Pohádky špatně končící/O sobeckém šaškovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O sobeckém šaškovi
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Pohádky špatně končící. Romantické improvisace. Praha: Grégr, 1897. s. 17–22.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Zkusím, dovedu-li ještě něco vypravovat.

Byl jeden šašek a byl šaškem u veselé princezny — ne, můj milý hochu, neznáte tu pohádku, ta minulá byla jiná, o špatném zpěvákovi a tahleta bude o sobeckém šaškovi.

Byl to docela dobrý šašek, třeba byl trochu hrbatý. Veselá princezna mu byla velmi nakloněna a —jak jsem to již jednou povídal — bylo jeho postavení v říši mnohem důležitější než místo předsedy ministerstva. Jeho rozmar bavil princeznu nepřetržitě dny, týdny, měsíce, tak že se jí ani nestýskalo po jiných zábavách a povstala obava, že princezna snad se ani nevdá, anebo že si vezme na konec šaška.

Ale nikdo na celém světě nedovedl se tak starati o veselou mysl princezninu, jako on. Dnem i nocí vymýšlel pro ni nové zábavy a radovánky a byl tak příčinou blaha v celé říši, neboť tato byla šťastnou, jsouc spravována princeznou věčně veselou; byl však zároveň velice žárliv na to, aby někdo jiný snad nechtěl se mu plésti do jeho povolání. Byl princezně neskonale oddán — a možná, že jí dokonce miloval, třebas byl jen hrbatým šaškem.

Po princezně nejraději měl černého kocoura, kterého dostal jako kotě darem od své panovnice. S tím se mazlil, kdykoli byl sám, vypravoval mu o své vládkyni a radil se s ním o slavnostech, divadlech a radovánkách, které jí chystal…

Po nějakém čase byl ke dvoru přijat a šaškovi k výpomoci dán troubadour, náhodou do zámku zabloudilý. Šašek se nejprve mračil a žárlil, ale troubadour byl hodný a veselý hoch a brzo se spolu spřátelili. Saisona, ve které spolu aranžovali zábavy, byla všech nejzdařilejší jejich fantasie ve vynalézání zábav stále mohutněla, novinka stíhala novinku a výmysly jejich, které s prostředky jim poskytnutými prováděly, byly tak překvapující, že prostý lid je měl za dobré kouzelníky. Byli za to vyznamenáni řády zvláště pro ně vynalezenými a celé panství je oslavovalo za to, že osvěžujíce a udržujíce veselost princezninu i všech poddaných, jsou záštitou blaha a zdaru celé země.

Tenkrát šašek byl tak rozjařen, že zapomněl na svou blouznivou lásku k princezně a oženil se — poradiv se dříve s kocourem — s dvorní dámou, která mu byla nakloněna. Potom stal se předsedou ministerstva a troubadour se měl sám starati o veselost princezninu a blaho říše.

Avšak troubadour přišel jednoho dne k ministru šaškovi všecek utrápen a pravil: „Příteli! musím zase do světa — jsem zamilován a nedovedu býti vesel. Dám se na útěk před sebou, před ní; buď s bohem, příteli.“

A troubadour dal se do hořkého pláče a šašek ministr plakal za chvíli ssebou, neboť si vzpomněl na ty časy, kdy on princeznu miloval a vzbudila se v něm opět bázeň, že přijdou lidé noví a noví, kteří zatlačí vzpomínku na něj, anebo s kterými se bude musit alespoň o princezninu přízeň dělit. A troubadoura měl tak rád; pochopil to, jak ten hoch je nešťasten. Přemlouval jej, aby zůstal a že najdou snad opět prostředky, kterými by se všem vrátila stará veselost a troubadour slíbil, že si to tedy rozmyslí — ale ráno byl ten tam.

Princezně se po něm několik dní stýskalo — ovšem jen proto, že pozorovala chudnutí okolí, na které byla zvyklá — ale nepochopila ten lítostivý vzdor, který jej přiměl k tomuto kroku; a potom hledala zábavy a společníky nové.

Tou dobou vystřídalo se v sídelním zámku množství dobrodruhů — kouzelníků, krotitelů zvěře, spiritistů, akrobatů a zpěváků nižších řádů — oh! bylo tu viděti divy! Kouzelníci počínali představení svá hračkami, měnícími a ztrácejícími se jim v rukou; po té z ničeho vyčarovali vše, nač jen divák vzpoměl, přesvědčení lidské převraceli — a duchy zaklínati uměli, kteří je poslouchali, jak zvíře svého pána. Krotitelé zvěře nasazovali v šanc své životy, hráli si s nejdravějšími šelmami a nutili je prováděti umělé kousky, povaze jejich nejméně přirozené a nejméně jich důstojné. A akrobaté vystavovali na odiv krásná svoje těla v krkolomných skocích, v oděvech kejklířsky nádherných, měnících se v nestejném osvětlení cirků.

Ale ti všichni odešli jak přišli, a ministr byl spokojen.

Ale potom počali se sjížděti ženichové, kteří již dříve žádostivě pásli po říši veselé vladařky, lákáni její krásnou i skvělou pověstí; ale nebylo nikdy příležitosti, jimi se zabývati. — Nyní však princezna všechny vlídně přijímala, dlouho je hostila, ano velmi vyznamenávala a ministr-šašek umíral lítostí, vida jaká společnost princeznu zaujala.

