Pohádka z naší vesnice/IV.

Pohádka z naší vesnice Karel Leger
III.	IV.	Epilog

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka z naší vesnice
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Pohádka z naší vesnice. Kolín: Josef Kárník, 1883. s. 71–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Parné letní dopoledne. —
Pantatínek odpočívá
těžkou dýmku v ruce jedné,
v druhé staré noviny,
ve mlýnici na hromadě
plných pytlů. — Sedí, zívá,
časem v plné, šedé bradě
stopí ruku mozolnou.

Do zdí bílých slunko praží, —
jak by zaklet duchem zmaru
mlčí mlýn, — jen na zápraží
přešlapuje Barbora. —
Barboro, ty zlaté dítě,
služko věrná bujných tvarů,
víš-li pak, že učiní tě
nesmrtelnou píseň má? —

Mlčí mlýn a kola stojí,
po dvoře pták nemihne se, —
vyvolenou družku svoji
zaved kohout do stínu. —
Sám pan otec ve mlýnici
šedou hlavu sotva nese,
pot mu kane s plných lící,
v mozku váznou myšlénky. —

Ticho, — ale okamžikem
vše se mění po nádvoří,
se šumotem, divým křikem
četná drůbež sbíhá se.
A holubů hejna celá
nade dvorem mračno tvoří, —
mlynářovi prchá s čela
rázem všechna dřímota.

Na dvoře se objevila
Andulička moje zlatá
a ta drůbež rozpustilá
kolem ní se batolí.
Na rámě jí usedají
sněhobílá holoubata,
se zástěrkou sobě hrají
trojbarevná koťátka.

Andulka však málo hledí
na ten šumot kolem sebe,
ani nemá odpovědi
na vrkání holubic,
v zamyšlení hbitě kráčí,
oko její jako nebe,
když se kvapem chystá k pláči,
chmůrami se potáhlo.

Běží, běží, — líčko její
zbarvené je do červánků,
na ňadrách se lehce chvějí
bílé ručky sepjaté. —
Starý kantor ztěžka za ní
pokulhává. — S jeho spánků
pot utírá drsnou dlaní
černooká uhlířka.

Podpírá ho, — Lidku malou
hýčká v loktech lichotivě, —
s jakou láskou neskonalou
na čelo ji celuje!
Neodvratně v dětské tahy
černým okem zírá snivě,
někdy úsměv na rtu blahý
objeví se na chvilku.

Z daleka jim mlynář kyne. —
Andulka již k němu letí,
kolem hrdla jemu vine
sněhobílé lokty své.
Vzal ji tatík do náruče:
„Děcko, děcko! co že je ti?“ —
Ale dcera ptá se ruče:
„Kde je skříň, ach, kde je skříň?“

Smál se tatík z duše celé
otázce té přepodivné.
Těší starce učitele:
„Nezoufej, můj příteli!
Trpěti nám pán bůh káže — —“
Kantor však jen hlavou kývne;
nejistým se hlasem táže:
„Kde je skříň, ach, kde je skříň?“ —

Pantáta již otevírá
svoje ústa k odpovědi,
ale hlas mu na rtu zmírá
nenadále úžasem.
Kočáry dva rovným směrem
letí sem. — Ó, bozi vědí,
zdali jednou na některém
nejel prorok Eliáš.

Vjely na dvůr, — v ustrnutí
mlynář hledí, hlavou vrtí,
k úsměvu se marně nutí,
mačká v rukou čepičku.
„Bože, to k nám jedou hosté!
spíše bych se nadál smrti!
Ženo, ženo bez meškání
vem si čistou zástěrku!“

Plné tváře panímámy
z kuchyně se vynořily:
„To jsou hosté! pán bůh s námi!
jak je máme přivítat?“
Zpocené jí tváře plály, —
vzdychla sobě: „Bože milý,
jen ať se mi nepřipálí
celý oběd na plotně!“ —

Zatím hosté s velkým křikem
vyskákali z obou vozů
a purkmistr s lékárníkem
už si padli v objetí.
A jich drahé polovice
(neuvoď mne, bože, v prósu!)
nalíčené svoje líce
vespolek si celují.

„Vy jste tady! Jaké divy!
Jak se těším, moje milá!“
purkmistrová ústa křiví
k podivnému úsměvu. —
„Náhoda nás tady svedla!“
lékárnice odvětila,
hned se rděla, hned zas bledla,
přimhuřujíc očka svá.

