělí
od toho co život celý
ideálem plane v hrudi —
nuže, než se jitro zbudí
vítězem chci býti již,
stoupat v slávy luznou říš!

To bylo jako jednání první a počalo nyní jednání druhé.

Tma. Rytíř a jeho druzi táboří před starým klášterem; rytíř jediný bdí.

Rytíř:

Nač otálet a čekat příští chvíli?
Hle, měl jsem spát, a druzi moji bdít
jsou vyčerpány však jich slabé síly
a mně zas nedá spáti bouřný cit.
Nač čekat ještě na zdlouhavé ráno —
já jsem již zde — nuž otevři se bráno!

(Tluče na bránu, která zní temnými údery. Ostatní se probouzejí).

Dráteník: Ej, to sa mi krásně snilo!

Kašpárek: Jeje, to je rámus!

Kominík: Už je čas?

Rytíř:

Chci vejít do vnitř, vpusť mne, bráno zpupná,
má vůle, jako ty, je neústupná!

(Chce znova tlouci; v tom zazní zpěv; v ustrnutí naslouchají. — Princezna-jeptiška za klášterními okny zpívá:)

V šeru dřímal jarní sad
když tam vešel cizí host,
světla proud tam za ním vpad,
ale také smutku dost —
    byla to štíhlá, krásná žena
    a něma, smutna, roztoužena
hleděla snivě v budoucnost.
Duše má je sadem tím,
divná touha vešla tam,
o neznámém štěstí sním,
touhou po něm umírám.
    Ach srdce, jež mi pláčeš v hrudi,
    kdo polibkem tě k žití zbudí,
vysněnou zem kdy uhlídám?

(Nad klášterem vyšlo veliké slunce; jakmile jeho krvavá zář padne na postavu kominíkovu, otevře se první dřevěná brána.)

Dráteník: Brána sa otvierá!

Kašpárek: Lekla se kominíka!

(Vcházejí do kláštera, rytíř napřed s vytaseným mečem; tluče na druhou bránu.)

Rytíř:

Já tluku opět, slyšíš vůli moji?
Jsem rytíř chrabrý, otevř cestu k boji!

(Brána zazní pouze nezvučnou ranou — jest kamenná — nastane veliké ticho. Po nějaké chvíli:)

Kašpárek: Jak je tu smutno a ticho; princezna se neozývá a všichni už stojíme jako zakleti. Braťko, spusť nějakou písničku — snad nám princezna sama otevře…

Dráteník zpívá:

Zazpievalo ftáča
na kosodrevinie
ej, čo komu súdené,
ej, věru ho neminie…

(Brána pomalu se otevře.)

Kominík: Hle, můžeme opět dále!

Kašpárek: Vidíš, braťko, tvůj zpěv dojal i ten kámen!

Kominík: Ale zbývá ještě brána třetí — vizte, jak je veliká, černá a hrozná.

Kašpárek (ťuká na ni kotníkem): Princezno, otevřte!

Princezna-jeptiška (za branou):

Ach, srdce, jež mi pláčeš v hrudi
kdo polibkem tě k žití zbudí
vysněnou zem kdy uhlídám?

Rytíř:

Jen jeden krok mne od vítězství dělí
nuž, čáry, znejte, že jsem rytíř smělý!

(Udeří mečem na železnou bránu, meč se mu zlomí.)

Kašpárek: Aj, pane rytíři, s těmi sprostými věcmi se tak hrdinsky nezachází, na ty se musí jinak spustit. (Počne metat směšné kozelce — zazní pekelný smích a brána praskne).

Všichni: Princezna! Princezna!

(Uprostřed čarovné zahrady zalité oslňujícím světlem stojí princezna v černém šatě jeptišky).

Princezna: Rytíři, můj rytíři!

Rytíř:

Jsi svobodna! Je konec zakletí,
nuž opusť s námi neblahá ta místa,
můj oř nechť s tebou v dálku zaletí
kde radosti své život tobě chystá.

Princezna:

Jsem svobodna — ne! tys mým pánem nyní
já musím s tebou, kdekoliv tvůj cíl
mne učinil jsi svojí otrokyní
když neblahé jsi kouzlo přelomil.

(Vystupuje ze zahrady, ne již jako jeptiška, ale v bílých, stříbrem protkaných šatech princezny).

A vašim jest, co kryje klášter ten,
zde vezměte, co jen se líbí oku
by poznal svět, kde cíl byl vašich kroků,
kde zasvitl mi nejkrásnější den.

Rytíř:

Ne, princezno, jen ty se vydej s námi,
bys šťastna shlédla domovinu zas
zář pokladů se malým štěstím zdá mi,
mne vábí vznešenější mety jas,
ó, pohrdám tím zlatem sluje dračí,
jen věnec slávy touze mojí stačí!

