Pohádka máje/IX.

Pohádka máje Vilém Mrštík
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Vilém. Pohádka máje. Praha : J. Otto, 1897. s. 263–285. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl krásný jasný den; slunéčko pálilo jako v létě. Helenka rozpjala svůj červený slunečník a volně ubírala se třešňovou alejí k lesu. Suchá vůně horkého dne nesla se vzduchem proti ní. Cestou se pozastavila, rozhlédla se po polích; po výmolech vzhůru se táhnoucí cesty pomalu se dobrala až na pokraj lesa. Bylo jí teplo, hlava jí zas třeštila, jakoby v ní zvonil.

Celé odpůldne prožila ve svém zamilovaném koutku. Suchého mechu nanesla pod sebe, silný vlňák, který nesla s sebou, několikrát položila přes sebe, ustlala si lože a teprve si sedla na výsluní tak, aby viděla všecko.

Když se blížilo k soumraku, v lese začalo jí býti teskno. Opustila zamilované svoje místo a zašla k ostrovačickým hranicím, kde dělníci řezali v zimě pokácené stromy. Věděla, že tam najde svého otce.

Měla prázdnou patronu s sebou, zahvízdla na ni třikráte hájenský signál. Čekala, až se jí někdo ozve.

Nikdo se neozýval.

Byla právě uprostřed vysokého černého lesa na ostrovačické straně. O lesní půdu duněl každý její krok. Stromy chrastily v haluzích jako kostlivci, vítr ohýbal vrcholky stromů a skřípal jimi v základech. Mraky zatahovaly oblohu a pokryly zem chladnými stíny. Ždibíčku modrého nebe nebylo vidět nad hlavou. Les dutě hučel, odkudsi z blízka ozýval se skřehot strak. V tom přítmí drsně se vyjímaly hlasy ptáků, vzdálené volání „kuku“, — „kuku“.

Menší ptáci mrtvě tíkali, jako když usínají.

Bylo-li jí před chvílí teskno, měla nyní strach před náhlým soumrakem.

Zašla ještě dále do lesa.

Zdálo se jí, že slyší už zvonivé nárazy seker.

Ale mýlila se.

Tam odtud, kam napínala sluch, neozýval se žádný zvuk.

Tentýž chřest do sebe vrážejících haluzí, tentýž hukot třaslavého klenutí burácel jí nad hlavou — bojácný stesk usínajícího ptactva ozýval se z tmavých úkrytů. A čím truchlivěji vyznívaly ztracené ty tony, tím tmavějším se stával les. Bylo jí úzko už, když v tom na jednom místě nad černou klenbou mraky se roztrhly, nebe se otevřelo a do lesa zasvitlo něco slunka. Vrcholky zaplanuly žlutavou září, mezi kmeny stálo jasno. A ve fantastickém tom svítání vzplanul celý les. Stíny se zdloužily, klenba se pozdvihla a půda kolem do kola černá jakoby se potila zlatem. Žluté skvrny vystoupily na povrch a zase do země se vpíjely, hasly a mizely v chladnu.

V jasnu vesele, drze jako kluk zahvízdnul kos, na ozářenou jednu snítku pěnkava sedla a mrsknuvši černým ocáskem zašvitořila svým věčně stejným, věčně jednotvárným popěvkem háje „sedláček, sedláček spí“. — A pojednou jakoby přeťal. Světla shasla, klenba s rachotem slehla se níž, skřípot a šumot protáhl lesem. Už ani ptáček nezapísk’, jen sosny hučely nahoře, jak varhany, jejichž chorály velebně se nesly sloupením lesních kathedral. Sojka zavřeštěla kdesi velice na blízku a její skřek zavzněl tak příšerně, že se Helenka až lekla a uděšena skočila stranou. Pak se vzmužila a co síly měla, ještě jednou pískla do prázdné patrony. Špulíc horní ret dvakrát, třikrát dýchla přes její obrubu a udýchána poslouchala, neozve-li se signál zpět. Ale jen ozvěnu vracely lesy táhlou a smutnou — signál se neozval žádný. Seběhla po svahu dolů a zastavila se až na kraji černého lesa, odkud se otevíral rozhled na protější stráň, světlozelenou líchu, zarostlou nízkým, listnatým mlázím — — — I na cestu přišlá, vinoucí se podél potůčku. O něco dále zaslechla již nárazy seker a hvízdání, podobné řezání pil.