„Mně se vždycky líbí tady,
zvláště chládek kolem vody
a ten mlýn, — to ticho všady, —
jako v básni nějaké!
A můj syn, — ach, ten je vždycky,
věřte mi to, — od přírody
až přespříliš romantický, —
stále toužil jenom sem!

Julku, sejmi klobouk s hlavy! —
Odpusťte mu, moje drahá, —
on je tuze ostýchavý,
učiněné nevině!“ —
Synáček se hloupě šklebí,
malinké si vousky tahá,
kalným okem hledí k nebi,
stranou tiše zívaje.

„Ovšem, ovšem!“ — podotýká
uštěpačně purkmistrová,
„vrozena je romantika
celé vaší rodině.
My však jsme jen lidé prostí,
známe sotva toho slova,
stále máme na starosti
praktické jen účely.

A můj syn, — ten smutně žije,
v obchodě se trápit musí, —
jenom hleďte, celičký je
těžkou prací vymořen!“ —
Její Alfred oči klopí,
chorobný jej chrapot dusí,
v jeho tváři vidět stopy
prohýřené mladosti.

Ze mlýnice vyšel zatím
starý mlynář s panímámou. —
Bohu dík! — Neb sílu tratím,
psáti nechce péro víc!
prázdno cítím ve své duši,
fráze všední krk mi lámou,
z poetických snů mne ruší
dissonance života.

Rád přenechám mlynářovi
hosti jeho velectěné,
věru předmět málo nový
poskytují básníku.
Všední lidé! a mne touha
divnou mocí v dálku žene,
v divný kraj, kde mlha pouhá
a za mlhou andělé.

V dálné kraje ideálů,
kde nad kalnou časů vlnou
plují velké stíny králů
a zakleté princezny.
V duchů sídla zlatoskvělá,
v pohádek říš tajůplnou,
o které mi vyprávěla
moje chůva šedivá.

V poesie svatou říši
chtěl bych vejít smělou nohou,
vyletěti k modré výši
nad bahnisko života.
Ale věru lehko není
vznášeti se nad oblohou
bez vyššího povolení
a bez křídel reklamy.

Nesmím v onu říši reků,—
usedlí tam rytířové
a princezny plné vděků
lekli by se sedláka. —
Nad zemi vší krásy prostou
moje duše nízko plove,
kde na místo reků rostou
jenom čeští vlastenci.

Kde housátko české nyje
nad německým romanettem
a kde místo poesie
řepa jen se pěstuje.
Smutný kraj to, — ale přeci
mně je věru celým světem
a v tom světě mnohé věci
divným kouzlem vábí mne.

Poutají mne zraky žhavé,
Andulčiny hebké vlasy,
stopy nožky přeletavé
v černém prachu pozemském!
Ach, kde vězí zlato moje?
kam se dělo děcko asi?
duše plna nepokoje
zrakem touhy hledá ji. —

V komůrku svou uzarděná
před hosty se tajně skryla,
ticha, něma jako pěna
tají dech a naslouchá. —
Vedle v malém pokojíku
matka hosti usadila,
stále má vzdech na jazyku:
„To jsou hosti, bože můj!“ —

Bylo křiku, hluku mnoho,
do žertu se každý nutí,
panímámu bolí z toho
celá hlava dojista.
Purkmistrová k ní se kloní:
„Svolte přece! jenom s chutí!
nenajdete věru pro ni
lepšího juž ženicha.

Jenom Alfréd, moje dítě,
s Andulkou se hodí k sobě — —“
Beze slova, rozpačitě
odvrací se mlynářka. —
Lékárník zas pantatínka
za ramena chytil obě:
„Máte dceru, já mám synka, —
požehnání dejme jim!

Purkmistrovic, — však to víme, —
po vašem jen touží jmění,
my však věru nemusíme
na nějaký hledět groš.
A náš Julek! v celé zemi
jistě jemu rovno není! —
nuže, ruku podejte mi, —
šťastnou bude Andulka!“ —

Mlynář celý udivený
s utajeným koktá smíchem:
„Jaká česť to, pane ctěný,
pro vesnické chudáky!
Jak že? k nám se snížit chcete?
toť by věru bylo hříchem, —
ta česť, — vy mně prominete, —
příliš velkou pro nás jest!“ —

Ale kde jsou mladí páni? — —
Ztratili se z pokojíka
beze stopy. — Z nenadání
venku zavzněl divý křik.
Jaký pohled! — Do nádvoří
četníků, hle, tlupa vniká
a na slunci jasně hoří
hroty jejich bodáků.