Byl tu jeden princ, který byl znamenitý tím, že svedl a oklamal šestnáct princezen a královských dcer; byl tu jiný princ, který vynikal tím, že tři království — jedno po svém otci a dvě po strýcích — propil ve víně; byl tu ještě jiný princ, který chlubil se zase tím, že neuměl ani číst, ani psát, ani počítat, což prý je velikou vzácností. Na jiném princi bylo zase podivuhodno, že zabil devět vynikajících vladařů a princů, a konečně byl tu ještě jeden princ, ten byl tak strašně hloupý, že se o něm ani vtipkovat nemohlo — a ten byl pokládán za nejznamenitějšího všech.

Princezna bavila se s nimi znamenitě; zapomněla na šaškovy vtipy, kterým se smávala jako její ochočené hrdličky, zapomněla na melodické písně a veselé pohádky, které jí přednášíval troubadour; zapoměla, zapoměla na tichou radost života. Její vkus se proměnil. Denně dala si od každého z princů jejich věčně stejným způsobem líčiti jeho znamenité vlastnosti a bohatě odměňovala dějepisce, kteří na její rozkaz v knihy dějin to zaznamenávali a prince líčili jako pravé syny přírody. Nenavštěvovala divadel, ani cirků, ani koncertů, ale jezdila na hony, lačná krve; a potom až dokonce bývala přítomna hodům a bděla kolik nocí, sledujíc se zájmem, jak princové hltali její nádherná jídla, nejvybranější vína do sebe lili z konví, vypravovali si všední věci, zpívali pouliční odrhovačky a rozbíjeli křišťálová skla a nádherné porcelány.

Dvorní dámy dávaly šmahem výpověď.

Jednou vzkázali si hosté také pro předsedu ministerstva, o němž se dozvěděli čím dříve byl, a poručili mu, aby zase oblékl strakatý háv šaškův a aby jim něco zazpíval, aby dokázal, že zasloužil si svou starou slávu. A on počal podivnou písničku:

„Na tom našem dvoře
všecko to krákoře
i ten kohout…“

Zdála se jim tak podivnou, že mnozí ze vznešených hostů — slyšíce ji a vidouce hrbatého ministra-šaška zpívati ji tak smutně a s grimasami tak bizarrními — takořka ryčeli smíchem a když nestačil applaus, křik a dupání, počli po šaškovi házeti ovocem, cukrovím, květinami, koberci, ba, polévali jej i vínem…

Šašek — neboť on zůstal v duši vždycky šaškem, třebas někdy nosil uniformu ministerskou — odešel potom ke svému kocourovi, objal jej a řekl mu: „Poraď mi, co mám dělat! Miluji, strašlivě miluji princeznu a chci jenom, aby byla šťastna. Vždyť jen proto jsem se kdysi oženil, abych ustoupil troubadourovi — myslil jsem tenkrát, že on jest milován, — a on toho byl hoden. Nevím vsak, jak vyvésti ji nyní z jejího úpadku — ať líčím svou oddanost, či hlupství těch druhých, vždy z toho bude čišeti nenávist a závist k tomu, v čem ona si nyní libuje i zprotivím se jí a ona se ode mne odvrátí, ať činím tak či tak. A já ji přece miluji, miluji, miluji a ti ostatní nedovedou pochopit jediného pohledu jejího. Ach, můj mourku, takhle se mi chce srdce utrhnout — raději chci sám býti zatracen, než viděti ji takto poníženou…“

A šašek plakal, až mu srdce usedalo, ale kocour jen předl a bručel a třel se, ale poraditi neuměl.

„Kdyby tu byl troubadour!“ vzdychl si šašek. „Ale kdož ví, co by panstvo řeklo jeho elegantním písním!“

Avšak troubadour nebyl daleko. Chodil opět parkem a temnem noci díval se k oknům, za kterými spala bývalá veselá princezna. Ale nesmírně se polekal, když náhle jedno z těchto oken zařinčelo, rozbilo se a jím vyskočil veliký černý kocour… Poděšen běžel potulný zpěvák do zámku — tu bylo vše zburcováno skřekem kocourovým a rozbitím okna, komorné lomily rukama a ve své komnatě ležela princezna zavražděna — zavražděna, s velikou ranou v hrdle, odkud dosud prýštila krev…

Poprava tuláka troubadoura, který v okolnostech tak podezřelých na korridoru u princezniny komnaty se objevil, byla posledním divadlem, kterého se vzácní princové súčastnili; pak rozjeli se do všech končin světa.

A do světa šel také šašek ex-ministr; své ženě opatřil pensi a řekl, že jde studovat politické poměry v cizích státech. Zpívaje si cestou:

„…nemohu na tebe
potěšení moje
zapomenout!“

překročil hranice panství nebožky veselé princezny. Tam hodil uniformu ministerskou do vody, z uzlíku vzal si maškaru šaškovu a velikou láhev višňovky — pil velmi mnoho višňovky poslední dobou! — a šel, pil, zpíval a sbíral almužnu, za kterou si opět kupoval lihoviny. Opíjel se a jedno když mrzlo… Hle! Já povídám, a můj jediný posluchač, to moje hloupé srdce, mi usne! Spěte tedy — zazpívám k tomu ukolébavku, spěte… nemohu na tebe, potěšení moje…