Pohádka máje/VII.

Pohádka máje Vilém Mrštík
VI.	VII.	VIII.

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 209–239. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Bylo přemlouvání, než si Helenka dala říci a vybrala se na ostrovačickou faru. Zdálo se, že přišla na jiné myšlénky za ty tři dny od návštěvy Ríšovy. Plakala, prosila, hubovala, co že tam bude dělat, co jim to napadlo — Ale tatík od nějakého času byl jako dub. Pušku měl už na sobě, karabáč v ruce a čekal jenom na dceru, jak se rozhodne. Psi, starý Bary i mladý Brok, radostí už kňučeli a starého myslivce tloukli pruty do vyleštěných holinek, jen Helenka posud seděla ve svém pokoji a nechtělo se jí.

„Bude-li pak to nebo nebude?“ rozkřikl se revírník, stoje na prahu, a bílé, do očí mu visící obočí prolomilo se mu nad nosem v říznou, klikatou křivku; ale Helenka stála na svém, přisedla na postýlku a oči smáčela do bílého šátku.

Cítila hrozný jakýsi strach před něčím, co ukryto bylo před ní jako v snách; živou mocí nechtěla vyjít z chalupy.

Revírník nepromluvil víc ani slova. Karabáč hodil na postel, pušku strhl s ramene, pověsil ji v síni na lištvu, vyhnal psy a zavřel za nimi dvéře.

Helenka slyšela, jak otec zlostně vyklepává dýmku.

Přišla Marta a přimlouvala se za Helenku, aby ji už tedy nechal doma a šel sám.

Revírník nedal Martě ani domluvit. Třískl tryskou do dýmky a osopil se na ni.

„Co vy tomu rozumíte: doma se pořád povalovat nemůže, jednou musí mezi lidi. V městě zůstat nechce, z Uher utekla, co pak z ní bude? Už je mně za ni hanba; dorostlá už roba a dosud jako děcko. Přijde-li někdo do domu, nechá všeho a uteče. Promluvit neumí a od rána do večera jako divá po lesích jen lítá. Ty pařezy ji mravům nenaučí. Přece ji nenechám zdivočet jako zvěř… Buďto půjde se mnou, nebo nepůjdu já také nikam.“

Starý rozhrnul měchuřinu s tabákem, pahýlem levého palce ji přidržuje k sobě, hrábl do pytlíku a mačkal do dýmky tabák — Způsob, jakým to činil, věstil bouři. Marta nepromluvila už slova; tiše jako kočka vešla k Helence, vzala ji okolo krku a jako matka jí domlouvala, aby se ustrojila a šla. Nesmí přece tatínkovi kazit radosť. „Je starý už, dlouho-li pak ho budeš mít!“

Helenka, odvrácena od ní, zarputile hleděla do zdi.

Už neplakala, jen ruce tiskla k pravému spánku.

Pojednou vstala, smokřený šátek hodila na zem, přihladila si vlasy, rozevřela dvéře od skříně a prudkým pohybem ruky rozhrnula massu pověšených sukní — — Sáhla pro tu nejpěknější z nich.

Pak si zamyšleně položila ruku na čelo a přemítala, který klobouk si vezme k ní.

Marta byla už zase v kuchyni, revírník v nejlepším tahu, když do světnice vešla jeho dáma, úplně už ustrojená, připravena na cestu…

Měla na sobě šaty, které jí slušely ze všech nejkrásněji. Ty růžové, které v letě dostala k svátku. Na nohou měla lehoučké střevíčky, černé punčošky a na hlavě bílý, řídký klobouk s bílými krajkami a červenými květy v zeleném listí. Černé rukavičky navlékala si cestou. Černý slunečník tiskla pod paží.

Revírník mžiknul po ní sivým svým očkem, potají se ušklíbl do plesnivých vousů, mlčky sundal zase pušku a utahuje na sobě řemen, vyměnil s Martou potměšilý pohled —

Psi, jakoby věděli, že zavanul jiný vítr, škrábali z venku už na dvéře. Marta jim otevřela a Bary přes Broka, přes Baryho Brok skočili na starého pána.

„No, fuj!“ práskl bičem revírník a přísnou tváří obrácenou na psy nadobro potlačil v sobě smích —

Bary musil zůstat doma, Broka vzala Helenka pod svou ochranu, ale několikerým mrsknutím bílého ohonu musil slíbit, že v cizím domě nebude dělat neplechu —

Tak tedy šla —

Ale jaká se vrátila domů!…

Už jí nevymizel z paměti ten podlouhlý, vejčitý stůl, krytý bílým ubrusem, modrá pohovka, starým, polovybledlým už satinem potažené židle, červené dvéře, vysoká skříň i ten Kristus na vždy utkvěl jí v paměti, jak v růžových šatech žehná kalich, v ruce drží chléb a modlí se. A jídelna celá se všemi sousedními pokoji, bílé záclony podvázané modrými stuhami, světlá morovatá kamna s hliněnou labutí postavenou nahoře, vásy s obtočeným révovím, černý krucifix, pod kterým hořela stará cínová lampa s rudým světýlkem, starodávné hodiny s pitvornou jakousi figurkou, která při každém cvaknutí kyvadla vyplázla červený jazyk, veliké benátské zrcadlo s vypouklými postavami na skleněném rámci, sv. Benedikt, Marie sedmibolestná, ostatky svatých pod silným sklem, to všechno i šeré stěny stařinou páchnoucích zdí zůstaly jí v duši na vždycky.

