Pohádka máje/VIII.

Pohádka máje Vilém Mrštík
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 240–262. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kde byly ty časy, kdy Helenka léhala s příjemnou myšlénkou, vstávala s překrásným snem! Teď noci ji mučily, bála se dne.

Druhý den po slavnostech na ostrovačické faře, — ráno už slunko jasně svítilo a Helenka posud se nehýbala, posud skrčená na svém lůžku hlavu svou tlačila ku zdi. Celou noc nespala, celou noc probděla, tři hodiny odkukala žežulka a posud ani nezdřimla, na lůžku sebou zmítala, hned na pravo hned na levo překládala mladé svoje údy a celá zoufalá zase na znak se převracela, horkými rty vzdechy vysýlajíc do černé tmy. Šíji měla rozhalenou, na prsou jí ležel jeden pletenec vlasů, druhý pomačkaný, rozcuchaný se jí vyhříval pod levým ramenem. Hvězdy už pohasínaly, nebe bylo bledé, s polí hlaholil už skřivánek a Helenka teprv usínala vysílena bezesnou nocí… A snilo se jí v polodřímotě, že jakýsi jinoch přišel k ní, ruce měl sepjaté a prosil ji, aby nechala hněvu a dovolila mu, jen na chvilku by zůstat mohl s ní. Chtěla vykřiknouti a nemohla — na hrudi jí ležel ohromný mrak — Čelo jí ovíval chlad, bílá holubice jakoby lítala kolem ní a žalostně plácala svýma křídloma.

Když se probudila, bylo jí těžko na duši.

Vstala, sedla na lůžko a rozbírala podivný sen.

Hlava ji bolela, oči pálily, nohy měla těžké jako z železa.

„Bože spravedlivý!“ sepjala ruce sama nad sebou, zavěsila se jimi o pelesť postele a schýlivši hlavu upřela oči do prázdna. Jen co se to s ní děje — co se to s ní děje? Svět se s ní zatočil a když vstala, tak tak že se zachytla stolku a nepadla na zem.

Vedle stála židle, klesla na ni. Ruce jako bez vlády jí padly do klína, prsa krátkými, nepravidelnými, jako přitlačenými vlnkami zvedala jemňoučké krajky její košilky. A smutno, smutno jí bylo jako posud nikdy — Vlasy v nepořádku splývaly jí po spáncích prosvitajících modravou tkaninou žilek. Obraz utrpení, jen ho položit do hrobu.

Vzpamatovala se, udělala několik kroků a smutná přisedla k oknu. Všechno se venku třpytilo, slunce vysoko stálo nad lesy — z okolních vsí sezváněli na mši. Otevřela okno, příjemný, jarní vánek ovanul jí tvář, teplé slunko položilo se jí na rozhalenou šíji. Pod myslivnou crčely perličky, na střeše dudlali holubi broukavými tony, kdesi nad kůlničkou zpíval drozd. V tiché bolesti vzpomněla si na včerejší den.

Umyla se ve tvrdé vodě, oči přetřela mokrou šatkou a šla se podívat do zrcadla. Byla hrozně zbědovaná. Nikdy by nebyla věřila, že ji tak zkrušit může jediná noc. Bílá jako křída víčka měla namodralá a rty bledé jako bez krve.

Ani koupat se dnes nešla, bylo pozdě už a cítila, že by nesnesla dnes ledové lázně Obravy.

Bylo už devět hodin, když vešla do světnice. Polesný dávno už byl v lese, Marta poklízela v kuchyni. Třikrát byla za Helenkou v pokoji, je-li vzhůru, a třikrát se vrátila s nepořízenou; když přišla po čtvrté, všimla si rozpálených jejích tváří, přistoupila tiše k ní a rukou se dotkla horkého jejího čela. Po špičkách vykradla se zase z pokoje, přitiska dvéře a čekala, až se chuderka probudí. Právě zametala, v tom do kuchyně vešla Helenka. Lekla se jí skoro. Stála na prahu jako duch. Ruku jednu zalomenou měla za hlavu, druhou se prohýbala v kříži, ve tváři nesouc výraz vnitřního utrpení. Marta dobře si jí všimla, ale neřekla nic. Jen se tak ohlédla kolem sebe, odložila koště a nesla Helence snídaní — — —

Ale Helenka jakoby hledala ztraceného dne. Nemluvila, jen přecházela s místa na místo a nikde pokojného koutku najít nemohla. Sedla ke stolu a mrzelo ji jíst. Marta mínila, to že neznamená nic dobrého.

