Pohádka z naší vesnice/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pohádka z naší vesnice
Autor: Karel Leger
Zdroj: LEGER, Karel. Pohádka z naší vesnice. Kolín: Josef Kárník, 1883. s. 48–70.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Šírá pole, na nich řepa,
suché stromky u silnice, —
příroda tak velkolepá
jenom u nás jeví se.
Nenajdete romantiky
v našem kraji. — Však tím více
máme židů — továrníků
a okresních přirážek. — —

Po silnici zaprášené
od dědiny přímo k městu
lékárník se suchý žene
s boubelatým purkmistrem.
Vzpomínají s bídou mnohou,
jak jim spletlo víno cestu, —
vyspali se pod oblohou
v nedalekém úvoze.

Skřivánek a slunko ranní
ze snů libých vzbudily je, —
domů přijdou na snídani,
ale jaká bude dnes?
U vrat jistě žena čeká, —
mračno, které bouři kryje. — —
Snídaně se dneska leká
purkmistr i lékárník.

„Bůh ví, co nám zmátlo hlavy!
vždyť to víno u faráře —“
lékárník náš v dumách praví, —
„kalná voda bylo jen!“ —
A purkmistr trochu bledý
baculaté hladí tváře:
„Neuřkla nás naposledy
farářova kuchařka?“ —

Těžká hlava klesá k hrudi,
v mozku třeští výpar vína,
třesoucí se nohu pudí
tajné kouzlo do běhu.
Stalo pak se v onu chvíli,
když se hnali kolem mlýna,
že se oba zarazili
a pozvedli hlavy své. — —

Klepal mlýn a potok šuměl
a květ padal v jeho vlny, —
lékárník hned porozuměl
kráse toho obrazu.
„Hezký mlýn! ba věru!“ řekl,
„a mlynář má měšec plný — —“
A purkmistr podotekl:
„K tomu dceru na vdaní!“

I stalo se v tuto chvíli,
že se náhle lebky obou
neobvykle zatřpytily
jasem nové myšlénky. —
Na hruď zase hlava klesá,
ale na rtu stejnou dobou
úsměv hraje, — srdce plesá
jako ve snu blaženém.

Procitli a jeden hledí
s podezřením na druhého, —
však co myslí, nepovědí, —
mlčky dál se plahočí. —
Ranní slunko bledne, hasne. —
Kotouč dýmu šedivého
na obloze modrojasné
objevil se před nima.

Důkaz to, že nedaleký
jejich cíl a krátká cesta
dovede juž naše reky
do náručí manželek.
Bez toho teď právě sedá
ku poradě výbor města
a purkmistra marně hledá
po hospodách policajt. — —

Šťastnou cestu! — — Na obzoru
dým se táhne. — To se kouří
z hlavy pánům ve výboru
a z půl kopy továren. —
Dál a dál se nebe šeří, —
slunko v dýmu zraky mhouří,
ospale, jak po večeři
nad mou básní čtenářka. — —

Od pokraje temné chmůry
pomalu se odděluje
bílý mráček, jak by s hůry
holubička letěla. — —
Kolem něho kruh je zlatý —
Ej, to pánbůh na něm pluje
a pozadu Petr svatý
za koneček drží se.

Plují volně nad krajinou,
skřivánkové s nima letí,
po obloze mráčky plynou
plny malých andílků.
A kudy se větrem nesou,
vše si padá do objetí, —
třeba s kyprou baronessou
hubeňoučký komorník. —

Starou hlavu pán bůh zvedne,
kol a kolem žehná kraji,
vlídným okem k zemi hledne,
blaženě se usmívá.
A kam hledne, v okamžení
skály květem zarůstají,
v osetém se poli mění
rolníků pot ve zlato. —

Hledí pán bůh dolů k zemi. —
„Hu! v tom kraji jako v hrobě!
Ani píseň! — Lid je němý
nebo zpívat zapoměl?
Je tu jako v sídle smutku,
nechci ani věřit sobě, — —
Petře, Petře, je to vskutku
muzikantů otčina?“ —

Petr na to: „Jsou to Čechy!
a ten národ posud umí
svoje touhy, vzdor a vzdechy
tónem huslí vylévat.
Zpívat ale? — v tom je změna, —
slovo na rtech každý tlumí, —
pro Čechy je povolena
hudba jen a — myšlénky.“ —

Jako na vzdor řeči jeho
sladká píseň letí z dola. —
U vrat mlýna hezounkého
zpívá mladý krajánek.
„Ó, ta píseň! — Poklad pravý
českých srdcí!“ pán bůh volá. — —
„Arie to,“ Petr praví
„z operetky francouzské!