Kolem tabule seděli okolní panáčci, starý nadučitel Nahodil s prsty tak měkkými a bílými, jakoby jakživ nic jiného do rukou nebral než peří, starý jakýsi pán, kterého Helenka neznala, ale jehož zahnutý nos tolik jí připomínal zobák sovy, správce z Kývalky, dr. Netolický z Rosic a ještě několik stařičkých pánů. Ona jediná byla mezi nimi dáma. Z mladších jenom Ríša byl u stolu a mladý učitel z Ostrovačic, ale ten jakoby tam ani nebyl, ani nemluvil, jenom se usmíval a červenal se jako děťátko, když něco do ruky bral; z bázně, aby něco nerozbil, myslím, se ani nenajed’. Sedě jen na jedné kýtě, ode všeho uštípl jen kousek, vždycky připovstal a hned zas podával dál. Před Helenkou schoval se vždy za ohromnou kytici z jarního kvítí, kterou v kuchyni ve své lenošce uvila frajle Tony.

Ríša jen lítal z pokoje do pokoje a nevěděl, co do ruky vzít nejdříve. Obcházel hosty, naléval víno, mísy přenášel od hlavy k hlavě a když k Helence došel, „tohle si vezměte, toto“ — pozdaleka ukazoval malíčkem levé ruky na nejvzácnější kousky krocana, lososa a velice dobrých, ve vinném octě nakládaných hřibků. Těch by byla snědla snad celou mísu. Když Helenka skroutila svá ramínka a chtěla si tedy vzít ten nejlepší kousek, na který ji pozdaleka upozorňoval jeho malíček, Ríša nahnul se až k ní, přisunul plochou mísu až po samý krajíček jejího talíře a drže opatrně ruce nad stolem, aby jí šťávu nevylil na růžový klín, řekl jenom ještě „tak“ a přenesl mísu o místo dále. Také vína jí nalil, žertem vytáhl z náprsní kapsy i lesklou svoji tobolku a nabízel jí bílou řadu cigaret.

„A!“ utrhla se od něho a polo s úsměvem, polo ve hněvu obrátila se k němu zády.

Velebníček pohrozil Ríšovi prstem.

„Jen mně ji zlob! Ti Pražáci,“ — obrátil se k celému stolu, „jsou jen samý žert a šprým. Nihil nisi bene. Nic dělat, dobře se mít, dobře se bavit, to je celý jejich život. Já když jsem byl v Praze, nic jiného jsem neviděl, než lidi po procházkách chodit, po kavárnách vysedat, v divadlech, koncertech se bavit — taková je celá Praha. — Řekni sám, je-li to pravda, ne?“ obrátil se na svého synovce.

„Když jste jinam nechodil než tam, pak je to pravda.“

Celá jídelna se dala do smíchu i Helenka se zasmála a Ríša sám. Velebníček honem schoval do modrého šátku červený svůj nos, zatroubil mocně a šátek pozvolna zase strkal do hlubokého šosu. „Vida,“ jakoby řekl svým úsměvem, „co jsem si vychoval!“

Ríša teprv, když všechny obsloužil, sedl a jedl sám. Zprvu ani nemluvil, jen seděl a díval se. Jako vždycky mnoho jed’, mnoho pil a kouřil a v dýmu cigaret při černé kávě s nevyrovnatelným půvabem bílým ubrouskem si přetíral černé svoje vousky. Ale když promluvil, všecek se ve tváři změnil. Co chtěl říci rty, pověděl vždy napřed očima, a co nedopověděl pohledem, teprve prozradil slovem. Nápadně se rozveselil, když po černé kávě staří páni se zdvihli a v zadním pokoji s velikým obrazem Marie Panny se dali do karet. Sotva se zbavil starých jejich očí, hned jakoby mu ruce rozvázal, rozjasnil oči, vstal, ohlédl se po dveřích (sám ani nevěděl, proč) a k smíchu byl, jak tak opatrně obcházel jako kočka, až pojednou bokem přisedl k ní na modré sedadlo a všechen popleten začal cosi mluvit, ale nebylo mu rozumět — — Slovo přes slovo a smysl žádný. A Helenka si později často vzpomněla, jak rozpačitě pohár s vínem postrkoval s místa na místo a ještě jednou pěkně ji prosil, jen trošku aby se směl posadit k ní, hned že zas půjde pryč: že ví, jak nerada s kým mluví, dobře se pamatuje, jak každému z cesty uhýbá: „Ale pro chvilku,“ pravil, „nebude tak zle, že?“ obrátil se k ní a důvěrně jí pohlédl do očí. Ale neviděl do nich. Helenka celým svým tělem skrčila se stranou od něho a bojácně přivřela řasy, jakoby s té strany čekala nějakou ránu. „Pro boha, nedotýkejte se mne,“ křičela celým svým zjevem.

Trvalo chvíli, než se zas narovnala, oči otevřela a oběma rukama se uchopila třepení ubrusu, který jí svou obrubou ležel na klíně. A Ríša již těsně seděl vedle ní a mile k ní hovořil.

Na všechno se jí vyptával, co dělá celý den a není-li jí smutno u samého lesa. A bylo prý mu velice divně, když k nim v neděli přišel a podíval se na známá místa, kde všude bývali s nebožtíkem Stanislavem. A vypravoval, kde měli válečný svůj stan, kde byla jejich zbrojírna a kolikrát dostal Stanislav řezu, když porubal mladé stromky v lese nebo tatínkovi z krabice ukrad’ prach.

Ale Helenku všechny ty věci málo zajímaly. Měla své radosti a svoje vzpomínky, které s tím, co vypravoval Ríša, neměly společného nic. Nechápala vůbec, proč jí to povídá, a zdálo se, že ho ani neposlouchá, zabrána do svých myšlének. Byla jí příjemna jeho řeč, ale jenom hlasem a milou lahodou slov, která provanuta byla dechem macedonského tabáku.

Náhle jakoby uťal. Zdálo se jí, že cítí kolem sebe prázdno.

Ríša mlčel.