Stařičkého učitele
polapili. — Otázkami
dorážejí na něj směle.
„Kde tvůj syn je, pověz nám!“ —
Kantor jen se k nebi dívá. —
„Mlčíš? — Dobře! — Však my sami
najdeme ho, ať se skrývá
třeba v pekle nejhlubším!“

Mlynář vyšel. — Tisíckráte
všichni se ho stejně ptají:
„Kde že je? Kde ukrýváte
velezrádce bídného?“
Jenom krev se ve tvář hrne,
přemáhá se a hněv tají. —
Pan purkmistr hrůzou trne,
lékárníce omdlévá. — —

Noví hosté slídí všady,
všady vniknou bystrým okem, —
vyslídili párek mladý
v seně kdesi na půdě.
Pan lékárník rozpačitě
vzdychl v bolu přehlubokém, —
jeho Julek, zlaté dítě,
byl to s tlustou Barborou.

Barbora, ta děva milá,
po straně se bujně šklebí:
„Jakživa jsem nespatřila
takového hlupáka!
Jako stín se za mnou plížil,
vzdychal, oči zvedal k nebi,
jakoby mu prsa tížil
mlýnský kámen alespoň.

Na půdu se vedral za mnou,
sepjal ruce nenadále,
lamentaci přenáramnou
kleče spustil, chudáček.
Co chtěl? nevím na mou duši,
jen mi líbal ruce stále — — —“
„Dosti, dosti!“ obě uši
zakrývá si lékárník.

Jeho paní studem zmírá. —
Přítelkyně, — purkmistrová, —
těší ji a podepírá
s nekřesťanskou radostí.
Slova sladká na rtu chystá,
v prsou však tu víru chová:
Její Alfréd dozajista
hloupě tak by nejednal! — —

Kde je Alfréd? — Na nádvoří
zahléd mladou, snědou ženu
a juž touhou zrak mu hoří,
jako dravci lačnému.
Upřel na ni pohled smělý, — —
rád má někdy v lásce změnu, —
docela mu zevšedněly
fádní městské slečinky.

A ta žena! zjev to nový!
Přísné tahy v temné líci
a lesk jako sametový
v černém oku hlubokém,
hrdá hlava, čelo mužné
ducha sílu zvěstující,
pevná páž a boky pružné — —
„Zvláštní krása!“ Alfréd řek.

A on přec je znalec pravý
ženských vnad — a nezmate ho
ani pohled pohrdavý
z oka snědé krásky té.
„Marně svítíš černým okem!
já a bát se? nevím čeho!“ —
Juž k ní chvátá svižným krokem
s otevřenou náručí. — —

Vymkla se mu, — prchá před ním, —
v líci hněvu plápol živý,
ale ani slůvkem jedním
nezachvěl se její ret. —
„Nejsem hoden ani slova?“
mladý pán se z duše diví
a svou náruč po ní znova
roztouženě otvírá.

Takto Satyr v dávnověku
rozpřáh náruč na Dryádku. —
Snědá žena na útěku
spásný úkryt hledá kol.
V kolnu vběhla. — Pluhy, brány,
staré stroje v nepořádku
rezaví tu obetkány
hustou přízí pavučin.

V koutě tmavém starobylá
stojí skříň. — Jak uzřela ji,
mladá žena neztlumila
výkřik bujné radosti.
Rozechvěna k zemi klesá, —
oči se jí zalévají. —
Alfred pyšně nad ní plesá:
„Chytil jsem tě, ptáčku můj!“ —

„Vladimíre!“ zašeptala,
jakoby se sama lekla
jména toho, — krev se hnala
v její tváře ubledlé.
Sepnouc ruce v rozechvění
vedle skříně na zem klekla.
Vzdychla. — V témže okamžení
rozpukla se vetchá skříň.

Z jejích trosek kotouč prachu
pozvedl se. — O pět kroků
v pověrčivém skoro strachu
švarný Alfréd uskočil. —
Ejhle v troskách skříně puklé
blesky hněvu v černém oku
a na čele mraky shluklé
objevil se Vladimír.

Alfréd celý chvěl se před ním
a ve tváři zvolna bledl,
když Vladimír skokem jedním
octl se mu po boku.
„Alfréde můj! druhu z mládí!
jaký osud nás tu svedl?“ —
Alfréd zděšen nazpět pádí,
jektaje: „Toť Vladimír!“ —

Vladimír stál, hlavu sklopil,
mráz mu projel celým tělem,
za hlavu se šílen chopil
a usmál se jízlivě.
„Nad čelem mi kletba visí!
Hle, jak prchá před přítelem,
Alfréd, ten, jenž býval kdysi
nejmilejším druhem mým!