A byla ráda, že je zase lidem blíž, na stopě svého otce, že se zbavila černého lesa, lekajícího ji přísným svým vzezřením — — Jako ptáček poskočila přes rozlezlé provazy kořenů a pohazujíc světlou obrubou svých modravých šatů, uháněla směrem ozývajících se ran. Z rozpustilosti už víc než z nutnosti zapískla ještě jednou, ozve-li se někdo přec. Signál se jí ozval zpět. A Helenka se smíchem už běžela hajnému naproti, který ji doprovodil až na místo, kde na pařezu seděl její otec.

Polesný, pokuřuje z dýmky, s puškou položenou v rozkroku, dohlížel ku práci drvařů, roztroušených po kopci. — A nebylo ani tak pozdě, jak se Helence zdálo v hlubokém lese.

„Kdo je to?“ ptal se revírníka vysoký, dětský hlas; kdosi přiskočil k němu, dvě ruce obtočily suchý, žilnatý jeho krk a přikryly mu zapadlé jeho oči.

Revírník hádal, hádal, ale uhodnout nemohl. Přemýšlel chvilku, vyndal dýmku z úst a potrhuje levým licousem v potměšilém úsměvu divil se sám sobě, že nemůže uhodnout.

„Nu, kakra, kdo by to mohl být?“ a ještě rukou si podepřel hlavu a přemítal. Ruce pevně držely mu oči.

„Ts — ts —“ slyšel nad sebou, jako když se někdo nechce smát a musí.

„Hádejte,“ opakoval tentýž ptačí hlas, tak tenounký, jen co by o stříbrnou strunku zavadil.

„Hm — hádej,“ zabručel lesník, „Helenka to není — ta sedí doma a něco dělá nebo čte a kdo jiný by to mohl být?“

Ruce rázem se rozlétly, revírník mrknul očkama, ale neviděl nikoho. Jen hajný stál stranou a usmíval se. —

„Co pak to bylo za safraporta!“ ptal se ho revírník — „divoženka či co?“

Ale Helence už z hrdla vyrazil dlouhý, řehtavý zvuk, který z dětských zvonků přešel v altovou hloubku hrudního smíchu.

„I to jsem já, Helenka!“ nahnula se k němu a ještě se smála, líbajíc mu ruku. Sedla si k němu na drn a vypravovala, kde všude byla, jak je v lese strašně a co se napískala, než se koho dovolala; až jí v krku bolelo a nikdo se neozval. „Kde jste byl?“ ptala se starého hajného.

„Já nic neslyšel,“ odpověděl hajný, silný, hranatý muž s černým, huňatým vousem a měkkým, tenorovým hláskem.

„To je divné — a já tolik pískala! Půjdeme brzy domů?“ obrátila se k otci. „Tati, — pojď“ — tahala jej za ruku — „slunce už zapadá, bude brzo tma. Podívej se, nebe už se zelená.“

Slunce už opravdu chýlilo se za lesy. Stíny vysokých stromů protáhly se šikmo přes celou dolinu na protější stráň.

„No,“ heknul revírník, vstávaje se svého místa; hodil pušku na rameno a měl se k odchodu.

Hajný v póse staré vojny smekl čapku s kokardou a přál Helence dobrou noc.

„Dobrou noc, Horbíšku, dobrou noc,“ pokývla mu Helenka hlavou a odběhla za vrávoravým krokem starého lesníka.

Helenka měla jaksi velice na spěch. Místy utíkala zrovna jak veverka a čím více se blížila k domovu, tím rychleji míhaly se její nožky, tím hlučnější byl každý pohyb její sukýnky. Byl až nápadný ten její chvat. Stařičký polesný sotva jí stačil, opatrně přes kořeny proplétaje slabé svoje nožičky. Ani nepozoroval, že tak letí; když běžela ona, běžel taky a teprve v kopci se zastavil, dlaní si protíraje spocené čelo.

„Děvče, my nejdeme, my letíme, to já tak nemůžu běžeti Přece pomalu, máme čas.“

Helenka se ohlédla za sebe a smála se, když viděla, jak jej prohnala za malý ten kousek cesty.

Šli tedy volněji, těsně vedle sebe.

Starý mlčel jako obyčejně. Z vykotlaných zubů visela mu stará, začmoudlá dřevěnka s vyřezávaným mysliveckým psem, ruka silně se opírala o sukovitou hůl. Slaboučké jeho nožky v chůzi padaly mu do kolen, kalhoty plandaly mu kolem vyschlých holení jako kolem hůlek.