Kouzlo jeho řeči pominulo a jen se jí cosi mátlo na mysli, že se jí na něco ptal. Nahnula se k němu a očima ještě sledujíc pohyby svých prstů v bílém třepení ubrusu, pravila:

„Ptal jste se něco?“

„Ptal, vy mne neposloucháte!“

„Odpusťte mně to, ale já už jsem taková divná. A co jste se mne ptal?“

„Nebyla jste posud v Praze?“

Když Helenka zavrtěla hlavou a pravila, že tam ještě nikdy nebyla, rozhovořil se Ríša o Praze a začal velebit život na vsi. Kousek trávníku je mu tisíckrát milejší než celá Praha se svými ulízanými parky, urovnanými stezkami, přistřiženou travou a s tabulkami na stromech, kam se jít smí a kam se jít nesmí. „Já mám Prahy až potud,“ ukázal rukou, jakoby si podřezával krk, — „brzy se jí člověk nabaží.“ A jakoby jí z duše mluvil, vypravoval, jak nenávidí ty hrozné městské ulice vůbec s jednotvárným hrčením kol, šlapání sem a tam, jak utíkal vždy za Strahovskou bránu, za Olšany, Nusle, Vyšehrad, za Prahu co možná nejdál, jen co by uniknul městu. A všude viděl kouř, ohromný čoud nad Prahou, z kterého trčely jen věže a komíny. A když byl už hodně daleko mimo Prahu, ještě viděl nebe zakalené, mraky potřísněné sazemi, slyšel temný hukot, pískání dráhy a všechen ten rachot města, který je slyšet na několik hodin cesty. Ať si vyjde člověk tam nebo jinam, nikde živé barvy, nikde čisté oblohy, jen kouř a prach, prach a dým jakoby nosil člověk i s sebou. „Týden, celý týden jsem tu ještě cítil Prahu na sobě. Šaty, ruce, knihy, všechno čpělo ještě dlažbou, sazemi, čmoudění — —“

Ríša se odmlčel.

„A kdybyste viděla ty lesy na blízku Prahy. Zelené jsou jenom z jara, když se rozvijou. Pak na ně usednou saze a prach, jsou šedé už a ne zelené jako zde, jakoby je popelem posypal. Atmosféru Prahy vítr přenáší a sráží na ně. A kdyby už ani toho nebylo, kam se noha pohne, všude oči vidí, jak je všechno prolezlé velkoměstskými chudáky, kteří ve zdech se už dusí a do lesa přicházejí umírat. Všechno pováleno, všechno orváno od dětí a chův, všude plno papírů, útržků z novin, šatů, plno zbytků z cigaret, střepů z láhví, slovem, kam se člověk obrátí, všude Praha jen a Praha, z města přišli se sem vyležet a na noc stěhují se zase domů.“

Ríša dal se pojednou do smíchu.

Helenka s podivením hleděla na prudký způsob jeho řeči. Tak jak mluvil on, neslyšela posud mluvit nikoho. Při řeči vyhrnul brvy, skrčil čelo, oči vystouply mu ze stínu široce nakreslených obočí a slovo za slovem padalo za sebou, jako když tluče. Chvílemi mluvil nesouvisle, pletl se v myšlénkách, mátl se v slovech, překusoval věty, po jedné navazoval hned druhou, tu nechal a začal třetí a skončil smíchem.

„To já si Prahu představovala docela, docela jinak!“ pravila Helenka. „To my máme doma starou jednu knihu, — ale ta musí být už moc a moc stará — s obrázky, a tam je o ní tuze krásné čtení. Na ty obrázky tak se ráda vždycky dívám a myslím si, jak tam musí být krásně.“

„Město samo, staré, to černé, to ano,“ odpověděl Ríša — „a ještě ne celé. Staré město, Malá Strana, Vyšehrad, Karlov, Hradčany se svým starosvětským vzezřením a pokřivenými dvory, o tom já nemluvím. Ale až tam pojedete, to vám radím, nezůstávejte tam dlouho! Tři, čtyry dny, než vám lidé Prahu sevšední, a jeďte zase pryč. Prahu si pak odnesete v srdci jako pohádku krásnou, jinak se vám zhnusí — to je to pravé slovo — zhnusí, lidé vám na ni naházejí tolik bláta, že se s prvním dojmem vícekrát neshledáte.“

„Proč? Což jsou tam lidé tak zlí?“

„Ne zlí, ale tak, — já nevím, jak bych vám to řek’ — jsou snad takoví jako na celém světě — ale — — Zkrátka, kdyby těch lidí tam nebylo a jenom ty paláce tam stály, hrady, věže a černé kamení, nastavěné v starodávné domy, které nemluví, nebylo by nad Prahu.“

Helenka věděla, co tím asi říci chce; neměla sice jména pro obsah jeho slov, ale rozuměla mu a zamyslila se. I na ni lidé působili tímtéž způsobem.

Také Ríša mlčel. Prsty bubnoval po stole a bokem pohlédl na ni.

Posud tak seděla, nožku přeloženou přes nožku, třepení v prstech, řasy sklopené, tvář zamyšlenou. I oči jí viděl, jak se jí modraly v přítmí řas. V úsměvu pohlédla mu do tváře, ale pak ihned hlavu zahnula zase na levou stranu a hleděla si do klína. Vysunutá nožka sklouzla jí přes kolínko na zem a postavila se vedle druhé v páru. Pak nachýlila hlavu vzad a prsty bezúčelně přejela hebký povrch ubrusu. Nebylo nic trapného v jejich mlčení; naopak byl to jeden z těch tichých okamžiků dvou bytostí, kdy si duše letí naproti a rozumějí si obě. A už si nebyli tak cizí, jako ještě před chvílí. Nevinný předmět hovoru sklenul mezi nimi most a po něm oba vycházeli sobě vstříc.