Každého můj pohled děsí,
ruky mé se soudruh bojí,
zoufalosť se jenom věsí
neodbytně v paty mé!“ —
Povzdech těžký zavzněl za ním.
Ohlédl se. — Před ním stojí
žena snědá. — S namaháním
poznal mladou uhlířku.

Slza jako krůpěj rosy
v brvách se jí perlou leskne. — —
Víte-li pak, na koho si
při tom vzpomněl Vladimír?
Na Andulku nad potokem,
na noc světlou, ticho teskné,
když se k dívčím nožkám skokem
v porosenou trávu vrh.

Anduličko, družko z mládí! —
Pode skrání jako příval
proudí, letí, vichrem pádí
upomínky z dětských let.
Ach, to nikdo nevypoví,
jak už tehdy rád ji míval,
když vlastnímu tatíkovi
kradl pro ní meruňky.

Když ji denně doprovázel
ze školy až do vrat mlýna,
nebo z houštin na ni házel
plné hrstě oříšků. —
Jasné je zas jeho čelo. —
Tone v dumách, zapomíná,
že to vše již uletělo
a nikdy se nevrátí. —

Plachý pohled snědé ženy
růžové sny však mu plete. —
Rozechvěn a udivený
rozhlíží se kolkolem. —
„Uprchněte! pro spasení!“
volá k němu, — „zahynete!
nejste tu ni okamžení
před slídily bezpečen!

Ach, ten Alfréd přivede je! —
Blíží se, — je slyšet hlasy, —
rychle odtud!“ — Jak se chvěje! —
Bezduch kráčí Vladimír.
Otázka mu na rtu zmírá:
„Kde můj anděl zlatovlasý?
Divný žal mi ňadra svírá. —
Proč mi ruky nepodá?

Snad i ona se mne štítí?“ —
Potácí se bez vědomí. —
Snědá žena okem svítí,
šeptá jenom: „Vzmuž se, vzmuž!“
Za sebou ho vleče mocí. —
„Jenom v sad! Tu keř i stromy
povstanou nám ku pomoci,
ukryjí nás ve svůj stín.“

Za nima křik rozlehá se, —
u nohou jim proud se pění. —
„Skok jen máme ku své spáse,
jenom rychle přes potok! — —
Svoboden jsi! V houští zcela
ztratíš se — —!“ — V tom okamžení
střelná rána zahučela
ode mlýna s ozvěnou.

Krátký výkřik ze zahrady
odpovídá, plný bolu. —
Dozněl. — Mrtvé ticho všady
jenom stromy šelestí.
Jediný jen lístek žlutý
vzduchem krouže padá dolů
s jabloně. — Ach, osud krutý
v prostřed jara uvadnout! — — —

Kolem sadu polní cestou
já jsem kráčel s těžkou hlavou,
těžkým krokem za nevěstou
s podivnými přátely.
S nebem vedlo černé peklo
o mé srdce válku pravou,
ke mlýnu mě srdce vleklo,
Brázda tlačil pozadu. —

Mužík s okem baziliška
po levici skloněn ke mně,
usmívá se, jako liška,
když ucítí dobrý lup.
Bílý stařec z druhé strany
ruku moji tiskne jemně, —
ale já jdu zadumaný
nevida a neslyše.

Z myšlének mě probudila
střelná rána. — V sadě, v šeru
houština se rozdělila
a v ní kmit se lidský stín. —
Podivná mne úzkosť svírá. —
Přísahat bych mohl věru,
ubohého Vladimíra
že jsem poznal neklamně.

Volám, stín však dávno zmizel. —
Kam? kdož poví, kde naň číhá
nový zápas, boj a svízel,
sklamání a zoufalosť? —
Průvodčí můj na levici,
svítí okem, hlavu zdvihá,
v zarudlé mu hraje líci
zlomyslný úšklebek.

Hle, kterak v něm ďábel krutý
prozradil se! myslím sobě. —
Hlédnu v pravo. — Uleknutý
o krok zpátky uskočím. —
Anděl v plném, zlatém svitu
velký, bílý, ruce obě
pozvedaje ku blankytu,
stojí po mé pravici.

Jizlivě se ďábel směje:
„Nechať prchá! Žíti musí,
aby v poutech beznaděje
jednou život proklínal.
Kroky jeho ďábel hlídá,
pokud cit v něm neudusí
sklamání a hlad a bída,
pro mou pomstu musí žít!