Na krku nesl zavěšené divadelní kukátko, kterým prohlížel rozlehlý svůj revír. Zelený límec kolem osmahlé, žilnaté šíje, šerý myslivecký klobouk s přehnutou střechou do očí a tetřevím pérem zatknutým vzadu, zahnědlá víčka, zahnědlá pleť, tvář strhaná a veliké červené uši — byl obraz, který se neměnil za celých 365 dní kromě zimy, kdy plandavé kalhoty zastrčeny měl do vysokých, přes kolena až na stehna vytažených juchtovic a ty přesahovaly ještě zelené, myslivecké punčochy. Chodil v nich jako gnom — podobaje se sestárlému dubu, seschlému už na padrť, ale s hlavou ještě zelenou a věčně mladou. Mlčky vyšel ráno z domu, mlčky se vrátil, mlčky jedl, ale promluvil-li, promluvil tak, že slovem řekl všecko. Jenom když žertoval nebo se zlobil, mluvil zase více, než bylo komu vhod.

Za dlouhých zimních večerů dával si předčítat od svých dcer německé noviny, ale neposlouchal dlouho: při čtvrtém, pátém odstavci usnul a druhý den se ptal, co že je v novinách. Když se mu řeklo, že nic, dal se do lehtavého smíchu a divil se, nač ty noviny bere. Směje se, hodil pušku na rameno, nacpal si dýmku a v oblacích dýmu prohlásil, že noviny pustí. V dýmu zmizel. Tak předplatné vypovídal již dvacet let.

Dokud byl mladší, býval velice přísný. Jako na drátkách držel celý dům, ale smrtí Albiny, smrtí svého syna a ženy a nejvíc osudem Gusty, který, jak sám se domníval, zavinil svou dresurou, dostal několik ran a z těch se už nevzpamatoval. V lese na lidi byl ještě zlý, ale doma jako dítě.

Mlynář Malík, který se s každým fořtem hádal, že mu zastřelil kočku, věděl nejlépe, jaký býval a jaký byl později. „Já su dobré člověk,“ uváděl vlastní jeho slova, „ale mordie, jak to vezmu na sebe, su plné divokosti hned a tu plným duchem projádřím hned, co su!“ — „Byl proto taky jaksi celé neforemně srovnané,“ byla mlynářova další řeč, „tím lesem už jako by tak nadchl a dobře se říká, člověk jako z lesa; jináč ale, ‚dobré člověk‘.“

Starý černý Jago, myslivecký pes s řasnatým ohonem, řasnatým zadkem z anglického plemene Gordon Setter, s kejklavou chůzí a štíhlým hřbetem, býval pověstným jeho průvodcem. Když jej zastřelili, dědil místo jeho Barry.

Když Helenka osiřela, „shroutil se“ už nadobro, a sloužil pak své dceři jako věrný, starý pes. Ať si přála cokoliv, rozhlédl se jenom po dvoře, poručil a slovo bylo skutkem. V lese, kde chtěla, dal jí postavit lavičku, stolek, sedánek, co chtěla. Své zamilované místečko upravila si pak sama. Jen jedno místo mu zůstat mělo tajné, o tom nikdo nesměl vědět, „jenom já“. Ale i tam starý jednou „zabloudil“, ostrým svým čenichem vyslídil srnčí její doupě, ale prchl z něho hned; když viděl všechny ty křížky, sedánky — obrázky svatých rozvěšené po větvích, vytáhnul ramena, dal se do lehtavého smíchu a uháněl rychle ze zapovězeného ráje.

Bylo milé na oba podívání, když spolu šli do lesa nebo z lesa jako dnes. Zima s jarem, patriarcha s dítětem, seschlý, strouchnivělý pařízek vedle jasně rozvitého kvítí. Marta ráda se na ně dívala z branky, jak vedle sebe kráčejí zvolna, jeden šetře druhého a s Barrym o celý hon před sebou docházejí myslivny… Ale dnes — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

„Čert ví,“ pomyslil si revírník a mlčky rychle došlápl svýma nožičkama za spěchající dcerkou. Co že dnes tak letí? Už dvakrát ji pamatoval a už zase běží jako svišť.