Píseň lidu? — Kam se děla?
Lid jí nezná, nepochopí,
zavržena odletěla
do daleka z otčiny.
V cizí dáli zvolna zmírá,
horkou slzou často kropí
zlaté laury, které sbírá
po evropských salonech!“ —

Smutně pán bůh hledí k zemi. —
Pod ním dole ve hluboku
za topoly, za olšemi
neúnavně klepe mlýn.
Mlynářova husa hbitě
pluje s dětmi po potoku, —
pán bůh při tom okamžitě
vzpomněl na mou Andulku.

Zahovořil: „Petře milý!
duchové zlí tajně v noci
zahubit se pokusili
zlatovlasé děvčátko.
Poraď nyní, jak ho máme
nazpět vyrvat z jejich moci?“ —
„Stará bájka! Nu, to známe!“ —
Petr na to, — „Vdáme ji!“ —

„Staň se!“ pán bůh praví slavně. —
Bílý anděl letí dolů,
aby hledal neúnavně
pro Andulku ženicha. — —
S pánem bohem Petr svatý
po obloze plují spolu,
odnáší je mráček zlatý,
daleko z Čech, — daleko!

Za hory a tmavé lesy
prozřetelnosť prchla boží,
zbyly u nás v divé směsi
jenom strasti všeliké.
Nevšíml si pán bůh milý,
jak se dole bída množí,
jak se u nás rozhojnily
v každé louži pijavky. — —

A když pán bůh doma nebyl,
v kantorově chýži chudé
pomalu se uvelebil
nevítaný věru hosť.
U okénka kantor vzdýchá,
pláčem rudne oko vlídné, —
v koutku jizby v temnu zticha
sedí kmotra Zoufalosť.

Patří kantor zamyšlený
ke mlýnu, kde potok svítí,
zdá se mu, že z bílé pěny
svůdně kývá rusalka.
Bělavou mu kyne dlaní:
„Starý, pojď se u mne skrýti;
V náruči mé tebe ani
exekutor nenajde!“

Zachvěl se. — Ó, snad se leká!
Peklo víří v jeho lebce,
stírá pot a okem těká
nepokojně po jízbě. — —
Chudá jízba, — holé stěny,
malá Lidka na kolébce,
nad kolébkou zavěseny
staré housle dřímají.

Utišil se, — sotva dýše,
nad kolébkou hlavu chýlí,
po tváři mu zlehka, tiše
padá slza jediná.
Slova dusí tajná muka,
ret se jenom chvěje chvíli, —
jakby maně — suchá ruka
sahá zvolna po huslích.

Jak je přitisk ku své hrudi,
zachvěly se struny lehce,
tajemný tón v nich se budí
každým srdce pohnutím.
S tónem tón se v píseň pojí, —
ach, to srdce ustát nechce,
bije stále v nepokoji,
v tempu stále divokém.

Ach, to srdce přepodivné
jaké písně skládat umí!
Divno, jestli neobživne
pohřbená v něm naděje!
Jenom hlavou kantor kývá,
struna v taktu lká a šumí, —
dojemně tak sotva znívá
o boží hod na kruchtě.

Vzpomínka se v duši dere, —
v jeho hlavu ustaranou
jakby trny tisíceré
vrážely se pomalu. —
Klesly husle, — prchá síla, —
jenom slzy dále kanou. —
V kolébce se probudila
s usmíváním Lidunka.

Sklonil se k ní kantor hbitě,
zulíbal jí čelo snivé, —
v paruku mu smavé dítě
při tom ručky zaťalo. —
V jedné páži drahé děcko,
v druhé husle švítořivé,
lká a kvílí: „Všecko, všecko,
opustilo navždy nás!

Žena prchla za svitání.
Ušla, aby neviděla
kmotru Bídu s holou skrání
a své dítě hladové.
Bůh jí odpusť!“ — kantor šeptá,
ve skráni vře krev mu vřelá,
chvílemi se v duchu zeptá:
„Kde je asi pán bůh dnes?“ —

A zas hledí zamyšlený
v dálku, kde se potok leskne,
kde rusalka z bílé pěny
měkkou dlaní kyne mu.
V podivné se noří snění. —
V celé chatě ticho teskné,
jenom dítě v dovádění:
„mama!“ šeptá vesele.