To Helenka sama cítila a odebrala se zas do svého pokoje.

Ale byla tam jen chvilenku, ihned vyšla zase do světnice, odtud zpět a tak z pokoje do pokoje bloudila celou hodinu a nevěděla, co si počít nudou a tesknotou. Chtěla poklízet ve svém pokoji, ale všecko jí padalo z rukou, ba ani pomodlit se nemohla jako jindy… A tak nechala všeho a oddala se vniterné jakési tuposti, které posud neznala. Do ničeho se jí nechtělo, nic ji nebavilo, každá maličkosť jí působila lítosť. Vzala do rukou knihu a nevěděla, co čte, mluvila s Martou a neslyšela, co jí Marta povídá, sáhla po čemsi rukou a neviděla to. Šití prudce odhodila od sebe a nejraději by byla sedla, složila ruce, zavřela oči a spala. Ale ani to nemohla, už napřed věděla, že neusne.

„Ach. to je hrozné, jak je protivný takový život —“

Konečně se rozhodla, vyšla na dvůr a svolala slípky. Ale nemluvila na ně jako jindy, jenom si sedla na stoličku přistavenou ke zdi a dívala se, jak u nohou jí slepice zobou ječmen. Hlava i nohy posud ji bolely, jen oči jí polevily a prsa. Černá jedna slípka s bílou chocholkou došla k ní, zobla dvě tři zrnka pod nohou, podívala se na ni, zašvířila žalostným jakýmsi hláskem a pozdvihnuvši jedno ze svých křídel, zatřepotala jím, přešloupla s jedné nohy na druhou a ubírala se od ní dál. A Helenka dívala se, nedívala, slyšela a neslyšela, mrtvě hleděla před sebe a jen jako úkradkou povzdychla si k sobě, aby ji v kuchyni neslyšela Marta. Tváře posud měla jako z mramoru, ruce z vosku a jen v modrých zřítelnicích očí jevilo se trochu života — — — Po těle probíhal jí mráz.

Řekla Martě, že se půjde projít. Marta sama jí přinesla šál a malý košíček, vyložený živě nachovou látkou. Měla v něm své ruční práce. Helenka šla, ale ne do zahrádky, jak po snídaní měla ve zvyku, zahradou vyšla k potoku Obravě a odtud se ubírala k lesu. Na cestě se zastavila a rozhlédla se po bílém, šírém světě, po zelených polích, žlutě kvetoucích lučinách dolů až k mlýnu, kde vysoké topoly vroubily rybník. Podél cesty, která od myslivny vedla k mlýnu, jakési děvče v modré sukni a s červeným šátkem na hlavě páslo krávu. Sedělo v trávě a rukou potahujíc dlouhý napjatý provaz, zády obráceno k mlýnu, rukou proti slunci clonilo si oči a přes pole hledělo na zamodralé vrchy ostrovačických lesů. V polích pracovali lidé. Z dálky za obzorem slyšeti bylo zvony —

Helenka chvíli se dívala po zelených prostorách nížících se kopců a chvíli zalétla pohledem ku tmavým hřebenům lesů, které se obzorem vlnily až k nebi. Ale i to ji omrzelo, nohy jí klesaly, unavena zastavila se na břehu potoka, sedla si na suché a výslunné místo a sedíc tam v sedmikráskách, žlutých květech smetánek, — hleděla do chladivých stínů břehů. Jak krásný byl tu pohled na vodu v proudu! Jak šťavnatou zelení se točil a vířil přes hladké kamení, vlnky svoje rozebíral a přes nastavené pruty rýhy svoje skládal pod koruny vrb. Světlo plovalo na vlnách, vlnkami vítr pohrával a vířil jejich záhyby. Až oči přecházely chvílemi v odrazu prudkého slunce, jiskřícího na hřebíncích vod. A Helenka se dívala, jak voda celá zčeřená, rozechvěná, živá, opojená jarem kolébá se, kolébá, od břehu k břehu se nese a slunce do ní svítí, hasne a zase svítí, až je shltnul náhle prohloubený vír. A tam bylo tak ticho, tak svatý mír tam odtud dýchal, pokoj a chlad — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Bůh ví, jak dlouho by se byla tak dívala Helenka do jarních vod — —

Ale v tom okolo šla stará jedna žena s dítětem v náručí, kopáčem v ruce a pohrozila prstem:

„Nesedala, panenko, na zemi, — ze země na jaře jde smrť!“

Helenka vstala, mechanicky urovnala na sobě sukni a zašla až k lesu. Na pokraji lesa ohlédla se ještě zpět. Z lesa žežulka kukala, do polí padala pestrá křídla holubů. Slunce rozkládalo horké svoje paprsky hlubokým vzduchem, po nebi smutně krákali havrani. Pole zvučelo hejnem trpělek, v nížinách čejky se stáčely nad svými hnízdy a naříkaly jak děti.

