Pohádky špatně končící/O princezně které nikdo nevysvobodil

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O princezně které nikdo nevysvobodil
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 45–50.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Za dávných časů dcera královská byla zakleta podivným spůsobem: nikdo nevěděl o ní, že jest dědičkou nejen velké a krásné říše, ale také vzácných pokladů nesmírné ceny. Kdokoli se s ní setkal, každý ji považoval za prosté, všední děvče, a teprve ten, kdo by si byl toto děvče zamiloval, měl se státi také slavným pánem jejího bohatství.

Princezna samojediná věděla o kouzlu, které ji ovívá; prozraditi ho nikomu nemohla, neboť tím by byla zmařila všecku naději na vysvobození. Nemohla přec lásku vynutiti, a musila tudíž trpělivě čekati i se svými poklady, které prozatím neměly pro ni ceny nebo alespoň nenesly žádného užitku. —

Přebývala v tichém domě nedaleko horské vesnice. Zadní strana domu toho přiléhala na skálu a touto právě byl vchod k rozsáhlým jeskyním, ve kterých nahromaděno leželo zlato a drahé kamení a kterými vedla cesta do jejího království. Toho ovšem nikdo netušil; každý považoval ji za opuštěného sirotka, který skrovně je živ v tichém ústranní a snad zakletí její mělo také ten účinek, že se lidé vůbec o ní mnoho nestarali a nesnažili se znáti její minulost a původ. Děvčata ze vsi ovšem k ní chodívala; ale žádná z dívek nestala se její přítelkyní. Chodily tam jako děti; když povyrostly — zapomněly, našly si zábavy jiné a opět jiné děti ji navštěvovaly v její samotě a naslouchaly jejím pohádkám.

Cizích lidí dosti se u ní zastavilo. Dům její stál při hlavní silnici a často zašel tam poutník, žádající občerstvení či ptající se po další cestě; ona každého vlídně přijala a pohostila — vždyť právě mezi těmito cizinci musil býti její vysvoboditel.

Stavěl se u ní voják, vracející se z války k srdci matčinu, s kořistí válečnou a za pohoštění zanechal na jejím stole stříbrnou číši v daleké zemi dobytou; poutník vracející se od hrobu Spasitelova, s díky za její vlídnost ji prosil, aby na památku přijala uschlou růži jerišskou, která ve vodě vždy znova a znova se rozvíjí; potulný zpěvák, odcházeje nasycen jejím pohostinstvím, skládal a zpíval romanci o spanilém jejím zjevu — a jiní se vystřídali: bohatí kupci a rytíři, i chudí tuláci, hadači, cikáni a žebráci — každý opouštěl její dům vděčen, ale nikdo nezanechal tam svého srdce.

Bylo to podivné, velmi podivné; mnohý z nich, třeba netoužil po bohatství, ale přece kdyby byl zvěděl o její vznešeném rodu a o její klenotech, byl by jí více pozornosti věnoval a snad potom k ní vzplál upřímnou láskou — ale to právě bylo podivnou kletbou usouzeno, že vzácná cena jejího srdce i jejích statků má oblažiti a překvapiti teprve toho, kdo mimoděk pocítí k ní lásku.

Princezna často se slzami v očích dívala se za vzdalujícím se pocestným — čas ubíhal a nikdo, nikdo se nedostavoval, kdo svou láskou mohl by ji navrátiti pravému jejímu životu — a tak kvetla marně a poklady její neúrodně spaly v jeskyních — a někdy již o tom pochybovala, že vůbec kdy bude vysvobozena. —

Kdysi opět zastavil se u plotu její zahrádky mladý muž, žádaje, aby mu dovolila tam si odpočinouti. Na první pohled se domnívala, že je to opět nějaký potulný zpěvák; měl pestrý šat, nesl kytaru a malý uzlík. Pohostila jej vším, co právě doma měla — chléb mu přinesla a med a máslo k němu a víno i mléko před něj postavila na vybranou; a jak již měla ve zvyku, ptala se ho, kdo je a odkud přichází.

„Ani bys nevěřilo, milé děvče, kdo jsem,“ řekl on. „Jsem princ, který nemá žádného království. Zdědil jsem ovšem po svém otci zem dosti rozsáhlou — ale rozdal jsem ji celou; kdokoli ke mně přišel s prosbou o pomoc, nikdo neodcházel s prázdnýma rukama — až konečně neměl jsem sám ničeho, než několik památek po své matce, které si nesu tuto v uzlíku. Nermoutil jsem se proto; odešel jsem do světa hledat štěstí — a potuluji se od té doby; vede se mi docela dobře, a doufám, že ještě najdu někde princeznu, se kterou se budeme míti rádi.“

„Dosud jsi jí nenašel?“ ptala se ona a srdce jí silněji zabušilo.

„Ne,“ odpověděl on a zamyslil se. A po chvíli dodal: „Aspoň ne takovou, která by mne milovala.“

Čarovná naděje zachvěla zakletou princeznou — on, on snad konečně je kýženým vysvoboditelem. A líbil se jí — byl to krásný hoch, pln života a síly — a mimo to byl princem! I hostila jej tak vlídně, jako dosud nikoho, bavila jej a smála se s ním — až je překvapil večer. Tu řekl:

„Musím odejíti. Ale dovolíš, abych se k tobě zase vrátil, krásné dítě?“

I rozloučili se spolu, ale ne na dlouho. On vrátil se příštího dne zas, pomáhal ji v práci v její zahrádce — a nebylo těžko uhodnouti, že již mají se rádi.