Z nenadání rychlé kroky
zaduněly v pusté síni. —
Švarný mladík, černooký
objevil se na prahu.
Švarný jinoch, trochu bledý,
vousy tmavé ret mu stíní
a na čele vidět sledy
mnohých bouří zažitých.

Rozlehl se výkřik dvojí,
na kolena mladík klesá,
otce pojal v náruč svoji
s Lidunkou i s houslemi.
Ve strunách to zazvučelo
a dvé srdcí v tichu plesá,
Lidunka jen mračí čelo
a nabírá moldánky.

Na kolenou syn se chvěje:
„Otče, dej mi požehnání!
Prchám z vlasti bez naděje
z velezrády obviněn!“ —
Stojí otec bez pohnutí,
hluboko jen hlavu sklání,
k trpkému se smíchu nutí:
„Počkej, půjdem pospolu!

Žebrákem jsem, hochu zlatý —“
a po jizbě okem bloudí,
„za chvílku mne z této chaty
bez milosti vyženou.
Pozdě plakat, — škoda vzdechů, —
nějak bude, — bůh to soudí! —
zůstanou mi pro potěchu
husle mé i Lidunka!“

Slza rosou duši zpráhlé, —
obadva se rozplakali. — —
V tom se rozleh venku náhle
pronikavý, ostrý hvizd.
Chvějící se mladík vstává
a krev se mu k hlavě valí.
„S bohem, otče, soudruh dává
výstražné mi znamení!

Jediný mně přítel zbývá,
mladý uhlíř, chudý, prostý,
v boudě svojí on mne skrývá
a na cestě provází!“
Nedořekl, — celá víska
od pasáka do starosty
kvapí k chatě, — jasně blýská
pod okny dvé bodáků. —

Zmeškáno! — Juž nelze ani
o útěk se pokusiti,
na prahu zní rachot zbraní, —
odtud není východu! —
„Dobrý bože! dej mi radu!“
ach, co otec chudák cítí!
Ha, teď uzřel v koutě, v zadu
starobylou velkou skříň.

Hrdinské to sice není,
ale rek můj v této skříni
ocítil se v okamžení
zavřen na dva západy.
Stařec hledí z okenéčka. —
Divý hluk se vzmahá v síni
a na dvoře židů smečka
nedočkavě láteří.

Zesínavěl kantor celý
a to srdce v prsou bolí.
„Hle, krkavci přiletěli,
cítí čerstvou mrtvolu!“ —
Suchý písař vedle dveří
jakás akta v rukou žmolí,
odhaduje, okem měří
každý trám a každou lať.

Kosti holé místo tváří
ohlodané dlouhou mukou, —
vlhkým leskem zrak mu září
pod čepicí úřadní.
Přepodivně klátí tělem,
záda shýbá, hází rukou,
na rukávě ošumělém
slunka svit se odráží.

Tlustý Mojžíš kráčí za ním,
elegantním krokem stoupá,
libovonným vzduchem ranním
lacino se opíjí,
s prsteny si chlubně hraje,
rozkošně se v chůzi houpá
do červánků pozvédaje
požehnaný orlí nos.

Žvaní, div mu ústa stačí,
smavě špulí rtíky svoje,
vznešená se pýcha zračí
v každém jeho pohybu.
Jenom trochu nepříslušně
levé rámě skloněno je,
jakoby ho hnětla krušně
kdysi mošna žebrácká. — —

Dražba počla jménem práva. —
Četníci dva chatu střeží,
tenký písař vyvolává,
žid zadarmo kupuje. —
O skříň hlavu opíraje
starý kantor dýchá ztěží, —
líbá husle, — hraje — hraje
naposledy Lidunce.

Vyrvali mu všecko, všecko —
ba i husle! — a žid jeden
zakoupit chtěl i to děcko
pro německou kulturu. —
Ale o skříň nečekaně
zarputilý boj byl sveden, —
zabloudil sem totiž maně
pantatínek ze mlýna.

Zachránit chtěl učiteli
aspoň chatu roztrhanou, —
zatím ale z něho dřeli
poslední už halenu.
Pantáta si zakryl oči. —
Skříň tu jenom zbyla stranou,
provrtána červotoči,
nedobytně zavřená. — —

Ha! mne náhle jímá hrůza,
pero se mi v rukou vzpírá,
kdo to slyšel, aby Musa
měla dražbu opěvat? —
Kéž bych mohl pro své básně
najít v Čechách bohatýra,
jenž by rubal vrahy krásně,
jako Brunsvík nebožtík!