Byl den před prvním májem.

Helenka byla už v lese.

Prvním krokem do stínu řídkých ještě haluzí přestoupila už práh jiného světa — Bíle kvetoucí větvičky trnek trčely jí do cesty, mezi kmeny stlal se zeleňoučký mech — Polovice tíže jakoby s ní spadla — Když ji ovanul milounký chlad lesní samoty a lehký, už májový dech úvalů ji obestřel silnou vůní hvozdů, zastavila se a jakoby se koupala ve chladivých proudech vzduchu, postála ve vůni jarního proudu a od hlavy k patě celá líbati se dala jeho průvanem — Šaty se na ní lehounce chvěly, malé vlnky probíhaly dolní jejich obrubou v hadovitých křivkách vinouce se kolem jejích nohou za ni. Zlaté proužky uvolněných, dnes jen na honem přičísnutých vlasů svezly se jí po spáncích a šlehaly jemně zarůžovělou její tvář.

Helenka zrychlila krok. Minula první kulissy rozestouplého žlebu a postranní stezkou vklouzla do hloubky lesa; známými chodbami a skrýšemi vyběhla až tam, kde bývala, když do duše se jí nastěhovala bolesť a nežádala si než tmy. A tam bylo tak divně, stromy spouštěly se až k ní, v běhu stínily ji mřížemi svých korun, zlaté skvrnky světla se před ní stlaly na vlhkou, chladem a vláhou čišící půdu — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Tu začínala nejdivočejší čásť lesa, zvaná „kasamaty“. Už svým jménem určovala divoký ráz sevřeného zákoutí — —. Tam slunce nezasvítilo, haluze svázané a zapletené mezi sebe tvořily věčný kryt. Byly to dvě příkře od sebe rozhrnuté stěny dvou lesnatých vrchů, z jejichž boků vzhůru k nebi šlehaly vysoké klády bukového lesa. Stromy se tu jen míhaly přes sebe a za sebou, omšené kmeny a vysoké koruny jako věže černé hnaly se do nesmírné oblohy a tam tmavými, prstovitě rozloženými obručemi vzdorovitě se opíraly o slunné obrovité její klenutí. Zde nad černými těmi hvozdy i orli časem připlovali z dálky, v letu se zastavili rozpjatými svými perutěmi, nachýlenou hlavou jako přibiti viset zůstali nad zemí a královským svým okem aspoň na okamžik spočinuli na zelených krásách dole rozložených niv a snivých lesů v dolinách… A jinde zase stromy rovnoběžně za sebou se táhly přímo jako čáry, třepily se nahoře, roztřepené ve zmatku se protínaly nastavené v hustou tmavou hluš a místy celé kmeny o sebe se podpíraly jako zdravého se druha za rameno chytá sklácený druh. Půda na těch místech nikdy nevysýchala, ani za nejprudšího vedra v létě, — země věčně tu zůstala promoklá, studená a syrá i kamení a kmeny mokvaly vlhkem, černaly od země a černé vyrůstaly z mrtvého, několik let starého, setlelého listí — V létě, kdy koruny se spekly v neproniknutelná oblaka rozvitého lupení, dole všechno plovalo v tmách. Hlubokým dnem, vystlaným mechem, kapradím a černými, balvanovitě sem tam ponořenými kameny hadovitou křivkou prodíral se potůček: a to byl jediný veselý zvuk, který se tu ozýval, jediný světlejší hlásek a i ten jakoby zastřen byl snivou jakousi tesknotou zapadlých žump, jejichž půda znamenána byla jen stopami jelenů, srn a ťápotami mysliveckých bot. Podivně se vyjímaly zurčivé jeho zvonky lesní tišinou, když za jasného odpůldne slunce udeřilo do strání, opřelo se o zelené stropy ztracených těch propastí, jako stříbro po kmenech se slívalo dolů a na okamžik aspoň ozářilo mlčenlivé hrobky velebnou nádherou svých nadpozemských září. Nic se tu ani nehnulo, ptáci, jakoby se báli, hlásili se až odkudsi z daleka, jen stromy nad hlavou skřípěly příšernými zvuky kostí a dole zvonily ty známé, tiché zvonky přes kamení žblunkajících vod. Ale jenom na chvíli potrvalo světlo zde a to ještě jenom ve vysokých prostorách; jen asi hodinu zde provádělo slunce světelný svůj rej, za chvíli bylo zas po všem a jen v horních rozlohách, na vrcholcích korun ještě skráplo místy něco horkého světla, zablýskl list, zaplanula větev a pojednou shasla i poslední ta světla a důl zalehla zase tma a tma, studeno a prázdno, smutno bylo v kasamatách jako před hodinou.