„Přijdeš zítra zas?“ ptala se ho večer.

„Chceš? Smím se vrátit?“ ptal se on.

Usmála se naň tak, že nemohl jinak, než prudce ji stisknouti v náručí a přilnouti svými rty na rty její. Ó jak byla v té chvíli krásná!

„Vrátím se zítra — ale pak se více nerozloučíme, viď?“ zašeptal jí po dlouhém políbení a šel pak prosnít noc do lesů.

Tu poznala princezna, že hodina jejího vysvobození udeřila. I vešla tu noc do kouzelné jeskyně za svým domem, kam měla již zítra uvésti svého vysvoboditele a chotě. Očekávala jej tu nádhera nevídaná — a sama princezna byla překvapena, jakým zázračným leskem planou kolem všecky poklady — planuly zajisté září naděje, že od zítřka teprve stanou se tím, čím býti mají, že budou těšiti lidi a sloužiti jim. V truhlicích skvostně vykládaných jiskřily se drahé kovy a vzácné kamení; stoly prohýbaly se tíží šperků: okrasy po stěnách měnily se v rostliny a květy stále se rozvíjející a stále novou nádheru drahokamů objevující; perly sršely z fontán jako oslňující pršky a jinde opět na velikých tabulích číše, džbány, příbory, vesměs z drahocenných kovů a kamenů a vzácných dřev shotovené, stály jakoby již již panstvo mělo k nim zasednouti ku kvasu. A v jiných a v jiných opět chodbách zříti bylo nejen skvělé zbraně, postroje, nádherné obleky, ale také knihy, obsahující bohatství moudrosti i podivných příběhů, byly tu obrazy a sochy nevyrovnatelné krásy — a vše jakoby žilo nadějí v příští den. —

S prvními paprsky slunečními setkali se princ a princezna v malé zahrádce. „Miluješ mne?“ ptaly se zraky obou a zraky obou k otázce té přisvědčovaly.

„Miluji tě, můj vysvoboditeli!“ šeptala ona v jeho náručí a on — domnívaje se, že vysvobozuje ji pouze z teskné samoty — ptal se jí:

„Nebudeš litovati, že jsi se stala mou, neznajíc dosud ostatního světa, kde snad více štěstí bys nalezla?“

„Nemohu více štěstí nalézti!“ ujišťovala ona s upřímným srdcem. „Ale ty — nezanecháváš v šírém světě, ze kterého jsi přišel ke mně — nezanecháváš tam nic, čeho bys želel?“

Tu zamyslil se princ jako tenkrát, když poprve seděl u ní v zahrádce a když ona se ho ptala, nenalezl-li dosud princezny, se kterou by se miloval. Zrak jeho se zachmuřil — a když se opět vyjasnil, a rty pootvíraly se k odpovědi — — tu zazněl z nedalekého lesa veselý hlahol loveckých rohů, hlahol lidských hlasů a ržáni a dusot koní. Vyrušeni pohlédli tam a viděli, že blíží se od lesa lovecká družina. Mnoho panstva jelo na koních, sokolníci a psovodi před nimi již míjeli zahrádku — a tu již přiblížila se také krásná paní na štíhlém bělouši, která zdála se býti nejvznešenější všech, a pohrdavým zrakem podívala se na prince a princeznu v zahrádce. Za ní na mezku jel ohyzdný hrbatý šašek a ten — dívaje se s ní jedním směrem — dal se náhle do smíchu a zvolal:

„Hle! Princ tulák, který naši paní tak sladce opěval a tak marně miloval! Konečně dostal se kam patří! Hahaha!“

A smál se — smál se jizlivě, jedovatě a když průvod již dávno přejel, ještě bylo slyšeti ten skřehotavý smích.

A v zahrádce ležel princ, bled, na trávníku, s hlavou na klínu princeznině; sotva dýchal a jen šeptal: „0h, miloval jsem ji příliš! Ten smích mne usmrtil!“

A vskutku za nedlouho zemřel…

Tu princezna opět osiřela a opět byla bez naděje na vysvobození — ba byla nešťastnější než dříve, oloupena jsouc o štěstí jíž tak blízké! — —

A opět musila čekati; ve smutku ubíhaly její dny. Hostila pocestné a vypravovala dětem pohádky a jednou — hluboko v jeseni to bylo — musila již sama si přiznati, že sestárla a že čeká darmo. Tu zaplakala, že její krása, její poklady a život její byly tak marny; ale přemáhajíc ostrou lítost pro vlastní štěstí šla do kouzelné jeskyně, nabrala tam do klína drahocenných předmětů a umínila si, že bude aspoň dobře činiti lidem. Šla mezi lidi, do chudých chatrčí a tam vypravovala pohádku o svém životě, nalézajíc v tom vypravování jedinou svoji útěchu. A pak rozdávala lidem zlato, perle, skvosty a drahokamy. Ale lidé potají smáli se těmto pokladům —byly to pro ně bezcenné tretky, skla a padělky — neboť cennými měly se státi tím a pro toho, kdo by byl princeznu vysvobodil. Útrpně však přijímali hovornou stařenku, domnívajíce se, že jest tichým bláznem, a vlídně ji hostili, pamatujíce, že také ona bývala pohostinnou.

Co pravíte, pošetilče, srdce moje? Že jste znalo tu princeznu? Že ve vás kdysi bydlela i se svými poklady? Ó vy domýšlivé srdce!