Docházeli k myslivně. Z komínu se kouřilo, a Marta proutkem do dvorka sháněla perličky. Černou sítinou třešňových korun bleskotalo zlaté nebe ozářené ohněm západu. Helenka počkala, až Marta zažene drůbež do dvora, a přitiskla se k rozevřené brance, tváří obrácena proti zapadajícímu slunci. Pojednou napadlo ji něco a rukou stíníc sobě oči ohlédla se na polední stranu do zelených polí. Směrem k „babici“ táhl se polem tmavý bod. Lehce sebou škubla a křivíc obočí, ještě jednou, ale už jen letmo zavadila okem o černý, žitem se pohybující bod. —

Marta dobře si všimla pozměněné její podoby a svraštělého obočí, ale nepromluvila slova, jen „pš—pš“ hnala perličky před sebou… dívala se po očku k brance, jak dlouho tam bude ještě stát —

Helenka se nehýbala. Prohnuta v kříži, z jedné strany pozlacena západem jako přikována na jednom místě stála u zpívající branky. Pak si povzdychla, přirazila branku a rychlým krokem spěchala domů. Toho všeho všimla si Marta. U Helenky sloužila už čtvrtou kapitulaci v záležitostech srdce a proto jen se usmívala.

„Nu dobře, dobře, Broku,“ hladila cestou Helenka Broka, který z boudy vyletěl za ní, pohazuje celým tělem lichotivě se k ní lísal a jemně kousal prsty její ruky. „Jdi, do boudy, jdi,“ posýlala jej od sebe a vešla do síně. Brok, vrtě bílým svým prutem, postál ještě chvilku přede dveřmi a teprv když ty za Helenkou zavrzly, zapadly, zakňučel a s hlavou svěšenou k zemi klidil se na svůj pelech.

Helenka zatím byla už ve svém pokoji.

Starý polesný ve světnici vyzouval boty a strašně hekal. Helenka slyšela pak za dveřmi, jak spokojeně odchrchlává a bosky přešlapuje, po světnici, vyklepává dýmku.

Rozhlédla se po svém pokoji pánovitým pohledem, jakoby cítila, že tu byl někdo — cizí. Kanna stála už na okně, sazenice se stolku zmizely a na místě nich pod zrcadlem ležel jiný závitek papíru. Vzala jej do ruky a podívala se dovnitř. Macešky to byly, veliké a černé jako inkoust. V zamyšlení položila ruku na ně a tupě ohlížela se kolem, jakoby hledala něco a nevěděla co.

Když revírník v pantoflích vyšel přes dvůr, přišla k Helence Marta se svým poselstvím.

„Pan Ríša,“ pravila Marta a zadrbala se pod nosem, šibalství jí hrálo kolem úst i očí — „pan Ríša se dává pěkně poroučet a ty macešky že se mají přesadit ještě dnes“ — dodala a měla se k odchodu. Modrou zástěrou si přejela čelo, setřela úsměv a dvěma prsty smáčkla dolní ret v roztomilou šťupku.

„Je dobře,“ nedbale odpověděla Helenka nejinak než jako hraběnka, která z pokoje propouští svou komornou. „A kde jsou ty sazenice, co tu byly. Dala jste mu je?“

„Do sklepa jsem je dala a hlinou je přihrnula, aby nesvadly. A psaníčko je tam taky,“ dodala ještě Marta a v ruce smáčkla kliku. Nechtělo se jí odtud, ale po slově „psaníčko“ ucítila v zádech takové pichláče, že se zatočila rychle ve dveřích a vyšla z pokoje.

„Marto!“ chtěla vykřiknout za ní Helenka, se zimničným chvatem zavinujíc balíček macešek. — „Marto! Tady máte psaníčko i s maceškami a řekněte,“ pravila, ale Marty tu nebylo — —

Ruka Helenčina zavadila o něco hladkého, lesklého — psaní tiše zasípělo v suchých jejích prstech. Zarazila se uprostřed věty…

Psaní bylo označeno krásně psanou adressou: „Velectěné slečně — Helence Ptáčkové „Pod komorou““. Neočekávaný nález tak ji poděsil, že nevěděla hned, co si počít dřív. Nožky se jí chvěly, prsty si mimovolně hrály po hladkém povrchu obálky. V prvním okamžiku (ale byl to jen okamžik) nevěděla, má-li ten lístek políbit nebo roztrhat a roztrhaný vrátit Martě. Ale nezavolala ji, oddechla si a třesouc se na celém těle přikročila k oknu blíž; ohlédla se, nedívá-li se někdo a zastřela si psaníčkem oči. Pak rychle rvala okraj obálky a dvěma prsty sáhla dovnitř. Do tváře dýchla jí vůně fialek, v prstech se jí bělal lístek se zlatou ořízkou, tuhý, tvrdý, v růžku přehnutý, pomalovaný rozpjatými křídly letících vlaštovek. Chtěla číst, ale bylo už silné přítmí, písmena jako v řadě za sebou se táhnoucí broučci rozlízala se jí před očima a utíkala kamsi dolů. Nebyla s to chytit jediné z nich. A rukopis byl hanebný; jak krásně napsána byla adressa, tak hanebně vypsán byl obsah.