Kéž by mohly verše moje
válečnými zpěvy hřímat,
naplněny rykem boje
a duněním palcátů. —
Pěl bych jako Tyrtej slepý, —
ale komu? — Nechme dřímat
palcáty a staré cepy
uzavřené v Museu.

Ah, kde najdu k epopeji
u nás látku? — Pěvci naši
jako vlci vycházejí
lapat nové motivy. —
Však teď našli pramen zpěvu.
Sedí v Tatrách u salaší,
hrajou bratrům pro úlevu
na cymbál i na husle.

V Tatry zalét orel smělý
opojený vzduchem ranním,
v červáncích se potápěly
mocné jeho perutě.
Uzřeli ho vrabci z dola,
v celém hejnu ruče za ním
vydali se. — Hejže, hola! —
Slovačino ubohá! — —

Počínám se trochu chvěti. —
Jestli vrabci za ta slova
na má pole hejnem sletí
a pšenku mi vyzobou!? —
Odvahu než k písni ztratím,
do vsi k nám se vraťme znova. —
Hleďte, mlynář koupil zatím
žurnalistu ve skříni.

Starý kantor vyšel z chaty,
jeho srdce tuhlo mrazem,
jakoby had jedovatý
ve hruď se mu zahnízdil.
Tah se nehnul v jeho líci, —
vlhké oči sklopil na zem,
v loktech tiskna Lidku snící
bral se v dálku bez cíle.

Po mezích se bludně plíží,
ani oka nepozvedna,
každým krokem však se blíží
k blankytnému potoku,
kde ho víla volá k sobě
pod olšinou sama jedna,
sněhobílé páže obě
otvírajíc k objetí. — —

Po kamení proud se žene,
vlnky tančí bujným skokem, —
dvě hrdličky vyplašené
přeletují po břehu.
Jedna bílá, švitořivá,
svěží, mladá, s modrým okem —
do stínu se druhá skrývá,
snědá, mračnu podobna. —

Potkala se s učitelem
Andulička mlynářova, —
její družkou s chmurným čelem
byla snědá uhlířka. — —
Však teď s bohem holubičky, —
mne zas volá práce nová, —
pod ochranou Anduličky
ponechávám kantora! —

Nechať bílou ručkou svojí
uhladí mu čelo siné,
úsměvem ať upokojí
jeho srdce raněné. — —
Povinnost mne volá jinam,
musím jít, kam Musa kyne, —
příliš dlouho zapomínám
na hrdinu básně své.

Po návsi, hle, rek můj kráčí,
hlavu vzhůru, dole nohy. —
Jde a jde, — ach, je to k pláči! —
rovnou cestou k hospodě.
V koutku sedne, korbel zvedne. —
Kdo to? kdo to? ptá se mnohý. —
Tvář mi studem tajně bledne, —
s odpuštěním: — to jsem já!

Ano, já jsem, moji drazí,
rekem v tomto poematě,
do propasti než mne srazí
neúprosná kritika.
Osud můj mně jinak nedal. —
Ale věřte svatosvatě,
po Čechách jsem marně hledal
většího dnes hrdinu. — —

V temném koutku odpočívám,
srdce moje zatruchlilo,
do konve se statně dívám
ponořený v myšlenky. —
V kantorovu šel jsem chýži, —
ale tam již prázdno bylo,
kolem ní se jenom plíží,
mna si ruce, hebrejčík.

Kde je přítel žurnalista?
a kde starý otec jeho?
co jim osud dále chystá?
možno-li jim pomoci?
Marně hledám odpovědi,
dumám, až mne z toho všeho
bolí hlava, oko hledí
do korbele hloub a hloub.

Naproti mně v hustém dýmu
pije spolek baráčníků,
divné věci vypráví mu
náš ponocný Holeček.
Černou Horu, — sám tak praví, —
spasil v jednom okamžiku,
Turkům rubal krutě hlavy,
za živa je skalpoval.

Po devíti jen je kosil,
šířil hrůzu, kamo vstoupil,
až sám kníže prý ho prosil,
aby zase domů šel.
A že zemi vytrh z bídy,
na nadraží pro něj koupil
jízdní lístek čtvrté třídy
a poslal ho rovně k nám. —

Inu, co svět světem sluje,
nikdo nezřel také divy,
o jakých nám vypravuje
náš ponocný Holeček. —
Naslouchají druzí lačně,
s nedůvěrou ústa křiví, —
ale okem posměvačně
ke mně často zabloudí.