Jak byla milá v tichém tom zamyšlení, v růžových svých šatech, přepažených řemenem, upjatých až po krk…

Hned jak vešla, oči mohl na ní nechat. Jak světlý paprsek, růžový květ polí, svěží dech jara zapadla sem do pošmourných místností fary, kde kroky duněly jak v klášteře, kde chodby byly ověšeny černými obrazy svatých a milými rytinami českých měst: Boleslavi, Kutné Hory, Pardubic… Jako duch nesla se dlouhou síní v přízemí, od okna k oknu, hned ve světle zahrála bílými krajkami kloboučku, hned ve stínu zmizela po boku stařičkého svého otce. Jen šustot jejích sukní a Slabé skřípění lehce nastupujících střevíčků rušil přísnou atmosféru zamlklé fary. Nevýslovně milá vůně dívčího mládí nahrnula se do síně s ní. Jako když v zabedněném domě okna se otevrou, záclony se vyhrnou a světlo vejde oknem, zavane větřík, provanutý dechem zelených polí. — Vyšel jí vstříc, mlčky vyměnili spolu pozdravy, ale v tom už se ohlížela za sebe, kde je tatínek. A tatínek stál vedle ní. Když jí Ríša podával svou tvrdou dlaň, nevěděla hned, má-li ji přijmout nebo ji odmítnout, ale bála se nezdvořilosti a proto jako malý její Dúdú, když jej učila dávat pac, celá tělem nahnula se ku předu a s vysoka položila štíhlounkou svoji ručku na Ríšovu dlaň. Ale ne dříve, až teprve, když viděla, že mu ruku podal také její tatínek. Ríša stiskl jí prsty a snad by je byl i políbil, ale velebníček s rozevřenými pažemi spěchal jim už naproti. Měl černou čepičku na bílé hlavě, dlouhý, kněžský šat naplněný bříškem a od shora až dolů k zemi po celém těle táhnul se mu hustý řad černě pošitých knoflíčků. Než se Ríša nadál, zavřely se za ní dvéře, přelud zmizel a v chodbě jakoby se rázem setmělo. Dlouho se nebavil, rychle seběhl do kuchyně, vyřídil, co vyřídit měl, Kačce na schodech skřipl radostí bradu, až jí slzy naskočily do očí, a přeskakuje tři schody najednou, vyběhl zase vzhůru.

Nyní seděl vedle ní a s rozkoší dýchal do sebe jemný dech jejího zjevu.

„Opravdu,“ pravil pojednou, „nic mně není tak milého jako jeden jediný okamžik takového sousedství.“

Ale nepotázal se s dobrou. Neřekla mu na to nic, ale zamračila se.

„Zlobíte se?“

Vyjasnila tvář a v jejích očích objevil se výraz nevinného podivení.

„Ne, a proč bych se zlobila?“

„Pro to, co jsem vám řek’.“

„Já vám nerozuměla,“ odpověděla Helenka, pozvedla při tom vzhůru tvář ke stropu a dala se do rozkošného smíchu.

Ríša nevěděl, mluví-li k němu vrozený takt jemného pohlaví nebo mluví pravdu. Ale, čemu by se smála?

Raffinovaná odpověď městské koketky nebyla by jej tak pomátla jako ten světlý, polo dívčí, polo dětský ještě smích.

Dlouho potom nepromluvil a kde jednou sklouzl, dobře po druhé ohledával půdu, aby neuklouzl zas.

Přemýšlel, co s ní má promluvit.

Vzpomněl si na její zahrádku, kterou přes plot, ale jen zběžně si byl prohlédl v neděli. Tam bude asi doma.

Nemýlil se.

Sotva vyslovil slovo kvítí, Helenka sebou pohnula a hned byla jiná.

Až posud, kdykoliv se jí na něco ptal a ona mu odpovídala, obrátila se k němu jen na polo, když se usmívala, usmívala se jen dolení částí obličeje, oči nevěděly o ničem.

Ale tu celým tělem se obrátila k němu, oči jí zahrály, tváře promluvily, levým ramínkem lehce se naklonila skorem až k němu.

„Ó, kdybyste věděl, — jakou my máme zahrádku!“

„Já ji viděl.“

„Kdy?“

„V neděli, přes plot.“

„A, to nic není, to byste musil být v ní!“

A Helenka začala vypravovat celou historii své zahrádky, biografii všech aster, které se jí loni zvrhly na plané, všech růží, které všem pomrzly, jenom jí ne. Jak krásně kvetou! Trojí barvou na korunce jedné, růžovou, bledě růžovou a nachově černou. A jaké má macešky, balsaminy, jiřiny jako kámen tvrdé, narcisky, tulipány, cinie a div do pláče se nedala, jak smutně líčila osud zlomeného jednoho srstoně, „který byl její“. Sama ho vychovala, sama štěpovala se starým hajným, ještě když byla malá, a právě když nejkrásnější korunku měl jako zelenou stříšku rozloženou nad sebou, přihnal se vítr a zlomil jí ho.

„Ošklivý vítr,“ pravila a v odporu skřivila svoje rty.

Ale hned zas přešla na veselejší vzpomínky. Na záhony zimních fial, resedy a celý háj maliní, kam na večer a po obědě v letě chodila na sladké jeho jahody — Loni jich bylo, slity byly květem a veliké byly jak vlaské ořechy.