(Odcházejí z kláštera; tento se za nimi s příšerným rachotem zboří. Oni ubírají se klidně po louce, plné sedmikrás k hradu rytířovu.)

Domníval jsem se, že již je konec hry — neboť vysvobozením princezny přece končí každá taková historie. Avšak — ku podivu! — nastalo ještě jednání třetí.

Rytíř přivedl si na hrad princeznu i své druhy a žili tam spolu již delší dobu. V rytířské síni, kde byly holé stěny, hrubý, neúhledný nábytek, velké cínové konve s vínem, kde zářila lucerna s červeným sklem, se stropu visící, sešli se dráteník, Kašpárek a kominík.

Dráteník: Co ta princezna je tak truchliva?

Kašpárek: Princezně se stýská.

Kominík: Princezna nás nenávidí!

Dráteník: Koho?

Kominík: Nás tři. Chce míti rytíře sama pro sebe a závidí nám jeho přízeň.

Kašpárek: Ale je nám přece pohromadě tak dobře.

Kominík: Oh, princezna je zlá.

Dráteník: Není zlá; krásná je jako obloha, dobrá jako andělíček, ale smutná jako jeseň.

Kominík: Ale já vám povídám, že osnuje něco nepěkného. — Tiše, zde přichází.

Princezna: (smutná a bledá.) Dráteníčku! V chaloupce pod hradem je nemocná žebračka — nemohla jsem k ní dnes sama dojít — jdi tam za mne a dones jí toto, co jsem jí připravila, ať se za mne pomodlí tři Otčenáše (dá mu košík).

Kominík: A potkáš-li cestou rytíře, řekni mu, že noc je tmavá nepřítelka, která v rouše svém zradu kryje — ať je ostražitým!

Princezna: Proč?

Kominík: Což nemá každý nepřátel? Což nečíhá smrt za každým stromem? (Dráteník odejde).

Princezna: Pravda. — — — Můj Kašpárku, také k tobě mám prosbu. Zahradník pod hradem má krásné bílé růže; řekni mu, že jej prosím, aby mi tři poslal, že mi budou přítelkyněmi, které budou střežiti můj sen.

Kominík: A potkáš-li rytíře, vyřiď mu ode mne totéž, jako posel první.

Princezna: Ach ano, učiň tak — (Kašpárek odešel za dráteníkem). Ale i tebe chci o něco prosit, kominíčku!

Kominík: Pošleš mne také pryč?

Princezna: Ano. Na konci vesnice zůstávají tři slepé sestry a zpívají tak krásně. Popros je za mne, aby mi zítra přišly zazpívat.

Kominík: Ale pak tu rytíř bude sám?

Princezna: Což zde nejsem já? — Sama mu připravím večeři.

Kominík (odcházeje): Ona nás vzdaluje — kuje zradu. Budu jej varovat.

Princezna (nalévá vína do pohárů, vzdychá a zpívá):

Sama jsem tak sama
jako hruška v poli,
nikdo nepochopí
jak mě srdce bolí.
Už se jenom modlím
přes noc do svítání:
skonči Pane Bože
to mé milování.

Rytíř (vejde): Jaká je to smutná písnička? Což není tu Kašpárka, aby tě rozveselil?

Princezna: Poslala jsem ho do vsi.

Rytíř: A kde jsou druzí?

Princezna: Poprosila jsem je, aby mi něco obstarali. Sama jsem ti uchystala večeři.

Rytíř (k sobě): Měli pravdu — ona zamýšlí zradu. (Na hlas): Bude nám smutno tak o samotě.

Princezna: Smutno? — Tak dávno nebyli jsme spolu sami!

Rytíř: Ale zvykli jsme býti tak pohromadě. Jste mi všichni stejně milými.

Princezna: Stejně? — Vskutku?

Rytíř: Ano. Kašpárek, i ty, i ti ostatní… Proč jsi smutna?

Princezna: Odpusť… Ve všem mohu tě býti poslušnou — vždyť jsem tvou nejoddanější služkou — jen jedno přemoci nedovedu: svůj smutek.

Rytíř: Já nechci, abys byla mou služkou — jsi mou přítelkyní — a nyní mi upřímně řekni, proč jsi smutna.

Princezna: Nuže, budu upřímnou, řeknu ti vše — vždyť jsem na to čekala. Chtěla jsem, abychom byli sami, abych tě opět jednou užila a nemusila se o tvé pohledy dělit s ostatními — abych ti třeba řekla vše, co mne mučí a pak… odešla na vždy.

Rytíř: Odešla — proč? Stýská se ti?

Princezna: Až domluvím, poznáš příčinu — není to stesk; ani tobě se po mně nezasteskne… budeš míti ty druhé, kteří jsou ti stejně milými — stejně milými jsou ti oni, jichž ujal jsi se ze soucitu, které k tobě poutá prospěch a vděčnost jako ta, kterou jsi bouřlivě unesl ze zakletí a kterou k tobě upoutaly jiné svazky.