V tichu slyšela, jak ráz na ráz pod šatem rychle za sebou jí bije srdce. Přisunula psaní až po samé oči, ale nerozeznala ani písmenky. Broučci už neběhali, stáli v řadě za sebou, ale každý jaksi jinak, jeden obrácen v levo, druhý v pravo, třetí rovno — — a teprve dnes jí v cestě stál ten ošklivý strom, který jim vyrostl po pravé straně okna, svou korunou házeje dovnitř tmu.

Obrátila se od okna, vyhledala rychle zápalky a ve dvou prstech držíc rozžatou sirku, četla:

„Velectěná slečno!“ — Neubránila se samolibému úsměvu. Bylo to poprvé, co jí tak někdo psal.

„Velectěná slečno!“ — četla po druhé —

„Myslím, že nemusím být v žádných pochybnostech“ — sirka jí vyhasla právě, když rozbírala slovo následující — Škrtla jinou „v žádných pochybnostech, uvidím-li Vás odpoledne čili nic.

Neuvidím, vím to.“ — Helenka, aby jí nevyhasla sirka druhá, nastavila hned třetí a než první dohořela, svítila už nová. „Vím to. Mějte aspoň po mně památku a vsaďte ty macešky brzy, aby neuvadly a jako smutná památka kvetly aspoň v záhoně, když nesmějí kvést ve Vašich vzpomínkách — Váš — Váš —“ hledala podpis, ale nenašla ho, místo podpisu rozeznala v rudém přísvitu dohasínajícího uhlu jen zakličkovanou, spíše zježenému černému hřebínku než podpisu podobnou čmáraninu, která měla znamenati tolik jako — Ríša.

Pod datem bylo ještě cosi připsáno. Nic naplat, rozsvítila sirku už asi pátou a četla:

„P. S. Podobně jako Vy na mne, budu hledět zapomenout i já na Vás. Podaří-li se mně to, nevím, ale s Vaším přičiněním snad se mně i to podaří.

R.“

To znělo jako nejjedovatější impertinence, která se dámě mohla vrhnout do tváře. Kdyby jí byl řekl nevím co jiného, nebyl by v ní stropil takový zmatek, jaký v ní vyvolal těmito posledními svými slovy. Tma ji obklíčila, v ruce posud držela rudě svítící jiskru. Konečně i ta zhasla a Helenka zůstala po tmě s podivným stavem duše, který v ní vyvolán byl poslední řádkou voňavého papíru.

„Podaří, podaří — nač mně to psal?“ ptala se sama sebe, jakoby chápala, ale věřit nechtěla smyslu potměšilé této věty. Pohrdlivě odhodila psaní a zamyslila se ve večerním tichu. Lítosť, podráždění i nevysvětlitelný strach o něco tahaly se nyní o její duši. „Proč mně to psal?“ rozkřikla se skoro na němé, mlčenlivé stěny svého pokoje. „Když nevěděl nic chytřejšího,“ dodala roztrpčeným tonem a oči ji začaly svědět, víčka se jí podlévala teplem jako člověku, který by rád splatil urážku a nemá na čem — „to, to si mohl nechat!“ a strčila ještě jednou do růžového lístku. „Co s tím? Kdo se ho o to prosil?“ Vzpomněla si na jednu větu a nebyla s to si připomenout doslovné její znění. „Jak to tam je!? Aby neuvadly a kvetly — —“ rozžala znovu a četla; „aby neuvadly a jako smutná památka kvetly aspoň v záhoně, když nesmějí kvést ve Vašich vzpomínkách — —“

Dala se do smíchu.