Když se narodila, v zahradě za myslivnou zasazena byla na památku jabloň, a když dorůstala, jedla s ní už ovoce. „To první jablko, to nemáte ani žádné pomyšlení, jak mně bylo vzácné. Ani jsem kousnout do něho nechtěla, jak mně ho bylo líto. A přece jsem ho snědla, — to se říká, že po takovém jablku nikdo nikdy stonat nebude!“ A to všechno mluvila s takovou přesvědčivostí, ohněm i náruživostí, že se Ríša podivil, kde se vzalo ve slaboučkém tom stvoření tolik síly a nadšení. A tak mluvila o všem, co se týkalo přímo jí, její myslivny, její zahrádky, její veverky, hrdliček, holubů, slípek, jejího páva, jalůvky, Broka, celého jejího já, do kterého zahrnovala i tu vodu, která ve dne v noci hrčí z korýtka a zpívá i večer, když okna zavírá, i ráno, když první krok udělá na bílý boží svět. Se vším se pochlubila, s holubičkou i s kanárem, který cape po stole a přemoudře se na ni vždycky dívá, co dělá, i na ruku jí skočí, poklofá ji trochu, aby nešila, a teprve když ho sežene, jde a dívá se, kde by co zob’. Její byl i potůček Obrava, který se z lesa řinul za zahradou myslivny a v jeho vodách od jara až do Všech svatých denně se koupala; její byly i ty ploty, kůlny, hrazení kolem dvora, stromy, aleje i ty pařezy v lese, studánky, ovce pasoucí se denně na výhoně pod lesem, všechno bylo její. S tímtéž ohněm byla by snad vypravovala i o tom písku, po kterém běhaly její nožky, i o těch olších nahnutých, které ji od jara do pozdní jeseně vídaly z rána v celé rusé kráse — — Byla sama unesena svým vypravováním a byla by rozkládala ještě dále a dále, byla už na cestě k zapadlým hrobům svých nejmilejších: — hrdličky, kočky a kanárka, který sedm let zpíval a osmý rok pošel, když v tom se Ríša hlásil k slovu.

Hlásil se už několikrát, ale Helenka, jakoby o tom nevěděla, vypravovala a vypravovala, až jí Ríša do řeči vpad’ skoro násilím. Odmlčela se a čekala, co se jí bude ptát.

„V Obravě že se koupáte?“

„Koupám.“

„A nebojíte se?“

„Proč bych se bála?“

Ríša se zamyslil.

„To až k vám přijdu, zavedete mě do své zahrádky?“

Helenka nazvedla hruď, nahnula se tělem vzad a kolébala se na zadních nohou židle.

„I co vás napadá,“ zatočila rozmarně hlavou. „Tam nesmí nikdo,“ a dodala povýšeným hlasem: „to kdybyste dělal nevím co,“ šmikla před sebou ukazováčkem, „tam se nedostanete!“

Chvíli si odpočinula, židli postavila zase na všechny čtyry nohy, skřupla jednu zázvorku, kterou jí nabídli k vínu, zavlažila rty a setřásajíc s klína drobečky, zamyslila se.

Vzpomínala, co před chvílí chtěla ještě říci.

Usmála se jemně a začala zas o kvítí.

„Tak vám tam mám,“ začala a složila ruce, jakoby vypravovala pohádku, „takovou pěknou besídku z březového dříví, stoleček, židle, lehátko, podlahu vystlanou lesním pískem a kolem dokola, divoké víno a svlačec. A ten když kvete v letě, besídka z rána jen vám hoří, co květů je na ní. A včel a čmeláků! A ty bzučí a lítají a vrčí a žádná mně nic neudělá, žádná! Ještě ani jedna mne neuštípla, to se divíte, že?“

„Včela včele neublíží!“ podotkl Ríša dvorně.

„Pravdaže,“ odpověděla Helenka beze všeho rozvážení, co vlastně povídá. A již otvírala zase zoubky a chtěla pokračovat; ale než si vzpomněla, co ještě v zahrádce má, Ríša přerušil ji podivnou otázkou. — Měl něco nedobrého za lubem.

„Tož, co tam všechno ještě máte v té vaší zahrádce?“

„Co tam máme?“ nevrle skoro odpověděla Helenka, „vždyť vám to povídám, — tak tam máme“ — počítala na prstech, „čítejte: astry, fijaly, resedy, cinie, jiřiny, macešky, lví tlamy, růže, narcisky, petrklíče, azalky, kamilky, měsíčky, náprstníky, jahody, karafiáty, lilije, hortensie, fuksie, zvonky, nezabudky, jasmín, noční pannu, ostružky, svlačec, tulipány, karafiát. — Co se smějete?“

Čelo její kolmo nad nosem, jakoby přeťal hlubokou rýhou.

„Ale, pane můj, to, co vy máte, má každý. Já myslil, že máte něco zvláštního!“

Helenka se začervenala. Urazila ji drzosť, s jakou se právě vyslovil.

„Co zvláštního?“ pravila a horko jí polilo tvář, jakoby jí někdo vytýkal něco v úpravě šatů, nedbalý účes, nevhodnou řeč.

„Liliji zlatou nemáte? kolokasii, kannu taky, ne?“

Helence bylo, jakoby se přiznávala k hanbě.

Jakživa těch jmen ani neslyšela.

„Ne — nemám. Jaká jsou to jména, prosím vás? Jak vypadá ta kanna —?“

Dechu neměla dost, jak těžko jí bylo, slovo to dostat z úst.

„Lupeny má do sebe zavinuté jak kornout a když ten rozvine, vytryskne z něho ohnivě červený květ jasný a rudý jak plamen. A lilije zlatá, tu máte znát! Taková je bílá, má veliké květy, celé koše, uvnitř jakoby je postříkal purpurem a když se květ její roztrhne, veliká vůně se rozlije po celé zahradě. I při otevřených oknech je vůně plný dům. Tu byste měla mít. A magnolii a kohoutí hřebínky taky nemáte? Ty červené a hebounké jako samet? Chcete je vidět? Posud nekvetou, ale máme je dole v zahradě. A kolokasii taky nemáte?“ dodal z úmyslu už, pozoruje vzrůstající její nepokoj. „Také ne!? Ale dovolte, vy nic nemáte!“

V očích mu zablýskla dábelská radosť.

„A slunečnice, ne ty psí — prázdné, ale ty, co kvetou na plno, hustě jako štít, velké a žluté jako měsíc, — ani ty nemáte? A macešky černé jako noc, — ani jste je neviděla? — Pojďte se na ně podívat, — chcete?“ ptal se, s velikým zalíbením pozoruje živý nach, kterým se podlévaly její tváře.