Bídník ten mi v cestu vkročil!
Pekla moci nechť se bojí!
Ó, jak rád bych ruku smočil
v jeho krvi bezbarvé!
Však ne! Žij! Jak kočka s myší
s tebou hrám. — Jdi, kletbu moji
vezmi však! — mne peklo slyší:
Budiž českým učencem!“ —

Pot vyvstává na mém čele:
„Smilování!“ — Ruce spínám.
„Smilování pro přítele,
přílišný to pro něj trest!
Učencem být! Českým k tomu!
s hrůzou jen si připomínám,
co to značí! — Běda, komu
taký osud přisouzen!

Stíhán zraky závistníků,
nikde neznám, — ve své vlasti
posměch klidit místo díků,
zvolna hlady umírat,
umučen být pro své snahy,
při tom vědět, — ó, té slasti? —
že mu na hrob pomník drahý
vděčný národ postaví, —

ach, toť hrozné! — Patou svojí
zdrť ho raděj v okamžení!“ —
Ale ďábel mlčky stojí,
smích mu jenom na rtu hrá.
V tom se anděl ke mně sklání:
„Kletbu pekla nebe změní, —
u boha je slitování, —
spasen bude přítel tvůj!“

Hněvem rudna ďábel vzkřikne:
„Však on brzy hlavu skloní!
mojí kletbě neunikne!“ —
Anděl jen se usmívá. —
Za ruku mne dále vede. —
U potoka, pod jabloní,
zakrývajíc líce bledé
leží mladá uhlířka.

„Žena ta ho vykoupila!“
anděl šeptá v zadumání,
„s jeho čela kletbu smyla,
zažehnala osud zlý.“ —
Bez pohnutí žena snědá. —
Zachmuřen se nad ní sklání,
zlehounka jí hlavu zvedá
mladý uhlíř — její muž.

Procitla a černé oči
zvedá k němu. Loket bílý
kolem hrdla jeho točí,
šeptá: „Drahý, odpusť mi!“ —
Rtem se dotkl její tváří. —
Usmála se. — V této chvíli
krásnou byla. Kouzlem září
svatý poklid z čela jí.

„Zpovídám se. Slyš mne!“ děla, —
„chci zemříti usmířena,
nepatřila tobě zcela
moje duše blouznivá.
Víš, pro koho v krvi zmírá
dobrovolně tvoje žena?
Pro přítele Vladimíra. —
Odpustíš mi, drahý můj?

Nekaboň se. V mojí duši
nenalezneš stínu viny —
a on — věru sotva tuší,
co se dělo v srdci mém.
Slzou oči tvé se ptají:
Zdali ještě někdo jiný
mimo tebe mohl v taji
pod mou hrudí místa mít?

Nikdo, věř mi! — Ale na dně
mého srdce jiskra malá
vznítila se v požár snadně
slovy tvého přítele.
Mohu říci beze rdění:
ano, já ho milovala
pro to dlouhé utrpení,
které snášel pro svůj lid.

Já jsem ctila jeho snahy,
žehnala jsem jeho práci, —
ó, vždyť vím, můj muži drahý,
žes ty cítil podobně.
On směle jde v nové boje,
třeba věděl, že vše ztrácí, —
život svůj a štěstí svoje
obětoval národu.

Ducha svého zlato klade
v oběť vlasti. — Ó, kdo poví,
mnoho-li to srdce mladé
ještě chová pokladů?
Pro svůj národ žíti musí,
půjde, jako prorok nový
mezi lidem! — Neudusí
jiskru ducha okovy!

Věřím, že on jistě bude
apoštolem svému lidu,
jedním jeho slovem všude
nový život vypučí.
Bude, možná, bloudit světem
tupen stíhán, bez poklidu,
ale jako orel letem
pozvedne se k obloze.

Duchem mocným vládne všemu,
vznešený jak anděl boží, —
čím já bídná proti němu?
jenom červem ve prachu!
Zmírám, — on však žíti musí! —
Cítím, bolesť má se množí,
smrti dlaň mne zvolna dusí, —
ale on, on musí žít! —

Polib mne, můj muži drahý, —
jemu dones požehnání,
modlím se, by jeho snahy
podporoval věčný bůh!“
Chvatem prchá její síla,
těžká hlava v zad se sklání, — —
na ňadrech se objevila
z rány skryté čerstvá krev.