„Snad nemyslí, že si je zasadím a budu se dívat na ně!? Takový nesmysl mně napíše. To já myslila, že je — — —“

Chtěla říci „chytřejší“, — — ale neřekla, jenom útrpně se usmála jako veliká dáma, která vyslechne i nesmyslný kompliment. Chladně vsunula psaní do kapsy, hodila tělem a s líčenou ledabylostí, jakoby jí už nestálo ani za to o věci té přemýšlet, prudce trhla klikou u dveří; chtěla za Martou — — Ale hned, jak na kliku sáhla, dvéře otevřela a sama ve veliké světnici přítmím se rozhlédla po stěnách, z kterých jelení parohy trčely do vzduchu a v rohu bílá kachlová kamna se tlačila ke zdi, lekla se své osamocenosti; tesknota sklíčila její duši a bylo jí těsno, úzko pojednou, ty stěny na ni padaly, ve starých hodinách příšerně cosi hrklo, v hlavě jakoby jí loupl, nožem v ní obrátil, v celém těle ucítila tutéž těžkou bolesť, která ji pronásledovala po celý den. Znala ty pocity, ale nikdy nebyly tak prudké a ostré jako dnes.

Rozevřela dvéře, vyběhla na práh a nedívajíc se ani, je-li tam kdo nebo není, vykřikla na prahu, ruce zalamujíc za hlavu:

„Marto, Marto, mně hlava bolí — strašně!“

Zoufale zatočila hlavou a shlédnuvši Martu, jak na stoličce sedí a při lampičce olupuje brambory, s pláčem sedla si jí na klín a skryla svůj obličej na starých jejích prsou.

Marta položila nůž, odsunula mísu s horkými brambory a obrátivši se k Helence, pravila:

„Co pak je ti?“

Helenka se k ní přivinula ještě blíž a hoříc studem, zašeptala jí něco do ucha.

„No — neplač, holoubku,“ pravila po té Marta a suchou rukou ji pohladila po vlasech. „Neplač, já to viděla na tobě, že ti není dobře, ale myslila jsem si, že se ti za den poleví. Mlč, vyspíš se a bude zas dobře. Beztak jsi málo spala.“

„Skoro nic,“ pokývla Helenka hlavou. Pak se narovnala Martě na klíně a hledíc jí přes hlavu na černou plechovou troubu, vedoucí do kamen, pravila hlasem dítěte, kterému není ještě všechno dost jasno.

„A bude mě dlouho hlava bolet?“ ptala se a při tom postavila uslzenou svoji tvář do žlutavého světla lampičky.

„I nebude. Zítra bude zas po všem“ — odpověděla Marta a hledala v kartounové sukni šátek, aby jím osušila Helenčiny uplakané oči. „No, už přestaň. Hloupá! To bys nebyla zdravá, kdyby tě časem nebolela hlava — Před tatínkem přece nebudeš plakat!? Bude se ptát, proč pláčeš, a co on to potřebuje vědět!? Mužský!“ dodala Marta s jakýmsi opovržením k mužskému pohlaví, které Helenka v tu chvíli plně sdílela s ní.

„A co má vědět?“ optala se náhle a trhnuvši nohama nahnula k Martě zvědavou tvář.

Marta byla v rozpacích —

„Pomalu! Neházej sebou! Co pak jsi najednou taková divá!“

„Co má vědět?“ — umíněně ptala se Helenka znovu.

„No — —“

„Já to chci vědět —“

„No — že tě bolí hlava! Bolí ho potom taky!“ zalhala si Marta a sklonivši hlavu skryla v zástěře usmívající se šťupku.

„Tatínka že by bolela hlava?“

„Toť!?“

Helenka seskočila Martě s klína a rozhodila rukama, jakoby se rázem byla odhodlala k něčemu rozhodnému.

„Tak já už nebudu plakat,“ pravila a vyšla ze zápraží kuchyně na dvůr.