Pohled jich mne ve tvář pálí, —
rozumím, co asi značí! —
Myšlénky mé bloudí v dáli,
kdes u drahé Andulky.
Ubožátko, dobré dítě,
pomluva ta zmije dračí,
hnusným bahnem pokálí tě,
nešetří ni poupěte!

Zraky se mi zakalily. —
Podivný je lidský osud!
Mimovolně, — bože milý! —
sám se cítím vinníkem.
Kmotra Brázdy krutá slova
v uchu zní mi jasně posud,
a já slyším znova, znova:
Ty jsi všeho příčinou! —

A přec na mě dozajista
ani za mák viny není —
láska moje byla čistá,
mírná jako beránek.
V ňadrách oheň, slzy v oku
zvedám korbel bez umdlení. — —
Z nenadání po mém boku
hosté dva si přisedli.

Z levé strany ke mně sedl
mužík s okem baziliška,
kdykoli mně ve tvář hledl,
zachvěl jsem se do duše.
Zlobou se mu ústa chvěla, —
v jeho ruce plná číška
a v ní jako krev se rděla
tmavorudá pálenka.

Bílý stařec s pravé strany
snivým okem hledí ke mně,
jeho pohled zadumaný
maně budí důvěru.
S čela jemu hvězda září
a hlas na rtu zvučí jemně,
ustavičně v jeho tváři
polodětský úsměv hrá.

Jeden v levo, v pravo druhý
křičí, co jim hrdlo stačí,
vedou o mne zápas tuhý,
tahají mne sem i tam.
Co mi chtějí, těžko chápu. —
Bože můj, vím, co to značí,
když někoho do svých drápů
dohazovač polapí!

A mne dva tu polapili,
srdce mají na jazyku,
rvou se o mne, ze vší síly
sedmou svátosť velebí.
Namáhám se porozumět
tomu ruchu, tomu křiku,
v uchu však jen slyším šumět
jedno jméno: Andulka!

Zvedám korbel, hledím ke dnu,
cítím, jak mi srdce buší, —
ah, to zná jen píseň jednu,
starou píseň o lásce.
S pravé strany, s levé strany
neustále zní mi v uši:
„Pospěš, hochu zadumaný,
v měkkou náruč Andulce!“

Marně slzy tajím v oku. —
Vstanu. — Jako pijavice
s každé strany mého boku
dohazovač chytí se.
„Můj jsi, můj!“ tak křičí oba,
„nezdráhej se, hochu, více!
Se mnou pojď, je vhodná doba,
čeká na tě Andulka!“

V mozku trošku chmeloviny,
ale v ňadrách více lásky,
pro půvaby Andulčiny
korbel svůj jsem opustil.
Duše moje touhou práhne,
kráčím v dumách, bez otázky,
za každou mne ruku táhne
dohazovač nelidský.

„Pojď jen se mnou!“ jeden volá
a ten druhý hučí temně:
„Nevěř mu, to lež je holá,
zavede tě bůh ví kam!
Nech ho, já sám povedu tě!
Ke mně pojď!“ — „O ne tak, ke mně!“
Oba však mne vlekou krutě
stejnou cestou do mlýna. —

Kmotr Brázda z nenadání
zastoupil nám v poli cestu.
„Jářku, tento, kam pak, páni,
utíkáte z hospody?“ —
Oni dva mu na to řekli:
„Jdeme s hochem pro nevěstu!“ —
A kmotrovi ihned tekly
z oka slzy radosti.

„Já to říkal, na mou duši,
dobré srdce že máš, hochu!
Nu, však se to také sluší:
Nejprv svatba, potom křest!“ —
Hned mne chopil za ramena:
„Bázlivým jsi ještě trochu, —
však to bude hodná žena!
Jenom hajdy! do mlýna!“ —

A tak si mne vlekli spolu. —
Jeden z nich byl anděl boží,
kterého bůh poslal dolů,
aby provdal Andulku.
A druhý byl ďábel z pekla,
který zlo jen všude množí. —
By pak oběť neutekla,
kráčel Brázda pozadu.

Odporovat možno není,
vždyť i srdce věčnou mukou
zkolébané v divné snění
ku předu mne pobízí.
Oddán v ruce Hospodina,
půjdu, třeba s holí v rukou
čekal na mne u vrat mlýna
nejhroznější kritikus.