„Tož honem,“ rozhodla se náhle, rychle se vznesla na štíhlých svých nohou, oběhla stůl a ve vedlejším pokoji hledala klobouk.

„Kam, kam?“ volal velebníček z vedlejšího pokoje, kde o stůl tleskaly taroky.

„Do zahrady se podívat,“ — zvolal ode dveří Ríša, „slečna neviděla ještě nikdy černé macešky,“ dodal a vedl Helenku opačnou stranou, řadou pokojů, — až ložnicí svou vyšel na chodbu.

„Tady spávám,“ pravil a ukázal jí malý svůj pokojíček, kde vládlo přítmí.

„Tady je smutno!“ pravila Helenka, rozhlížejíc se po pokoji, ale ze všeho povšimla si jen hliněného pejska na kamnech, černé jakési krajiny nade dveřmi, zavalené dýmem, v jehož vlnách se vzpínal kdosi na bílém koni v červeném kabátě a v ruce držel roh…

Ríša otevřel před ní dvéře a Helenka vyběhla do chladné síně, odtud po schodech na dvůr a ve chvíli ocitla se uprostřed zahrady.

Vyprovázela ji hospodyně slečna Tony; nějak se přece dostala ze své lenošky, ale šedá už jako kočička stará brzy se vrátila a zabořila se do svých vlňáků —

Osaměli.

Helenka k největší své lítosti se přesvědčila, že nemá ani polovičky toho, co viděla zde na faře.

Ríša jedinou svou náklonnosť z gymnasijních studií (k botanice) nezapřel a pěstoval ji doma v Brně, kde měli také zahradu, aspoň v praksi.

Helenka obcházela záhony, prohlížela sazenici po sazenici a Ríša pro všechny věděl jména. Macešky, tulipány, narcisky, krokus, petrklíče, čečenky, kamilky ty měla také, ale řebčík (měl celý chochol květů kolem sebe) neměla; byly tu ještě plné jakési hyacinty, narcisky jinaké, než měla sama, anemonky, chiodoxie, hlaváčky lesklé jak zlato — kanny vůbec nikdy ani neviděla, o liliji zlaté, která teprve ze země vyrážela, nikdy se jí ani nesnilo! Stála na nejslunnějším místě v zahradě, přihrnuta kopečkem hlíny. Šla dále, rukou na stranu odhrnujíc obrubu svých šatů, aby v chůzi nepřelomila křehké ještě stonky sazenic. Ríša krokem šel za ní a perořízkem s růží uštipuje zbytečné výhony, ohlížel se, kde by jaký uříz’ květ. Chystal jí na cestu kytičku. —

Když přišli k besídce, zastavili se.

„Přijměte ji ode mne,“ podával jí Ríša kytičku, „malou, ale hezkou;“ svinul k sobě anemonky, macešku černou, bílé hvězdičky plných sedmikrás a světlý chumáček kamilek. „Přijmete ji?“

„Proč ne,“ řekla Helenka, „já mám kvítí ráda;“ poděkovala mu a přisunula kytičku k ústům.

Ríša němě se díval na ni. Srdce mu v prsou tlouklo jako zvon.

Byl tu s ní tak sám, v zahradě vysoko hrazené zdí.

Helenka nahnula se k zemi k záhonku černých macešek. Klobouček jí při tom spadl do týla, účes à la Markétka sešinul se s ním. Zdvihla ruce, vešla do besídky a odvrácena od Ríšy stranou, rychle si upravovala hlavu.

„Macešky černé a kannu, chcete-li,“ pravil Ríša, — „můžete mít. Přinesu je k vám, chcete?“

„Vy mně je dáte?“

Přisvědčil hlavou.

„A smíte?“

„Proč bych nesměl? Sám jsem je přivezl z Brna. A macešek, jak vidíte, máme dost a dost.“

„Tak ano.“

„A vy mně za to ukážete svoji zahrádku,“ s úsměvem dodal Ríša.

Helenka zavrtěla hlavou.

„Za nic na světě, kdybyste dělal, nevím co — tam nikdo nesmí.“

„Proč jste utekla v neděli ráno, když jsem byl u vás?“

„Já nejsem nikdy doma, když k nám někdo přijde. To se stalo náhodou.“

„A každému tak utečete jako mně?“

Přisvědčila hlavou.

„Bojíte se lidí?“

„Nebojím, ale tak — já nevím, co s nimi mám mluvit, a jsem nerada, když k nám někdo přijde.“

„Proto se mně tedy vyhýbáte?“

Neodpověděla.

„A když k vám přijdu s maceškami, také se neukážete?“

Živě zatřepala hlavou.

„To teprv ne,“ dodala s jemným nádechem dětinné koketerie.

„A proč to?“

Pokrčila ramenoma.

„A když vás budu prosit, pěkně prosit, jak jen nejlépe umím, se sepjatýma rukama, ani pak se neukážete?“

Bílý klobouček, který skloněn svou stříškou přikrýval celou její tvář, zatočil se zvolna se strany na stranu na znamení, že ne.

Jinou otázku jí položil.

„Když máte kvítí tak ráda, stromy a každý keř v lese, mohla byste také někoho živého mít ráda?“

„Koho?“ ptala se.

„Třebas mě.“

„Vždyť já se na vás nezlobím,“ vzhlédla na něj a žádného vzrušení nebylo pozorovati v její tváři. „Já mám všechny ráda — tatínka, Martu, naši Marjanku —“

„Ne tak, já myslím jinak — — —“

„Tož já nevím, jak vy to myslíte — — —“

Ríšovi vypadl z ruky malý výhonek, uštípnutý z růže, s kterým si byl hrál. Sehnul se pro něj, přiklekl jedním kolenem k zemi a při tom z dola vzhlédl k ní, v úsměvu rudých svých tváří zasvítiv bílými zuby.

Větvička ležela u jejích střevíčků.