Sem chodila Helenka zřídka kdy. Vyhýbala se smutné pustotě „kasamat“, kde jenom cikáni hledali svou skrýš a toulala se divoká zvěř. Nebála se lesem, chodila svobodně všemi parcelami revírů, z nichž každá měla své jméno: „Zmrzlou“, „Machankou“, „Komorou“, „Mariovou“, „Hvizdalkou“, „Svinskou oborou“, „Srnkovou“, „U rybníčku“, „Lipovým vrchem“, „Kamennou“, „Kozím hřbetem“, „Doubky“, „U kopečka“, „U studánky“, „Březkami“ — znala všechny jejich historie, jejich zvláštnosti, ale tu ji přece vždycky projel mráz i když ani sama tu nebyla a s Gustou sem chodila, která nejraději sem se uchylovala s divokými svými sny.

Dnes vábilo ji sem cosi zvláštního: tajemná moc sdílnosti, kterou hledala v němé a smutné přírodě. Vešla do tmavých síní lesa a plaše, s bázlivou jakousi důvěrou ohlížela se po zatmělých stromech — A nezdály se jí ani tak strašny dnes jako jindy. Pramen vesele bublal i ptáci pískali v pozdvižených větvích a koruny ještě řídké a prosté lupení světlo hojnými paprsky vrhaly na vlhké kmeny.

U studánky se Helenka zastavila. Z rukou se napila pramenité vody a šátečkem si utírajíc zamokřené prsty už bez bázně se rozhlížela po zčernalém kamení —

Než v tom u srdce ji bodlo, krev se v ní zastavila. Prsty křečovitě stiskly mokrý šáteček —

V křoví se cosi pohnulo — Ustrašeně trhla tělem a přitlačila ruce k hrudi — —

Nic to nebylo; pohnula zvěří, nic víc — Zahlédla i ryšavou její srsť a srnčí růžky.

Nicméně jediný ten podezřelý zvuk stačil, aby ji připravil o všechnu udatnosť srdce. Vyběhla z kasamat a známou chodbou došla až k „Srnkové“.

Tam bylo vzdušno už, zeleno a jasno jak v nějaké zahradě. Aleje krásně vystřižené, křižovatky široké a na pokraji jako brána tři nejsilnější smrky stály v popředí, celé pomazané jeleny a srním —

O něco dále v pravo táhla se „Svinská obora“ — už rozhozená — ještě z dob, kdy za starodávna chovala v sobě černou zvěř. V „Srnkové“ ještě větší stráně rozestupovaly se po obou stranách, ale byly volnější a řidší a neměly pověsti strašných kasamat, kde se až dosud konaly myslivecké pohřby zastřelených pytláků.

Za „Srnkovou“ šířily se hvozdy v daleké lesy, rozdělené po obou stranách hlavní aleje. Tam Helenka znala už bezmála každý strom. Až se jí srdce zasmálo radostí, když doběhla až na širé prostranství cele sluncem proniknutého lesa. Vzduch byl čistý, průhledný jako sklo, obloha jedna barva, jedna zář, po celé jeho šířce a hloubce nikde ani pochmury…

A jak daleko, daleko bylo vidět odtud!

Po levé straně aleje trhal se les v nepřehlednou mýtinu a odtud se rozvíral v rozkošný pohled na východní a na jižní stranu, na všechny okolní revíry, které jako vlny spaly v nížinách. Za nimi na jih v sinavé dálce Pálavské kopce se pnuly nad okolní vesnice, z leva od východu Babice svítily holými svými zdmi, Křtiny, Vranov celý jako na dlani ležel skoro před očima, i půl Brna bylo vidět odtud, věž od Bystrce, od Komína, Žabovřesk.

Chvíli tu postála Helenka a opřena o strom dívala se do osluněných dálek. Na okamžik zapomněla na všechno, co ji hnalo z rána z domu a co pohřbiti přišla do zasmušilých kasamat. Ale pojednou vzpomněla si na něco, pustila se stromu, odvrátila hlavu od velikého divadla rozložených revírů a ubírala se na pravo veliké aleje, na „Lipový vrch“. A bloudila zas „Lipovým vrchem“, bez cíle, bez vůle, jen co by jí čas ušel a nemusila domů —

Za mýtinou, ve školce, tušila otce: dala se opačnou stranou.