Rytíř: A není ti u mne lépe než tam v zakletí?

Princezna: Tam za klášterem byla zahrada, do které mohla jsem každý pátek — kvetly tam čarokrásné květiny, zpívali tam duhoví ptáci a zvonily a svítily bájné vodotrysky. Časem slýchala jsem z daleka hlahol kostelních zvonů, o Vánocích zarůstal můj pokoj růží jerišskou a o Velikonocích fialkami. Jen touha, strašlivá, nekonečná touha po něčem sladkém a neznámém, byla největší mukou, nejstrašnější kletbou onoho kouzelníka, který mne tam věznil.

Rytíř: A lituješ toho, že jsem tě unesl, že jsem tě vysvobodil?

Princezna: Nelituji, můj rytíři, nelituji, neboť tě miluji, — miluji tě, a za poznání toho citu, po kterém tam jsem prahla touhou, za to poznání to stojí, že zbavena jsem tichého smutku a uvržena v bídu a neštěstí. Ach, ten kouzelník dobře věděl, co mne čeká, když tak špatně mne střežil před tebou!

Rytíř: Princezno — blouzníš — nechápu tě…

Princezna: Nechápeš? Miluji tě, slyšíš, miluji tě — — tys mocí unesl mne z čarovného světa v střízlivé okolí svoje a tu nejsem nic víc nic míň než dobrodruh, kterého se ujal tvůj soucit a kterého k tobě víže prospěch a vděčnost…

Rytíř: Urážíš mé přátely…

Princezna: Ach, vše je už jedno! Vím, že není možno přinutiti k lásce — ale moje sobectví křičí, že jsem jí hodná, že jsem něčím více než ti, které se mnou stejně máš rád. Oni tebou získali a já jsem ztratila čarovný kraj krásy. — Ne — odpusť! — poznala jsem lásku — ó štěstí — ó žal! Slyšíš — miluji tě — a oni…

Rytíř: Milují mne též. Ještě před chvílí varoval mne jeden z nich, abych nepil z číší, které přichystalas.

Princezna: Ah… tedy ještě podezření zločinu vrhají na mou lásku. Ano — jsem bídná, neboť žárlím, jsem bídná, neboť jsem ti vyčítala; mluvilo jen mé sobectví. Chtěla jsem pobořit stěnu mezi námi — a rozevřela se propast… A vidíš, proto musím odejít — proto, že víš vše…

Rytíř: Máš-li mne ráda, neodejdeš.

Princezna: Miluji tě, a proto odejdu. Nechci se dělit — chci raději umřít, než být postavena na roveň jiným.

Rytíř: Nerozumím ti, princezno.

Princezna: Jsem protivná svou láskou i smutkem… Buď s Bohem, rytíři — ani vzpomenout si nemusíš; pod hradem je stará žebračka, ta se za mne pomodlí; tři bílé růže budou střežiti můj sen a tři slepé sestry zazpívají píseň o mé touze i jejím smutném splnění. Nešťastná chvíle, kdy jsi přišel v blízkost mého kláštera — a přece blahoslavená!

Rytíř: A kam půjdeš? Je noc a zdá se, že bude bouře — sečkej, až bude den…

Princezna: (strnule). Ani krůpěje citu, ani jiskérky pochopení… (s výkřikem) Můj rytíři! (vrhne se naň chtíc jej křečovitě obejmout a proti vůli jeho zlíbat — on se jí vymkne). Ah…

Rytíř: Jsi nemocna, má milá princezno.

Princezna: S Bohem!

(Pomalu odchází — ve dveřích ještě líbá rytíře předlouhým pohledem — a zajde).

Rytíř: Kam jde? Proč je tak smutna, jak podivně mluví? Vždyť jsem jí řekl, že mi je milá…

(Po chvíli vracejí se rytířovi druzi).

Rytíř: Nepotkal jsi princeznu?

Dráteník: Viděl jsem její bílé roucho na nádvoří. —

Rytíř: Nevíš kam šla princezna?

Kašpárek: Neviděl jsem jí — jen se mi zdálo, jakobych slyšel její hlas na hradním mostě.

Rytíř: Nevíš nic o princezně?

Kominík: Nevím. — Ale myslím, že se brzo vrátí (tajně stírá si krev s rukou).

Rytíř: Ach ano, ona se vrátí! (Sedají ke stolu a pijí víno).

A nyní teprve dohrály mé marionetky svou komedii bez hlavy a paty. Princezna spadla se židle, rozbila si hlavu — a dobře se jí stalo. Nedivím se tomu rytíři, že jí nechápal, byl to rozumný muž — ale já jsem cítil lítost její tak, že mne až hlava rozbolela. Vidíte, takové věci se mi dějí.