Pohádka z naší vesnice/Epilog

Pohádka z naší vesnice Karel Leger
IV.	Epilog

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka z naší vesnice
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Pohádka z naší vesnice. Kolín: Josef Kárník, 1883. s. 95–103. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Leta vichrem ulétala. —
Přišla zima, kruté mrazy. —
Slavná obec kácet dala
u nás hájek poslední.
Zavátá je víska naše,
dým se jenom nad ní plazí,
havranů jen hejno plaše
poletuje po návsi.

Osaměle týdny celé
blaze žijem u své ženy,
nebo v krčmě u korbele, —
nerušeni pranikým.
Jenom někdy, — jak se hodí, —
přijde tulák unavený, —
ze Skuče k nám ševci chodí,
kritikáři z Moravy. —

Sedím doma u své žínky,
milé teplo z krbu sálá, —
kouřím z dýmky, — upomínky
oblétají hlavu mou.
Klidný jsem, mně přálo nebe, —
všechno mám, — buď bohu chvála! —
Andulku svou vedle sebe,
Anduličku v kolébce. —

Stmívá se. — Ó, chvíle blaha!
děcko spí a klidně dýše,
na mé rámě žínka drahá
klade svoji hlavinku.
Na dvéře v tom klepá kdosi. —
Mužík malý vešel tiše,
s rudých vousů v kapkách rosy
rozhřátý mu kape sníh.

Balík, jejž nes pod ramenem,
na zem před nás náhle spouští,
skuhrá, chraptí divným stenem:
„Račte koupit, pane můj!
Z města rovně, bez umdlení
k vám pospíchám sněžnou pouští, —
hleďte, mám tu k předplacení
nejnovější „Blahověsť“. —!“ —

Z krbu na něj padla záře. —
Poznal jsem ho. — „Ďáble!“ vzkřiknu —
Úsměšek mu zkřivil tváře, —
pokrčil jen rameny.
„Dobrou paměť máte, pane! — —
Smutný čas! — Ať kam chci vniknu,
nikde se mi nedostane
ani trošku výdělku!“ —

„Ďáble, ďáble!“ volám k němu,
„jak jsi sešel neskonale!“ —
Ďábel na to: „Konec všemu! —
Račte koupit „Blahověsť“?
Nepřálo mi nikde štěstí, —
byl jsem ďáblem, — teď jsem ale
kolportérem „Blahověsti“, —
račte se jen předplatit!

Ďáblem být se nevyplácí, —
nikdo nechce věřit v peklo,
ač je lidé, ubožáci,
mají dávno na světě.
„Blahověsť“ jen věří posud,
píše, až by srdce změklo,
hříšníků když líčí osud, —
jen se račte předplatit!“ —

„Nech si, ďáble, svého zboží, —
však to víš, — jsou velké daně,
výdaje se stále množí,
kroupy bijou každý rok.
Pak — zas budu brzo křtíti — —“
Ďábel na to mna si dlaně:
„Račte se jen předplatiti,
lacinější bude to!“ —

„Však teď nechme kolportéra, —
buď zas ďáblem, starý brachu! —
Jako bychom teprv včera
viděli se naposled,
na tvé kousky pamatuji,
když jsi lidem ku postrachu
z pekelných se vybral slují
pro zábavu v naši ves. —

Jak se časem všechno mění!
tehdy, lásku v bujné hlavě,
žil jsem jako v polosnění,
milostné jsem verše psal.
Teď mám ženu a to děcko — —“
Ďábel praví usměvavě:
„Abyste měl ale všecko:
předplaťte si „Blahověsť“!“ —

„Za větrem teď žiju klidně,
v bázni boží platím daně,
spravuju se očividně,
nedbám, jak se točí svět.
Nic mne z klidu nevyruší, —
jenom někdy vnikne maně
upomínka v moji duši
a pak — chvílku přemýšlím.

A tu vidím v duchu znova
ubohého Vladimíra,
který mocí tvého slova
hrozný osud musí nést.
Ó, snad nyní v dálném kraji,
bídou, hladem zvolna zmírá,
marnou prací hyne v taji,
nepochopen, nepoznán!“ —

Zachechtal se ďábel divě,
starý hněv mu hledí z tváře,
„Soudíte, můj pane, křivě
o mě, ďáblu ubohém.
Slovo moje pára pouhá!
Vladimír teď blahem záře
kletbě mé se jenom rouhá,
ověnčený vavříny.

Chtěl jsem ztrestat jeho pýchu,
připravit mu osud krutý,
aby tajně zmíral v tichu,
jako český učenec.
Ať klnu však sebe více,
on mi unik nedotknutý. —
Učencem je českým sice,
ale — píše německy.

Celý svět ho za to slaví,
prsa jeho kříže kryjí,
za živa mu Češi staví
drahocené pomníky. —
A já chránil jeho žití,
vymoh jsem mu amnestii,
aby mohl okusiti
plnou měrou pomsty mé! —

Vřelou láskou plápolala
jeho duše. — Jak jsem plesal,
ku oltáři když se brala
s jiným jeho Andulka!
A on, — on je rekem věru,
pod tou ranou málo klesal.
Řekl: „Proč bych kariéru
měl s ní sobě pokazit?“ —

A tak se mi vede všady. —
Bloudím světem bez pokoje,
abych nekles někde hlady,
prodávám teď „Blahověsť“.“ —
Ďábel zakryl sobě oči. —
Kolem hrdla žínka moje
bělostný mi loket točí
s roztomilým úsměvem.

Polibkem a dlaní hebkou
s mého čela honí vrásky, —
s jakým štěstím nad kolébkou
oba jsme se sklonili!
Ďábel dlouho hleděl zticha
na to blaho naší lásky, —
přešlapuje, těžce dýchá,
divné zvuky vyráží.

Šeptem praví: „Štěstí, štěstí!
nesmím vám ho rušit více,
půjdu se svou „Blahověstí“
pro kus chleba o dům dál. —
Ještě prosím,“ — dodal plaše,
smutek hleděl z jeho líce, —
„dovolte mi děcko vaše
naposledy spatřiti!“ —

Nad kolébkou tiše, němý
dlouho stál, pak z nenadání
odvrátil se. — Zdálo se mi,
že mu slzou vlhnul zrak.
Beze slova vyšel z chaty. —
Žínka ke mně blíž se sklání, —
kolem šero, poklid svatý,
v krbu hoří jiskry jen.

V náruč svoji žínku svírám,
v jejím oku svítá nebe, —
s jakým blahem mlčky zírám
v Andulčinu kolébku! —
Sladce dřímej, drahé dítě,
naše láska hlídá tebe,
zlatým křídlem zastíní tě
andělíček, strážce tvůj!