„Všechno vám padá k nohám,“ pravil, „i já,“ a rychle se vzpřímiv prstem zavadil o její ruku.

Helenka pohlédla mu úzkostlivě do tváře a prudce uhnula stranou.

Vyplašenýma očima dívala se na něj.

Rty se mu chvěly, tvář jeho byla brunátná a v pootevřených ústech zuby mu svítily v hrozném jakémsi úsměvu, kterému nerozuměla, jakého neviděla posud nikdy.

„Pro Boha, co je vám?“ zvolala pojednou, pozorujíc, že se Ríša třese a nápadně rychle dýchá.

Ohlédla se kolem a div nezaplakala, když viděla, že z besídky není jiného východu ven, než u kterého stál Ríša.

Lekla se ho tak podivného, úzkostlivě zdvihla ruku do tváře a loktem zastínila si oči.

„Pusťte“ — vykřikla už s pláčem a vyškubla prudce z jeho prstů druhou svoji ruku, kterou, nevěděla ani, jak se jí zmocnil, začal líbat.

Kytička ležela na zemi. Nevěděla sama, že jí vypadla z ruky.

„Proč mně líbáte ruku!?“ pravila s výčitkou ustrašeného děcka, které neví, co se s ním děje. Ruce obě, jakoby jí pálily, tiskla k hlavě. Slzy jí zaplavaly v očích.

A už nemluvila, jenom loket nastavovala proti němu a lehce uhýbajíc zpět dívala se na něj jako laň přistižená v křoví. A Ríša drtil cosi mezi zuby, zajíkal se, mluvil cosi nevýslovně prosebného, ale co, nevěděla, neslyšela skoro, jen tolik se pamatovala, že mluvil velice rychle a docela jinak než jindy. Cosi o plesu, o Praze, o jediné chvíli v životě, ale Helenka zavřela oči a svinuvši čelo v dětské svévoli vykřikla přidušeným hlasem: „Přestaňte — — já vám nerozumím — — Pusťte mě! —“

Otevřela náhle oči a shlédnuvši, že Ríša od vchodu postoupil až k ní, rukou se rozehnala proti němu; s lehkým výkřikem vyběhla před ním z besídky ven —

Spěchala po stezičce na dvůr —

„Kytičku jste zapomněla, kytičku!“ volal za ní Ríša, nevěda, čeho by se rychle uchopil, aby ji zastavil, odprosil, smířil.

Ale Helenka dvířky jen prolítla.

Ríša zůstal sám.

„Fi, to jsem to vyved’“ — pravil a přejel si rukou čelo. Chladivý vítr ofoukl mu tvář.

Chýlilo se k večeru.

Bál se jít nahoru, než schladne a se uklidní.

Ale vzpomněl si, že Helenka přiběhne nahoru bez něho a — —

Násilně potlačil v sobě všechno rozechvění a běžel za Helenkou.

Helenka zatím stála na schodech, loktem položena na stěnu a rovněž jako Ríša hleděla v okamžiku nabýt pokoje. Jednou nožkou stojíc na nejbližším stupni schodů položila hlavu na loket a studenou dlaní chladila rozpálené čelo.

— „Á—a—a“ oddechla si z hluboka, ale tu zaslechla za sebou kroky ze dvora, plaše se ohlédla a v mžiku byla nahoře. Rovnou cestou zamířila k jídelně.

Prudce jako veliká voda vtrhla do světnice a křičela na svého otce:

„Tati, tati, hned pojďme domů, už bude tma.“

A sháněla slunečník, rukavičky, kabátek a honem domů, jen domů, ihned odtud pryč.

Velebníček přiběhl s černou svojí čepičkou na hlavě a pofrkuje nosem jednou rukou vzal ji za důlek v bradě, druhou cpal do levé dírky silný šňupec tabáku.

„Co — co tak najednou, dítě?“ ptal se, — „co jí to napadlo?“ opakoval stále tišším a tišším hlasem a tázavě se ohlédnuv po rozevřených dveřích, přísně změřil Ríšu —

Helenka se rychle pamatovala a ve tváři celá tmavá se zoufalstvím v očích ukázala na nebe.

„Vždyť už je tma — kdy pak přijdem domů,“ zvolala a s kabátkem v rukou, prsty si přidržujíc spodní rukávek, vklouzla rukou do něho. Nedovlečená běžela k otci, a burcovala hráče ze hry, že už je tma, ať toho nechají — „Tati, pojď, už půjdeme, už je noc“ —

Revírník hodil kartami a utrhl se na ni.

„Kde pak máš noc?! Dyť je světlo!“

„Ale bude noc“

„Když bude, ať bude, až dohraju žida —“

Helenka sepjala ruce, obléknuvši na sebe jednu polovici svého kabátku, nebránila se a do druhé se dala obléci Ríšou. Pak si sedla v koutku do stínu a dala se do tichého pláče.

Revírníkovi se začaly ruce třást, ztrácel paměť, „barvy“ se mu mátly, prohrál jednou, prohrál dvakrát a nechal hry. Vícekrát že nikam nepůjde. Když je člověk v nejlepším, najednou si vzpomene a marš domů. „Rozdejte naposled.“

Karta se obrátila — —

„Pánové, dejte to, škoda hrát.“

Vyhrál všechno a se „židem“ šel spat.

To jej rozveselilo.

Byl opravdu už soumrak. Nebe nad kostelem bylo sinavě zelené, bílá barva zdí žloutla, topoly pozlacené západem vrhaly za sebou dlouhavé stíny. Lesy hořely v podvečerní záři. Po silnici vozy hřmotily, chlapci na koních klusali k dolnímu konci městečka, plavit koně.

Než se Helenka s tatínkem vybrala před faru, byl už skoro večer. Zabočili pod lípu, měsíc svítil už nad lesy. Šli volným krokem, každý se svými dojmy, Helenka s tesknotou v srdci, revírník se „židem“ v kapse. Ríša je vyprovázel.