Jen krátkou alejí přešla a nad hlavou jí zašuměly bory. Hrály jako varhany ve vážném sboru kolem dokola šeptajících habrů a bříz. Byl to jen malý, na skrovném prostranství lesa vysázený borový háj, ale Helenka několik těch tmavých korun nebyla by dala za celý ostatní les. Tak je měla ráda. Tam, kde stály, bývala kdysi zahrada staré myslivny. Myslivna už dávno zmizela, ale zbyla po ní památka a to byla ta loučka zelená a několik ovocných stromů, které dosud rostly a kvetly na místě staré zahrady. Revírník z úcty k nim a zapadlým těm místům, znamenaným stopou předchůdců, nikdy se neodvážil je poseknout. Přísně trestal každého, kdo jim ublížil. Vyjímaly se podivně zelené, nízké jejich hlavy ve vážné, zádumčivé černi borového háje, který vysoko nad nimi rozkládal své rozložené vějíře. Dojemně tu vypadal starý, velice starý, na polo už sešlý jeden štěp, který jednou stranou nachýlen už k zemi posud se zelenal několika chumáčky listí a vetchý do nedávna ještě kvet’. Šediny třesoucí se na obnažené hlavě k zemi sehnutého kmeta!

Za horkých letních dnů Helenka vybíhala sem, sedla si do trávy u nohou holohlavého toho starce a poslouchala, jak bory nad ní hovoří, vítr jimi hýbá a v jejich šumu pohvizdují ptáci. Divoká zvěř nejednou se přiblížila k ní až na několik kroků — — — — — — — — — — — — — — — —

Jednou tak seděla uprostřed lesa na výsluní křižovatky, kterou jako zelené dvě chodby napříč přetínaly dvě aleje. Stromy už byly na plno rozvity, bylo teplo a byl máj. Jasno bylo v korunách, křoviska se nítila a ozářena svítila jak zlatá. Po zemi plno bylo tmavých a žlutých skvrn. Mírný vítr pohrával alejí, křoví v záclonách sklánělo se k zemi, bory se rozpovídaly, duby potřásaly mladým svým lupením a celý les si něco šeptal.

Jak bylo tajemně tenkrát kolem ní a v ní, ticho a svatě v slavné té nádheře jasem prosyceného prostoru. Modrýma očima zrovna ssála do sebe všechny blesky a zelenavé odstíny vzduchu, které jako světlé vidiny toulaly se od stromu k stromu, hned obnažily peň, hned zas jej ukryly v okrasách stínu a místy jako bledé závoje, pod kterými světlo plápolá, přes ně splývaly po větvích na zem. Jen vzduch jí byl tenkrát nápadný svou neobyčejnou silou…

Vítr zadul silněji, bory zaburácely — duby zatřásly svou mocnou hřivou, břízky přitulily se k nim a také cosi promluvily do rozmluvy starců. Když všechno utichlo a břízky rovno zas jako dívky narovnaly svoje těla, Helenka ucítila tutéž teplou vůni, jak se hrne k ní, oblívá ji celou, naplňuje ústa, výší hrud. Opřela se rukama o zem a plným douškem napila se vzdušného toho nápoje, který jí až ke rtům přisunul kvetoucí máj. Nevěděla, co to je, nepamatovala se na nic podobného; a divno jí bylo, odkud se béře, z čeho pochází tak silná vůně. Hádala na to i na ono — mařinku vonnou, konvalinku, žežulky, — ale nic nebylo z toho, tak silnou a nápadnou vůni nevydávalo žádné kvítí v lese. A pojednou jakoby v pohádce žila, vstala, rozhlédla se osvětlenými sály lesa a celé okolí jakoby se náhle změnilo, nabylo neskutečného, nadmyslného rázu — — A jako na doklad, že opravdu nežije na zemi, ale sní — mezi kmeny zjevil se jí malý, bílý, stříbrovlasý stařeček. Shrbený až k zemi, rukou se opíraje o dlouhou, v lese ulomenou hůl, přecházel sem tam a kdyby jediného kroku byl vydal: jako lesní duch potácel se se strany na stranu a čím dále tím více se blížil k ní — — — Měl krásný bílý vous, šedé plátěné šaty, míšek na levé ruce, nohy ovázané v hadry, za kloboukem kytičku z kapradin. Teprve když k Helence se přiblížil na několik kroků, vzpamatovala se ze svého leknutí a poznala v něm žebráka. Hledal hříbky.