Tam bylo světleji. Děvečky dojily v chlévě, starý domlouval se u branky s hajným. Byl krásný, jasný soumrak, teplý svatvečer prvního máje. Myslivna byla tichá, zvučel jen vzduch oním tajemným vzruchem záhadných zvuků, kterým se soumrak zachvívá na jaře a v létě. Vlaštovky lítaly okýnkem do teplých stájí, z kravárny pronikal křik. Služky křičely na přešlapující dojnice, plecháče zvonily crčícím mlékem stále temněji a temněji, až plny byly mléka. Táhlé bučení krav neslo se večerním tichem. Z korýtka voda žbluňkala v kašnu a naplňovala vzduch smutnou lahodou lkavých, z hloubky se nořících zvuků; vlnky zurčily od tichých šplounavých tonů až po jasný, veselý střik přecházející v dutý, zádumčivý klokot a šepot na drobno se rozbíhajících vod. Slunko už odpočívalo za horou, doubravy černaly, páry stydly, cesty halily se tmou; v loukách nad zemí se houpal bílý její dech. Nebe bylo tmavomodré, už i hvězdy rojily se nad střechou a na západě po horách kolébal se ještě bledě žlutý jakýsi kouř. Hejno komárů shluklo se nad hlavou a poslední přísvit hasnoucí oblohy snášel se dolů hemžícím se jejich vířením. Po mezích blikala zelená, jak lampičky rozvěšená světla svatojanských broučků. A doubrava šuměla, šero padalo na nejbližší chlumky, barvy umdlévaly, kraje smutněly; stíny se šouraly po mezích nahoru, po mezích dolů a vzduch byl tak čistý a jasný, zvuky lehounké — v dálných výšinách ještě skřivánek zazpíval. V polích už nikoho nebylo, jen po různu z přítmí skřípělo vrzání vzdalujících se koleček, hučení vody u splavu dole a vzdálený, velice vzdálený křik… Pak klekání se rozlilo po nivách, krásné, jasné sezvánění zvonů z Říčan a Kynic zajednou; třesoucí se vlny jejich ran jedna smutnější druhé razily si cestu soumrakem; stichly pojednou v rychlém, třikrát za sebou se opakujícím zaklinkání zvonku malého. To odzváněli „křížky“. — Sotva odzvonili klekání, umlkl i skřivánek a z údolí, z luk zahalených mhou vznesla se k nebi dojemně velebná píseň vodních „slavíků“. Zvuk za zvukem, jakoby je z hloubky vybíral, nořily se z bažin, vystupujíce vzhůru k hasnoucímu nebi. A rosa svlažovala nesčíslná ta hrdla na dně údolí, zvuky tím dojemněji zněly noční tišinou, do zádumčivých jejich zpěvů sýček zahoukal, křepelka zatloukla, z lesa v útržcích zaplakal slavík — — A všemi těmi hlasy náhle vítr se prohnal teplý a tichý, prosycený vůní kvetoucích zahrad a poli; zakolíbal stromy, pohnul travinou a zvuky hned tichly, hned rostly v každém jeho mávnutí; každý jeho dech hned s sebou je odnášel, hned jiným otvíral cestu, za chvíli však ulehnul a všechny hlasy země k jednomu se nesly bodu a v mohutném chorálu se všech stran najednou zpívalo to všechno k hvězdnatému nebi. I sova zahoukla z doubravy, dunivý šumot převalil se přes její „uhú“ a les zaburácel jako vodopád řítící se tmou. Srdce taje v takové chvíli, mysl se povznáší, rány se hojí, modlí se duše, prsa se šíří a ssají do sebe ten tichý, velebný mír, který konejší a mírní kde jaký stesk, hladí a tlumí sebe skrovnější vlnku vzbouřených vášní.

* * *

Byl večer, když Helenka vcházela do svého pokoje.

Starý už spal.

Po špičkách došla až ku dveřím a protáhla se jimi jako duch.

V pokoji byla úplná tma, očka hvězd jako zlatá zrnka bleskotala oblohou.

Ještě chvíli poseděla Helenka při otevřeném okně a naslouchala tichému znění noci májové.

Chtěla jít spat. Už okno zavřela na obě křídla, šaty rozpjala, rozpletla vlasy, už do bíla se odstrojila a po tmě hledala místo pro svoje šaty, — když tu v okně se zablesklo — dvakrát — třikrát — vždy silněji a silněji jako na nebi, když svítá. Obloha zbledla a po zahradě mezi stromy povstal malý šum —

Tu si vzpomněla patrně na něco milého a nevýslovně krásného, úsměv objevil se v bledé její tváři; v očích zahrála radosť.

Vychýlila se k oknu ještě blíž a náhle jakoby před ní rozžal, květiny v okně se zaleskly jasem kovovým — A jak tak hlavu tiskla ke sklu a ponořena do květin na východní stranu obracela tvář, vidí: zprvu jen oblouček zlatého měsíce vyřezával se z tmavých okrajin lesa, zuby svými jak cimbuří trčících do sinného moře oblohy a zlatých hvězd. A pojednou celý požár vyšlehl za černou sítinou větví.

Měsíc vycházel na plno.

Helenka nespouštěla s něho očí, — zelenavý přísvit klouzal před ní po tabulích skla, bílá záře pronikla až k ní a polila ji celou stříbrným vplanutím: — světlem polily se oči, do důlku na bradě položil se měkký stín. V úsměvu rozevřela rty a obnažené zoubky zableskly jí drobounkou jiskrou. A celé její poprsí zaskvělo se úbělem, vlasy jako zlatem vznícené vydávaly zář — —

A měsíc kulatý jakoby do kruhu jej vyřezal, krásný a bílý jak slunce vznášel se nad lesy.