Šel vedle, ale nepromluvil na ni, jenom s revírníkem vedl hovor o veverském panství. Brok štěkal jako blázen, rozvíral po čemsi tlamu a těžkým svým zadkem lichotivě třel se Helence o ruku. Ale Helenka uhnula mu stranou a zamyšlena šla za svým otcem. Sama na sebe žalovala v duchu, že tam kdy šla! Proč jen, proč nezůstala doma! A tak líto jí bylo čehosi a nevěděla čeho.

Ríša je vyprovodil až za kříž. Revírník opatrně vyšlapoval a v přísvitu večera bleskotal před sebou hlavní své pušky. Měsíc svítil jim do cesty, stranou polem vrhaje matný jejich stín. Sinavé světlo polévalo zelená pole kolem nich. Bělavé obláčky páry kolébaly se nad vrbami okolo potoka, třpytíce se ve svitu měsíce, jakoby zahaleny byly v stříbrná roucha — A všude bylo jakoby napadal sníh —

V tom došli až k úvozu, kde se cesty dělily, jedna žitem vedla k lesu, druhá úvozem se táhla k lukám. Tam se Ríša poroučel, Helence stiskl ruku a lehkým, pružným krokem vracel se domů.

Když v úvoze zalehnul poslední jeho krok, Helence se ulevilo.

Ale jenom na okamžik, za chvíli šla zase jako ve snách.

Revírník po paměti přešlapoval vysedlé drny a kamení ležící v cestě, bruče si cestou starodávnou jakousi písničku. Celých čtyřicet let vracelo se k němu, plných vzpomínek na živé i mrtvé. Děti měli už děti, staří pomřeli, dcery se vdaly. Helenka jediná mu zbyla z těch dob, kdy let ještě necítil. Ohlédl se po ní — Šla volně podle něho a dívala se po kopcích přehozených měsíčním svitem; v chůzi levou rukou hladila Broka po krásně malované jeho hlavě a při každém kroku ve světle měsíce pohnuly se jí květy v zelených stuhách kloboučku a ten jakoby se vznášel bílou nocí v pravidelném rhytmu vzdušné její chůze. Brok, když si s ní pohrál, odběhl zas do polí a vrátil se na jemné zahvízdnutí revírníkových úst. Přihnal se jako čtyři a opatrně ze zadu se kradl ku svému pánu.

Helenka sebou škubla. Lekla se.

Nic to nebylo. Teplé její ruky studeným svým čumákem dotekl se pes.

„I co chceš, Broku?“ sehnula se láskyplně k němu a pohladila mladou jeho srsť. Brok se přikrčil k zemi a olizuje se na obě strany mžouravě obracel krotká svoje světla do jejích očí; pak se starým po jedné, s Helenkou po druhé straně prostředkem nastoupil cestu dál —

Šli polní pěšinou.

„Nu jak, dobře se’s bavila?“ ptal se jí starý a rychle pod kníry zašantročil taškářský jakýsi úsměv. Ale nečekal už ani na odpověď, které nedostal, a myslí byl zabrán opět v tajemství partie, kterou vyhrál a sám nevěděl jak. Revírník vzpomněl si, jak velebníček ve zlosti „místo šňupky rapé strkal do nosu celou hrsť a troubil do svého šátku, div se mu frňák neroztrh’“ — — —

A revírník, spokojeně potrhuje levou rukou, jak měl ve zvyku, potahuje pušku na svém rameni hlasitě se chechtal, hovoře sám s sebou.

Helenka si nevšímala hlasitých projevů revírníkových myšlének. Přivykla jim už. Smál se a mluvil tak sám s sebou častokrát, klel a nadával, nevěda komu ani sám. Kráčejíc polem a lukama několikrát se ohlédla za sebe, ale viděla už jen štíhlé jehlance topolů, stojící v měsíčním osvětlení, a makovičku věže, v záři přesahující obzor. Čím více se blížili k myslivně, tím lehčeji jí bylo, tím pružnější byl její krok. Slyšela už potůček u cesty hrčet, viděla po louce roznesené černé kře, v kalužích sem tam ležel odlesk hvězdnatého nebe s beránky. — A lesy stále jako průvodčí táhly se po hřebenech kopců z pravé strany obzoru. Překročili už i můstek a z dálky jim kynula černá koruna „babice“; stála na pokraji cesty a tam odtud do myslivny byl už jenom skok.

V tu chvíli bylo jí už aji veselo.

Až teprve, když domů přišla a o samotě zůstala ve svém pokoji, ke spánku rozpínajíc svoje šněrování, snivá tesknota ji obešla, uvolněná prsa se jí lehce zatřásla a hlava jí klesla do dlaní. Tiše se odstrojila, ulehla na lůžko a podloživši oba lokte pod rusou svoji hlavu tváří se obrátila ke zdi. Rty jí ještě hřály, tváře hořely a prsty pravé ruky stále jakoby tiskla silná čísi ruka — — — — —

Poslední noc měla tak pěkný sen — — — Nyní si na něj vzpomněla.

Zdálo se jí o nějakém pěkném údolí; protékal jím malý potůček, jehož voda byla tak čistá jako v studánce — —

Podle snáře, vidět čistou vodu, znamenalo velikou nějakou radosť.

Jaká by to radosť měla být, ráno nechápala. Nyní večer trpce se tomu usmála… Místo radosti takového něco!

I umínila si, pevně si přislíbila, že děj se co děj, vícekráte slova na něj nepromluví a než by na něj pohlédla byť jen jediným jedinkým očkem, raděj’ do země se propadne a Bůh ať ji za to potrestá, nestane-li se tak… A těšila se, až ráno vstane, že všechno bude zase smyto, všechno i ta palčivá na ruce známka — — A při té myšlénce přetřela si ruku právě na tom místě, kde ji políbily jeho rty —

Jak byly horké!