Helenka si oddychla. Ulevilo jí.

S důvěrou už obrátila se k němu. Měla kousek chleba v košíčku, dala mu jej a ptala se:

„Co je to, stařečku, že ten vzduch je dnes tak silný?“

Stařec se zamyslil, svěsil hlavu, jakoby o něčem přemýšlel, pak hlavu zdvih’, podíval se na Helenku a pravil:

„Nevíte?“

„Nevím.“

Stařec několikrát zakýval dlouhou, jako mléko bílou bradou, pak výstražně vztyčil prst a hledě přísně Helence do tváře, pravil tajemně:

„Dítě, to kvete les!“

A než se Helenka nadála, zmizel stařec v lese. Hledal hříbky dál.

A od té doby, kdykoliv se lesy začaly zelenat a Helenka přestoupila jejich kraj, vždycky si vzpomněla na podivnou onu příhodu, výstražně pozdvižený prst a veliký hlas kmeta, který jí tenkrát zvěstoval, že kvete les. Od té doby velikou úctu měla k širošírým hvozdům podkomořanského revíru a kdykoliv se jimi procházela a vzpomněla na slova starcova, bylo jí nejinak, než jakoby se procházela posvátným chrámu sloupením.

Vzpomněla si na starce i dnes, postála chvíli ve vzpomínce a když chtěla jíti dále, bolesť údů přivedla ji náhle na jiné myšlénky —

Proč jen i z nejkrásnějšího snění vyrušit ji musel — ten! —

Chtěla se vrátit domů, ale vzpomněla si, že by u nich mohl býti on. Slíbil jí macešky, jistě že s nimi přiběhne a bude chtít vidět ji. S nevolí odvrátila se od domova stranou a vláčela se lesem dál.

Dostala se až na skryté jedno místo, kde z jara nejčastěji trávila své dětské chvíle.

Bylo to tiché místečko na mírném svahu lesa, odkud měla pěkný rozhled na okolní kraj. Až za Veverskou Bytýšku bylo odtud vidět a ještě dál až k řetězům tiňovských hor.

Jak došla, sedla si hned na neuměle urovnaný sedánek — —

Procházkou lesem pozapomněla trochu na včerejší den, ale sotva usedla a svou pozornosť upřela na jeden bod, — pevné tvary rozplývaly se před ní v zelenavý kal a Helenka s povzdechem vzpomínala na poslední noc. Dětinná důvěra zavedla ji sem, k tichému jejímu koutku, který byl až posud svědkem všech její radostí i slz. Kde co ji potkalo dobrého, sem se s tím utíkala, sem se ukryla mezi ojedinělé tři lipky a habrové mlází, které jako opony se tří stran uzavíralo ode všeho světa odloučený její budoar — — — A také zde to bylo, kde proseděla nejmilejší svoje chvíle v máji.

Po levé straně nížila se doubrava v mírný, lesnatý úval, kterým dole protékala voda. Všichni slavíci z celého okolí dávali si dostaveníčko sem do stinného toho zákoutí; sotva jeden přestal, druhý začal, poslouchali se navzájem, byl jich plný úval, zvučel jimi celý les. Tu zpívaly doubravy, zpívaly stráně, les hučel a šumotem podlíval srdceryvné jejich nářky. A Helenka celé hodiny tu vždycky vytrvala, v úkrytu habrů zelených poslouchajíc lkavé jejich zpěvy. Zde to bylo, kde prožila své nejsladší chvíle, a nebylo divu, že s první bolestí svého srdce ukryla se sem.

Zde nikdo o ní nevěděl, nikdo jí tu nedbal.

To byl čistě její svět, zamilovaný její útulek, skrytý jako ta její zahrádka, pro každého smrtelníka nepřístupný ráj. Revírník sice věděl o něm, vyslídil její stopu až sem, „kam to vždycky zalézá, že ji nikdy nemohou najít“, ale nechodil za ní, dělal, jakoby nevěděl o ničem. Zelenou uličkou vešlo se dovnitř pažitku — to byly její koberce — Všechno ostatní, záclony, pohovku, sedánek, obrazy, nad lehátkem zavěšená nebesa — —obstarala příroda sama. Jako památku z předešlého léta našla tu v mechu ozubené ústřižky plátěné látky, červené vlákno bavlny, utrženou nit, skořápky z ořechů, pohozenou kůrku chleba. Z jara, než zahájila svou sezonu, pak pravidelně jednou týdně v létě, vždy v sobotu před božím dnem, provedla tu smýčení. Očistila kde co, načechrala mech, sedánek obložila novými drny, ústřižky pobrala a odnesla do „komory“ (ta byla zase zvlášť), v neděli pak odpoledne vybrala se sem ve svátečních šatech, poseděla chvíli jako na besedě u svých známých a spokojena vracela se domů —