Rychle pohnula rukou, vysunula závoru a rozevřevši okno do kořán, pustila jej k sobě do čistého pokoje — „No, co tu chceš?“ vítala ho „k nám“ a s dětskou prostotou zvala jej dál. A měsíc jako v odpověď stříknul jí do tváře svým nejživějším leskem, pohladil jí čelo, políbil tvář. A hale ji celou v světelný svůj jas stále výš a výše plul proti beránkům bílým, od západu spěchajícím jemu naproti. A jako když neviditelná ruka záclonou hýbá, brzy odkrývá a hned zas do sebe halí vzácnou podobu, tak přelévaly se ty vlnky přes usmívavou jeho tvář a Helenka pohlížela vzhůru k němu, jak se mraky kruhem staví kolem něho a v světle vlají duhovými svými závoji — —

Zdálo se chvílemi, že mraky stojí a měsíc pluje, osvěcuje cestou bílé jejich hřebeny.

Ale tu mraky jako hrady v celých spoustách nakupené nad sebou přihnaly se jemu do cesty a rozšklebené v nestvůry shltly jej celého do rozevřených tlam — A trvalo chvíli, než přehnaly se všechny jak divoké stádo letíce za sebou —; poslední z nich jako koráb černý přeplul nebes krajinou — A obláčky lehounké a světlé jak plachetky bílé přenesly se za ním a měsíc, rozpálený do žhava, motal se v rozpuštěných jejich kadeřích, až nadobro se vymaniv z bílých nedbalek noci, vyplul do čista. Tím jasněji a živěji zazářil nyní v tmavomodrém bezdnu oblohy a beránky už jen se ohřívaly kolem něho konečky svých říz, které tály v bledém jeho úsvitu a roztavené kapaly po světlé obloze na černavé lesy.

Jak zcela jinou tvářnost měla nyní země, jak zkrásněla pojednou ta tichá, svatá noc. Jasno bylo jako za dne, v duši vlídno a čisto — — — Měsíček visel v nesmírné výši a šíře kolem sebe truchlou svoji zář měnil vesmír ve fantastický kraj. Lesy spaly pod stříbrnou clonou, bílé domky na západě jako trosky bělaly se v zahradách. A dole v nížinách mlhavé vločky kolíbaly se nad vrbami okolo potoka, třpytíce se ve svitu měsíce jak roucha stříbrná. Listí svítilo, rosa se třásla a stromy a křoviny zdálo se že kvetou sněhovými květy, ty na zem padaly a do země se vpíjely skvrnami bílých pěn. Pod okny půda celá pokopaná byla světlými jejich stopami. Za každou travkou táhl se dlouhý, plavý stín — I myslivna svítila jak ze sněhu a dole u mlýna leskla se ve vrbách hladká deska rybníka.

V zahradě slavík se probudil.

Zaklokotal, zakvílel, švíře svým hláskem jako housátko když spí, a stichl zas — Pak černý netopýr proletěl kolem a hned za ním přeletěla jasném malá běloučká lesní můra… S polí vonělo obilí a z dáli jako řeka šuměla doubrava. A v korýtku na dvorku voda šplounala tu věčně milou, věčně snivou, vždycky svou, — jinak ticho bylo všude jako v hrobě: umlkl i mlýn, usnul celý kraj.

Za chvíli hodiny na ostrovačické věži odbíjely desátou.

Táhlé, smutné zvuky ponocného slyšet bylo až sem —

Když odtroubil poslední, Helenka se zdvihla, že půjde spat. Noc chladla už, šaty vlhly, dotkla se závory u okna, byla studená jako led.

„Dobrou noc!“ kývla Helenka měsíci rukou, „dobrou noc,“ dotkla se rukou úst a poslala mu hubičku oběma rukama. A zavřela okénko na obě křídla — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —

Měsíc se zatím přikradl na její lůžko.

Ulehla, ale spát se jí nechtělo. Zachtělo se jí snít a snít, až do rána snít… A nic už se nezlobila, že nemohla usnout, vzdychla tak z hluboka, jakoby srdce měla někde až v nožkách, a bylo jí pojednou tak příjemně, tak teplounko, svatě, sama se zahřívala myšlénkou i tělem a z čista jasna napadla ji podivná myšlénka: „Co se jemu asi zdá a nespí-li, o čem přemýšlí, nač vzpomíná — nač — — — —“

Usnula v světle.