I malé pohřebiště tu měla, kde zakopávala až posud nejdražší své bytosti. Dřevěné křížky, spíchnuté špendlíky, označovaly rovy. Nízkou, nemotornou zídku, upiplanou z hlíny, postavila si kolem nich a do ní zasadila rozviklanou branku; zrobila si ji ze staré kanárčí klícky a zavírala ji dřívkem. A za tou brankou jako teprv bylo svaté její pole a to jako každý jiný hřbitov mělo i den svých Dušiček a Všech Svatých. Tam pochována byla černá její kočka jménem „či-čí“, vedle ní odpočíval kanárek, pak hejl, straka (utopila se v kádi vody) a hned pod kanárkem hrdlička spala věčný sen, jedno z nejroztomilejších stvoření, jaké vůbec kdy poznala. Tam tiše leželo všechno v Pánu a chvojka smrčí skláněla nad hroby ryšavé už jehličí na důkaz všem můrám nočním a netopýrům lesa, tu že leží pole smutku, tu že pochována radosť největší —

Dnes všeho toho pro ni ani nebylo. Ústřižky nechala ústřižky, bavlnu bavlnou a zamyslila se sama nad sebou. Už ji nic jaksi netěšilo na tomto světě, tak ji život omrzel, že dva sáhy pod zemí byla by se raději viděla, než na malém tom kousku země, kde jí každý ždibec půdy připomínal hrob šťastného dětství.

Sama nevěděla, jak tu seděla dlouho. Vlňáček rozložený měla pod sebou, ruku snivě podepřenou o hlavu a s očima upjatýma do jarního nebe probírala se v šerých záhadách mladého svého světobolu — — Ani při síle nebyla jak jindy. Víčka jí klesala mdlobou, údy jí projímal lehounký mráz. Pohnula ramenoma a celá se schoulila do sebe jako pták do svého peří — Slunce svítilo jí na klín, prsa nerovně se výšila a padala dolů.

Nešel jí z hlavy včerejší den, mysl posud jí bouřila poslední noc. Myslila naň při každém kroku, vzpomněla naň při každém vzdechu a ať pohlédla kam pohlédla, všude jej viděla před sebou. I když na nic nemyslila a cestou se bavila rozhledy, kvítím a stromy, cítila, že jde někdo s ní, že stopuje všechny její myšlénky, všechny její vzpomínky, ba sdílí s ní i každé její dechnutí — A už se ani nebránila všetečným svým představám, ani očí obnažit už nechtěla, přikryla je rukou a s novými a novými povzdechy s rozkoší pila do sebe vůni dívčího snění…

Odclonila oči, položila zase hlavu do levé dlaně a dívala se do okolních krás. — Motýli honili se kolem stromů, vlaštovky v párech míhaly se blankytem, ptáci pokřikovali po sobě v houštinách, žežulky jako děti volaly na sebe z háje a Helenka naslouchala všem těm podezřelým zvukům jara, vzduch jakoby přeplněn byl zárodky milostných tuch a rodících se vášní, všechno kolem ní zpívalo, všechno se milovalo, líbalo: holubi, lindušky, vrány v zeleni luk a nízkého obilí i ty stromy se objímaly v letu jarních průvanů, vítr jimi kolíbal a jakoby je snoubil, v jedno splétal po sobě rozpřažené jejich haluze.

Krev jara proudící povrchem země jakoby z půdy prýštila i jejím šatem a do ní se vlívala silou svou — duše její s duší země splývala tu v jeden dech. Helenka cítíc všechny ty záchvěvy jara stála tu naproti všemu jako nově zjevenému tajemství a široko rozvírajíc udivené svoje oči s duší nestřeženou, srdcem otevřeným pro všechno, celá tála v čistém roztoužení děcka, které ještě nezapřelo nevinný svůj svět a už vyjeveně ve tvář hledí světu jinému. S něčím se loučila a smutná nevěděla, co na ni čeká.

Pohnula sebou v mechu, šaty pod ní zachrustěly, snivý přelud se rozplynul. Zbyla z něho jen matná představa nehezky zatrhnutých rtů, třesoucí se brady a podivně, podivně blýskajících očí. Lekla se ho.

Vzpřímila se rychle a oběma rukama odháněla od sebe čpavý dech cigaret, kterým obestřen byl celý jeho zjev…

Její sen o něm byl daleko krásnější — — — — — — — — — — — — — — — — — —

„Hu, ten byl ošklivý!“ pravila k sobě a v té podobě, jak stál před ní včera, nechtěla se k němu znát.

Pojednou rukou sáhla si k boku, zaťala zoubky a bezúhonnou její tváří přeběhl výraz tělesného utrpení. Jak ji bolelo v údech! A hlava! Jako obručí spjatá, na chvíli polevila, ale hned jakoby ji znovu stáh’, v očích se jí zatmělo, pod řasou naskočily slzy.

Vzala čelo do dlaní, dívala se do země, pak na černý svůj střevíček, až zrak svůj upřela zas v nic.

Zvonilo poledne v Kynicích, když se Helenka zdvihla a volným, ale jakýmsi bojácným krokem odcházela z lesního svého zátiší —

Nemýlila se; ne nadarmo se rozmýšlela, má li s „Lipového vrchu“ domů jít nebo zůstat v lese.

Sotva přišla domů a vešla do svého pokoje, viděla: na stolku v hrnku stála květina se zelenými, trubkovitě stočenými listy a v papíru vedle ní leželo asi patnáct sazenic různého druhu.

Přišla Marta a vypravovala, kdo tu byl, co přinesl, a špičkou svého malíčku jemně se dotknuvši zelené kanny řekla, takovou květinu že jak živa ještě neviděla — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

„Hrozně litoval,“ vyprávěla dále, „že nejsi doma, ale možná prý, že ještě přijde odpoledne. Povídal, že ti také slíbil jakési macošky a ty —“

„Kdy!?“ rozkřikla se na ni Helenka a se svraštělým obočím odvrátila se od Marty. „Bože!“ — posteskla si v duchu — „já od něho nebudu mít do smrti pokoj —“

„Odpoledne povídal!“ klidně doložila Marta a chtěla ještě cosi dodat.

Helenka hodila sukněmi a obrátila se k oknu.

„Já nebudu doma, dělejte si s ním tady, co chcete,“ pravila a položivši pravici na podokenní desku, prsty bubnovala po skle.

Marta se usmála, pokrčila ramenoma a odešla po svých —

Věděla už, kolik uhodilo.

„Takovou dálku!“ — mluvila sama k sobě Helenka. — „Že se mu chce!“ — Obrátila se a přistoupila ke stolku. „A co tady s tím? Co tohle?“ otřela se o zelené listí kanny a nahlédla do jejího kornoutu. „Z toho má taky něco být?!“ dala se do smíchu. „Někde v Praze pochytal jména a teď mě chce učit!“ odhrnula všechno od sebe a otřepávajíc sobě ruce s patrným pohrdáním pravila sama k sobě: „já to nechci, ať si to jen vezme všecko zpátky.“

A jakoby stál v pokoji a díval se na ni, s tváří hrdě pozdviženou vzhůru jako uražená dáma, s čelem kamenným vešla do světnice strojit na stůl.

Odpoledne sotva lžíci položila, vzala na hlavu klobouk a odešla „na celý den“.

Revírník spal, nevěděl o ničem.

Marta ji napomínala, ať zůstane doma, ale ani jí neodpověděla a s divokým smíchem uhodila brankou.

Ale když odcházela, nikdo ji neviděl, jak ve dveřích se přece zastavila; úplně připravená už do lesa, s košíčkem v ruce, s kloboukem na hlavě na způsob pastýřky zdálo se, že se přece trochu rozmýšlí. Bralo ji pokušení: aspoň stínem kdyby mohla zůstat tu, aby viděla, jak se bude tvářit a litovat, až jí tu nebude a na stolku uvidí všechno tak, jak co byl přinesl. A ona zatím bude pryč a Marta ať si s ním poradí už, jak chce.

Rozhodla se, kliku opatrně přitiskla k veřejím, aby nevzbudila tatínka, a s neobyčejným chvatem vyběhla přes dvůr. Marta ještě jednou za ní volala, ať se vrátí, ale Helenka odpověděla jen smíchem, kterému se už nemohla ubránit. Ani neřekla, kam jde, kdy přijde, jenom se smála a nechala Martu stát s kroutící hlavou a s podivením na svadlých, vrásčitých rtech.